úterý 24. ledna 2017

Co nového ve starém domě


Kouslo se nám to. Měníme plány, měníme dodavatele. Ale!
Kartáčky na zuby a další blbinky do nové koupelny dole už mám nachystané.





pondělí 23. ledna 2017

Třeba jste si dali předsevzetí


Že letos napíšete román. A možná že i na stroji.
Tak pak právě vám by se mohla báječně hodit nová kosmetická taštička s nejiným vzorem.
...
S růžovou, okrovou nebo tyrkysovou koženkou jsou pro vás teď připraveny v e-shopu skladem.





...

Vybírejte aneb terapie barvou!
pátek 20. ledna 2017

Kdo je kdo


Tak co? Škraně a nosíček jako knoflíček. Všichni tři ...
čtvrtek 19. ledna 2017

Když není vše zalité sluncem ... ale mlékem


Aneb jak přežít lednové šestinedělí.

Chybí mi slunko.
A nálada kolísá.

...

Jsem teď nejšťastnější. Kdykoli se podívám na Týnku, tím spíš na její každým dnem vlasatější hnědou hlavičku, vždycky si řeknu: "Ty jo, já fakt mám tu holčičku ... ". Kdykoli nastane ta půl vteřina, kdy zahlédnu v jednom úhlu Mikeška, jak si staví na koberci do šiku všechny své dinosaury, Kubínka, jak z magnetické stavebnice vytváří vlastního mechanického robota/auto a Týnečku, co v kolébce vedle chrupká jak starý chlap, zalije mě obrovská radost, láska a vděk. Jenže.

Pak jsou tady dny, kdy mé bolavé tělo je ještě bolavější a plnotučný tvaroh na chladivé obklady už mám v lednici snad na furt. Kdy mě zžíravě trápí, že by si naše dětská doktorka přála, aby Týnka přibírala více. Kdy mě mé (neúspěšné) pokusy konečně pouklízet na své místo všechny vánoční dárky dovádějí k šílenství. Když pro mrazy nemůžeme ven. Když se pro led venku bojím, že u nás v kopci hodím držku a kočárek dojede vyzvednout Kubu ze školky sám. Když celý den mluvím jen s dětmi. Když se s mužem večer věnuje natolik potřebám všech našich tří pidi-lidí, že se my dva úplně mineme. Nebo když se já pro samé naslouchání Valentýnčina pláče nestihnu v noci ani potkat se spánkem. To pak na mě sedá chandra a trudomyslného rozmaru se mi nejde zbavit.

Chybí mi má práce; aby za každým prožitým dnem něco zůstalo. Stýská se mi po podprsence s kosticí.

Nahoru dolů, nahoru dolů.

Oba šicí stroje jsem si odvezla do servisu, všechny krejčovské nůžky mám v nožířství, a tak mě napadlo, že ve dny, kdy jde do školky spolu s Kubkou i Miki, a Týnka zrovna usne, udělám si v počítači výběr nejlepších fotek k vyvolání za minulý rok. Je to pro mě lahodný relax, v tichu - přesně ten, co se dá podnikat, když netušíte, jestli miminečko usnulo na pět minut nebo pět hodin. Začala jsem teď systematicky v lednu 2016, prošla loňské sněhy, Krkonoše, Rakousko, všechny naše výtvarky a karnevaly a bylo mi skvěle. Sledovala jsem obrázek po obrázku, jak náš Mikuláš vyrostl, jak se i Kuba změnil, kolik jsme toho zažili, kolik jsme se zasmáli. První čtvrt rok mám hotový, zatím jsem v březnu. Když v tom jsem klikla na jednu nepojmenovanou složku na ploše, kde se mi otevřely fotografie ze starého malého Nikonu s poškrábaným objektivem, který jsme před zářijovou dovolenou u moře prvně věnovali Kubovi. Zatím jsem neměla vůbec čas si jeho snímky projít a teď se mi až zastavily dech. (Pro mě) jsou kouzelné.

Sardinská vůně a teplo, moře a jediná starost dne, kde budeme obědvat. Nebo jestli si ne/koupíme čerstvou rybu domů. Nasávám tu energii z fotek, co se do mě vejde, serotonin v krvi mi houstne a já si dělám zásoby na horší časy. To je moje cesta.










Fotil Jakub, 5 let.
pátek 13. ledna 2017

Jdem ven


Konečně! Včera poprvé na procházce. A hned to byla dámská jízda.

A taky mám velkou radost - jak jsem po sto padesáté těhotná - že jsem ve skříni našla kalhoty, které mi jsou a jsou na pásek, a ne do gumy(!).





Moje milované Podolí, už se nám to spolu krátí!

...

Nejteplejší lehoučký fusak dánské provenience jsem si vybrala u Babyliving.
Nealkoholické latté bylo z Cheecupu.
A taška na kočárek je samozřejmě Rosa Mitnik.
čtvrtek 5. ledna 2017

Tomu říkám Pokojný porod


Týnka se nenarodila na porodním sále.
To jsme nestihli.

