1. Třeba jak jsme vybírali kmotra. Popravdě, knížka už se dávno vařila v tiskárně, zatímco nás myšlenka patrona čerstvé publikace ani nenapadla. To až má kamarádka na večeři se mě zeptala, kdo že nám ji bude křtít. Přes nudle na talíři jsem na ni hleděla jak sůva a říkala jsem, že nikdo. Nebo že nevím. Ona jako herečka a světa znalá ale na svém doporučení trvala, prý bez toho by to nešlo. A hned nám i doporučila, ať jsou kmotry naše děti. Ten nápad jsem ihned hluboce zavrhla. Děti?! Proč proboha děti??? Navíc, všichni moc dobře víme, jaký je/není na ně spoleh. Nicméně s Hračkotékou jsme tedy skutečně začali hledat. A častý leitmotiv už tady z blogu znáte. Já zas přesně věděla, co chceme. Rozhlíželi jsme se po chlapovi jako hora. Velkém, hřmotném. Ideálně otci. Ideálně muži, se kterým souzníme. Padala jména mnohonásobných otců. Umělců. Výtvarníků. Nakladatelů. Tomáše Kluse. Richarda Krajča. Vojty Dyka. Já nakonec zkusila oslovit Šimona Pánka, ale po doporučení mé kamarádky Petry, přední členky Člověka v tísni: napsat mu, napsat mu, napsat mu. Že on mi z časových důvodů neodpoví, ale že já mu mám zase napsat a čekat, jestli třeba na křest náhodou nepřijde, jsem jeho osobnost nakonec zavrhla. Na to jsem už prostě moc stará, takhle dolízat za chlapem. Dál jsme tedy hledali pořádné lamželezo, až se nám celá debata zvrhla, čí manžel je pěkný, komu se líbí a kdo by ho (ne)chtěl. No, ale já už si jednu vazbu vzala, osobně hledala jen pána na pokřtění. Oslovení Matěje Lejsala, ředitel domova Sue Ryder, který poskytuje péči seniorům, kteří se z důvodu vysokého věku nebo nemoci už o sebe nemohou starat sami, bylo skvělým! Matěj je rétor, vůdce a šoumen. Na gymplu prý býval Stará škola a všechny maminky v tanečních toužily, aby se jejich dcera zasnoubila právě za něj. Dnes elegán, klidná síla, ale taky manažer, který ve vteřině prásknutí šampaňského vymyslel soutěž o jeden výtisk naší knihy, a zatímco si vystřelený korek razil cestu vzduchem, vtipně (a nepublikovatelně) nám čtyřem tenhle svůj spontánní nápad do ouška komentoval.
2. Jak jsem dekorovali dvorek. V den křtu jsme dopoledne naběhly do Galerie Školská 28 a prostor jsme si upravily podle svého oka. Na prádelní šňůry jsme rozvěšely mé bílé košilky, to už víte. Ale tušili jste, že jsem s sebou měla prádla daleko více. Přesněji celý pytel. Svetříky, halenky, dupačky, pyžamka. Všecko vypravené v Lovele a vyžehlené do rovna. Ale u některých kusů jsem si nebyla úplně tak jistá. I držím jeden z různobarevných pastelových kousků potištěných zvířaty v ruce a ptám se Jany, jestli to není moc. "Je to moc!" zařve na mě Jana ze štaflí. Aby se mě až vzápětí na to zeptala, a cože to je. Prostě odmítla můj miminkovských spací pytel, tedy velkou noční košilku sešitou na dně. A odmítla i další kousky, na kterých dodnes zůstaly nevypratelné fleky od příkrmů či chyběl knoflík. No, nic - svou od mé maminky darovanou sbírku holčičích oblečků mám stále schovanou pod postelí: a kdo byste chtěl vidět, o co jste, milí hosté, přišli, zvu vás do své ložnice!
3. Jak se vyráběly washi pásky. Když jsme přes prostředníka dojednali výrobu pásek v Japonsku, musela výtvarnice Jana JouJou graficky doplnit poměrně složitou šablonu v asijských znacích. Jednohlasně jsme se v tu chvíli i s nakladatelem shodly, že si rýžové pásky nepřejeme individuálně balit do malinkého celofánu. K dárkovému balení celé naší knížky se nám lépe vizuálně, hapticky i pocitově hodila holá kartonová dutinka. Nevznikne tak ani více odpadu. Japonská strana však obratem zaslala dotčený dotaz, že v takovém případě ale páska nebude(!!!) označena na zadní straně nápisem Made in Japan, a zda opravdu chceme něco skutečně vyrobeného v Japonsku, co nebude signováno tímto posvátným nápisem. Submisivně jsme tedy kývly, že chceme a dodaly "Arigato." Když pak pásky už byly v Praze a my obřadně rozbalovaly krabici po krabici, napadlo nás, že ale vlastně nevíme, co všecko ostatní nám Asiaté na kotouček ve znakovém písmu dali. Naše bujné úvahy došly tak daleko, že možná celý japonský text vypráví o tom, jak je páska natištěná v Číně a že rozhodně není pravdivý níže uvedený výrok. Made in Japan.
