Skibi Festival

Provázet slovem premiérový ročník Skibi Festu byl pro mě radostný pracovní milník. Kolegové by asi měli oči v sloup - ale já bych festival pořádala klidně denně. Výtvarné workshopy, čtecí dílny, slunce, smích a cukrová vata.

Tipy na knížky na dovolenou

Markéta Lukášková: Výšina

Distopie není můj žánr, ale u Markéty Lukáškové ji mám velice ráda a její letošní novinky jsem se nemohla dočkat. 350 stran a příběh možné klimatické katastrofy, který nás všechny čeká, mě nejvíc bavil ve vztahové rovině, dcera - rodiče, žena - muž; v rovině, která mě bude vždycky zajímat, ať už to planetě Zemi bude vypadat jakkoli. Kdo máte rádi dramatické napětí boje se zločinem, přijdete si na své. Já byla největší fanynka super cool hlavní hrdinky Miy a fandila bych jí, i kdyby nežila v uměle vytvořené kolonii v horách. Protože každý rovný člověk je můj hrdina.

Dorota Ambrožová - Naháčci

Nemohla jsem se druhé knihy dočkat, protože její románovou prvotinu Poslední léto miluju. Esej o nespavosti matky dvou malinkých synů nedoporučuji současným mámám miminek, protože z toho by jeden mohl zešílet. Vy nespíte, vy prostě nemůžete usnout, ač totálně vyčerpaná a k tomu váš soused, kterému všechno denní dění ve vašem bytě strašně vadí. Autofiktivní knížka je kratinká, je ale osobní a tak zoufalá, že ve vás bude rezonovat ještě dlouho. Občas se přes slzy od srdce zasmějete tak, jak to v beznaději bývá. A kdybych šla s A.B. někdy na kafe, řekla bych jí, že stejně zoufalé jako nepsat je mít opakované noční můry, které jsem za šest let nočního kojení a přerušovaného spánku měla já. Ale o tom to není, to nádherné, co olomoucká spisovatelka popsala, je fungování a nefungování ženského těla. V rovině početí, péče a přijetí.

Jakub Stanjura - Medúzy

Ač to zkraje vypadá na detektivku, kdy vypravěčka románu najde svou nejbližší přítelkyni mrtvou v kaluži krvi a o pár stránek dál je to jak dívčí čtení, přesah této knihy je výjimečný. Ať pro ty, které trápí vlastní zdravotní handicap, tak pro nás, kteří máme okolo sebe ty, které trápí jejich zdravotní handicap. Mě ta knížka přímo tělesně bolela, průběh střevních trablů v ní byl vylíčen tak notně. Jedna věc je ale chronická břišní nepohoda a druhá je nepohoda na duši, která umí kontaminovat mezilidské vztahy. Jakub Stanjura pro mě píše nenápadně a jemně, ale říká skutečně silné věci.

Jakub Stanjura - Srpny

Stanjurův bestseller jsem četla až jako jeho druhou knihu, poté co jsem se stala jeho velikou obdivovatelkou pro přečtení Medúzy. A zase to bylo trápení. Trápení, kdy čtete, zoufáte si, ale v žádném případě nechcete se čtením přestat. Týrání od maminky, týrání od muže. Nikoli fyzické, ne s viditelnými šrámy - nenápadný teror bez zastání, pomoci a pochopení od okolí. Román o zvláštní formě manipulaci, která v oběti vyvolá pochybnosti o vlastní racionalitě, paměti i celkovém vnímání reality si musíte přečíst a prožít s Danielou kousek dětství, studium na filosofické fakultě a velkou lásku se Štěpánem.

Petra Dvořáková: Ordinace

Román zrovna čtu, ale její kniha Chirurg byla tak autentická a z lékařského prostředí výborná, že se nemůžu dočkat každé další stránky příběhu s přitloustlým obvoďákem v mém věku, kterému se nedá nefandit.

EXTRA TIP PRO DĚTI

Nina Špitálníková: Tota lítá

Dnes jsem měla tu čest uvést její workshop pro děti a příběh toho, co se nesmí a může v totalitě a proč je pro nás důležitá svoboda. Ano, je to pro děti těžké téma, ale přece nebudeme čekat, až jim bude 18, a pak jim řekneme, že stále máme na světě totalitní režimy. Takže jestli máte dcery a syny ve věku základní školy, kniha Tota lítá je pro ně nejlepší forma hodin politologie, navíc s nádhernými ilustracemi Dany Lédl/Myokard, které jsou tak boží, že byste je chtěli na tričko i na plakát nebo na oboje.

Zažij knížku s Ninou Špitálníkovou

Ráda bych vás pozvala na výjimečný workshop pro děti.

V neděli 31. května od 10 v radotínské Vindyšově továrně s výtvarnicí a ilustrátorkou Danou Lédl,

které vystupuje pod jménem Myokard.

Přijďte výtvarné setkání, kde společně proměníme černobílý svět v místo plné života.

