![]() |
Je to vtipné, rýmované a malebné čtení. |
![]() |
Výborný a oceňovaný Robin Král. |
![]() |
Je to vtipné, rýmované a malebné čtení. |
![]() |
Výborný a oceňovaný Robin Král. |
Dva
roky jsme hledali firmu, které by se chtělo rekonstruovat stoletý dům. A tak
jsme měli minimálně dva roky na to, abychom si vybrali třeba barvu fasády. Vědomě či
podvědomě jsme si s mužem prohlíželi všechny domy na Praze – západ, kde žijeme, až jsme se definitivně zamilovali do citlivě zrekonstruované
vily v Řevnicích, a přesně tak jsme si barevně představovali náš dům.
Šedivý s krémovými okny.
Když přišla ta chvíle a náš
stavbyvedoucí nám přinesl tři vzorníky s miliónem odstínů, řekli jsme si s Davidem,
že to doma u kuchyňského stolu asi nevybereme, že se tam s katalogy barev
zajedeme podívat. Ono červnové ráno jsme nejdřív jeli u nás na vsi do ulice pod
drogérií, kde se Davidovi líbila ještě jedna barevná kombinace fasády, oken a
parapetů. Ze začátku jsme okolo domu jen tak projeli, jak jsme se styděli. U
dalšího o pár ulic dál už jsme zvládli i přibrzdit a kouknout se otevřeným
oknem z auta. Tohle trapno nám ale nebylo k ničemu a asi za hodinu jsme už
dokázali i zastavit, vystoupit z auta a dojít až ke stěně domu - u
sousedů, kteří nemají vůbec plot.
A jaký to byl pro nás šok, že dům z ulice
vypadá úplně jinak, když na něj přímo přiložíte vějířek barev. Teplá šedá se
měnila v zelenou, světle šedá v bílou. A naopak! Já navrhovala tmavší
šedou, muž nespokojeně mumlal: „To bude vypadat jako mrak … jako
mrak.“
Když jsme nakonec dorazili až do
samotných Řevnic, málem jsme omdleli. Zjistili jsme, že okna vůbec nejsou jako
naše a jejich fasáda už nás taky nebere. Mně se nejvíc líbil jeden dům pod
školou, Davidovi zase ten vedle starosty, nebo možná víc ten u nádraží. Ten u
nádraží byl podle mě buď příliš světlý nebo už jsem si to nepamatovala. Koukala
jsem na domy, pak zase do vzorníku, do vzorníku a na domy a před očima jsem z toho
měla akorát tak mžitky v padesáti odstínech šedi.
Byli jsme z toho s manželem
tak rozhozeni, že jsme pak oba zcela porušili naše dospělé zásady, sedli jsme
si do cukrárny a já si tu středu naštvaná objednala prosecco, ačkoli jinak alkohol
piju zásadně jen v pátek a sobotu. A muž, který už prakticky pečivo nejí, se
zas vztekle zakousl do kynutého koláče. To jsme dopadli – nic jsme nevybrali, ztratili
vysněnou představu, akorát přibrali nechtěná kila. Dva zoufalci tankují cukr.
„To jste měli udělat úplně jinak!“
radila mi o pár dní později kadeřnice. „Měli jste normálně zazvonit u domů,
které se vám líbily. Já to tak kdysi udělala a tamější paní vyběhla ven i s šanonem,
nalistovala firmu, odstín i jeho číslo, a já tak měla přesně to, co jsem chtěla,“
popisovala mi spokojeně moje vlasová stylistka.
A vy to udělejte taky! Kdyby se
vám líbil náš barák, rozhodně zazvoňte, všechno vám upřímně polichocená nadiktuju.
My měli ve finále čtyři vzorky půl metr na půl metr, běhali jsme s nimi po
zahradě, přikládali je ke zdi ze severu i z jihu, až jsme si vybrali
dokonalý odstín. Jakkoli náš dům vypadá jinak ráno, jinak při západu slunce a
jinak za deště, milujeme ho.
Přepsala jsem dějiny svého mediálního semináře na gymnáziu a pozvala si jako hosta pana Zárubu.
Přišel, v rychlosti si nechal v kabinetě všechno popsat, podivil se nad tím, že se na gymplu učí mediální výchova, típl dva telefony a šli jsme na to.
