Pět dní v Barceloně

Po přečtení průvodce Tři měsíce v Barceloně jsem nabyla dojmu, že stejně jako jejímu autorovi, architektovi Adamu Gebrianovi, i nám se v této katalánské metropoli stane spousta milých a laskavých náhod, které z návštěvy španělského velkoměsta udělají výjimečný životní zážitek.

A začalo to hned na letišti v Barceloně, kde nás oslovil tatínek s otázkou, jestli náš syn hraje basket, že si jej jeho syn pamatuje ze vzájemných zápasů. Miki si bohužel chlapečka hrajícího za Jižní supy nepamatoval, ale obě rodiny jsme se shodly, že míříme na sobotní zápas FC Barcelony.

Muž nám vybral kouzelný byt s balkónkem v posledním patře domu s výhledem na Sagradu Familii. A jestli může být něco ještě lepšího než byt s balkónkem v posledním patře domu s výhledem na Sagradu Familii, tak je to druhý balkónek, ze kterého můžete fotit lidi na prvním balkónku s výhledem na Sagradu Familii.

Hned první večer jsme museli dorazit až na pláž, vypít moře sangrie a sníst hory tapas. Druhý den jsme se společně ujistili, že jako rodina jsme spíš tým Miese van den Rohe než Antonio Gaudi aneb jak se nás děti ptaly, jestli všechny ty stavby od Casa Mila, Casa Batllo až po part Guell nejsou nějaké ... řekněme ... rozteklé.

Za to večeřet na náhodně objeveném náměstí ve čtvrti Gracia bylo přesně naše gusto. Místní Španělé tam v pátek večer seděli na zemi, všechny děti v modrokarmínových pruhovaných dresech hrály uprostřed fotbal a jedna půvabná žena měla na sobě stejné tričko, jako jsem si koupila ve vinohradské Nile. Kolik těch srdečných náhod ještě bude?

Rozhodnutí jednoho z našich synů, že práce v MACBA, galerii současného umění v Barceloně, by pro něj byla práce snů? Společně prolézání vintage second handů ve čtvrti El Raval, které my s dětmi milujeme, zatím co muž stojí s kopřivkou na ulici venku? A v sobotu se to stalo.

Z Barcelonského pavilonu jsme všichni blaženi na duši zamířili do mého snad nejmilejšího muzea, Fundació Juan Miró, kde jsme pohnuti jeho obrazy následně v bistru potkali Richarda Müllera, moji hudební ikonu. Nejradši bych se mu pověsila na krk, ale ovládla jsem se a jen jsem si na uši pověsila nový pár náušnic značky Joidart z tamějšího galerijního shopu. Pro mě se výlet rovná suvenýr.

Byla jsem v sedmém nebi, zatímco synové na svůj hvězdný okamžik ještě čekali. Ke vstupence na basketbalové utkání Barcelona vs. San Pablo Burgos jsme jim přikoupili setkání s hvězdami před zápasem. V třípatrovém shopu v ikonickém areálu fotbalového stadionu Camp Nou si každý koupil dres, který si následně nechali podepsat od všech z týmu. Zápas samotný byl parádní, famózní sportovní výkony nejvyšších lidí světa podpořené na tribunách těmi nejrytmičtějšími fanoušky, jaké jsem kdy potkala. A k tomu české vlajky v publiku, ačkoliv Satoranský s Veselým ten večer nehráli.

Adam Gebrian u každého muzea ve svém netradičním průvodci přidává i informaci, kdy je do něj vstup zdarma. My jsme tuto nabídku využili v neděli v Námořním muzeu (Museu Marítim de Barcelona) cestou na pláž Mar Bella. Sám architekt trávil čas v Barce s malinkým synem, a tak jeho bedekr obsahuje plno detailů a hravých míst pro malé děti. Jenže třeba tip na želvičky v jezírku prostě potěší v každém věku, stejně jako ušetřené vstupné, které jsme ten večer projedli s výhledem na moře.

Odlétali jsme s těžkým srdcem a plným břichem. Barcelona gaupa!

Malaga

Týden ve dvou už jsme potřebovali jako sůl.

Vybrali jsme si pro něj Španělsko, kam můj muž jezdí často, a tentokrát sbalil i mě. Vybrali jsme si malinkou vilku v horách, čtyřicet minut od Malagy. Nizozemský pár se o ni luxusně stará, stejně jako chtěl o nás.

Jenže my prochodili Malagu, Rondu i Granadu. Škvařili se na tripu v Camenito del Rey a každý den koupali v  moři. Pečující majitelé se nás ptali, jestli je všechno v pořádku, že k nim lidé většinou přijedou a nehnou se z místa. Měli pravdu, byla to oáza zenu - nad vyschlým korytem řeky, s výhledem na protější kopce. Občas štěkali psi a teplý vzduch voněl po květech.

Už první ráno jsem se koukala z postele doleva, z francouzského okna rovně a doprava, na muže - a každý jeden pohled by byla fantastická fotka. Nemohla jsem se vynadívat. Interiér i obě naše terasy byly směsicí vintage jižanských kousků, skandinávského designu a citu pro detail. Nevěděla jsem co dřív, jestli vzít do ruky foťák, plakat dojetím, být s Davidem.

Španělské srpnové vedro nezná míru, a tak jsme při našich cestách navštívili všechna muzea místního rodáka Pabla Picassa, včetně jeho rodného domu. Kde byla klimatizace, tam jsme šli. A totálně splavení z návštěvy města Ronda jsme skočili i do místní sladkovodní přehrady Guadalhorce.

Do Granady mě muž vzít nechtěl - horko, daleko, horko, ale nakonec jsme jeli i tam. A mě ten kluk nikdy nepřestane překvapovat; jak to že jsem s ním dvacet pět let a pořád ví něco, co mi nikdy neřekl? Jak to, že zná tak detailně režim generála Franca i šílený životní příběh frontmana kapely INXS Michaela Hutchence. "Odkud tohle všechno víš?!", ptám se ho pokaždé a pokaždé dojdeme k závěru, že zatímco on si na gymplu dvacet pět hodin denně četl, já stejnou dobu sháněla chlapce - ale vybrala jsem si skvěle.