Pomocí kreslení, lepení a tvoření budeme vracet barvy krajině, lidem i přírodě, a zároveň vytvoříme Strom svobody plný barevných listů.

Hravou formou si ukážeme, jak důležité jsou svoboda, radost a naděje.

Kdo je Dana Lédl? Za obálky časopisu Respekt byla nominovaná na Czech Grand Design. Ilustruje publicistické knihy i young adoult. Její tvorba často vychází z introspektivních skicáků a deníků, věnuje se tématům každodennosti, duševního zdraví a ženského pohledu.

O čem je kniha Tota lítá? Dívka jménem Tota se ráda toulá všude možně. Ve snech objevuje daleké říše a touží poznat celý svět. Do jejího bezstarostného potulování však jednoho dne vpadnou dědečkovy vzpomínky na totalitu, v níž vyrůstal. Je to první dětská kniha od držitelky Magnesia Litery Niny Špitálníkové, kde dětem přečte úryvek.

Poslední vstupenky jsou v prodeji.

Káča

Děkuji mým blízkým, že při mně stojí v hezkých chvílích i v těch nejtěžších.

Včera odešla moje přítelkyně.

Žena, která jednou řekla, že jsem hvězda. Žena, která mi před devíti měsíci nabídla práci snů. Ale náročnou a na plný úvazek a já ji nechtěla, protože mám malé děti. "Mirko, ale ony nebudou malé navždy," řekla mi na to Káča a to rozhodlo, protože tohle je přesně věta, kterou jsem na cestě k padesátce potřebovala slyšet.

Káčo, děkuji Ti za každou vteřinu po Tvém boku. Strašně jsem se od Tebe naučila. Vždy si mě stavěla před úkol, který jsem nevěděla, jak udělám. Měla jsem tu čest stát na počátku mnoha výjimečných projektů, které svět neznal - Skibi Café, Club House, WOUKI, Olu Olu, Zažij knížku, Skibi Festival. Měla jsem tu čest sedět s Tebou u stolu hodiny a hodiny, poslouchat Tvé vize, nápady a pocity. Byla jsi obrovský snílek, který ale uměl na rozdíl od ostatních pouhých snílků dát dohromady tým, který uvedl fantastický projekt či značku v život.

Byla jsi obrovským zdrojem energie - a i na konci každé povedené akce si vždy uměla říct, co příště uděláme jinak a líp. Vždy jsi měla další ideu, další plán. Děkuji Ti za všechno, co jsi mě v brand marketingu naučila, a jestli pro Tebe dnes můžu něco udělat, tak je to každičký den naplnit Tvoje pracovní motto: Začíná to teprve tam, kde je problém. Bude mi to ctí a velikou radostí.

Stejně jako jsme se my dvě vždy radovaly nad novou kolekcí Marimekko, nad novou knížkou Lucie Lomové. Stejně jako jsme spolu v náznacích vtipkovaly o partnerských vztazích s našimi muži. A taky Ti dlužím láhev Moëtu, za tu praštěnou holčičí sázku, kterou jsme spolu uzavřely někdy ve tři ráno loni před Vánoci v legendárním brněnském Baru, který neexistuje a já ji prohrála.

Káčo, děkuji Ti za všechno.

Pět dní v Barceloně

Po přečtení průvodce Tři měsíce v Barceloně jsem nabyla dojmu, že stejně jako jejímu autorovi, architektovi Adamu Gebrianovi, i nám se v této katalánské metropoli stane spousta milých a laskavých náhod, které z návštěvy španělského velkoměsta udělají výjimečný životní zážitek.

A začalo to hned na letišti v Barceloně, kde nás oslovil tatínek s otázkou, jestli náš syn hraje basket, že si jej jeho syn pamatuje ze vzájemných zápasů. Miki si bohužel chlapečka hrajícího za Jižní supy nepamatoval, ale obě rodiny jsme se shodly, že míříme na sobotní zápas FC Barcelony.

Muž nám vybral kouzelný byt s balkónkem v posledním patře domu s výhledem na Sagradu Familii. A jestli může být něco ještě lepšího než byt s balkónkem v posledním patře domu s výhledem na Sagradu Familii, tak je to druhý balkónek, ze kterého můžete fotit lidi na prvním balkónku s výhledem na Sagradu Familii.

Hned první večer jsme museli dorazit až na pláž, vypít moře sangrie a sníst hory tapas. Druhý den jsme se společně ujistili, že jako rodina jsme spíš tým Miese van den Rohe než Antonio Gaudi aneb jak se nás děti ptaly, jestli všechny ty stavby od Casa Mila, Casa Batllo až po part Guell nejsou nějaké ... řekněme ... rozteklé.

Za to večeřet na náhodně objeveném náměstí ve čtvrti Gracia bylo přesně naše gusto. Místní Španělé tam v pátek večer seděli na zemi, všechny děti v modrokarmínových pruhovaných dresech hrály uprostřed fotbal a jedna půvabná žena měla na sobě stejné tričko, jako jsem si koupila ve vinohradské Nile. Kolik těch srdečných náhod ještě bude?

