Prodala jsem koně

Nejlepší životní rada z mého nejoblíbenějšího vtipu.

Chudý člověk přišel k rabínovi a bědoval: "Rabbi, mám velikou bídu. Já, žena a šest dětí jsme v jedné světnici. Nemůžeme se ani hnout. Co mám dělat?"

Rabín přemýšlel a pak pravil: "Kup si koně."

Chudý člověk se uklonil a zase odešel.

Za nějaký čas přišel zase a lamentoval: "Rabbi, to už je k nevydržení! Mám jenom jednu světnici a v té jsem já, žena a šest dětí, a teď tam ještě máme koně. U nás není vůbec hnutí. Co mám dělat?"

"Prodej koně," radil moudrý rabín.

Brzy na to přišel opět chudý člověk a měl velikou radost. "Děkuji ti, moudrý rabbi, ta tvou radu. Prodal jsem koně a teď máme všichni místa dost."

Nejsem chudá, ani nemám malý byt. Jen - větu o zpeněžení oře s gustem používám vždycky, když se mi nějak uleví. A mě se teď ulevilo hodně. Napsala jsem test z dějin umění. Končím s učením se po nocích. Už žádné dilema kabelky nebo Picasso. Už žádné špatné svědomí z blogování s vámi. Hurá!

Měsíc jsem se připravovala na oficiální písemné zakončení Kurzu dějin umění pro pokročilé v Národní galerii. Celý rok jsem jednou týdně jezdila na přednášku nebo komentovanou prohlídku, poslouchala, psala si, obdivovala a platila za hlídání Kuby. Chtěla jsem to ukončit zdárně, mít papír certifikovaný ministerstvem školství, držet něco v ruce. Taky o sobě vím, že co se nenaučím, si dlouho nepamatuju. Plus jsem moc dobře tušila, že mi prospěje, když za svým čelem prohoním i jiná slova než furt kabelečky, látečky, fotečky. Pěkně sociální plastiku, chiazmáš a atmosférickou perspektivu na mě! Před spaním zacvičit nejen na břicho, ale i na mozek. Pojď.

Přípravy jsem začala nutnou součástí testu, recenzí. Přečetla jsem odbornou knihu vybranou z ještě odbornějších seznamu, obsah pochopila i jala se o tom napsat dvě strany. Oj, to mi šlo těžko. Napsala jsem větu a smazala ji. Dalších pár a zase delete. Lekla jsem se! Lekla jsem se, že jsem zapomněla psát bez vtipu. Furt se mi to tam vkrádalo, aspoň náznak, aspoň malinká vsuvka. Nejdřív jsem se chytala za hlavu, ale pak se zkusila ovládnout, poručit si: zamezit všemožným legrandám (tak běžných na RMblogu) a napsat text vážný, odborný, přínosný akademické obci. Výsledek posoudí až národně-galerijní lektorka, ale zadaný rozsah jsem (záměrně) mírně překročila, nutné body snad obsáhla a počet zábavných zmínek snížila na jednu.

S vytištěnou recenzí v průhledné složce jsem v určený termín naklusala na test. Byla jsem trochu nervozní, i když jsem se učila. Na druhou stranu mi zuřivé listování poznámkami a frenetické vzdechy jiné frekventantky kurzu před započetím písemky přišly nadmíru komické. Test začal poznávačkou. Patnáct reprodukcí děl, urči autora, název, časově zařaď do třetiny století a napiš styl. Koukám na promítací plátno, píšu co vím a střídavě se naštvávám na sebe - Proč mě nikdy nenapadlo se zamyslet na tím, jaký styl je Malich? - a střídavě na autora písemné zkoušky - Copak tvoří Jean Nouvel v nějakém směru? Do určeného malého políčka na papíru se taky snažím svým úhledným písmem vmáčknout, proč někteří umělci považovaní ofiko za konceptuální konceptuálními nejsou, a proč se vůči tomu tak zuřivě ohrazují. Prostě klasický student: když něco vím, píšu to tam, i když se mě na to zrovna nikdo výslovně neptá.

