čtvrtek 29. března 2018

Myška v kefírovém mléku


Z naší minulé výtvarky - kde s námi byl i malý velký Josef Vr..

A V r z u z a, naše umělecká šéfka dílen a moje bohyně, kromě svého kouzelně nenapodobitelného blogu, má nově pro všecky i portál s autorským tvořením pro děti ke stažení. Užijte si to s námi!





S Mikim a Týnkou
jsme tentokrát vyráběli titěrně rozkošné tyrkysové domečky z obalu od půllitrového kefíru - 
kartonové (ne)movitosti pro hlodavce, kočky i kapesní dinosaury. 

středa 28. března 2018

Velikonoční sovy


To tu ještě nebylo!

Okrovou důstojnou letku i další pastelově milé kousky odchytíte u mě v e-shopu.





úterý 27. března 2018

Když ti vítr napne plachtu


Když ti plachta poponeže jachtu ...

Je fajn, když vám život hojně nabídne nevšednosti a bezva terna a za pár dní na to vám zas ukáže, jaká mimořádnost a láska je i v každodenní obyčejnosti. Třeba v těch nejjednodušších a nejznámějších papírových lodičkách na vodu. Snadné je žít.

Nádherná, opravdu povedená origami sada Djeco - Lodě, která k nám připlula z Hračkotéky, nám v úplně běžném nedělním odpoledni udělala doma pěkné vlny. Stačily k tomu jejich barevné archy s rozličnými vzory, potetovaně jednooká posádka na palubě, vlajka s lebkou a ahoj!

Na začátku si podle vlastního vkusu vyberete styl své bárky,

podle přiloženého návodu v knížce či z vlastní hlavy si složíte papírový parník (ve třech možných velikostech)

a vaše velká výprava může začít!



Výtvarný set je oficiálně určen pro mladší školní děti,

ale i přes potřebnou jemnou práci třeba s natažením lodního lana si s ním hravě pohrál i náš ... Miki (skoro 4 roky).


Výběr osádka na lodičku je v balení slušný a nepostrádá vtip!

Ani tradice.

Na lodi byste si podle návodu měli vztyčit stožár a natáhnout dost možná i vlajkovou girlandu.

A pak už se jen hodí, když ti vítr napne plachtu.



Ale může se vám stát - stejně jako našemu Kubkovi - že při skládání a lepení spíš zatoužíte
po své autorské lodi,
a sáhnete proto po úplně čisté A4, ze které si pak uděláte designově čistou záležitost,
pouze doladěnou strakatými komponenty a šikovnými samolepkami z originálního origami balení.

A potom už přišel čas papírové koráby všech(!) chlapečků a Týnky vyzkoušet v nelítostných podmínkách

naší koupelny.


Jenže to volno a krásno a mládí a tvůrčí duch si říkalo o víc!
A tak Kuba v dalších pár vteřinách popadl sprej a lodičky venku naimpregnoval,

aby si chvilku na to už s Mikešem natáčeli vodu ze studny a své nové skládačky koupali naostro v plastových neckách.

A rázem z toho měli venkovní vodní workshop.

Samozřejmě že to všecko jen to chvíle, než tyhle tři zas napadl úplně jiný společných kreativní projekt ...
pátek 23. března 2018

A teď už jen plavky


Už žádná zima. Jen teplo!

A pokud taky právě ladíte letní formu a zbavujete své tělo povinné zimní výbavy, myslím, že zavalité velryby by nám k tomu mohly být těmi nejlepšími přítelkyněmi.

a to ve dvojím nakombinování - s čokoládově hnědou koženkou a s elegantně chladnou šedivou.

...

nalákám si vás honem ještě třeba na novou Velikonoční kabelku v pastelovém ladění,
na exotickou tašku s jedenácti slony pro štěstí,
 na čistě kubistickou kabelu s dominantní černou nebo na křehké celošedivé stromy.

A abych nezapomněla - skladem jsou opět i oranžové Lišky, které byly minule tak rychle pryč.



Moje přesná vizitka - detail prošití koženkové ucha.

A vždy koženkově šikovné dno!


čtvrtek 22. března 2018

Finský den - čtvrtek


Čekal nás náš poslední finský den a ve vzduchu viselo lačné očekávání, jestli se nám povede v noci spatřit Polární zář.

