Jak jsem moderovala japonsky

Budík mi zvoní v pět. Vstávám, abych si stihla upravit svoji řeč. Už ji mám napsanou, jen do ní potřebuji začlenit přání majitelů značky, která jsem si od nich včera poslechla. Začlenit, ale zároveň svůj text neprodloužit, tedy proškrtat. Úvodní slovo na dětské módní přehlídce WOUKI totiž nemůže být dlouhé.

Za hodinu mám text akorát tak na jednu A4, druhou hodinu mi trvá se jej naučit zpaměti, a to včetně japonské věty: "Saki, Wouki no mahou no ikimono no Seisaku wa dou desthitaka?", ve které se v originále budu ptát japonské výtvarnice žijící v Praze Saki Matsumoto, jak se jí pracovalo na nové letní kolekci Čarovné bytosti.

V osm ráno jsme v práci na place, než v šest večer vypukne módní šou, fotíme ještě dvacet děti na produktové fotky a já u toho pomáhám. V jednu máme hotovo, všichni v týmu vdechneme řízek s kaší k obědu a chvíli na to už přichází můj nejstarší syn - na brigádu. V rámci oslav osmnáctých narozenin Skibi bude mít venku ve Vindyšově továrně stanoviště land artu pro děti. Pomáhám mu s přípravou, půjčuji firemní tričko a zároveň si na půl pusy nahlas opakuji svůj večerní text.

Chvíli na to už mě Míša tahá na maskérskou židli a neuvěřitelnou hodinu mi češe japonský drdol, který ve finále propíchne dvěma skutečnými asijskými hůlkami. Ve černém overalu a rozkošných pantoflíčcích se vrhám mezi odpolední hosty, vítám obchodního atašé z japonské ambasády, barefoot kamarádku i slavné influencerky a v šest jdeme na to.

Mikrofon už se mi potí v ruce, ale ještě všichni hosté nesedí, chybí místa. Zaměstnanci ze Skibi honem hledají každou volnou židli a řvou přes celý sál: "Mám dvě místa!" - jako v těch nejluxusnějších nočních barech, na které se stojí fronty na ulici. Pak už můžu všechny přivítat, nechat promluvit majitelku Kateřinu, návrhářku Moniku i Japonku Saki. Ta mi v japonštině odpovídá velice dlouze, ale já jí bezmezně věřím, že říká to, co jsme se domluvily. A to taky následně přeložím česky, což ona na oko spontánně komentuje slovy: "Máš pravda, Mirka!"

Ještě zmíním, kam poputuje výtěžek z dnešní přehlídky, nalákám diváky na narozeninový dort a děcka můžou na scénu. Některá kráčí důstojně, některá důstojně komicky, jiná hopskají. A když na molo vstoupí holčičky v mušelínových šatech a s šátečky v ruce, mám slzy v očích. Něžná hudba, pastelové barvy, děti, jejich hrdí rodiče, rytmický potlesk, stud i široké úsměvy, krepové květiny i chyby v choreografii, to všechno mě v tu chvíli naprosto dojme, tím víc, když zahlédnu lesknoucí se oči i Ivety a Kláry.

Děkuji celému týmu i letos za důvěru, být u historického úspěchu této české značky je pro mě čest.

Pak ještě sfouknout osmnáct svíček, společná fotka a objetí s mým mužem, který doběhl akorát tak,

když se začal krájet dort. Má to tak někdo štěstí!

Výtvarnice Saki Matsumoto a návrhářka Monika Drápalová.

Všechno nejlepší, babičko!

Dnes by moje babička oslavila sté narozeniny.

