Knížka Zázračný úklid mi změnila život. Dlouho jsem ji četla. A ještě déle o ni mluvila. Až se mí kamarádi ptali, kolik má probůh stran. Ani ne dvě stě. Ale já ji louskala pomalu, vždycky pár stránek, vždy o víkendu, a hned pak jsem se činila.
Potřebovala jsem to. Naše nemovitostní manévry jsme pro tuto chvíli vyřešili jinou akvizicí a my se stěhovat zatím nebudeme. Náš tří pokojový byt však není nafukovací a věcí přibývá. Chlapečci nám rostou před očima, muž má dvě kola a pět raket a já pár kabelek. Navíc jak jsem teď většinu čase stále doma, obrovsky mi záleží na tom, jak prostor kolem mě vypadá. Víc než Davidovi, který se vrací až za tmy. Víc než dětem, které by se v duplu nejraději utopily.
Marie Kondo mě naučila několik cenných triků, díky kterým jsem se poprala s našim rozsáhlým(?) majetkem. Vlastníme jej v několika vrstvách. To, s čím jsme s mužem vstoupili do společné domácnosti. Knížky, svetry, brusle, vývrtka. To, co jsme si koupili společně - židle, stoly, postele. Osobní vlastnictví každého z nás. Já - boty, kabáty, trička, trička, trička, šperky, dvě přepravky příprav do školy a látky a koženky. On - knížky, časopisy, ročenky, bulletiny, cédéčka, snad tři bezdrátové klávesnice, notebook, tablet a mini počítač, VHS kazety a klasický tlakoměr. A navrch k tomu všemu životní vybavení našich dětí. Postýlky, židle, milión oblečků a bambilón bot, dvě odrážecí auta, dvě stě kovových autíček, jedna tří patrová garáž a tři krabice stavebnic, vlaků a kolejí. Takhle v seznamu to nevypadá špatně, realita byla taková, že snad žádné naše šuple nešlo pro svůj plný obsah pořádně zasunout, ze skříni při otevření nám věci padaly na hlavu rovnou a naše pavlač začala ztrácet na svém kouzlu retro zpustlého balkónku a nechtěně, avšak plynule, se nám přeměňovala v hnusný sběrný dvůr. To bylo! Dneska už je vše jinak.
Z místy až posedlého životního systému slavné a úspěšné Japonky jsem si pro sebe osvojila především toto.
Krok jedna - mít všechny věci stejného druhu na jenom místě! Jak naši koupelně prospělo, když jsem dala všechny polo načaté zubní pasty na jedno místo. Všechny hygienické potřeby. Všechny role toaletního papíru. Nejsem bordelář, ale jak není času ani místa, mívám tendenci strkat honem věci tam, kam se zrovna vejdou. Čisté osušky, prázdné toaletní kabelky, drobné kosmetické radosti. Když jsem to roztřídila, přineslo mi opravdu úlevu zjistit, že máme tři cify, pět baby hřebínků, dvanáct dárkových voňavých mejdlíček a asi tisíc mezizubních párátek. Stejně tak v naši kuchyni. Poslední roky totiž žiju zcela běžně život, kdy jsem během dne nespočtu krát přerušována v tom, co právě dělám. Své činnosti proto nedokončuju, a pak různě flikuju. V důsledku toho jsem měla čomo moro třeba v čistých utěrkách, ubrusech, běhounech a prostíráních. Když jsem si pak všechny čtyři druhy kuchyňských textilií vyskládala úhledně do komínku na stůl, udělalo se mi až zle. Měla jsem toho tolik - tolik úterek, přitom některé byly dost na ostudu. Kolik ubrusů a kuchařských zástěr se mi krčilo v kredenci, ač řada z nich byla ušita z dekoru, kdy oko nevědělo, kam uhnout dřív. Něco letělo na hadry, to pěknější
do našeho charitativního kontejneru v ulici.