Nálada v autobuse cestou za finální laponskou zážitkovou destinací v podobě Národního parku Oulanka už byla hodně uvolněná a vysmátá, až tak že jsme si s českou novinářkou Zuzanou, které se naší Reima cesty účastnila spolu se svou dcerou, dovolily vzájemně si vyprávět a vtipkovat o tom, co se nám kdy a kde strašného na cestách stalo, kde jsme skončili v nemocnici a tak. Ze mě prostě už padalo všecko to napětí, dárky pro všechny mé milované mumínky doma už jsem měla nakoupené, teď už mě jen čekal nádherný den, kdy jsem si poprvé v životě nazula sněžnice a šla, kam až mě nohy zanesly.

Cestou k mýtickému mlýnu jsem už zkušeně pofotila pár mistrných blogerek na jejich telefony, aby jejich/moje šikovné fotky dostaly pár chvil na to tisíce lajků na celém světě, a pak už si jen užívala. Ostrý pohled na divokou řeku, uzoučkou lávku jen pro jednoho přes ní i sladké žužu, které mi na klacku nad ohněm ze samé lásky opekl Kuba.

Finsko je nádherná země. Bohatá, spokojená a sebevědomá. Nepatřím tam, ale cítím se tam vždycky dobře. Celou dobu mého skandinávského pobytu jsem si v hlavě dělala seznam, co nesmím o Finech zase zapomenout - co je pro ně tak typické. Třeba to jejich důrazné a drnčivé R v každém slově. Že finské slečny a ženy jsou v obličeji stále tak pěstěné a upravené, i když jdou na půldenní trek polodivokou přírodou. A že finští džentlmeni všichni do jednoho pro mě v sobě mají archetyp dřevorubce, i kdyby vážili jen čtyřicet kilo.

Něco Finska jsem si odvezla i domů. V Marimekko designovém ráji jsem sáhla po kávovém hrnku z jejich nové jarní kolekce, ze kterého se chystám pít vždy jen filtrovanou kávu - tak jako to v Suomi děláme my všichni. Šálek a další decor mi tam dáma za pultem zabalila naprosto nádherně a vkusně a tu papírovou tašku, ve které jsem si to vše z obchodu odnesla, si doma beztak vystavím v knihovně. Přesně tak, jak jsem to viděla na stránkách stylového časopisu Asun, který jsem si koupila v tamějším supermarketu. Nerozumím v něm jedinému slovu, ale stevard v letadle mi na zpáteční cestě do Prahy přeložil aspoň jeho název - I am living. Ostatně na palubě společnosti Finnair jsem se taky dopustila malé dyzajnové krádeže, když jsem při každém našem letu předstírala, že si z jejich Marimekko papírových ubrousků dělám záložku do knihy. Přestupovali jsme celkem čtyřikrát, a tak mám teď tady doma v kuchyni z toho skoro prostírkový servis.

Ale zpátky od marnivosti k mrazu. Ten na nás čekal v deset večer, kdy jsme se všichni dobrodruzi a dobrodruzčata sešli k výstupu přes již uzavřenou sjezdovku až na její vrchol, s jediným cílem - uvidět Polární zář. Nevěřila jsem tomu: přišlo mi to jako chytat motýly nebo jít hledat duhu, ale povedlo se. Měli jsme s Kubkou na sobě oblečené snad vše, Kubín dokonce dvě termo mikiny a stejně nám nakonec byla nesnesitelná zima. Bylo mínus dvacet pět. Mně po dvou hodinách venku opravdu bolela každá fotka, holá pravá ruka mě pálila a druhý den ráno na ní omrzlé rudé fleky už byly jasné. Ale to všecko stálo za to. Na dobrých fotografiích je zář dobře viditelná; naživo je mnohem křehčí, efemérní. Vidíte ji, ale nevíte, kde přesně začíná, kde končí. Na černé obloze se vám jeví pohyblivá a pomíjivá k tomu. Umí se stočit, vlnit nebo zmizet úplně. Prostě takový zelený zázrak.

Bude mi chybět. Zář, Finland i moje volnost. Ten adrenalin a každodenní mimořádnost. Reimo, děkuju.














Foto: Harri Tarvainen.