Síťovka vol. 12

Byla jsi úžasná!

A vy jste byla naprosto báječná a já se zamilovala do vašeho příběhu a projevu…děkuju moc za to!

Bylo to moc fajn. Jako budoucí obyvatelé Řevnic nás ta akce děsně nadchla. Mrzí mne, že vás jsem už neslyšela, těšila jsem se na to. Ale naše drahé 6lete dítě už měli po 5bojarce fakt dost a museli jsme to zabalit.

...

Napsali mi moji přátelé a diváci Síťovky.

Děkuji, děkuji, děkuji.

Jak přežít 125 diváků

Zaparkuji auto, vynesu z něj šicí stroj a vstoupím do řevnického Dřeváku. Je to výjimečná stavba, původně obyčejný sklad u nádraží, dnes nádherně rekonstruovaný, čistý a parádně nasvícený prostor. Holky za barem už kmitají, zvukař pobíhá v čele s tabletem v ruce, DJ César se chystá a jediný, kdo teď nemá nic na práci, je naše sousedka z kempu, herečka Erika Stárková, která zde doprovází svého peruánského partnera za mixážním pultem.

 

V šest máme všichni vystupující sraz, všem to ohromně sluší a všichni se dost klepeme. Cvičně si zkoušíme vyskočit na stupínek, ze kterého budeme mluvit k publiku a hlavní organizátorka Bashka nám na závěr ukazuje tajný trik s mikrofonem - pro nás, co se nám nervozitou klepou ruce. Geniální! A učitel improvizace Ondřej nám ještě honem šušká do ucha, představte si, že 85% lidí z publika by ani za nic teď nechtělo být na vašem místě. Jdeme na to!

 

Do hodiny se sál naplní do posledního místečka, přijde můj muž, moje kamarádky i Jitka, která nakonec sehnala vstupenky na týden vyprodanou show. První jde na řadu Katka, má v Dobřichovicích restauraci a na sobě nádherný outfit s širokými kalhotami a bílou vestičkou. „Na to, že je z gastra, mluvila úplně fantasticky!“, hodnotí obratem její podnikatelský příběh David. Na pódiu ji střídá lékárnice a bylinkářka Dagmar v kroji žítkovských bohyň. Sklízí potlesk obrovský. Ondra umí improvizovat a jeho čtyřminutové vystoupení je doplněné osmi šílenými fotkami vysmátého chlapíka a stejně na plné koule si to teď a tady užívá on. Petra ve fuchsiových montérkách pak mluví o rekonstrukci stoletého domu, který jí s manželem spadl na hlavu, ale díky této stavební katastrofě však objevila díru na trhu - kterou rozhodně jsou montérky pro holky v lila, cihlových, skořicových či tyrkysových odstínech. „Holky přece nepracují!“, křičí Péťa ironicky na celý Dřevák a publikum jí nadšeně tleská!

 

Kromě nás s byznys příběhem jsou hostem večera i naše sousedka ze vsi a desátá z olympiády v Paříži pětibojařka Lucie Hlaváčková nebo ředitelka berounského domácího hospicu Mezi břehy, která minulou Síťovku vyhrála a i dnes naprosto dojme, rozpláče a rozloží nás všecky; protože snad všichni chceme zemřít doma.

 

Náladu zpátky nám zvedne pambíčkář Standa se svým projektem Křesťanská akademie, protože vtipnějšího gay katolíka nepotkáte. Sochařka Bára okouzlila svým vystoupením mého muže natolik, že se mě ještě druhý den ráno znova ptal, jestli to vyhrála. Soukromý investor řevnické sportovní haly předvede zcela sebevědomý řečnický výkon a jako poslední promluvím já.

...

Byl to silný večer, který jsem si v publiku obrovsky užívala, tleskala jsem a ječela, co to šlo. Vítězi gratuluji, sportovní kampus pro něj navrhl můj kamarád - který se za to dostal do finále České ceny za architekturu 2024 - a stát vedle něj a vyprávět o Mitnik kabelkách byla pro mě čest.

