Zažij knížku s Ninou Špitálníkovou

Ráda bych vás pozvala na výjimečný workshop pro děti.

V neděli 31. května od 10 v radotínské Vindyšově továrně s výtvarnicí a ilustrátorkou Danou Lédl,

které vystupuje pod jménem Myokard.

Přijďte výtvarné setkání, kde společně proměníme černobílý svět v místo plné života.

Pomocí kreslení, lepení a tvoření budeme vracet barvy krajině, lidem i přírodě, a zároveň vytvoříme Strom svobody plný barevných listů.

Hravou formou si ukážeme, jak důležité jsou svoboda, radost a naděje.

Kdo je Dana Lédl? Za obálky časopisu Respekt byla nominovaná na Czech Grand Design. Ilustruje publicistické knihy i young adoult. Její tvorba často vychází z introspektivních skicáků a deníků, věnuje se tématům každodennosti, duševního zdraví a ženského pohledu.

O čem je kniha Tota lítá? Dívka jménem Tota se ráda toulá všude možně. Ve snech objevuje daleké říše a touží poznat celý svět. Do jejího bezstarostného potulování však jednoho dne vpadnou dědečkovy vzpomínky na totalitu, v níž vyrůstal. Je to první dětská kniha od držitelky Magnesia Litery Niny Špitálníkové, kde dětem přečte úryvek.

Poslední vstupenky jsou v prodeji.

Káča

Děkuji mým blízkým, že při mně stojí v hezkých chvílích i v těch nejtěžších.

Včera odešla moje přítelkyně.

Žena, která jednou řekla, že jsem hvězda. Žena, která mi před devíti měsíci nabídla práci snů. Ale náročnou a na plný úvazek a já ji nechtěla, protože mám malé děti. "Mirko, ale ony nebudou malé navždy," řekla mi na to Káča a to rozhodlo, protože tohle je přesně věta, kterou jsem na cestě k padesátce potřebovala slyšet.

Káčo, děkuji Ti za každou vteřinu po Tvém boku. Strašně jsem se od Tebe naučila. Vždy si mě stavěla před úkol, který jsem nevěděla, jak udělám. Měla jsem tu čest stát na počátku mnoha výjimečných projektů, které svět neznal - Skibi Café, Club House, WOUKI, Olu Olu, Zažij knížku, Skibi Festival. Měla jsem tu čest sedět s Tebou u stolu hodiny a hodiny, poslouchat Tvé vize, nápady a pocity. Byla jsi obrovský snílek, který ale uměl na rozdíl od ostatních pouhých snílků dát dohromady tým, který uvedl fantastický projekt či značku v život.

Byla jsi obrovským zdrojem energie - a i na konci každé povedené akce si vždy uměla říct, co příště uděláme jinak a líp. Vždy jsi měla další ideu, další plán. Děkuji Ti za všechno, co jsi mě v brand marketingu naučila, a jestli pro Tebe dnes můžu něco udělat, tak je to každičký den naplnit Tvoje pracovní motto: Začíná to teprve tam, kde je problém. Bude mi to ctí a velikou radostí.

Stejně jako jsme se my dvě vždy radovaly nad novou kolekcí Marimekko, nad novou knížkou Lucie Lomové. Stejně jako jsme spolu v náznacích vtipkovaly o partnerských vztazích s našimi muži. A taky Ti dlužím láhev Moëtu, za tu praštěnou holčičí sázku, kterou jsme spolu uzavřely někdy ve tři ráno loni před Vánoci v legendárním brněnském Baru, který neexistuje a já ji prohrála.

Káčo, děkuji Ti za všechno.

Pět dní v Barceloně

Po přečtení průvodce Tři měsíce v Barceloně jsem nabyla dojmu, že stejně jako jejímu autorovi, architektovi Adamu Gebrianovi, i nám se v této katalánské metropoli stane spousta milých a laskavých náhod, které z návštěvy španělského velkoměsta udělají výjimečný životní zážitek.