Maminka tří dětí. Babička šesti vnoučat - vlastních i osvojených. Prababička osmi pravnoučat. Drobná žena s dlouhým životním příběhem. Narodila se kousek od lázeňských Piešťan a namísto tradiční těžké práce na poli se v době Slovenského štátu statečně rozhodla jako sotva plnoletá odjet nočními vlaky až na konec světa - do severočeského Varnsdorfu, kde titěrně pracovala v továrně na punčocháče. Po návratu domů pak vystřídala nevonící zaměstnání v gumárnách za výrobu čokoládových pralinek a jiných dobrot - jak říkala maškrt. Dědu si vzala, protože prý měl krásné kučeravé vlasy, ale stejně jako jeho bujná kštice bylo bohužel divoké i jejich manželství. 

Se dvěma malými dětmi se nakonec oba nastálo odstěhovali na Ostravsko, kde její manžel získal dobře placenou, oceňovanou, ale náročnou práci důlního záchranáře. Pohledný chlap jako hora si však uměl užívat těžce vydělaných peněz, a to až do dna každé sklenky! Fáral, pomáhal; zachraňoval i při velkém neštěstí na Dukle v roce 1961. Černobílé zažloutlé fotky s ohnutými rohy z té doby ukazují mladého, silného chlapa vždy v centru pozornosti celé společnosti a jeho malou, pěstěně načesanou ženu, třeba v nádherných brokátových  šatech. Pohledná babička s velikýma tmavýma očima chodila pečlivě upravená a v botách na korkovém klínku bahnitými ulicemi teprv vznikajícího Havířova, kde ještě chyběly chodníky.

Moje nejstarší vzpomínky na ni jsou z osmdesátých let, kdy jsem u nich doma trávila s mou starší sestřenici letní prázdniny. Babičce nikdy nechyběla energie ani drajv, i když společnou domácností s dědou se spíš nesl strach z něj. Vzteklý důchodce bolestně trpící psychosomatickou lupenkou nám všem uměl zle hrozit svou oteklou pěstí. Když ale děda v šest večer odešel na noční brigádu, začal nám s naší zlatou babičkou zlatý čas. Všechny tři jsme se zabalily do chlupaté larisy a zavrtaly se v křeslech v obyváku. Babička nám k večernímu televiznímu kinu nanosila ořechový štrúdl a teplé kakao. Když pak děda dopoledne spával po službě vrátného, "tiško" jsme spolu za poslechu tranzistorového rádia na poličce nad ledničkou v kuchyni všechny holky krájely na dřevěném válu pomoučené domácí nudle do polívky nebo pekly povidlové buchty. Nebo jsme společně vyrážely naproti obchodnímu domu Budoucnost na trh pro pěknou zeleniny a ovoce na zavařování. A pamatuju si, že babička tehdy místo kabelky nosila bílý plastový lisovaný košík.

Moje babička byla nejhodnější na světě. Upletla mi nepočítaně svetrů a strakatých vest a celý gympl i na vysoké škole mi tajně za dědovými zády při každé návštěvě strčila stovku do kapsy a pytlík mandarinek k tomu. Když se narodil Kuba, zapomněla se a ve svých osmdesáti šesti letech odhodila obě švédské hole a lehla si k tomu blonďatému nemluvněti pasoucí koníčky na zem. Jsou z toho kouzelně dojemné fotky, jen pak moje snaha zvednout ztuhlou stařenku zas kolmo vzhůru už tak něžná nebyla. Ovdověla babička, povídavá a společenská, špatně nesla prázdný byt a samotu. Když svou andulku - poprvé a naposled - ochotně nakrmila ze lžičky společným kafem, mohlo to být k úsměvu. K vzteku nás pak všechny v rodině dovádělo, když se opakovaně stávala bezmocnou obětí podomních prodejců a jiných šmejdů.

Babička si vždycky ráda povídala. Ptávala se mě, jestli se David taky pere, když se napije a pokaždé s velkou úlevou přijímala mojí zápornou odpověď. Nechávala si popisovat dnešní Prahu, ve které za války jednou přestupovala na Hlavním nádraží. Jak šel čas a z jejich životních vzpomínek zůstávaly jen ostrůvky paměti, opakovaně mi vyprávěla o své dívčí touze krásně se oblékat, veliké chuti opustit dřinu rodinného hospodářství a mít se dobře někde jinde. Svými křehkými prsty mi mnohokrát předváděla, jak náročně se tkaly silonky. Líčila mi, jak jednou jedinkrát byla v Bulharsku u moře nebo jejich mnohé léčebné pobyty v československých lázních, kam bývalí horníci mohli zaslouženě jezdit.