 

Všem, kdo si ten večer ode mě chtěli koupit šitíčko do kabelky, dojatě děkuji. Všem, kdo mě pozvali na drink a večeři taky. Těším se na ofiko fotky a díky, parto, bylo mi ctí zažít si tohle s vámi. Děkuji Meandru Řevnice za pozvání, Míše Peckové za make-up a Bashce a Veronice za skvělou životní lekci kuráže.

Síťovka - Setkání inspirativních sousedů od Berounky

 

Dostalo se mi výjimečné šance.

Příští pátek budu v Řevnicích vyprávět svůj podnikatelský příběh - a spolu se mnou sedm fantastických žen a mužů. Už jsme se společně sešli a mně spadla brada, hluboko na zem. Seděli jsme spolu okolo stolu, postupně se každý z nás postavil do jeho čela a ve čtyřech minutách řekl, co je zač. Protože přesně tolik času dostaneme za týden před skutečným publikem.

A aby to lidi bavilo, navzájem jsme si pomáhali dát to slušně do kupy. Někdo mluvil místo čtyř minut osm, někdo pořád o svých rodičích, někdo se ve vyprávění o sobě sám úplně ztratil. A mě celé čtyři hodiny našeho setkání nepřestávala fascinovat ochota těch úspěšných a zajímavých lidí poslouchat druhé, psát si poznámky a pomoci si. Jak vybrat to nosné a inspirativní. Kde ve vyprávění začít a skončit. Kde je hodnota našich příběhů.

A něco vám řeknu - Kateřina, Dagmar, Ondřej, Petra, Standa, Josef i Barbora jsou krom všeho jiného neuvěřitelně vtipní lidé, se kterými jsem se zasmála, jak už dlouho ne.

Proto, kdo máte chuť, přijďte 11. dubna v 19 hodin do Dřeváku v Řevnicích.

Vstupenky jsou už on-line.

Staňte se spolu s mým mužem mým fan clubem.

...

A ještě jedno moje poděkování, paní Veronice Šamonilové - která nám teď pomáhá s obsahem a formou prezentace. Za dvacet let mého učení před tabulí už mé vystupování, mluvu, gesta, intonaci či barvu hlasu komentoval kde kdo, pochvala i kritika od Veronika však zněla jinak. Tato byznysová koučka, mentorka a TEDx koučka mě velice citlivě rozstřelila na kusy a pro mě je čest svou prezentaci vystavět pro více než stohlavé publikum znova. Držte mi palce.

Jak jsem byla v Sama doma

Práce pro českou značku dětské módy WOUKI mi přináší krásné příležitosti. Že se opět ocitnu v živém vysílání České televize, jsem tušila - ne však jako překladatelka(!).

Autorské tisky pro tuto obchodní značku vytváří japonská ilustrátorka žijící v Praze Saki Matsumoto. Pár krát jsme se už pracovně potkaly a jedno společné kafe jsme si daly u ní doma, abychom si prošly, co by si přála v pořadu říkat.

Já si ve slovníku vyhledala pár anglických pojmů jako je tkaný nebo rozmazaný, nastudovala si, co to přesně je risografie (digitální vysokorychlostní tiskařský systém) a zopakovala pilíře šintoismu, ve kterém Saki spatřuje mnoho společného s českým folklorem.

S oceňovanou výtvarnicí jsme si daly sraz na vrátnici hlavní budovy České televize jednu únorovou středu, kdy chvílemi šíleně sněžilo a chvílemi zase vůbec. Mě vyhodili ze dvou oficiálních parkovišť ČT, a tak jsem dívčí šaty, klučičí košile, látkový paraván a svoje šaty na ramínku nesla na Kavčí hory pěkný kus pěšky. Splihly mi vlasy, což v tu chvíli mělo ale malou prioritu.

V mnohem menším studiu, než byste jako diváci čekali, se nás hned ujala moderátorka Petra Eliáš Voláková, která svou plynnou američtinou nacvičila rozhovor se Saki a se mnou. Trošku nás tam režisérka přehazovala mezi sebou - Japonka je droboučká, bývalá modelka překvapivě taky a mě dali stoupnout si na kraj.

