
Když mi bylo osmnáct, chodila jsem s klukem. Sice nechtěl, abych nosila svůj oblíbený svetr, protože mi dělal velký zadek, ale co já tehdy věděla o lásce a respektu dvou lidí ve vztahu ...
Pak se v mém životě objevil jiný kluk - s rameny přes celá futra, já zalapala po dechu a odešla s ním. S ním jsem poznala nepoznané, nořila se do lásky, šla životem, nemocemi i bolestmi. S ním cestovala, stěhovala se, rodila děti, plakala i smála se. S ním se opalovala i otužovala. A teď na Silvestra jsem oslavila dvacet pět let - dvacet pět let od mejdanu, kdy jsme si dali první pusu, vyměnili telefonní čísla na pevné linky rodičů; vyměnili si všechno, co se dalo.
Mužovi jsem k čtvrt století nechala udělat talíř. Silvie Luběnová umí na porcelán po babičce dát vaše fotky a ještě k nim dokreslí vtip. Když jsme společně ladily naše obrázky z loňského korsického léta, poradila mi kamarádka Andrejka, ať si na ten výroční porculán nechám dát i naše rodinné motto - Já tady na té oslavě bydlím.
To bylo kdysi, děti byly malé a já měla narozeniny. Nevím, co to Davida popadlo, ale přijel z Prahy s krabicí chlebíčků. Děcka blbá to ale vůbec neznala a zvedala šunku i lososa, koukala se, co je pod nimi a čím je to namazané. Ten nechtěl rajče, ten vajíčko; sahali na to, patlali to. Do toho na stole tam převržený hrneček s čajem, tam spadlá okurka, tam vlašský salát. Nechtěla jsem si ale to narozeninové mecheche nechat zkazit, a tak jsem v jednu chvíli pozvedla číši s bublinami a naoko teatrálně pronesla: "Děkuji, že jste na přišli na mou oslavu!"
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)