A začalo to hned na letišti v Barceloně, kde nás oslovil tatínek s otázkou, jestli náš syn hraje basket, že si jej jeho syn pamatuje ze vzájemných zápasů. Miki si bohužel chlapečka hrajícího za Jižní supy nepamatoval, ale obě rodiny jsme se shodly, že míříme na sobotní zápas FC Barcelony.

Muž nám vybral kouzelný byt s balkónkem v posledním patře domu s výhledem na Sagradu Familii. A jestli může být něco ještě lepšího než byt s balkónkem v posledním patře domu s výhledem na Sagradu Familii, tak je to druhý balkónek, ze kterého můžete fotit lidi na prvním balkónku s výhledem na Sagradu Familii.

Hned první večer jsme museli dorazit až na pláž, vypít moře sangrie a sníst hory tapas. Druhý den jsme se společně ujistili, že jako rodina jsme spíš tým Miese van den Rohe než Antonio Gaudi aneb jak se nás děti ptaly, jestli všechny ty stavby od Casa Mila, Casa Batllo až po part Guell nejsou nějaké ... řekněme ... rozteklé.

Za to večeřet na náhodně objeveném náměstí ve čtvrti Gracia bylo přesně naše gusto. Místní Španělé tam v pátek večer seděli na zemi, všechny děti v modrokarmínových pruhovaných dresech hrály uprostřed fotbal a jedna půvabná žena měla na sobě stejné tričko, jako jsem si koupila ve vinohradské Nile. Kolik těch srdečných náhod ještě bude?

Rozhodnutí jednoho z našich synů, že práce v MACBA, galerii současného umění v Barceloně, by pro něj byla práce snů? Společně prolézání vintage second handů ve čtvrti El Raval, které my s dětmi milujeme, zatím co muž stojí s kopřivkou na ulici venku? A v sobotu se to stalo.

Z Barcelonského pavilonu jsme všichni blaženi na duši zamířili do mého snad nejmilejšího muzea, Fundació Juan Miró, kde jsme pohnuti jeho obrazy následně v bistru potkali Richarda Müllera, moji hudební ikonu. Nejradši bych se mu pověsila na krk, ale ovládla jsem se a jen jsem si na uši pověsila nový pár náušnic značky Joidart z tamějšího galerijního shopu. Pro mě se výlet rovná suvenýr.

Byla jsem v sedmém nebi, zatímco synové na svůj hvězdný okamžik ještě čekali. Ke vstupence na basketbalové utkání Barcelona vs. San Pablo Burgos jsme jim přikoupili setkání s hvězdami před zápasem. V třípatrovém shopu v ikonickém areálu fotbalového stadionu Camp Nou si každý koupil dres, který si následně nechali podepsat od všech z týmu. Zápas samotný byl parádní, famózní sportovní výkony nejvyšších lidí světa podpořené na tribunách těmi nejrytmičtějšími fanoušky, jaké jsem kdy potkala. A k tomu české vlajky v publiku, ačkoliv Satoranský s Veselým ten večer nehráli.

Adam Gebrian u každého muzea ve svém netradičním průvodci přidává i informaci, kdy je do něj vstup zdarma. My jsme tuto nabídku využili v neděli v Námořním muzeu (Museu Marítim de Barcelona) cestou na pláž Mar Bella. Sám architekt trávil čas v Barce s malinkým synem, a tak jeho bedekr obsahuje plno detailů a hravých míst pro malé děti. Jenže třeba tip na želvičky v jezírku prostě potěší v každém věku, stejně jako ušetřené vstupné, které jsme ten večer projedli s výhledem na moře.

Odlétali jsme s těžkým srdcem a plným břichem. Barcelona gaupa!

Oběd s přáteli na dvorečku

Akorát že ten dvoreček nebyl pařížský, ale radotínský. Příště si s kolegy z práce chceme zahrát na Itálii.