Rozhodnutí jednoho z našich synů, že práce v MACBA, galerii současného umění v Barceloně, by pro něj byla práce snů? Společně prolézání vintage second handů ve čtvrti El Raval, které my s dětmi milujeme, zatím co muž stojí s kopřivkou na ulici venku? A v sobotu se to stalo.

Z Barcelonského pavilonu jsme všichni blaženi na duši zamířili do mého snad nejmilejšího muzea, Fundació Juan Miró, kde jsme pohnuti jeho obrazy následně v bistru potkali Richarda Müllera, moji hudební ikonu. Nejradši bych se mu pověsila na krk, ale ovládla jsem se a jen jsem si na uši pověsila nový pár náušnic značky Joidart z tamějšího galerijního shopu. Pro mě se výlet rovná suvenýr.

Byla jsem v sedmém nebi, zatímco synové na svůj hvězdný okamžik ještě čekali. Ke vstupence na basketbalové utkání Barcelona vs. San Pablo Burgos jsme jim přikoupili setkání s hvězdami před zápasem. V třípatrovém shopu v ikonickém areálu fotbalového stadionu Camp Nou si každý koupil dres, který si následně nechali podepsat od všech z týmu. Zápas samotný byl parádní, famózní sportovní výkony nejvyšších lidí světa podpořené na tribunách těmi nejrytmičtějšími fanoušky, jaké jsem kdy potkala. A k tomu české vlajky v publiku, ačkoliv Satoranský s Veselým ten večer nehráli.

Adam Gebrian u každého muzea ve svém netradičním průvodci přidává i informaci, kdy je do něj vstup zdarma. My jsme tuto nabídku využili v neděli v Námořním muzeu (Museu Marítim de Barcelona) cestou na pláž Mar Bella. Sám architekt trávil čas v Barce s malinkým synem, a tak jeho bedekr obsahuje plno detailů a hravých míst pro malé děti. Jenže třeba tip na želvičky v jezírku prostě potěší v každém věku, stejně jako ušetřené vstupné, které jsme ten večer projedli s výhledem na moře.

Odlétali jsme s těžkým srdcem a plným břichem. Barcelona gaupa!

Oběd s přáteli na dvorečku

Akorát že ten dvoreček nebyl pařížský, ale radotínský. Příště si s kolegy z práce chceme zahrát na Itálii.

Jak si pozvat Honzu Dědka

Velké finále mého letošního mediálního semináře patřilo tomu nejcivilnějšímu člověku v českém šoubyznysu, kterého jsem ve škole měla.

Novinář a moderátor Honza Dědek nás o týden dřív pozval na večerní natáčení 7 pádů Honzy Dědka do Švandova divadla a v pondělí na to za námi přišel do třídy.

Řekl nám, že střední školu studoval šest let a nikdy nikdy nikdy ve stavebním oboru pracovat nechtěl. Vyprávěl nám, jaké je to dělat rozhovor s Rolling Stones, když umíte anglicky asi tak tři věty. A upřímně popsal, jak svůj pořad dělal dlouhých jedenáct let jenom pro youtube, než se dostal na Primu.

Samozřejmě že se studenti museli zeptat, po kterém z hostů do budoucna touží a kdo jeho pozvání vytrvale odmítá. Řeč přišla na Jana Krause i Karla Šípa. A taky Martina Dejdara, Jiřího Lehečku či Lucii Neumannovou, protože právě ty jsme my viděli naživo na natáčení. Koho pozvat, koho ne a proč se někdo do jeho pořadu pořád cpe. A nebo proč nebyl dobrý nápad od manažerů týmu Ewy Farné tvrdošíjně trvat na tom, že zpěvačka vystoupí až jako poslední host. Vystoupila, ale nikdo už se nesmál. Lidi totiž nikdy nebudete bavit, když před vámi vystoupí jedinečný Štěpán Kozub ...

Jak dlouho bude Honza Dědek ještě vysílat na Primě? A jak dlouho se vůbec lidé ještě budou dívat na televizi? Finále našeho setkání na gymplu přineslo výjimečnou diskuzi a já jsem na své letošní maturanty hrdá. Umí se ptát, umí diskutovat, umí se vyfiknout do divadla, že jsem je nepoznávala. Kdo chcete, můžete se podívat teď v úterý ve 21:35 na TV Prima, jak nám to v talkshow slušelo.

Zimní kabát za 500 korun

Miluju to. Prošla jsem skříně, všechno vytřela - a teď to voní jarem.

Kousky, které udělají radost jinde, jsem za hubička dala na Vinted. Koukněte, jestli jste to právě Vy.

Zimní kabáty, péřové bundy, dětské boty, termoprádlo, gymnastické dresy. Reima, Wouki, Zara.