Jak jsem moderovala japonsky

Budík mi zvoní v pět. Vstávám, abych si stihla upravit svoji řeč. Už ji mám napsanou, jen do ní potřebuji začlenit přání majitelů značky, která jsem si od nich včera poslechla. Začlenit, ale zároveň svůj text neprodloužit, tedy proškrtat. Úvodní slovo na dětské módní přehlídce WOUKI totiž nemůže být dlouhé.

Za hodinu mám text akorát tak na jednu A4, druhou hodinu mi trvá se jej naučit zpaměti, a to včetně japonské věty: "Saki, Wouki no mahou no ikimono no Seisaku wa dou desthitaka?", ve které se v originále budu ptát japonské výtvarnice žijící v Praze Saki Matsumoto, jak se jí pracovalo na nové letní kolekci Čarovné bytosti.

V osm ráno jsme v práci na place, než v šest večer vypukne módní šou, fotíme ještě dvacet děti na produktové fotky a já u toho pomáhám. V jednu máme hotovo, všichni v týmu vdechneme řízek s kaší k obědu a chvíli na to už přichází můj nejstarší syn - na brigádu. V rámci oslav osmnáctých narozenin Skibi bude mít venku ve Vindyšově továrně stanoviště land artu pro děti. Pomáhám mu s přípravou, půjčuji firemní tričko a zároveň si na půl pusy nahlas opakuji svůj večerní text.

Chvíli na to už mě Míša tahá na maskérskou židli a neuvěřitelnou hodinu mi češe japonský drdol, který ve finále propíchne dvěma skutečnými asijskými hůlkami. Ve černém overalu a rozkošných pantoflíčcích se vrhám mezi odpolední hosty, vítám obchodního atašé z japonské ambasády, barefoot kamarádku i slavné influencerky a v šest jdeme na to.

Mikrofon už se mi potí v ruce, ale ještě všichni hosté nesedí, chybí místa. Zaměstnanci ze Skibi honem hledají každou volnou židli a řvou přes celý sál: "Mám dvě místa!" - jako v těch nejluxusnějších nočních barech, na které se stojí fronty na ulici. Pak už můžu všechny přivítat, nechat promluvit majitelku Kateřinu, návrhářku Moniku i Japonku Saki. Ta mi v japonštině odpovídá velice dlouze, ale já jí bezmezně věřím, že říká to, co jsme se domluvily. A to taky následně přeložím česky, což ona na oko spontánně komentuje slovy: "Máš pravda, Mirka!"

Ještě zmíním, kam poputuje výtěžek z dnešní přehlídky, nalákám diváky na narozeninový dort a děcka můžou na scénu. Některá kráčí důstojně, některá důstojně komicky, jiná hopskají. A když na molo vstoupí holčičky v mušelínových šatech a s šátečky v ruce, mám slzy v očích. Něžná hudba, pastelové barvy, děti, jejich hrdí rodiče, rytmický potlesk, stud i široké úsměvy, krepové květiny i chyby v choreografii, to všechno mě v tu chvíli naprosto dojme, tím víc, když zahlédnu lesknoucí se oči i Ivety a Kláry.

Děkuji celému týmu i letos za důvěru, být u historického úspěchu této české značky je pro mě čest.

Pak ještě sfouknout osmnáct svíček, společná fotka a objetí s mým mužem, který doběhl akorát tak,

když se začal krájet dort. Má to tak někdo štěstí!

Výtvarnice Saki Matsumoto a návrhářka Monika Drápalová.

Jak jsem byla v Sama doma

Práce pro českou značku dětské módy WOUKI mi přináší krásné příležitosti. Že se opět ocitnu v živém vysílání České televize, jsem tušila - ne však jako překladatelka(!).

Autorské tisky pro tuto obchodní značku vytváří japonská ilustrátorka žijící v Praze Saki Matsumoto. Pár krát jsme se už pracovně potkaly a jedno společné kafe jsme si daly u ní doma, abychom si prošly, co by si přála v pořadu říkat.

Já si ve slovníku vyhledala pár anglických pojmů jako je tkaný nebo rozmazaný, nastudovala si, co to přesně je risografie (digitální vysokorychlostní tiskařský systém) a zopakovala pilíře šintoismu, ve kterém Saki spatřuje mnoho společného s českým folklorem.

S oceňovanou výtvarnicí jsme si daly sraz na vrátnici hlavní budovy České televize jednu únorovou středu, kdy chvílemi šíleně sněžilo a chvílemi zase vůbec. Mě vyhodili ze dvou oficiálních parkovišť ČT, a tak jsem dívčí šaty, klučičí košile, látkový paraván a svoje šaty na ramínku nesla na Kavčí hory pěkný kus pěšky. Splihly mi vlasy, což v tu chvíli mělo ale malou prioritu.

V mnohem menším studiu, než byste jako diváci čekali, se nás hned ujala moderátorka Petra Eliáš Voláková, která svou plynnou američtinou nacvičila rozhovor se Saki a se mnou. Trošku nás tam režisérka přehazovala mezi sebou - Japonka je droboučká, bývalá modelka překvapivě taky a mě dali stoupnout si na kraj.

Byli jsme maličko ve skluzu, Martin Zounar nebyl na zkoušce k zastavení, ale nakonec jsme stihly i maskérnu. Na dotaz vizážistky, jak bych si přála nalíčit, jsem vyslovila odpověď: "Mladě a svěže" a tahle nejsympatičtější dáma pod sluncem na to řekla: "Přesně to jsem měla v plánu!"