Další část testu mi jde skvěle, definice uměleckých směrů spojuji s jejich názvy. 7 směrů, 7 názvů, nejde se netrefit. Dále kroužkuju jednu tří správných odpovědí a) b) c). Vždy jen jedna je správně, ha - kam se na to hrabou přijímačky na práva. Dle zadání pak v bodech vypisuju klady a zápory uměleckých dvojic, popisuju sama si zvolenou současnou uměleckou skupinu a její - často dost bizarní - projekty. Potom v několika odrážkách několik vět o nezávislých pražských galeriích. Šest jsme jich s kurzem navštívili osobně, je třeba se tudíž krotit, zážitků a jejich reflexí mám totiž požehnaně. Elán mi ale dojde u části, kde mám jména kritiků výtvarného umění spojit se odbornými publikace. Zadání tvrdí, že jejich publikacemi. Nevím, neznám jediné jméno, ani jedinou knížku. Na vteřinu si pomyslím, že to se mi snad v životě nestalo, úplně tipovat, úplně naslepo. Ale jdu do toho. Zadavatelka písemné práce v tu chvíli totiž nahlas oznamuje, že kdo nestihne napsat test do sto dvaceti minut, může v jeho řešení pokračovat ještě k jakési zasedací místnosti Veletržního paláce. Usměju se mírně dnes podruhé, pač na to já vážně nemám čas, cizí péče o Kubu prostě v šest končí, a tak honem ještě kroužkuju, spojuju, doplňuju, přiřazuju, až se dostanu k závěrečné části - obsahové a formální analýze dvou zadaných promítaných obrazů. Oba Kupka. Jedno před, druhé po - po přechodu k abstrakci. Obě díla jsem viděla v Salmovském paláci. Na komentovaných prohlídkách mimořádné výstavy pana Františka jsem byla dvakrát, nezvládnout to by byla tedy ostuda. Píšu jak šílená, větu za větou, a ještě se snažím, aby ty věty byly souvětími. Napíšu všechno, co vím, oddychnu si, spočítám počet teček na konči vět a zjistím, že mám věty čtyři. Místo požadovaných desíti. Chi chi. No, to teda. Koukám znovu nahoru na plátno, dolů na písemkový papír, plátno, papír, papír, plátno a mačkám ze sebe věty další. Chci, ač hlava už je trochu jetá, zatímco hodinová ručička naopak energicky letí ke dvanáctce. Nakonec mám vět 11, jakože s přehledem víc, ale ve skutečnosti pěkně vydřených. Ze vší té snahy, spěchu, stresu, ze své neznalosti se začínám cítit stejně jako muž na jednom z rozborovaných obrazů. Je mi blbě.

Pro forma proletím test závěrem ještě jednou, a zatímco hotovou písemkou odevzdávám a zároveň se oblékám sako, periférně zahlédnu ostatní, jak stále intenzivně píšou. Slušně se v tichosti na celou místnost bez odpovědi rozloučím a spěchám se proklestit polozaplavenou Prahou zpátky domů.

Tam po dětské věčerce vypuká sláva, ač neznám výsledky (ty budou až v září), muž vaří večeři, pijeme víno a já mu s bublinou u nosu a překotně líčím, jak jsem se snažila důstojně mlžit u některých otázek, protože na řadě přednáškách jsem nebyla (to když Kuba byl nemocný nebo jsem neměla hlídání nebo z dalších milion důvodů). Musím se smát, že už jsem skoro zapomněla, jaké to ve škole bylo - vařit z vody, ale nebojte - v případě nutnosti to zase jde, jedna báseň.

Dva sešity popsané poznámkami z přednášek mám srovnané, stejně jako sylaba a kopii recenze k tomu, všechno do kroužkových složek, ukládám po svém způsobu vzorně na poličku - jako jednu z památek na můj druhý rok na mateřské. Na psací stůl naopak začínám vyrovnávat nově koupené látky, zipy, kožky; ještě profouknout stroj od prachu a zase zpátky - s radosti největší - sedám ke svému k šitíčku!

Péče o duši

Ukážu to vám, protože - znáte to - doma není nikdo prorokem. 

Skončily prázdniny, a tak už zase chodím na kurz dějin umění do Národní galerie. Tentokrát jsem v grupě pokročilý. To jsem sice byla už i loni, ale neměla jsem ještě splněnou zkoušku z dějin umění 20. století (= začátečníci). Něco mi do toho tenkrát vlezlo ... jo, už si vzpomínám - porod. Tyhle kurzy jsou pro kojící matku naprostou oázou klidu, ratia a krásy. První letošní přednáška nesla název Pablo Picasso a jeho dvacáté století a byla úžasná, nejen pro všechny zmíněné přesahy umělcova díla. Tak příští středu zase: decentní líčení, společenské odění, apartní kabelka! Jasně, blok a tužku si beru taky, ale svačinu ne! Kávička a něco malého sladkého je tam pro nás vždy připraveno. Prostě ráj na zemi. Pozvala bych vás, ale bohužel už je plno. Ale až nás budou informovat o nějaké mimořádné výtvarné akci nebo nám sdělí fajnšmekrovský podpultový špek, vězte, že VÁM to napíšu jako prvním.

Nejlepší životopis prý: Roland Penrose: Picasso, Odeon, Praha 1971
Nejlepší muzeum: Musée Picasso, Paris.
Tak záleží - kam to máte blíž, jestli do knihovny nebo do Paříže ... :o).

Postmoderní umění

Jean Francois Lyotard řekl, že postmoderní umění je stav mysli nebo, ještě lépe, stav ducha. Jsem zvědavá, co na postmoderní umění řeknete vy! Když začneme u architektury, zmiňme vzor pro kancelářské budovy Seagram Building (Rohe) nebo pařížské Centre Pompidou a u designu knihovnu alá dětská stavebnice, jejíž autorem je E. Sottsass. Němečtí výtvarní umělci - neoexpresionisté - se perou s dědictvím nacismu a navrací se k figuře (S. Polke - Paganini, G. Baselitz - maluje obrazy vzhůru nohama, protože existuje jen dobrá nebo špatná malba a G. Richter zvětšuje fotografie usmívajících se dozorců z koncentračních táborů). Problémů k řešení je řada i jinde - třeba krize identity u etnických menšin (vtipný Deník vikrotiánského Dandyho od Y. Shonibare), u homosexuálů (nesmírně elegantní fotografie R. Mapplethorpeho) nebo u ženy (subtilní L. Bourgeois pracuje s mramorem a vychází z osobních vzpomínek, T. Amin je až překvapivě otevřená - Každý, s kým jsem spala; Postel). V závěru zmíním dvě britské osobností a jejich díla (nebo sebeprezentace?) - D. Hirst (co přečůral všechny galeristy světa) - Pro lásku boží a M. Catellan - Devátá hodina.