A protože Robert je nejenom obrovský,
ale i obrovský šoumen, záhy pochopil, že legrace je v diskuzi s námi
vítána, a tak se rozhodl, že si na chleba namaže paní profesorku. Jakože mě!
Když se v profesním životopise
představoval, dostal se přes hromady popsaných sešitů se sportovními výsledky,
přes studia žurnalistiky a práci v Česko(slovenské) televizi až
k tomu, jak dnes vede seminář v bakalářském i magisterském studiu na
Fakultě sociálních věd. A v ten okamžik jsem se jej zeptala, kolik
takových sportovních moderátorů u nás ročně odpromuje.
On v tu chvíli vyletěl jak čertík z krabičky: „To nesnáším! Slovo moderátor!“, řval na celou učebnu. „Ale víte, že Vy to jste?“, nedala jsem se. „Nejsem! Víte vy, kdo je to moderátor?“, obrátil se Záruba honem na studenty. „Leoš Mareš!“, řekl jeden z nich. „Neeee!!“, řval sporťák ještě hlasitěji. „ Ale oni to tak přece říkají – Leoš Mareš, moderátor Evropy 2“, hlesl Oliver. „A přesně to říkají blbě!“, hodnotil práci svých kolegů R.Z. ostře.
„Tak kdo je podle vás moderátor?“,
hecoval studenty už úplně nahlas naoko rozezlený Robert. „Ten, kdo moderuje
diskuzi mezi dvěma hosty, třeba Václav Moravec“, zkusil to polohlasem Adam.
„Výborně, napodruhé a hned dobře“, pochválila jej televizní hvězda. Třída se
smála, tím spíš, že právě Adam k nám do semináře nepatří, byl to jeden z těch
mnoha studentů našeho gymnázia, co jen přišel na výjimečnou diskuzi se
sportovní legendou.
A pan Záruba nám hned pak pečlivě
vysvětlil rozdíl mezi moderátorem, komentátorem, reportérem a redaktorem. „Takže
to jsem vlastně já, když to tady s vámi moderuji“, uzavřela jsem rádoby přísný
úvod. „Přesně!“ zasmál se Robert od srdce.
A potom už přišla řada na otázky
studentů. A ti chtěli vědět úplně všechno. Jestli je pan Záruba komentátorská star
i za našimi hranice (není). Jak skutečně to bylo se sporným faulem Kanaďanů na
útočníka české dvacítky Petra Sýkoru na Mistrovství světa v Ottawě (to
vysvětloval velice podrobně a velice dlouho). Jak dlouho mu trvá příprava na
přímý přenos (18 hodin, které nikdy nemá). Má nějaké rituály (nemá). Která utkání byl chtěl komentovat,
ale nekomentoval (československé finálové účasti na mistrovství světa ve
fotbale 1934 a 1962). Žádná budoucí už nebudou, protože co komentovat chce, to
komentuje, od toho je šéfkomentátor sportovních pořadů! (smích)
Děcka chtěla vědět, co dělá ve volném
čase, jestli vůbec nějaký má (nebudu prozrazovat), s kým se mu nejlíp
spolupracuje (se všemi) nebo jestli bude spolukomentovat letošní mistrovství
světa v ledním hokeji opět s dokonalým Jakubem Voráčkem (nesmíme prozrazovat). Řeč
přišla i největší bizár, který se mu kdy při práci stal (ten si pusťte na
youtube) nebo co je pro něj dosavadní vrchol kariéry (ano, hádáte správně, je
to Nagano).
Pro milovníky sportu jsme se bavili o
sportovním archívu ČT, Záruba se zoufale snažil vysvětlit studentům, co byl
kotoučový přehrávač (věděla jsem jenom já a obě přítomné zástupkyně) a na konci
hluboce litoval toho, co mně řekl už na začátku. Že dnes zapomněl dárek pro
nejlepší dotaz, že vždy na besedu přinese aspoň kotouč Buly – hokej živě, ale
že dnes stejně bylo těch skvělých dotazů obrovsky moc. Vyfotil se s námi a šel.
Na chodbě na mě ještě zíral, že jsme mu vyrazili dech, že studenti byli fakt super připravení, že tohle nečekal. Doporučil mi, koho si mám z médií pozvat příště, a když jsem se vrátila do kabinetu, řekla mi kolegyně, že tu sklenku s vodou, co z ní Robert Záruba pil, nemám mýt, ale vystavit ji dole u vchodu do vitríny slávy mezi studentské trofeje (zase smích).