Jak si pozvat Honzu Dědka

Velké finále mého letošního mediálního semináře patřilo tomu nejcivilnějšímu člověku v českém šoubyznysu, kterého jsem ve škole měla.

Novinář a moderátor Honza Dědek nás o týden dřív pozval na večerní natáčení 7 pádů Honzy Dědka do Švandova divadla a v pondělí na to za námi přišel do třídy.

Řekl nám, že střední školu studoval šest let a nikdy nikdy nikdy ve stavebním oboru pracovat nechtěl. Vyprávěl nám, jaké je to dělat rozhovor s Rolling Stones, když umíte anglicky asi tak tři věty. A upřímně popsal, jak svůj pořad dělal dlouhých jedenáct let jenom pro youtube, než se dostal na Primu.

Samozřejmě že se studenti museli zeptat, po kterém z hostů do budoucna touží a kdo jeho pozvání vytrvale odmítá. Řeč přišla na Jana Krause i Karla Šípa. A taky Martina Dejdara, Jiřího Lehečku či Lucii Neumannovou, protože právě ty jsme my viděli naživo na natáčení. Koho pozvat, koho ne a proč se někdo do jeho pořadu pořád cpe. A nebo proč nebyl dobrý nápad od manažerů týmu Ewy Farné tvrdošíjně trvat na tom, že zpěvačka vystoupí až jako poslední host. Vystoupila, ale nikdo už se nesmál. Lidi totiž nikdy nebudete bavit, když před vámi vystoupí jedinečný Štěpán Kozub ...

Jak dlouho bude Honza Dědek ještě vysílat na Primě? A jak dlouho se vůbec lidé ještě budou dívat na televizi? Finále našeho setkání na gymplu přineslo výjimečnou diskuzi a já jsem na své letošní maturanty hrdá. Umí se ptát, umí diskutovat, umí se vyfiknout do divadla, že jsem je nepoznávala. Kdo chcete, můžete se podívat teď v úterý ve 21:35 na TV Prima, jak nám to v talkshow slušelo.

Zimní kabát za 500 korun

Miluju to. Prošla jsem skříně, všechno vytřela - a teď to voní jarem.

Kousky, které udělají radost jinde, jsem za hubička dala na Vinted. Koukněte, jestli jste to právě Vy.

Zimní kabáty, péřové bundy, dětské boty, termoprádlo, gymnastické dresy. Reima, Wouki, Zara.

Workshop Doktor Racek s Lukášem Urbánkem

První jarní neděli 22. března od 10 hodin.

Ráda bych vás pozvala na výtvarný workshop Hrdina v akci. Na tvůrčí setkání s výtvarníkem a autorem legendárního Doktora Racka, kde pravda a komiksové bubliny musí zvítězit nad lží a nenávistí. A co budeme dělat? Ponoříme se do světa nikdy nekončící fantazie. Společně objevíme, kdo je pro nás hrdina a kde bydlí odvaha. A vytvoříme si hrdinu vlastního, včetně odhalení jeho i našich superschopností. Humor a nadsázka potečou proudem.

Vindyšova továrna, Praha - Radotín

P o s l e d n í  volná místa jsou v prodeji.

...

Potkáme se?

Valenstýnská sleva 50%

 

Valentýnská sleva 50% na vybraná psaníčka a kabelky.

Rosa Mitnik výjimečně za půlku.

Platí do neděle 15. února.

Anya

Mám za sebou první týden v práci bez Anyi.

Po čtyřech letech se naše profesní cesty rozešly, vrátila se domů.

S Anyou jsme točily a fotily pro značky Skibi, dětskou módu Wouki, náramky OluOlu, restauraci Velo i kabelky Rosa Mitnik.
 
Anya byla obrovsky přísná a nikdy nic nepěkného nepustila ven. Přetočit, přestříhat, znovu nahrát voiceover. Stát před objektivem, když za ním stojí Anya, pro mě však byla absolutní pohoda – věděla jsem, že výsledek bude vždy perfektní.
 