4. Jak se dělala jazyková korektura. Text naší knížky byl po pravdě hotový už minulý květen. Za následující rok příprav doznal malinko změn, úprav a kosmetických zákroků. Zvědavě jsem sondovala především, co má obsahovat kapitola Škola, což je pro nás doma zatím terra incognita. A když už se všecičko okolo památníčku chýlilo k tisku, nastal čas na jazykovou korekturu. Vybrala jsem si pro ni šajbu nejvyšší. Žana vystudovala češtinu na filosofické fakultě a stejně se stejným(!) oborem také pobyla v Oxfordu. Navíc je to holka z Moravy a ještě lépe: dosud se nedala na rození, což byla jistota, že se nám nad překrásnou publikací šišlavě nerozplyne. A taky že ne. Žana šla do toho po hlavě a do mě tvrdě. Našla chyby a upozornila nás na matoucí tečky okolo textu, které by čtenáře mohly rušit. Upravila mi slovosled a přátelský zvedla prst na jedním pragismem, který je sice dnes již zahrnut do spisovné češtiny, ale doporučila mi jinou verzi přivlastňovacího zájmena. Oukej, přepsala jsem to do zvukomalebnější verze a v jedné dlouhé chvíli na dálnici jsem o tom vyprávěla mému muži. Ten (narozen v Havířově) se výrazně podivil, proč byla má původní verze špatně a ptal, jak to jako má být jinak. Když jsem mu slovo odtajnila, smál se, až si poplival přední sklo auta zevnitř s tím, že to je ale příšerný moravismus, který on by teda nikdy z pusy nevypustil. Tolik k těm pár slovům uvnitř naší pamětní knížky.
5. Jak Mikuláš napsal knihu. Autorská práva a celý copyright knihy by se ve skutečnosti neměl vázat jen na JouJou a mě. Třetí persona, která na titulu knihy chybí, je náš Mikeš. To on byl celou dobu u toho. Dobře, snad když jsem knížku psala, to spal. Ale jinak - všecky schůzky, jednání, setkání, výběry a obhlídky absolvoval se mnou. Byl při tom. Někdy si hrál pod stolem, někdy si kreslil, svačil, obědval, svačil. A hodně toho prospal - zejména v hračkotékové ledničce. "Chceš dát Mikiho do lednice?", to byl naprosto běžný dotaz od Jany a Báry v Hračko. Neplačte a nebojte se, jak toto dopadne! Ledovým slovem se označuje jen chladný zadní sklad bez topení, kde se Mikulkovi v kočárku spalo vždy mimořádně dobře. Ale aby zase té idylky nebylo moc. Zejména ke konci příprav už jsem s Mikešem měla pěknou robotu. Čím byl větší a čím víc mluvil, tím větší manýry nám do našich edičních porad zaváděl. A ve smíchovské tiskárně, kde jsme před finálním tiskem, než se všechny ty obří voňavé stroje rozběhly, měly zkontrolovat a svým podpisem stvrdit každý odstín barvy a každé slovo v knize na každé stránce, tam byl Mikulda skoro na facku. Industriální prostředí velkých kanclů se vůbec neoslovilo, a tak za jedno dopoledne dokázal snad dvacetkrát fingovat(!) svou čůrací potřebu, na střídačku s panickými záchvaty hladu a pravidelným si leháním naštvaně na podlahu. To však ještě nebylo nic ve srovnání s jeho šou, kterou o pár dní později předvedl v Hračkotéce. Bylo pokročilé upršené odpoledne. Prohlížely jsme si spolu s výtvarnou lektorkou Míšou prostor Galerie28 a braistormovaly nápady na tvořivé aktivity pro děti během křtu knížky. Po návratu do kamenné prodejny hraček jsme řešily kmotra, šampusy, sendviče, kartony a zalamovací nožíky. Prostě starosti na všecky strany. Ne tak Miki. Ten tam prostě nechtěl a nechtěl a nechtěl být. A dal mi na výběr: buď sám odejde na rušnou Vodičkovou ulici nebo ho holt budu nosit a nosit v náručí. Ve chvíli, když už jsem tu žárlivou opici nemohla na rukou unést, postavila jsem