Byli jsme maličko ve skluzu, Martin Zounar nebyl na zkoušce k zastavení, ale nakonec jsme stihly i maskérnu. Na dotaz vizážistky, jak bych si přála nalíčit, jsem vyslovila odpověď: "Mladě a svěže" a tahle nejsympatičtější dáma pod sluncem na to řekla: "Přesně to jsem měla v plánu!"

Pak se z vedlejšího maskérského křesla zvedla i česká výtvarnice a ilustrátorka Renata Fučíková, objala se se svou kamarádkou Saki a já si s ní šťastná podala ruku.

Samotné živé vysílání odsýpalo rychle, záhy jsme šly na řadu, moderátorka spletla jméno Japonky a Saki sama na první otázku začala odpovídat něco jiného, než jsme měly připraveno. A já se v tu chvíli musela uvnitř úlevně smát. Pak došlo ještě k zmatení inspirace japonské ilustrátorky, které spolupracovala i s dětmi v mateřské školce a právě tamější atmosféra workshopu se odrazila v kolekci WOUKI. Moderátorka Petra však myslela, že nápad pochází od Sakiiny roční dcery. Vše jsem se snažila trošku uvést na pravou míru a v tom jsem nevědomky nazvala výtvarnici jménem její dcerky - to ale prosím nikde neříkejte.

Po skončení vysílání jsme si se Saki daly velký dortík v televizní kantýně, objaly se a od srdce se zasmály - protože Saki není rodilá mluvčí a já žádná tlumočnice z angličtiny, natož z japonštiny. Zapomněla jsem vám totiž říct, že pět minut před začátkem vysílání ještě narychlo přiběhla do maskérny Péťa, a zatímco jí upravovaly dokonalý make-up, ona se mě mile zeptala, jak dlouho jsem žila v Japonsku. Já říkám, že vůbec a ona hned doplnila svou otázku, že jsem tam snad aspoň studovala. A v ten okamžik mi to došlo! Upřesnily jsme si, že se Saki přece obě mluvíme anglicky, moderátorka řekla Aha a v podpatcích už honem pospíchala před kamery. Sajónara.

Růžové dioptrie

Mám pro vás lifehack, vlastně dva.

První životní vychytávkou je fotit se v cizích, půjčených dioptrických brýlích. Neznala jsem to kouzlo, ale jakmile nevidíte fotografa dobře, mnohem méně se stydíte. Opravdu to zkuste. Já Kačku s foťákem měla někde v mlze a rázem se mi snadněji smálo i nesmálo, hrálo vážnou, zamyšlenou, zaujatou. S fotografkou v oparu zmizel můj ostych i vtíravé myšlenky, jestli na hotových snímcích nebudu zase vypadat hřmotně. Doma v zrcadle se umím vidět křehounká - div ne jako Lily Collins, a pak se nestačím divit.

A druhý fígl mě naučila mladičká stylistka z Notina. Před lety mi na focení vybrala béžový svetřík, s tím že žena mého věku už musí mít u obličeje světlé tóny. A měla pravdu. Tmavé barvy vytahují z tváře vrásky, ale málo co vám zalichotí tolik jako růžový baret. Souhlasíte?

A co vy - dáte taky zlatou radu do placu?

Jak přežít jarní únavu

Moje nejdražší přítelkyně Andrejka mě vzala do sauny.

Do nejutajovanější sauny v Praze. Potkaly jsme se u tramvaje, prošly vrátnicí provozní budovy Národního divadla a vyšplhaly se až sedmého patra. Přesně tam se ukrývá ráj. Dobová sauna v renovovaném kabátku, čisťounká, voňavá, s otužovacím bazénkem, který je tak příjemný, že se vám z něj nebude ctít ven.

Na střeše jedné z brutalistických budov Nové scény už od roku 1976 funguje tahle finská slast.

Daly jsme si tři cykly; z odpočívárny nakoukly do oken bytů v Ostrovní ulici nebo se kochaly výhledem na Žofín. A pak jsme šly na drink.