„To musíme natočit znovu – vypadám jak selka!“, ječela jsem jednou na ni, zatímco ona na mě stoicky: „Co to je selka?“ Měly jsme jiné mateřské jazyky, a tak ztraceno v překladu byla občas legrace.
 
Když teď Anya předávala svou pozici novým kolegyním, radila jim mimo jiné – „Mirka nikdy nesmí mít díru!“, rozumějte kameramanka mi musí pohlídat padající patku, aby mi příliš nevykukukovalo čelo. To nesnáším.
 
S Anyou jsme natočily hodiny videí, nafotily tisíce snímků. Vypily mnoho káv a snědly mnoho sladkostí. A když jedné z nás bylo úzko, šly jsme na kafe i v pracovní době. Ani nemusíte hádat - jasně že nás tam v kavárně potkali šéfové.
 
S Anyou jsem loni v zimě omylem vjela s rakví na autě do podzemních garáží a šokovaně couvala zpátky do křižovatky. S Anyou jsme fotily kabelky v mrazech ráno na Náplavce i náramky v plavkách v pěně ve vaně. A na konci jsme si vždycky spokojeně plácly s Anyinymi slovy: „Jsme profiky!“ Tenhle její výrok budu milovat navždy.
 
Když mi Anya řekla, že končí, brečela jsem poprvé. A pak ještě několikrát, ale už jsem si zakázala myslet na to, že se možná nikdy neuvidíme. Připily jsme si na mír a věřím, že ji u ní doma jednou navštívím.

...

 

Anyo, děkuji za všechno, za Tvou profesionalitu, kreativitu a o patnáct let rychlejší mozek, než mám já.

Děkuji za Tvou pomoc a podporu. Děkuji za všechna Tvá objetí.

S l a v a  U k r a i n i .

Jak přežít nový rok

Petra Soukupová: Katka už nebude divná

Tahle kniha rozhodně není young adult. Tahle báječná kniha je pro všechny holky světa. Je skvělá, stejně jako její hlavní hrdinka, která končí základku a nejí, protože když bude hubená, bude všechno v životě lepší. A teď hoďte kabelkou, která z vás jste si toto nikdy nemyslela! Absolutně mě bavily mistrně napsané dialogy mezi Katkou a její maminkou, mezi Katkou a jejími kamarády. V tom je Petra Soukupová bezkonkurenční, úsporná, přesná a přes všechnu bolest, která tam zazní, skvělá. A k té anorexii, všechny ty podvody, lži, vyloučení ze společnosti a pochvaly od společnosti k tomu, i toto vystihla spisovatelka famózně. Jsem šťastná, že Katka našla cestu ven a moc držím palce všem podobným Katkám, ať je jim patnáct nebo padesát - protože ta knížka vůbec není o hladovění, ale o mezilidských vztazích a cestě k sebepřijetí. Dokonalé čtení na leden.

Miřenka Čechová: Co já? Co ty?

Na tu jsem se strašně těšila, protože od Miřenky jsem četla už její předchozí knížku Baletky, a ta byla výborná. Opět těžkosti maminky, dcera, která nakonec musí být umístěna do dětského domova a jeden tamější učitel, který si na ní vezme úplně úplně všechno, co může. Zatím jsem v půlce knihy a nemůžu se od ní odtrhnout. Je napsána novou literární formou - stylizovaného zvukového záznamu, čte se výjimečně rychle, dobře a dost to bolí. Máma hlavní postavy dříve pracovala v kojeneckém ústavu a jeho dobový popis skoro nejde přežít. A jak se žije život po dětském domově ... ? Třicetiletá Laura vypráví svůj příběh exkluzivní prostitutky. Moc doporučuju.