ho na židli a Jana mi řekla, ať on si úplně klidně hraje s bílou krabičkou na zdi. Což je prý zcela nefunkční bezpečností systém, který je víc než tři roky mimo provoz. Haha, nebyl. Mikulášovi se jej vzápětí zcela záhadně povedlo uvést do činnosti - opakovaný stiskem svých zavalitých prstíčků zapnul mimořádně ohlušující alarm. To byla smrt. Taková intenzita a kumulace hluku na malém prostoru hračkotékového zázemí pro zaměstnance by vás mučitelsky donutila přiznat se úplně ke všemu. To tak bolelo v hlavě, že byste odpřisáhli všecko: spolupráci s nacisty, spolupráci s komunisty, i s Milošem Zemanem. Nic strašnějšího jsem v životě neslyšela. Kudrnatá Jana si ale nacpala své lokny do uší a odvážně jednala. Poté co obyčejné mačkání tlačítka On/off nestačilo, neváhala a celou tu blikající škatuli odhodlaně vyrvala ze zdi. Vymodlené ticho však nepřicházelo. Sirénu pištěla dál, a tak Jana chytla kancelářské nůžky s plastovou rukojetí a už už lezla na stůl, že přestřihne i kabely od reprobedny zavěšené u stropu. I když už jsme v ten okamžik byli všichni přítomní na hranici samého ohluchnutí a Mikeš si z šoku snažil vykřičet mandle z pusy, honem jsem ještě bafla telefon a volala svému tatínkovi, zda tato statečná akce nebojácnou Janu nezabije elektrickým proudem. Než to táta zvedl, řvala na mě Janka, jestli je můj taťka elektrikář. Já na ní ječela ještě víc, že není, ale že on rozumí všemu. Když bylo spojení navázáno, můj táta sice situaci stran silnoproudu vyřešil, Janino bytí a nebytí si však na triko vzít nechtěl, a tak nám překotně doporučoval vše podniknout raději s elektrikářskými nůžkami. Šmarjá, ale kde ty by se v sociální firmě s prodejem designových hraček vzaly?!? Típla jsem to a s ukončení hovoru Praha - Ostrava najednou záhadně a bezdůvodně skončil i onen běsný zvuk. Proč? To dodnes nikdo neví. Jen skřítek Mikešek na mě hodil oko, zda už teď s ním opravdu půjdu domů nebo má provést ještě něco dalšího/šstrašnějšího?!?
A dalších pět bláznivých akcí vám, přátelé, popíšu zase někdy příště.
4. Jak se dělala jazyková korektura. Text naší knížky byl po pravdě hotový už minulý květen. Za následující rok příprav doznal malinko změn, úprav a kosmetických zákroků. Zvědavě jsem sondovala především, co má obsahovat kapitola Škola, což je pro nás doma zatím terra incognita. A když už se všecičko okolo památníčku chýlilo k tisku, nastal čas na jazykovou korekturu. Vybrala jsem si pro ni šajbu nejvyšší. Žana vystudovala češtinu na filosofické fakultě a stejně se stejným(!) oborem také pobyla v Oxfordu. Navíc je to holka z Moravy a ještě lépe: dosud se nedala na rození, což byla jistota, že se nám nad překrásnou publikací šišlavě nerozplyne. A taky že ne. Žana šla do toho po hlavě a do mě tvrdě. Našla chyby a upozornila nás na matoucí tečky okolo textu, které by čtenáře mohly rušit. Upravila mi slovosled a přátelský zvedla prst na jedním pragismem, který je sice dnes již zahrnut do spisovné češtiny, ale doporučila mi jinou verzi přivlastňovacího zájmena. Oukej, přepsala jsem to do zvukomalebnější verze a v jedné dlouhé chvíli na dálnici jsem o tom vyprávěla mému muži. Ten (narozen v Havířově) se výrazně podivil, proč byla má původní verze špatně a ptal, jak to jako má být jinak. Když jsem mu slovo odtajnila, smál se, až si poplival přední sklo auta zevnitř s tím, že to je ale příšerný moravismus, který on by teda nikdy z pusy nevypustil. Tolik k těm pár slovům uvnitř naší pamětní knížky.