Hledáte estetickou hodnotu díla? Chápu ... :o) 

Pokračování pop-artu

Guerrila Girls (1989) aneb Bez ženského těla by se zhroutily dějiny umění

Sherrie Levine - Fontána po Duchampovi - se ptá po síle mužského pohledu na věc

Nakonec si půjčím citát od Claese Oldenburga:

"Je potřeba, aby malířství, které dlouho podřimovalo v pozlacených mauzoleích a ve skleněných rakvích, vyšlo si trochu projít ven, vyráchat se na koupališti, vykouřit cigaretu a vypít si sklenici piva."

Dnešní kapitola z dějin umění je na chvíli poslední, následujme nyní ono zmíněné umění. Ať žijí prázdniny, vodní plochy a chladivé nápoje!

Nová média v umění

O konci malířství se už mluvilo nejednou - při vynálezu fotografie, s rozvoje filmu nebo internetu. Jo jo, s nástupem masových médií ztratilo tradiční umění svůj vliv na širší publikum. Nicméně umělci myšlenky touží vyjadřovat stále, a tak začali používat nové výrazové možnosti. Přesto malba ani socha jako výtvarné médium nevymizely, ale pod vlivem současné společnosti a umění novým médií prochází výraznou proměnou. Dnes tedy o video-artu, videoinstalacích, a digitálním a internetovém umění. 

Video-art: kamera a video zaujala umělce především schopností okamžitého záznamu a přenosu obrazu, který lze ihned přehrát a jednoduše sestříhat. Masové rozšíření televize navíc umožnilo umělcům rozšířit jejich působnost mimo galerijní kontext a proniknout svými díly i do lidských domů. Ze svého gauče se můžete koukat třeba na Reminiscenci od umělecké dvojice The Vasulkas (1974, záznam vznikl na moravském statku, kde Woody Vasulka ještě jako Bohuslav Vašulka strávil své dětství) nebo na experiment s elektronicky vytvářeným trojrozměrným obrazem Sunstone (1979), jehož autorem je Ed Emshwiller. 

Videoinstalace - jakési televizní dekoláže - dávají divákovi možnost prožít a stát se její součástí. Wolf Vostel vás nechá dívat se na bílé plátno, kterým prosvítá rušený obraz celkem pěti televizí (TV Dekoláž č. 1, 1956 - 1963) a vlastně vám tak představuje moderní podobu tradiční "malby" na plátně, místo štětce a barvy ovšem umělec použil televizní obrazovku. Větší počet obrazovek (přesně sto) a bez plátna použil Nam June Paik ve své instalaci Elektronická dálnice: Bill Clinton mi ukradl nápad (1995). Obrazovky jsou sestaveny do podoby mapy USA a odehrává se v nich život celé planety - od atomového výbuchu po přírodní záběry. Realita je zde ukazována jako přístupná pouze prostřednictvím obrazovky.

Pomocí digitální fotografie manipuluje s obrazem Keith Cottingham třeba ve svých Fiktivních portrétech (1992). Soubor fotografií zachycuje mladé chlapce na tmavém pozadí, podle slov autora "portréty mládí". Na první pohled se zdá, že jde o běžné fotografie, ve skutečnosti je autor vytvořil jako koláž různých(!) těl. 

Internetové umění pak kouzelně pracuje s interaktivitou - divák má totiž možnost zasáhnout do samotného procesu utváření díla. Americká umělkyně a kritička umění Lynn Hershman-Leeson pro nás vytvořila svou Lornu (1979 - 1984), zoufale osamělou dívku žijící v bytě bez kontaktu s vnějším světem. Jediné informace o vnějším světě ji zajišťuje televize. Návštěvníci galerie mohli dívku přivést do kontaktu s různými předměty v jejím bytě a postupně příběh dovést k určitému konci. Nabízely se tři možné závěry - sebevražda hlavní hrdinky, útěk z bytu nebo rozbití televize - vražda média. O něco lehčí námět i formu si vybral Marc Napier - jeho Stojící Pam (2009) představuje současnou mediální hvězdu, složenou z různých fotografií zveřejněných na internetových stránkách. Pěkná aluze na Warhola, co?!