Anna Fodorová: Vlastní krev

Pro Annu Fodorovou mám slabost. Její náročný vztah s maminkou Lenkou Reinerovou mě bavil už v jejich předchozích knihách a čekala jsem proto od jejího nového psychologického thrilleru o rodinných traumatech a potlačených vzpomínkách moc. Leč po první třetině jsem se začala nudit, jakkoli mám silné pochopení pro až posedlou touhu hlavní hrdinky Agáty najít své příbuzné, o kterých dosud nevěděla. Najít a navázat s nimi vztah, který jí tolik chybí. Naštěstí v následujících třetinách kniha dostala spád, rodinné vztahy dynamiku, politické dějiny švunk - a ten závěr?! Bravurní. 

Vánoce u našich

Třetí série mého oblíbeného seriálu na Netflixu. Kdo milujete Norsko, kdo milujte trapno a kdo toužíte po veliké lásce - to musíte vidět. Hlavní hrdinka Johanne pořád hledá toho pravého, v práci se stala vrchní sestrou a nechává si rekonstruovat kuchyň, aby celou svou bláznivou rodinu mohla pohostit na Vánoce. Taky se v tom vidíte? Nasmějete se, popláčete si, uvidíte nádherný sever. Nic hřejivějšího vám teď doporučit vážně nemůžu.

Emily in Paris

A když už jsem měla ten Netflix zapnutý, podívala jsem se i na pátou sérií. Od té první tvrdím, že to, co je v seriálu marketingového, na rozdíl od vztahové roviny, není vůbec hloupé. Tentokrát mě to tolik nebavilo, co jsem ale hltala s otevřenou pusou, byly vlasy a kostýmy. To se filmovým stylistům a kostymérům tak povedlo, že bych chtěla snad každý jeden kousek, který měla Lily Collins na sobě. Stejně jako jsem se naprosto přesně rozhodla, při jaké příležitosti roku 2026 se nechám ostříhat přesně jako ona. Ale zpátky k hadrům - ty barvy, ty vzory, ty střihy. Více energie, života a živočišnosti už jsem dlouho neviděla a budu z toho zážitku čerpat ještě dlouho.

Run, run, run

A když jsme u toho, co mě nabíjí, nově se musím popasovat s tím, že mě můj muž trošku opustil v našem společném běhu. Začal znovu chodit hrát basket a buď teď nemá na běh čas nebo je zraněný ... Hledám proto novou rutinu, jak běhat přes zimu, ale ne za tmy - to se sama u Berounky bojím. Zkouším víkendová rána, ale ta jsou jenom dvě a mně vyhovuje běhat třikrát týdně. Když uberu v běhu, za chvíli mě začínají tlačit kalhoty v pase. Jako člověk má úžasný nadhled, veliké zkušenost i hluboký zen v sobě, ale ten zpomalený metabolismus ve staří je fakt nefér!

A co fajn jste četli, viděli nebo pochopili v novém roce vy?

Šťastný nový rok 2026

Se starým rokem jsme se rozloučili na setkání otužilců v jesenické obci Bludov, kde bydlí naši přátelé.

Sraz byl ve dvě na přírodním koupališti Vlčí důl, kde jsme se na úvod hromadně vyfotili, a pak nás postupně všech šedesát jedna statečných uplavalo, kolik chtělo. Teplota vzduchu byla mínus 3, teplota vody jeden stupeň, mírné sněžení.

A jaké to bylo? Otužuji se pět let - a stejně to bylo peklo. Uplavala jsem tam a zpátky dvacet metrů, na souši dostala hysterický záchvat smíchu, a když jsem nám pak v zázemí chtěla natočit z várnice svařák, ruka se mi komíhala silným třasem.

Ale byl to zážitek. Skupinová legrace. A nejvřelejší objetí od mého muže na konec. Oba jsme dostali medaili i diplom a nálepku šílenců od kamarádů i rodiny.

Šťastný a šílený nový rok.

Vaše Rosa