5. Jak Mikuláš napsal knihu. Autorská práva a celý copyright knihy by se ve skutečnosti neměl vázat jen na JouJou a mě. Třetí persona, která na titulu knihy chybí, je náš Mikeš. To on byl celou dobu u toho. Dobře, snad když jsem knížku psala, to spal. Ale jinak - všecky schůzky, jednání, setkání, výběry a obhlídky absolvoval se mnou. Byl při tom. Někdy si hrál pod stolem, někdy si kreslil, svačil, obědval, svačil. A hodně toho prospal - zejména v hračkotékové ledničce. "Chceš dát Mikiho do lednice?", to byl naprosto běžný dotaz od Jany a Báry v Hračko. Neplačte a nebojte se, jak toto dopadne! Ledovým slovem se označuje jen chladný zadní sklad bez topení, kde se Mikulkovi v kočárku spalo vždy mimořádně dobře. Ale aby zase té idylky nebylo moc. Zejména ke konci příprav už jsem s Mikešem měla pěknou robotu. Čím byl větší a čím víc mluvil, tím větší manýry nám do našich edičních porad zaváděl. A ve smíchovské tiskárně, kde jsme před finálním tiskem, než se všechny ty obří voňavé stroje rozběhly, měly zkontrolovat a svým podpisem stvrdit každý odstín barvy a každé slovo v knize na každé stránce, tam byl Mikulda skoro na facku. Industriální prostředí velkých kanclů se vůbec neoslovilo, a tak za jedno dopoledne dokázal snad dvacetkrát fingovat(!) svou čůrací potřebu, na střídačku s panickými záchvaty hladu a pravidelným si leháním naštvaně na podlahu. To však ještě nebylo nic ve srovnání s jeho šou, kterou o pár dní později předvedl v Hračkotéce. Bylo pokročilé upršené odpoledne. Prohlížely jsme si spolu s výtvarnou lektorkou Míšou prostor Galerie28 a braistormovaly nápady na tvořivé aktivity pro děti během křtu knížky. Po návratu do kamenné prodejny hraček jsme řešily kmotra, šampusy, sendviče, kartony a zalamovací nožíky. Prostě starosti na všecky strany. Ne tak Miki. Ten tam prostě nechtěl a nechtěl a nechtěl být. A dal mi na výběr: buď sám odejde na rušnou Vodičkovou ulici nebo ho holt budu nosit a nosit v náručí. Ve chvíli, když už jsem tu žárlivou opici nemohla na rukou unést, postavila jsem ho na židli a Jana mi řekla, ať on si úplně klidně hraje s bílou krabičkou na zdi. Což je prý zcela nefunkční bezpečností systém, který je víc než tři roky mimo provoz. Haha, nebyl. Mikulášovi se jej vzápětí zcela záhadně povedlo uvést do činnosti - opakovaný stiskem svých zavalitých prstíčků zapnul mimořádně ohlušující alarm. To byla smrt. Taková intenzita a kumulace hluku na malém prostoru hračkotékového zázemí pro zaměstnance by vás mučitelsky donutila přiznat se úplně ke všemu. To tak bolelo v hlavě, že byste odpřisáhli všecko: spolupráci s nacisty, spolupráci s komunisty, i s Milošem Zemanem. Nic strašnějšího jsem v životě neslyšela. Kudrnatá Jana si ale nacpala své lokny do uší a odvážně jednala. Poté co obyčejné mačkání tlačítka On/off nestačilo, neváhala a celou tu blikající škatuli odhodlaně vyrvala ze zdi. Vymodlené ticho však nepřicházelo. Sirénu pištěla dál, a tak Jana chytla kancelářské nůžky s plastovou rukojetí a už už lezla na stůl, že přestřihne i kabely od reprobedny zavěšené u stropu. I když už jsme v ten okamžik byli všichni přítomní na hranici samého ohluchnutí a Mikeš si z šoku snažil vykřičet mandle z pusy, honem jsem ještě bafla telefon a volala svému tatínkovi, zda tato statečná akce nebojácnou Janu nezabije elektrickým proudem. Než to táta zvedl, řvala na mě Janka, jestli je můj taťka elektrikář. Já na ní ječela ještě víc, že není, ale že on rozumí všemu. Když bylo spojení navázáno, můj táta sice situaci stran silnoproudu vyřešil, Janino bytí a nebytí si však na triko vzít nechtěl, a tak nám překotně doporučoval vše podniknout raději s elektrikářskými nůžkami. Šmarjá, ale kde ty by se v sociální firmě s prodejem designových hraček vzaly?!? Típla jsem to a s ukončení hovoru Praha - Ostrava najednou záhadně a bezdůvodně skončil i onen běsný zvuk. Proč? To dodnes nikdo neví. Jen skřítek Mikešek na mě hodil oko, zda už teď s ním opravdu půjdu domů nebo má provést ještě něco dalšího/šstrašnějšího?!?
A dalších pět bláznivých akcí vám, přátelé, popíšu zase někdy příště.