Chcete-li, klikněte i na odkazy a hrajte si!

http://www.medienkunstnetz.de/werke/tanz-fuer-1-frau/
aneb hezky česky "V jednom kole"

Lilian Schwartz Mona/Leo (1987)

Marc Napier Stojící Pam (2009)
http://potatoland.com/

České umění 80. a 90. let

"Pramenem kýče je kategorický souhlas s bytím." Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, 1984

Vybrala jsem pro vás umělce, jejichž díla jsou instalována ve Veletržním paláci. Začít můžeme třeba u Karla Malicha a jeho objektu Kavárna - sedím, dívám se, pootočil jsem hlavu, kde autor pracoval se soustavou propojených drátů a zhmotnil tak neviditelné procesy probíhající v realitě. Jedním z představitelů fenoménu české grotesky (deformace reality, karikatura, sarkasmus a nadsázka; od 60. let, vrcholí v letech osmdesátých) je Jiří Načeradský. V jeho obraze Žena kuře nalezneme tvarové zkratky, výrazné barvy a kresbu, potlačený malířský rukopis a grafický výraz utvářející symbol - znak - idol ženy, avšak s ironizujícím podtextem. Postupme dále ke dvěma etablovaným umělcům, pánům profesorům: k Michaelu Rittsteinovi a jeho kouzelnému obrazu - asambláži Karkulka s deformovanými "lidskými" postavami (kojící Karkulka sedící s vlkem u televize v panelákovém bytečku - dokonalé!) a k Jiřímu Sopkovi (Velké koupání s plošně zjednodušenými figurami žen v lázní, ač v intimní blízkosti, nekomunikují spolu, odvrácené pohledy a otevřená ústa křičících hlav). K hyperrealismu (zaujetí dokonalou reprodukcí fotografické předlohy, snaha o vytvoření vysoce realistického zobrazení, skutečnějšího než skutečnost) můžeme zařadit (překvapivě) Theodora Pištěka a jeho Poctu Papinovi. A nyní postmodernismus - definice není snadná. Co třeba: otevření širokého pole parafrází, aktualizace starých stylů, jejich reinterpretace, změny a narušování kontextu a rekontextualizace, směšování banálního a vulgárního s vytříbeným a kultivovaným? Uff. Patří zde Milan Kunc a jeho "složitý" kýč Don´t worry, be happy, Georg Jiří Dokoupil, který má asi tak patnáct osobních stylů tvorby nebo Jiří Kovanda. Devadesátá léta přinesla nová témata k reflexi (média, internet, konzum), otevření nezávislých galérií, založení Ceny Jindřicha Chalupeckého nebo využívání nových médií (laserové projekce, počítač, digitální fotografie). Jmenujme Magdu Jetelovou (Atlantic wall), Jiřího Surůvku (Dvojčata), Jiřího Černického (První sériově vyráběná schizofrenie) nebo Milenu Dopitovou (Sixtysomething).

Jiří Načeradský Žena kuře (1980)

Jiří Kovanda Toužení (1987)

Milena Dopitová Sixtysomething (2003)

A k tématu ještě doporučuji právě probíhající výstavu Ostrovy odporu - mezi první a druhou moderností 1985 - 2012. Zde malá (mateřská) ochutnávka ...

Petr Lysáček Rozcestí (1992)

České umění pozdních 60. a 70. let 20. století

Sešli se u stolu v kavárně Slávia a založili skupinu Křižovatka. Psal se rok 1963. Jejich program zněl objektivistické tendence - opřené o zákony konstruktivistického pořádku, čísla a matematické operace vycházejí z přírodních zákonů, matematicko-geometrické řady a struktury. Díla mají svůj řád, který je založen na redukci výrazových prostředků a na variabilitě struktur. Polidštěná geometrie se stala zdrojem vyzařování nové poezie. Zdeněk Sýkora ve spolupráci s matematiky vytvářel první programované struktury s využitím počítače(!), jejichž smyslem bylo kombinatorické vyčerpání všech možných vzájemných pozic několika daných elementů. Od sedmdesátých let vznikali jeho liniové obrazy, kdy počítačový program rozhodl o počtu, výchozím bodě, šířce, délce, barvě, průběhu a křižování linií plátna (Linie č. 50). Jan Kubíček vytváří tzv. variamobily - obrazy, které lze zavěsit na kteroukoli stranu. Karel Malich redukoval krajinu na čtyřúhelník, kruh a linii (Bílý reliéf). Hugo Demartini rukama vyhodil do vzduchu špejle a různé odřezky a tím se vytvořila určitá náhodná sestava "druhé přírody" na pozadí "první", která při proměnách klesala a dopadla na zem (Demonstrace v prostoru). Díla Vladislava Mirvalda vycházela z charakteristik kreslení a rýsování - studoval na ČVUT (Ondulační válec). Radoslav Kratina navrhoval dřevěné hračky a vzory na textil, což se projevilo i v jeho plastikách (Barevný reliéf). K neokonstruktivismu i k lettrismu (v literatuře, i ve výtvarném umění - inspirace tvarem písmen; hledání spojitosti mezi obrazem a písmem) bývá řazen Jiří Kolář. Svůj básnický program nazval "evidentní poezie" a vytvářel předmětné básně - uzlové, žiletkové, oblázkové (chiazmáž Pocta Františku Kupkovi). Ženským světem se ve své tvorbě zabývala Kolářova manželka Běla, do geometrických vzorníků sestavovala banální předměty z ženských kabelek a zásuvek (Vzorek sponek). Jiní - níže zmínění - se spojili do skupiny UB12 (manifest neměli, ale shodli se na nutnosti svobody projevu a hledání zákonitostí formální výstavby). Adriena Šimotová sledovala celý život jedno téma - hluboký zájem o uchopení problému figury jako symbolu křehké dočasnosti lidské existence. Václav Boštík ve svém díle mj. řešil uspořádání obrazové plochy - řazení předmětů bez použití perspektivy a potlačení modelace. Sochař Stanislav Kolíbal skládal sochy z různých materiálů, což mu podle jeho slov umožnilo odkrýt zvláštní pocit lability, který se stal vůdčí myšlenkou v dalších dílech (Socha jako vítr). 