Když se narodil Miki, babička už si skoro pořád myslela, že je to holčička. Někdy si nás všechny pletla, ale při dobrých dnech mi správně říkala: Mirečka; oslovovala mě zásadně slovensky prvním pádem. I Týnku ještě stihla vidět.

Moje babička odešla přes šesti lety a já mám po ní stále její kuchyňské mísy a Atlas liečivých rastlin. A možná i trochu umu v ručních pracích.

Všechno nejlepší, babi!

Zvedám na tvou počest sklenici cinzana ozdobenou cukrem,

jak se u tebe doma vždycky slavilo.

Novinky na Vinted

Prošla jsem dětem skříně a naplnila Vinted.

Mikiny, trička, šaty i župany s plavkami - koho baví náš vintage styl, ten si u mě vybere. Klučičí, holčičí, proužky, puntíky i srdíčka.

Pojďte se na to podívat - bude to láska na první pohled z druhé ruky!

Všechno nejlepší přeji mumínci

Všechno nejlepší ke Dni matek

vám přeji mumínci, květy nebo veverky.

Neokoukané, nové nepromokavé taštičky jsou tu!

Ať žijou maminky, ženy, které ještě maminkami nejsou i ženy,

které se mámami nestaly, i když si to tolik přály.

Krásnou neděli,

buďte zdravé, šťastné, spokojené a houževnaté

- jako ti moomins.

Mumínkovská párty jede.

Půvabné pastelové květy.

Veverka, nikoli zrzečka, ale tyrkysová.

Anebo celá rychlá rota v tlumených barvách.

Jak přežít Berlín

Když někdo miluje dějiny a politiku dvacátého století jako náš nejstarší syn, nemůžete mu dát k narozeninám lepší dárek než cestu do Berlína. A tak jsme jeli.

Týnky jsem se před odjezdem ptala, co si tam bere na sebe, nezaujatě řekla, že nic, že to bude normální dovolená a bude nám tam vedro. A měla pravdu. Když jsme ve čtvrtek do Berlína dorazili, teploty na slunci se šplhaly ke třicítce a my jsme hned zapluli do prvního muzea, které jsme měli pár kroků od našeho bytu. V Neue Nationalgalerie měla zrovna výstavu Yoko Ono a s ní jsme se hned ponořili do 20. století, co to šlo. Možná až příliš - až to Kuba glosoval, že jsme se tam zakempili.

Braniborská brána, Památník holocaustu i první pivo v parku na nás ale počkalo. Stejně jako moje nejmilejší spolužačka S., která žije v Berlíně už od školy, a která nám na uvítací německou večeři doporučila tradiční podnik ve stylu art deco Nolle, protože jestli si někde máte dát currywurts s noblesou a stylem dvacátých let, tak je to právě tady. Domů jsme se vrátili dost pozdě nočním U-Bahnem, přestože říct toho jsme si spolu stihly dost málo.

V pátek dopoledne jsem se celé své rodině snažila vymluvit díru do hlavy tentokrát v Alte Nationalgalerie dějinami umění, ale doma není nikdo prorokem a místo doplňujících otázek na realismus, impresionismus či symbolismus jsem v očích Týnky, Mikiho, Kuby i Davida(!) četla pouze jediný dotaz - kdy půjdeme na oběd? Ten jsem plánovala dát si na letišti Tempelhof a upřímně nebylo to moje nejlepší rozhodnutí v životě.