...

V úterý ráno v poradně mi můj zastupující lékař sdělil, že vzhledem ke zdravotním obtížím, kterými aktuálně trpím, je nutné už porod vyvolat. Obratem jsme spolu uzavřeli džentlmenskou dohodu, o které se nesmí nikdo nikdy dovědět: že on mě právě odesílá k hospitalizaci na lůžkové oddělení, zatímco já se po cestě tam na hodinu záhadně někde zdržím. Vrátila jsem se totiž ještě na otočku domů, abych si sama dobalila porodniční tašku a na rozloučenou se pomazlila s blijícím Kubou a Mikešem s průjmem, nebo to měli naopak?! To už si teď nevzpomínám.

V porodnici jsem pak dostala lůžko vedle paní, že na zrození svého prvního potomka napjatě a pod léky čekala už druhým dnem. Já ulehla na postel, otevřela si Elle a vyčkávala trpělivě spolu s ní. Když jsem navečer přes břicho začala cítit, že už začíná jít "do tuhého", zavolala jsem si Davida. Ten přišel a opatrně si v civilu usedl na kousek nemocniční postele k mým nohám. Vůbec jsem neměla silné bolesti, nic k prodýchávání. Stále jsem ležela na levém boku a pravou ruku jsem si položila do jeho dlaně a chvílemi ji svírala. Když se za tmy střídala večerní směna, řekla jsem nové sestřičce, že už bych to viděla na sál. Ona mě vyšetřila a můj odchod odmítla. Sdělila mi, že vyřeší ještě jednu dámu, a pak jsem na řadě. Když jsme se obě viděly za čtvrt hodiny, hlásila jsem ji, že už opravdu považuji za vhodné odejít z pokoje na porodní box, že narození mé dcery už je nasnadě. Odpověděla mi, že není a že už přece musím vědět, že porod je nepříjemný a bolí. Mě zas tak nic nebolelo, já jen cítila, že moje chvilku už je(!!!) opravdu tady. Ten tlak byl jasný. Když sestra přišla potřetí, sál opět odmítla, ale rozhodla se mi natočit monitor, bez nějž prý tam stejně nemůžu odejít. Zatímco mi obě sondy přes gumu umísťovala na pupek, došlo mezi mnou a ní ke slovní přestřelce, po které ona opět opustila pokoj a to na dobu, kterou já neumím odhadnout, aby (vzápětí?) a nahlas ve futrech širokých šoupacích dveřích na chodbu vykřikla - "Honem, tady paní rodí!"

Následovala scéna jako když hvízdne v Poplachu v kovářské uličce. Zazněl dupot slonic a ve vteřině vletělo do místnosti asi patnáct žen. které obklopily celé mé lůžko od hlavy až k patě. A v místech kde už byla viditelně Týnčina hlavička, mi položila sloužící lékařka s dokonale souměrnou tváří úlevně svou ruku a všichni jsme čekali na mou druhou (a poslední) kontrakci. V tu kratinkou/nekonečnou chvíli jsme měla pocit, že rodím snad v Indii. Všechny ty ženy nade mnou. V pastelově barevných halenách. Ve stejnokrojích s obrázky či vzory. Tolik lidí, mačkajících se vyděšeně a nesehraně na/vedle sebe. Stačil ale jediný pohled Davida - na jeho široce roztažené rty v úsměvu a jedno pevné mrknutí očí, to byl pro mě v ten okamžik zcela jasný signál, že všecko je na dobré cestě. Za to lékařský personál byl viditelně nesvůj a kdo mohl, honem si ještě navlékal sterilní rukavice, které z přistaveného vozíčku v rohu místnosti rychle dealoval překvapivě právě David. Já vím, on je hvězda tohoto blogu a miláček vás všech, ale tohle mě vážně pobavilo. Femme fatale mudr. mého v reálu opravdu sdosti dispraktického muže dokonce nazvala Panem šikulkou. Vůbec nechápu, že on dokázal ty igelitové pytlíky tak rychle a obratně otevírat. A když jsme u toho otvírání ... Já pak zatlačila ještě jednou a čtyřkilová Týna byla na světě s námi. Následovalo trošku zmatků: "Podej mi to!", "Ne, tamto", "Držíte, paní doktorko?" "Nedržím", "Držím." a už jsem měla naši Valentýnu, zrozenou a mžourající, na svých prsou. A div že nás to obě neodfouklo, jak si v tu ránu všichni kolem oddechli. Ony se smály, já jsem se smála, David se usmíval a někdo vykřikl: "Jee, ten je šikovnej!" "To je chlapeček???", vykulila jsem se. I mrkli jsem se všichni pod jednorázovou podložku, do které bylo čerstvé miminko provizorně halabala zahaleno, ale nebyl. I zasmáli jsme se tomu zase huronsky. No, říkám vám, byla to sranda, ten porod na pokoji.