Zdeněk Sýkora (1995)

Běla Kolářová Vzorek sponek (1965)

Stanislav Kolíbal Socha jako vítr (1966)

Máte-li chuť, zde můžete sledovat (pro mě neuvěřitelnou) výtvarnou cestu Zdeňka Sýkory od impresionistického krajinářství k jeho slavným liniím.

Další díl dějin umění

Musím napsat recenzi, abych mohla ke zkoušce. Takže dneska nic, příště víc! Těšte se, bude české umění.

Akční umění, body art a land art

Dnes pojedeme na stejné vlně jako minule - umění vystupuje z klasického formátu. Akční umění se odehrává v prostoru, v čase a má děj (google obrázky pro dotaz zaměňte za youtube :o)). Prvky náhody a variabilitu u hry zkoumal J. Cage - "objevitel" fenoménu ticha jako hudebního ekvivalentu nicoty (Skladba 4´33´). "Vynálezcem" happeningu se stal A. Kaprow. Zmiňme i mezinárodní hnutí FLUXUS (kromě dvou výše uvedených  N. June Paik, Ben vautier, Y. Ono, už z minula nám známý J. Beuyes, G. Brecht či ředitel Fluxus East M. Knížák), které se ve svém manifestu definovalo jako jednoduché, zábavné, nenáročné, zabývající se nenáročnými věcmi, nesmí vyžadovat žádné zvláštní dovednosti nebo početné zkoušky, nesmí mít žádnou věcnou ani institucionální hodnotu (G. Maciunas, 1965). Ze všech performancí vybírám "I like America and America likes me" od J. Beuyese, kdy německý umělec přiletěl do New Yorku, z letiště se nechal dopravit sanitkou do galerie, kde byl uzavřen do prázdné místnosti s kojotem, sám měl jen pasteveckou hůl a plstěný (pro změnu) přehoz. Po třech dnech se opět nechal přepravit zpět a odletěl. Symboliku si buď doplňte sami nebo koukněte na odkaz. U body artu umělec skrze vlastní tělo poznává sebe sama - za účasti publika i bez něj. Jedná se o reakci na neosobní konceptualismus a minimalismus, ve kterých je tělo umělce takřka nepřítomné, i když na ně v jistém smyslu navazuje (B. Nauman - Autoportrét jako fontána, Gilbert a George - Zpívající sochy nebo Ch. Burden - Postřelený, umělec se skutečně nechal jedním ze svých přátel postřelit!). Touto cestou vyjadřovaly své osobní dojmy i feministky (A. Mendieta - siluety, C. Schneemann - Radost z masa, V. Export - Genitální panika, M. Abrahamovic - Vnitřní svitek). Na konci šedesátých let se díla přesouvají z galerií ven. Pomocí zásahů do krajiny proměňují umělci přírodní prostředí. "Mega-díla" nalezneme v USA (W. de Maria - The Lightning Field, R. Smithson - Spirálové molo, M. Heizner - Dvojitý negativ). Komornější a nám z české kotliny možná bližší je britská tvorba (R. Long - Čára vytvořená chůzí, I. H. Finlay - Malá Sparta nebo A. Goldsworthy - Pool of Light). "Zemní umění je manifestací touhy utéct z města, které nás zaživa požírá, a možná poslední sbohem volnému prostoru a zemi, dokud tu ještě nějaké zbyly." Budete-li utíkat, přeji šťastnou cestu!

Joseph Beuys I like America and America likes me (1974)
http://www.youtube.com/watch?v=e5UXAqpSJDk

Chris Burden Postřelený (1971)

Robert Long Čára vytvořená chůzí (1967)

Op-art, minimalismus a konceptuální umění

Věnováno Dance.

Vítejte v šedesátých letech! Op-art je směr geometrické abstrakce, jehož hlavním cílem je pomocí struktur vyvolat v divákovi optickou iluzi pohybu, vibrací a vzdouvání obrazové plochy. Mezi nejčastější barvy patřily černá a bílá. Oko klamali např. Victor Vasarely (Cyklus zeber, Alphabeth, Vega) nebo Bridget Riley (Spirála, Vlnění, oděvní návrhy).

Minimalismus je extrémní formou abstraktního umění. Umělci se přiklonili k formě neodkazující k ničemu mimo sebe. Směr se vyznačuje opakováním elementárních tvarů. R. Ryman maloval bílou(!) barvou (Část 17), C. Andre chtěl, aby návštěvníci vstoupili(!) na jeho dílo (Ocelovo-hořčíková plocha), D.Flavin se nechal okouzlit neonovou zářivkou, D.Judd miloval řád a strukturu, S. Lewitt si liboval v opakování a R. Morris ukazoval své 3D objekty v krajině, a pak nám ukázal i sám sebe (I-box).