Tamější věž, kterou si Kuba přál navštívit, byla zavřená. A první volný termín na komentovanou prohlídku ikonického civilního letiště v centru města, které během berlínské blokády v letech 1948 až 1949 sloužilo k takzvanému leteckému mostu, byl až za dva dny. Mrzení v týmu jsem chtěla rozpustit lákavou nabídkou dobrot, které jsme si před dvěma lety na stejném místě daly v pátek večer se Soňou my. Jenže teď byly tři hodiny odpoledne, moje družstvo na pokraji hypoglykemického šoku a foodtrucky nikde. Jen na obrovskou travnatou plochu pomalu přicházely turecké a jiné rodiny a nosily si grily, deky, židličky, jehněčí, zeleninu, pečivo a drinky k parádnímu podvečernímu grilování. Pro nás však měli v červeném kiosku jenom rebarborový koláč. Rodinnou nenáladu jsem se snažila naředit alespoň čtením o Tempelhofu, který je třetí největší souvislou stavbou na světě - hned po Pentagonu a Ceuacescově paláci v Bukurešti.

Když ale chviličku na to kousíček od nás zaparkoval vintage mobilní stánek se zmrzlinou, nálada na bodu mrazu roztála. Děcka to zajedla, my s mužem zapili rosé, a když jsme pak v centru vystoupili na Checkpoint Charlie, svět už byl zase v pořádku.

Na slavném místě Berlínské zdi jsme se vyfotili, za suvenýry probendili devizový příslib a za zbytek jsme šli všichni do muzea DDR. Na komerční skanzen socialismu jsme si sice vystáli frontu, ale já aspoň poprvé v životě řídila trabant. A jejich pokojíčky, ložnice a kuchyně z let minulých mě dokonalou iluzí úzkosti dojaly až k slzám. Navíc každý šuplík, každá skříňka v sobě skrývaly nějakou informaci - takže navzdory obsahu to byl skutečně nádherný koncept.

V sobotu ráno jsme patřili k prvním lačným návštěvníkům Německého technického muzea, jejichž exponáty lodí a letadel obdivovali všichni moji čeští muži s otevřenou pusou. A někdy během odpolední návštěvy Muzea německých dějin se začala Týnka doptávat, jestli už není čas na zasloužený shopping. Byl - a já si vybrala půvabnou bundičku snů, na které jsou vyšité červené květiny a španělské nápisy SOL. A to jsem v tu chvíli ještě netušila, jak mě zítra zahřeje.

Na nedělní snídani jsem nám totiž vybrala sousedskou kavárnu Annelies v bohémské čtvrti Kreuzbergu, na jejíž křupavé lívance se stojí fronta. I my v ní stáli, teplota bohužel ukazovala jen něco málo přes deset stupňů a začínalo pršet. My přesto kývli i na místo venku, já dětem z auta přinesla na sebe všechno, co měli s sebou, obsluha nás zabalila do dek a já si přes svou novou krémovou blůzu dala ještě vlněné oversize sako. Lívanečky však byly boží, i ty s masem a horké kafe a čokoládu jsme vdechli.

Že bychom se pak zahřáli v zoologické zahradě, to nemůžu říct, ale hlavně jejich pavilon pand nás zahřál u srdce. Čerstvá pandí dvojčátka jsou ňuňu, jejich maminka inspirativní esence flegmatismu a celkově nás ta komorní ZOO moc bavila.

Týnka za nejlepší berlínské muzeu prohlásila to ve Wannsee, nečtěte to prosím ideologicky, pouze bylo nejkratší. A pak jsme jako jediní hosté široko daleko zakotvili v legendárních koších na břehu stejnojmenného jezera. Tři z nás se letos poprvé v sezóně koupali, dva z nás postavili první letošní hrad z písku. Konečně se udělalo zase vedro, slunce se opíralo do hladiny a občerstvení z kiosku chutnalo jako v létě. Nějaké ty starosti jsme utopili ve vodě a obzoru se nám ukázaly prázdninky.