A pak konečně došlo na mé (dřívější!) prosby a byla jsem odvezena na sál, kde přišly zvláštní dvě hodiny. V mém životě opět velmi mezní. V potemnělé místnosti. Po drobných vyšetřeních/ošetřeních už tam ani z personálu nikdo nebyl; jen noc, David, já a Týna. Ta chvíli na hrudi, chvíli v náruči, zatímco my dva rodičové si povídali. Euforicky, ale tiše. Šťastni, snad jako bychom měli hlídání a vyšli si spolu někam navečer. Chvíli jsme řešili naše zelené chlapečky doma, pak nový dům, stěhování, mrkli na spící holčičku, a pak zase probrali parkety v obýváku, stěrku na schodech a rok 2017 vůbec. Potom jsem tu novinu zavolali našim/vašim, dopili nemocniční čaj a já si skočila do sprchy. Voňavá v noční košili jsem na to po svých odkráčela na novorozenecké oddělení, kde mi příštích tři dny nejedna dobrá duše řekla: "No, vy vypadáte, že jste snad ani nerodila ..."

Ať žije Valentýna!
neděle 1. ledna 2017

PF 2017


Přivítejme nový rok.

...

A přivítejme naši Valentýnu, která za námi na svět přišla šťastného 27. prosince.

Přeji Týnce i vám
ať jste zdraví a spokojení. I kdyby úplně ne úplně každý den/ne každá chvilička byly stopro ...
pátek 23. prosince 2016

Šťastné a veselé


Šťastné a veselé.
Šťastné a veselé.
Šťastné a veselé!
pondělí 19. prosince 2016

Osobní vyzvednutí v Praze


Mám pro vás lákavou vánoční nabídku.

Kdo to máte při ruce, příští tři dny -

to je v úterý 20. 12
ve středu 21.12
a ve čtvrtek 22.12

- si můžete mé kabelky, kosmetické taštičky, organizéry a knížku To je moje vyzvednout a zaplatit na vinohradském Náměstí Jiřího z Poděbrad.

Objednávejte tradičně přes můj e-shop, obratem vám bude odečteno poštovné a hned také ode mě dostanete detailní informace, kam přesně si můžete pro váš vybraný kousek snů každý den od 9 do 17 hodin zajít. Balíček pro vás bude připravený do druhého dne od vaší objednávky.

...

A vy, kdo žijete jinde, ale furt vás svrbí ruka, pro vás mám tento týden ještě možnost elektronicky odeslaného voucheru. Objednejte si dárkový poukaz přes e-shop, zaplaťte předem a ihned poté vám ve vaší e-mailové schránce přistane rozkošné pdf se známými ilustracemi výtvarnice Jany Nachlingerové. Vy si jej doma jen vytisknete a máte - pod stromeček, v klidu. A v míru!

A tady ještě, abyste věděli, jaké čerstvé kosmetické taštičky jsou právě naskladněny.

Veselé.

Geometrické.

Romantické!
pátek 16. prosince 2016

LUSTRační osvědčení



Máme.
V novém domě nám visí první světlo!

Přitom stačilo tak málo. Hororové rady přátel majících doma totožný model, stejně jako upozornění pana prodejce, nás varovaly a odhadovaly dobu instalace na počet hodin, na které vám ani prsty jedné ruky snad stačit nebudou. Jenže tolik času - jak víte - my nemáme.

A tak jsme šli po hlavě do toho. Spolu s nejvtipnějším stavbyvedoucím, toho času profesionálně převlečeným v elektrikářsko-spidermanovské kombinéze, který už si pomalu začíná zvykat, že co já nechám na stavbu doručit, poslat nebo přinesu v krabici, to on vždy zhodnotí slovy: "Tak to jsem v životě neviděl ... ".

Spolu s nejštíhlejší bytovou designérkou v Praze, která po vnitřním lešení postaveném na točitém schodišti u stropu ve výšce šesti metrů skákala lehce jako ptáček.

Spolu s obrem v zeleném svetru, který se pod svým řídkým vouskem každému smál, že on tam nedosáhne ...

A spolu s jednou těhotnou, co kromě výdutě v oblasti břišní, má teď i pořádnou bouli na čele, jak se jednou pod lešením pozapomněla ohnout. Ještě že nosím tu patku!

Úvodní příprava na souši.

Kdy na konce drátků svítidla bylo potřeba pověsit čtyřicet milostných básní světa, citací z filmu Casablanca a podobně.
(A čtyřicet prázdných listů pro vlastní tvorbu.)

Tahle část byla svěřena mně.



A pak už se šlo do terénu! Zavěsit kovový tubus.


A ozdobit jej.






Za slabou hodinku bylo hotovo.


A když se pak světlo rozsvítilo, tleskali jsme si jako děti. Hotové Vánoce.
Leč, Andrea koukla a ne-by-lo-to-ono.

Takže zpátky.


A vymazlit si lustr do posledního detailu. A máme to.
...
Teď už se jen zbývá zeptat, jak se v takové výšce mění obě žárovky uvnitř. A to se neptejte.