A. už si předtím stěžovala na špatně fungující čočku v pravém oku, ale říkala, že intarzii v baru Forbína, za kterou ilustrátor Michal Bačák letos dostal cenu Grand Czech Design, musíme vidět! Ptala jsem se jí, co že to na ní je, protože já už na dálku slabě vidím dlouho a s mou poloslepou kamarádkou jsme se shodly na rostlinných a zvířecích motivech. Snad.

Když nám pak číšník asi tak dva a půl krát mladší než my vysvětloval koncept baru a vyprávěl o požáru Národního divadla, uvnitř jsem se hodně smála. "Vždyť já to skoro zažila, chlapečku," chichotala jsem se v duchu. Když mi pak ale tohle mládě naservírovalo dechberoucí drink s bublinou na vršku, jenom jsem žasla. A když mi bublina praskla, zatímco Andrejka redesignovala náš stůl kvůli fotky, přiskočil chlapec s pistolí ještě jednou a bublinku nám vykouzlil znovu. Miláček!

A potom jsme si povídaly, povídaly a povídaly. Pomluvily všechny, kdo dávají do stories na instagramu texty tak malé, že to nejde přečíst. A kdykoli jsem Andy chtěla něco ukázat v telefonu, ona si přikryla pravé oko, aby to viděla aspoň levým. Byla jsem tak okouzlená; přijela jsem z vesnice do veliké Prahy, vypotila jsem se z podstaty a v podniku do dala bublinu do nosu - všechno pro mě ten den bylo tak nové, jiné a efektní. Proto když jsem na stole objevila jakousi maličkou věc, hned jsem se zeptala mojí světácké kámošky, co to je. "Nevím, já to nevidím!" hlesla ona a obě jsme se pak smály až do rána.

A moje rady, jak přežít jarní úvahu? Dopřávejte si pravidelně saunu, kamarádku a něco dobrého. A kde vzal na fotce můj muž? Moje saunová rauš totiž byla tak obrovská, že jsem si v Národním zapomněla pantofle, a tak jsem pár dní na to zabookovala Národní saunu i pro nás dva.

N á r o d   s a u n ě !

 

Bagety pro barbíny

Náramně mě tahle kombinace baví.

Hořčicový baret a petrolejová kabelka. A k tomu ta košile s proužkem, kterou mi holky v premiéře zapnuly až ke krku. To byl takový pařížský look, že nám chybělo už jen jediné - bageta vykukující z manšestrové kabely ...

Potud oficiální příběh. A jak to bylo skutečně? Voňavý stánek s pečivem na Náplavce byl půvabný, pecny chleba fotogenické, a tak nezbývalo, než poprosit pána, jestli bychom se s jeho krámkem mohly vyfotit. "Vůbec tam nepůjdete vidět", popisuji muži budoucí výsledek. "To je dobře, protože já jsem v celostátním pátrání", zavtipkoval ve vteřině snědý pekař, který opravdu vypadal hodně jako bratr slovenské rappera Rytmuse.

Zasmáli jsme se všichni, pekár couvl mimo záběr a my se s Katarínou a Aňou daly do focení. A protože ikonické francouzské pečivo v nabídce neměl, nakoupila jsem u něj alespoň slané šik tyčky.

"Co to je, bagety pro barbíny?!",

glosovala to obratem maskérka Míša stojící s pudrem a štětcem opodál.

Říkám vám, s kabelkami Mitnik je vždycky legrace.

Čtecí dílna s Robinem Králem

Poslouchali jsme básně. Četli jsme básně. Kreslili jsme a u toho poslouchali velryby.

Minulou neděli jsme zažila snad nejpoetičtější výtvarnou dílnu ve Vindyšově továrně.

Děkuji moc všem skvělým rodičům, kteří nám na ni půjčili své fantastické děti. A jestli vám můžu kromě knížky Hvězdná velryba doporučit ještě jednu - pak je to veršované leporelo Bydlíme hned vedle ZOO. 

Už dlouho jsem se tak srdečně nezasmála,

jako když nám ho četl sám autor - nejvtipnější Robin Král.

A ty ilustrace ukrajinské malířky Alice Nikitinové? Ty bych si přála mít doma jako obrazy.