I přesto jsme ale nakonec sedli do auta, minuli hraniční přechod Checkpoint Bravo a odfrčeli domů. Spokojení a plní. Naplnění historií, zážitky i sebou navzájem. Danke schön a už jdu stříhat krejčovský metr, kdy spolu vyrazíme zase příště.

Zažij knížku Harry Potter s Ilonou Polanski

Dnes je moje pozvání kouzelné.

Zvu vás na Harry Pottera a výtvarnou dílnu s ilustrátorkou jeho nového vydání Ilonou Polanski. Právě ji si vybrali v Londýně, aby obálku magické ságy ilustrovala znovu - po dvaceti pěti letech.

Uvidíme se v neděli 1. června od jedné hodiny v radotínské Vindyšově továrně.

Vstupenky jsou již on-line.

Jen pozor, tentokrát je jich jen pár.

Tvůrčí workshop bude totiž výjimečný; vytvoříme si vlastní čarodějnickou postavu a vymyslíme vlastní čarodějnickou třídu. A děti také exkluzivně dostanou od Ilony dárek.

Tak koukejte přijít, mudlové!

Pro děti 7+.

Byly jednou dvě malířky

Týnka přišla s miloučkým nápadem.

Dva malíři malují jeden obraz. Vezmete si dvě plátna a ty si při malování střídáte. Je to úžasný relax; chvíle překvapení, inspirace a naslouchání druhému. Už dlouho jsem neměla tak kouzelné nedělní dopoledne.

Síťovka vol. 12

Byla jsi úžasná!

A vy jste byla naprosto báječná a já se zamilovala do vašeho příběhu a projevu…děkuju moc za to!

Bylo to moc fajn. Jako budoucí obyvatelé Řevnic nás ta akce děsně nadchla. Mrzí mne, že vás jsem už neslyšela, těšila jsem se na to. Ale naše drahé 6lete dítě už měli po 5bojarce fakt dost a museli jsme to zabalit.

...

Napsali mi moji přátelé a diváci Síťovky.

Děkuji, děkuji, děkuji.

Jak přežít 125 diváků

Zaparkuji auto, vynesu z něj šicí stroj a vstoupím do řevnického Dřeváku. Je to výjimečná stavba, původně obyčejný sklad u nádraží, dnes nádherně rekonstruovaný, čistý a parádně nasvícený prostor. Holky za barem už kmitají, zvukař pobíhá v čele s tabletem v ruce, DJ César se chystá a jediný, kdo teď nemá nic na práci, je naše sousedka z kempu, herečka Erika Stárková, která zde doprovází svého peruánského partnera za mixážním pultem.

 

V šest máme všichni vystupující sraz, všem to ohromně sluší a všichni se dost klepeme. Cvičně si zkoušíme vyskočit na stupínek, ze kterého budeme mluvit k publiku a hlavní organizátorka Bashka nám na závěr ukazuje tajný trik s mikrofonem - pro nás, co se nám nervozitou klepou ruce. Geniální! A učitel improvizace Ondřej nám ještě honem šušká do ucha, představte si, že 85% lidí z publika by ani za nic teď nechtělo být na vašem místě. Jdeme na to!

 

Do hodiny se sál naplní do posledního místečka, přijde můj muž, moje kamarádky i Jitka, která nakonec sehnala vstupenky na týden vyprodanou show. První jde na řadu Katka, má v Dobřichovicích restauraci a na sobě nádherný outfit s širokými kalhotami a bílou vestičkou. „Na to, že je z gastra, mluvila úplně fantasticky!“, hodnotí obratem její podnikatelský příběh David. Na pódiu ji střídá lékárnice a bylinkářka Dagmar v kroji žítkovských bohyň. Sklízí potlesk obrovský. Ondra umí improvizovat a jeho čtyřminutové vystoupení je doplněné osmi šílenými fotkami vysmátého chlapíka a stejně na plné koule si to teď a tady užívá on. Petra ve fuchsiových montérkách pak mluví o rekonstrukci stoletého domu, který jí s manželem spadl na hlavu, ale díky této stavební katastrofě však objevila díru na trhu - kterou rozhodně jsou montérky pro holky v lila, cihlových, skořicových či tyrkysových odstínech. „Holky přece nepracují!“, křičí Péťa ironicky na celý Dřevák a publikum jí nadšeně tleská!