Na jednu hromadu v kuchyni jsem taky nanosila všechny plastové krabičky a ty, ke kterým jsem nenašla víčko, těm jsem poděkovala(!) za jejich službu a vyhodila je do plastu. Udělala jsem si pořádek v moukách a zjistila, že stejně o víkendech peču chleba z velkých objemů, a proto skleněné dózy na přesypání obsahu jsou mi k ničemu. Mouku jsem nechala v papírových sáčcích, kredenc vytřela a vymyté sklenice s přírodním dřevěným vrškem dala stranou. Vlítla jsem i na koření. Rozhodla jsem se sice, že tohle nebudu nikomu říkat (a v případě Davida je to stejně pod jeho rozlišovací schopnost), ale vám to prozradím. Ty malé papírové pytlíčky jsem si roztřídila podle abecedy - od badyánu po tymián. Abych pak zjistila: že máme tři kmíny celé a jeden drcený, dvoje oregano, šest pepřů, černý, bílý ... a k tomu až nepočitatelně prášků do pečiva. O otevřených sáčcích ani nemluvě. Byla to úleva, podívat se na dvě průhledné plastové škatulky úhledně srovnané, kolmo.
Skladovat, stohovat věci kolmo - to je můj objev číslo dvě. Věci uspořádané svisle jsou totiž opravdu mnohem přehlednější, snadno dosáhnete na každou z nich a obecně zaberou méně(!) místa. Písemnosti a smlouvy v šanonu. Drobnosti na psacím stole - diáře, bloky, katalogy, pohledy, sešity, letáky, vizitky, vzorníky - v drátěném košíku. Dětské výtvarné sady, vodovky, fixy, pastely a křídy v originál balení v pěkné kartonové krabici. Spodní prádlo a ponožky
v mých šitých látkový košících. A kamarádka Martina mi radila vyzkoušet i její systém ukládání svetrů na svislo v průhledných IKEA krabicích. Na rozdíl od napěchování do poličky naležato má prý větší přehled o všech svých chlupatých kouscích a navíc, když si jeden z nich vezme na sebe, ostatní se nezhroutí či nevybulí do strany. Naopak - jen se maličko samy roztáhnout a dál si úhledně stojí, druh vedle druha.
A co pak? Tajně a tiše chodím a srovnané věci si s libým pocitem prohlížím. Na tyči pověšené a podle odstínu barev srovnané košile. Světlé a tmavé spodní prádlo. Veškerou mou lyžařsky outdoorovou výbavu. Všechna pexesa a drobné karetní hry v jednom dětském kufru. Všecky velikonoční dekorace v jedné krabici od bot.
Číst a řádit v bytě jsem začala tak loni v říjnu. Dost věcí letělo pryč - netrefené dárky (i svatební dary!!!) jsem odnesla
do dobročinného krámku Sue Ryder ve Štěpánské, staré dětské botičky jsem opusinkovala a postavila k popelnici, některá trika a mikiny darovala mladším příbuzným, co jim furt sekne všecko. Pár věcí po dětech (srabácky) odvezla do garáže k našim. Sezonní věci důsledně vcucla do vakuových pytlů a zasunula pod manželské lůžko. A dost věci prostě jen vyhodila. Manuály a návody, modré oční stíny, žmolkované punčochy, jeho maturitní sako. A teď přijde to, co miluju. Pohled do poloplného šuplíku. Jen ze dvou třetin naskládané police. To chci! Chci vidět vzduch. Chci vidět místo. Chci vidět cirkulovat čchi.
Asijskou brožurku už mám dočtenou, i té jsem poděkovala za to, že svou funkci splnila a darovala jsem ji dál. Ale hotovo ještě není. Stále mám neprakticky punk v hrncích, pánvích a pokličkách. Rezervy v čepicích a šálách, vánočních ozdobách a milostných dopisech. A kdybyste někdo věděl, co dělat s cukrovinkami, které se (z různých důvodů) bojíme sníst, prosím - sem s tím!