A teď zboříme aristotelovskou představu o podstatě umění jako přetváření hmoty. Ne. Zapomeňte na Rembrandta, Goyu či Moneta. Pro konceptuální umění(!) je nejdůležitější myšlenka. Díky tomu je již samotné myšlení uměleckým tvořením. Konceptuální umění klade otázky po hranicích pojmu umění a sleduje kontext, v němž dílo působí na diváka. Právě ten měl výsledné dílo realizovat ve své mysli, umělec divákovi pouze poskytuje základní materiál pro vnímání. Někdy byl vystaveným materiálem pouze slovy a nákresy vyjádřený postup, návod, kterým bylo nutné možné výsledné dílo realizovat (J. Kosuth - Jedna a tři židle). Konvence představ o umění bořili a všechny šokovali Y.Klein (Prázdno, Monochromy nebo jeho divadelní představení Antropometrie), D. Spoezzi (Maďarské jídlo), P. Manzoni (Nekonečná linie, Merde, Umělcův dech; jeho signovanou živou sochou se stal i Umberto Eco), G. Brecht (Fluxbox), J. Beuys (Tuková baterie, Mastná židle, Jak mrtvým zajícům vysvětlovat obrazy, Auto) nebo B. Nauman (Žít a umírat).

Bridget Riley (Pol. 60. let)

Robert Morris I-box (1962)

Piero Manzoni Živé sochy (1961)

A kdo touží po rozpohybovaných obrázcích, dnes doporučuju op-artovou Žlutou ponorku.

Informel a pop-art

Dámy a pánové, chlapci a děvčata, po týdenní pauze je opět zde vaše pravidelná úterní dávka umění. Dnes umění pro opravdové fajnšmekry. Informel - jeden z proudů poválečného umění - je umění "bez tvaru" (z lat. předpony in- = bez). Jeho hlavním heslem je osvobození od idejí předchozího formalismu a porušení konvencí. Informel nechce svět pomocí umění měnit, usiluje o řešení a naplňování vztahu moderního člověka ke světu, v němž převažovala existenciální úzkost s devalvací stávajících hodnot. Beztvaré barevné skvrny, šmouhy, kapky, stříkance, 3D. Umělci navazovali na proces psychického automatismu s cílem spontánně vyjádřit temperament, náladu, krajinu duše - lidské nitro. Jean Fautrier - cykly Akty, Předměty, Nazí, Rukojmí (vyrovnávání se s 2. světovou válkou). Jean Dubuffet  - art brut (syrové umění) - původní přirozenou tvorbu a spontánnost našel v umění neškolených autorů, duševně nemocných a dětí; Modrý pták, Nos jako mrkev, Zemský plášť, Život bez člověka, Chození sem a tam. Antoni Tápies (Šedý reliéf sešitý ze čtyř částí). Alberto Burri (Pytel, Cretto). Wols - tašismus (malba skvrn) - Opilý koráb. Georges Mathieu (Všude Kapetovci). A teď pop-art: pozor na jeho význam. Ano, čerpá své podněty z "moderní lidové kultury" určené široké veřejnosti, ale kriticky, s humorem či s ironií, vyžívá se ve zvláštních souvislostech, absurditách, stereotypech a teatrálnosti. Figurální tvorba. V uměleckých dílech se objevovaly předměty každodenní banální masové kultury, soudobé dopravní prostředky, ikony nové společnosti, filmového průmyslu. Pop-art byl populární, prchavý, nakažlivý, levný, masový, mladý, vtipný, sex, nápaditý, fascinující a dobře prodejný. Úkolem umění je konstatovat, že cokoli (tvář Marilyn Monreo, konzerva polévky, komiksové obrázky apod.) získává nebo ztrácí svou krásu nikoli na základě vlastní podstaty, ale na základě společenských souřadnic, které určují, jak se vnímateli daný objekt jeví. Předměty v umění pop-artu jsou ze série vyjmuty nebo uzpůsobeny tak, aby se do ní mohly začlenit. A především zpracovány tak, aby nebylo možné nahlédnout do nálad, myšlenek a pocitů autora - neosobní umělecké pojetí.  VB: Richard Hamilton, David Hockney (mužské akty), Peter Blake (Na balkoně); USA: Jaspers Johns (Vlajka). Robert Rauschenberg (Černý trh - návštěvník byl vyzván, aby otevřel kufr, odnesl si některý z předmětů a výměnou do kufru vložil předmět svůj, zároveň měl tuto změnu zapsat na jeden ze čtyř poznámkových bloků, bohužel nefungovalo - předměty mizely bez náhrady). Roy Lichtenstein (komiksy, M-možná). Andy Warhol (Jackie, Plechovka Campbellovy polévky).

Jean Dubuffet Načmáraný (1946)

Richard Hamilton Co dělá naše dnešní příbytky tak odlišnými a sympatickými (1956)

Robert Rauschenberg Černý trh (1961)

Libo-li opět filmový tip? Pro nasáti atmosféry pop-artového Londýna doporučuji Zvětšeninu.