 

Kromě nás s byznys příběhem jsou hostem večera i naše sousedka ze vsi a desátá z olympiády v Paříži pětibojařka Lucie Hlaváčková nebo ředitelka berounského domácího hospicu Mezi břehy, která minulou Síťovku vyhrála a i dnes naprosto dojme, rozpláče a rozloží nás všecky; protože snad všichni chceme zemřít doma.

 

Náladu zpátky nám zvedne pambíčkář Standa se svým projektem Křesťanská akademie, protože vtipnějšího gay katolíka nepotkáte. Sochařka Bára okouzlila svým vystoupením mého muže natolik, že se mě ještě druhý den ráno znova ptal, jestli to vyhrála. Soukromý investor řevnické sportovní haly předvede zcela sebevědomý řečnický výkon a jako poslední promluvím já.

...

Byl to silný večer, který jsem si v publiku obrovsky užívala, tleskala jsem a ječela, co to šlo. Vítězi gratuluji, sportovní kampus pro něj navrhl můj kamarád - který se za to dostal do finále České ceny za architekturu 2024 - a stát vedle něj a vyprávět o Mitnik kabelkách byla pro mě čest.

 

Všem, kdo si ten večer ode mě chtěli koupit šitíčko do kabelky, dojatě děkuji. Všem, kdo mě pozvali na drink a večeři taky. Těším se na ofiko fotky a díky, parto, bylo mi ctí zažít si tohle s vámi. Děkuji Meandru Řevnice za pozvání, Míše Peckové za make-up a Bashce a Veronice za skvělou životní lekci kuráže.

Síťovka - Setkání inspirativních sousedů od Berounky

 

Dostalo se mi výjimečné šance.

Příští pátek budu v Řevnicích vyprávět svůj podnikatelský příběh - a spolu se mnou sedm fantastických žen a mužů. Už jsme se společně sešli a mně spadla brada, hluboko na zem. Seděli jsme spolu okolo stolu, postupně se každý z nás postavil do jeho čela a ve čtyřech minutách řekl, co je zač. Protože přesně tolik času dostaneme za týden před skutečným publikem.

A aby to lidi bavilo, navzájem jsme si pomáhali dát to slušně do kupy. Někdo mluvil místo čtyř minut osm, někdo pořád o svých rodičích, někdo se ve vyprávění o sobě sám úplně ztratil. A mě celé čtyři hodiny našeho setkání nepřestávala fascinovat ochota těch úspěšných a zajímavých lidí poslouchat druhé, psát si poznámky a pomoci si. Jak vybrat to nosné a inspirativní. Kde ve vyprávění začít a skončit. Kde je hodnota našich příběhů.

A něco vám řeknu - Kateřina, Dagmar, Ondřej, Petra, Standa, Josef i Barbora jsou krom všeho jiného neuvěřitelně vtipní lidé, se kterými jsem se zasmála, jak už dlouho ne.

Proto, kdo máte chuť, přijďte 11. dubna v 19 hodin do Dřeváku v Řevnicích.

Vstupenky jsou už on-line.

Staňte se spolu s mým mužem mým fan clubem.

...

A ještě jedno moje poděkování, paní Veronice Šamonilové - která nám teď pomáhá s obsahem a formou prezentace. Za dvacet let mého učení před tabulí už mé vystupování, mluvu, gesta, intonaci či barvu hlasu komentoval kde kdo, pochvala i kritika od Veronika však zněla jinak. Tato byznysová koučka, mentorka a TEDx koučka mě velice citlivě rozstřelila na kusy a pro mě je čest svou prezentaci vystavět pro více než stohlavé publikum znova. Držte mi palce.