Pak se z vedlejšího maskérského křesla zvedla i česká výtvarnice a ilustrátorka Renata Fučíková, objala se se svou kamarádkou Saki a já si s ní šťastná podala ruku.

Samotné živé vysílání odsýpalo rychle, záhy jsme šly na řadu, moderátorka spletla jméno Japonky a Saki sama na první otázku začala odpovídat něco jiného, než jsme měly připraveno. A já se v tu chvíli musela uvnitř úlevně smát. Pak došlo ještě k zmatení inspirace japonské ilustrátorky, které spolupracovala i s dětmi v mateřské školce a právě tamější atmosféra workshopu se odrazila v kolekci WOUKI. Moderátorka Petra však myslela, že nápad pochází od Sakiiny roční dcery. Vše jsem se snažila trošku uvést na pravou míru a v tom jsem nevědomky nazvala výtvarnici jménem její dcerky - to ale prosím nikde neříkejte.

Po skončení vysílání jsme si se Saki daly velký dortík v televizní kantýně, objaly se a od srdce se zasmály - protože Saki není rodilá mluvčí a já žádná tlumočnice z angličtiny, natož z japonštiny. Zapomněla jsem vám totiž říct, že pět minut před začátkem vysílání ještě narychlo přiběhla do maskérny Péťa, a zatímco jí upravovaly dokonalý make-up, ona se mě mile zeptala, jak dlouho jsem žila v Japonsku. Já říkám, že vůbec a ona hned doplnila svou otázku, že jsem tam snad aspoň studovala. A v ten okamžik mi to došlo! Upřesnily jsme si, že se Saki přece obě mluvíme anglicky, moderátorka řekla Aha a v podpatcích už honem pospíchala před kamery. Sajónara.

Můj život k sežrání

Když jsem letos na jaře moderovala módní přehlídku, byl původně ve hře herec Kryštof Hádek. Z důvodu, který vás napadne na první dobrou, jsem tu práci nakonec dostala já.

Když jsem měla průvodní slovo k otevření nové prodejny v létě na náměstí Republiky, část svého projevu jsem zahraničnímu publiku řekla finsky.

A když jsem teď v pátek uvedla premiéru nového českého loutkového filmu Život k sežrání ve Vindyšově továrně a po projekci spolu s dětmi a rodiči diskutovala s jeho režisérkou Kristinou Dufkovou, u mojí přípravy na to všecko asistoval i její muž, herec Jiří Macháček.

Na tenhle nádherný biják o dospívání, lásce a převeliké chuti k jídlu běžte

- vezměte děti, mámu, tátu, tetu, babičku a běžte všichni.

Kristina na filmu pracovala neuvěřitelných třináct let

a dost možná za něj dostane evropského Oscara.

Budete se smát, budete plakat

a budete fandit

Benovi.

...

No, a já jsem zvědavá, jakou další, náročně krásnou příležitost naservíruje život mně.

Najdi Jirku Macháčka aneb jak s ním mám společnou fotku. Juchů!

Jak jsem moderovala finsky

Když jsem dostala nabídku vést průvodní slovo k otevření další pobočky Skibi Kids, hned jsem dostala i nápad.

Byla to moje další krásná pracovní příležitost, představit pozvaným hostům cestu pobočky Skibi na skvělou adresu Revoluční 2 a také jim povědět o výjimečném pražském domě na rohu náměstí Republiky. Stavba z konce devatenáctého století se až neuvěřitelně, opakovaně a stále pojí s dětskou módou. Od prvorepublikové konfekce, přes socialistickou výrobu Drutěvy až po globální značku Benetton.

A ta moje myšlenka? Říct k tomu i pár slov finsky. Nejúspěšnější skandinávská značka dětského sportovního oblékání Reima totiž vyslala svůj vrcholový management, aby byl u toho, když Skibi otevře svou největší a nejkrásnější prodejnu.

S google překladačem jsme dali dohromady tři věty, o tom jak je u nás vítám ve velmi nefinském počasí a přeji jim, ať si užijí barevný svět Skibi, který je pro všechny - pro malé i velké, zblízka i zdaleka. Svoje věty jsem asi stokrát poslechla z googlu i nahlas, do kartiček s projevem si udělala značky přízvuku a na začátek proslovu dala odpočítávání od tří. Finsky počítat totiž umím už od gymplu, kdy jsem v Helsinkách byla na studentské výměně.

Reima CEO Heikki Lempinen zpočátku mé řeči celkem souhlasně kýval hlavou, pak se ale myslím v mém projevu ztratil a ani já nemůžu tvrdit opak. Ve finále jsem však z patra děkovala přítomným dámám a pánům za pozornost a přála jim dobrý večer, a to jsme se zase všichni zpátky chytli, protože tyhle fráze naštěstí taky umím zpaměti už dobrých dvacet let.

A jak bych chtěla moderovat příště?

Se vší úctou a láskou k evropskému severu, prosím,

aby to bylo zas česky - upřímně jsem z té ugrofinštiny byla zpocená durch. 

Hezké odpoledne, dobrý den.

V modré košili napravo je Heikki Lempinen.

A v modrém sáčku uprostřed nejmilejší Martha Issová, která přestřihla slavnostní pásku.