Nová figurace a abstraktní expresionusmus

aneb Poválečné umění v Evropě a ve Spojených státech

Evropa je zničená druhou světovou válkou (těžiště umění se přesouvá do USA) a šok z utrpení je všudepřítomný - A. Giacometti a jeho vytáhlé hubené postavy. Všichni umělci nějakým způsobem navazují na surrealistická východiska. Kdo není šokován, šokuje sám - F. Bacon (hlavy postav zredukované na divoké řvoucí tlamy, těla a tvář člověka zmrzačené, zkroucené, jakoby na mučidlech, kůže a maso visí), P.Picasso, H. Moore (Londýnské metro). Na automatismus surrealismu, Freunda a existencialismus navazuje evropské sdružení CoBrA (Copenhagen, Brusel, Amsterdam). Malby A. Jorna nebo K. Appela směřují k svobodné subjektivní figuraci s důrazem na osobní představivost. Ve Státech se umělci inspirují nejen psychoanalýzou C.G.Junga, ale i uměním předkolumbovských civilizací či americkou výtvarnou tradicí 30. let (kampaň na podporu umění v době hospodářské krize, mexičtí muralisté J. C. Oronzo, D.Rivera, D.A.Siqeuiros). Hvězda z titulní stránky časopisu Vogue - J. Pollock - maluje celým tělem, aby vyjádřil energii a svou vnitřní sílu. Čisté barevné plochy jsou doménou M. Rothka.

PS: Příští úterý si prosím dáme pauzu. Pokud by se vám po umění stýskalo, koukněte se na silné emoce ve filmu Pollock s skvělým Edem Harrisem.

Alberto Giacometti Nos (1947)

Jackson Pollock Číslo 1 - Levandulová mlha (1950)

Mark Rothko Kaple v Houstonu (1971)

České umění 60. let 20. století

Líbilo se vám posledně Medkovo Velké jídlo? Pokud ano, dneska si přijdete na své! Nová vlna, zlatá šedesátá - to už jste jistě nejednou slyšeli. Přiřaďte si k nim i pojem INFORMEL - což je v českém prostředí materiálová malba, zkoumání amorfních struktur barevných hmot a netradičních materiálů. Nejedná se o školu, spíše o souběžnost uměleckého usilování různých uměleckých individualit. Níže jmenovaní se zkoušeli poznat sebe sama formou absolutního spontánního sebevyjádření. Jako materiál užívali písek, paliva, laky, plastické textilie či vatu. Silný vliv a jejich tvorbu měl i aktuální pocit existencialismu a osobní tísně - deziluze selhání moderny. A kdo že jsou ti příznivci informelu? J. Kotík, M. Medek, V. Boudník (aktivní grafiky, strukturální grafiky, dokreslování opadaných omítek), R. Piesen (mytický příběh Gehinnomu), A. Veselý (Židle uzurpátor oceněna na pařížském Bienále) nebo Z. Beran (projekt Rehabilitační oddělení Dr Dr.). Ve druhé polovině šedesátých a v sedmdesátých letech se zásadní složkou neoficiální kultury stalo akční umění (happeningy a performace). Důraz se z výsledku přesouvá na proces (M. Knížák - Demonstrace jednoho). Cenzurní tlaky se zmenšují, situace v české kultuře stabilizuje, české umění navazuje na nejnovější světové tendence - op-art, lettrismus, konceptuální umění. Křehkost lidského bytí, citlivost a ohrožení jsou témata tzv. Nové figurace (sestry Válovy, O. Slavík, A. Šimotová nebo plastiky velmi individuálního stylu plné ironie a černého humoru od K. Nepraše).

Aleš Veselý Židle Usurpator (1965)

Karel Nepraš Velký dialog (1965)

Zdeněk Beran Rehabilitační oddělení Dr Dr. (1970, 1993 - 1994, 2000)

České umění za II. světové války a socialistický realismus a jeho nepřátelé

Zdravím, dnes začneme předválečným sochařstvím s hvězdami jako jsou Vincenc Makovský (abstrahované hlavy a torza) nebo Hana Wichterlová (ovlivněna hinduismem, budhismem). Pokračujeme k fotografickým esům - Jaromír Funke (asymetrie a úhlopříčná kompozice) a Josef Sudek (nevšední pohled na obyčejnost a každodennost). A teď Skupina 42 - parta dávných přátel a bývalých spolužáků - teoretiky umění, malíře, sochaře, fotografy a básníky pojí městský civilismus. Do Veletržního paláce jděte obdivovat K. Lhotáka (Jindřich Chalupecký, 1946), F. Hudečka (Nádraží s větrnými mlýny, 1941), J. Kotíka (V tramvaji, 1943), M. Háka (Ve dvoře, 1943) nebo L. Zívrta (Muž s přístrojem, 1946). Mimo - v jakési vnitřní emigraci - za války tvořili Z. Rykr (fragment jeho Turka z čokolády Kofila se používá dodnes) a o poznání temnější Alén Diviš (Zeď vězeňské cely, 1941). Následuje rok 1948 a nový pohled na umění, to se stává nástrojem politické agitace. Nezavírejte oči - je zde socialistický realismus. Vše musí být radostné, monumentální, bojovné, jásavé a vítězné (Poruba, Havířov, hotel Internacionál, pomník J.V.Stalina). Ať nekončíme otráveně - jsou tu i výtvarníci řekněme v podzemí - třeba M. Medek s vlastním kánonem manýristických, loutkových figur s přesnými rysy, dále L. Fára a K. Černý.


Nyní lidé třikrát jinak:

Jan Kotík V tramvaji (1943)

Otakar Švec Pomník (1948-1955)

Mikuláš Medek Velké jídlo (1951-56)

Šedivé úterý aneb Hnutí Dada a surrealismus ve světovém umění

znechucení z války
nihilismus
anarchie
primitivismus
iracionalita
popření tradičních hodnot
náhoda
Tzara, Arp, Ernst, Man Ray, Duchamp, Picabia


...


nad-realismus
čistý psychický automatismus
nepřítomnost jakékoli kontroly vykonávané rozumem
asociační formy, myšlenkové hry a sny
představa náhodných setkání
cadavre exquis = výtvarná surrealistická hra na asociace
koláž
frontáž = otisk reliéfní struktury podložky měkkou tužkou na papír nebo jiný měkký materiál
dekalt = obraz vzniklý obtiskem mokré barvy na podložce na přiložený materiál
Ernst, Miró, Masson, Magritte, Dalí

Marcel Duchamp Fontána (1917)

Man Ray Enigma Isidora Ducasse (1920)

Meret Oppenheim Snídaně v kožešině (1936)

Zrod abstraktního umění a nepředmětná malba

"Skutečné umělecké dílo vzniká tajemným, záhadným, mystickým způsobem z umělce. Odpoutáno od něho, nabývá samostatného života, stává se osobností, samostatným, duchovně dýchajícím subjektem, který vede materiálně reálný život, který je bytostí." V. Kandinskij: O duchovnosti v umění (1912)


Mí milí milovníci umění, dnes tady máme umění abstraktní: linie, čáry, barevné plochy, často geometrické řešení obrazu. Proč? Nejen jako reakci na nové fyzikální objevy, teorii atomu či objev rentgenových paprsků, ale je tu i hluboká potřeba proniknout k otázkám lidské duše.


Kdo? V. Kandinskij, P. Mondrian, K. Malevič, P. Klee, F. Kupka.


Co?

Piet Mondrian Kompozice č. 10 (1915)

Kazimír Malevič Bílá na bílé

František Kupka Amorfa Dvoubarevná fuga (1912) 

Z dopisů Františka Kupky (1897 a 1899): " ... zažil jsem zkušenost rozdvojeného vědomí, přitom jsem měl dojem, jako bych se díval na Zemi zvenčí. Byl jsem v obrovském prázdném prostoru a viděl planety, jak mě klidně míjejí. Potom bylo těžké vrátit se k trivialitám všedního dne ... "; "To, co následovalo, byla obrovská expanze vědomí. Nalézal jsem se v mezihvězdném prostoru a byl jsem svědkem toho, jak se přímo před mýma očima tvoří galerie ... Zdálo se, že jsem na chvíli vstoupil přímo do středu universální pece kosmického stvoření ... Náhle jsem porozuměl základnímu principu uspořádání kosmu."

České meziválečné umění

"Fyzická a psychická euforie." Karel Teige, Manifest poetismu 1928
"Je třeba malovat ne už jen pro umění, ale pro člověka!" Karel Teige v časopise Červen
"Rozkoš z pouhé životní existence." F.X.Šalda
"Živý vítr pohlavnosti." Karel Čapek
A myšlenka vyšší reality.


Žena, ženy a žena.

Jan Zrzavý Kleopatra II
 http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/163929-jan-zrzavy-kleopatra-ii/

Rudolf Kremlička Tři ženy v lázni (1921

Toyen Úděs

Kdo chce, může ještě: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/166533-otto-gutfreund-kubisticke-poprsi/ 

Český expresionismus a kubismus

Další umělecký úterek v heslech: kavárna Union, skupina Osma, zapomeňte na snahu zobrazit objektivní kopii reality, teď jde především o vyjádření vlastního postoje k dobové skutečnosti, vyjádření vnitřního psychického stavu. Barevná a tvarová nadsázka, deformace; výraz, napětí, jasné barvy, emocionální účinek díla. Později ostré hrany a úhly.

Emil Filla Čtenář Dostojevského (1907)

Bohumil Kubišta Meditace (1915)

Jindřich Průcha Autoportrét v zimní šále

A ještě bonus pro zájemce:  http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/163103-jindrich-prucha-autoportret-v-zimnim-sate/

Francouzský kubismus a italský futurismus

Dámy a pánové, dnes si poznačte:
1. zobrazení trojrozměrných těles na dvojrozměrném malířském plátně - lidské vidění totiž nikdy není odděleno od vědění, vizuální vjem si při každém kroku domýšlíme a 
2. závodní automobil řítící se vpřed jakoby na dělových nábojích je krásnější než Niké Samothrácká.


Krásné úterý.

Pablo Picasso Kytara (1913)

Georges Braque Viadukt v Estaque (1908)

Giacomo Balla Dívka na balkóně (1912)