čtvrtek 14. prosince 2017

Poštovné zdarma



Už tradičně konzervativní šedivý tvíd Donegal jsem zase namíchala s životadárnou zelenou, nebesky modrou a vášnivě rudou koženkou. Známé variace jsou dnes na rozloučenou slavnostně vyšperkovány výpravnou podšívkou. To musíte minimálně vidět!

A ještě připíšu - pro ty, co u mě budou nakupovat prvně, že u každé objednávky nad 2000 korun máte vždy ode mě poštovné zdarma.

Přeju, ať vás váš výběr baví.

Zelená síla země.

Doplněná o klidný a nerušivý béžový spirálový zip.
...
Kabelka tvídová Donegal (zelená)

Modrá holčičárna s puntíkem uvnitř.

Vyrovnaný pár.

Kabelka tvídová Donegal (modrá)

A něžná veselost laděná s červenou.


Kabelka tvídová Donegal (červená)
středa 13. prosince 2017

Jednou Pražák, vždycky Pražák


Takhle to už dál nešlo - musela jsem s tím něco udělat!

Ač jsem původně nabídku Festivalu Mini na svou účast laskavě odmítla, k prvnímu listopadu jsem své rozhodnutí změnila - a pak už to jelo ráz na ráz. Vzala jsem si čistou á čtyřku, sepsala všecky své nápady a přání, a šla do toho. Jenže mi chyběl čas! Už jsem si prostě nemohla dovolit ze strachu nechat auto stát na okraji centra a dál se s Týnkou v kočárku dopoledne pohybovat po městě raději jen tramvajemi; to strašně trvá, chyběly mi minuty, chyběly mi hodiny. A tak jsem do toho prostě řízla a začala jsem řídit i po Praze.

První cesta mě čekala na Letnou, klepala jsem strachy před všemi tunely, ale klepala jsem se asi příliš, takže při mé premiérové snaze najet ze Strakonické do tubusu se mi to nezdařilo. Navigace v telefonu mi hlásila, že mám jet rovně, já jela rovně, jenže pak se najednou kouknu doleva, tam autobus, tunel taky vlevo, a já už se tam vecpat nestihla. A tak jsem zahučela do kolony na smíchovském nábřeží. Do tunelního systému jsem se proto vnutila až z Arbesova náměstí, a když jsem vykoukla zase na povrch zemský na Milady Horákové, byla jsem nejšťastnější. Přímo na Letné se mi neskutečně podařilo honem najít fleka a zaparkovat i podélně (i krásně). Třásly se mi ruce, třásla jsem se celá - to jak jsem honem bez bundy v mrazivém počasí vyskočila z auta ven. Týnečka zrovna spala, a tak jsem ji tam nechala - ve vyčůrané naději, že ač na modré zóně, osobní vozidlo i s děckem vevnitř si nikdo odtáhnout nelajsne. Celá nesoustředěná jsem pak nakupovala v látkách, vyřizovala, konverzovala, za pár minut pak skočila zpátky do vozu, zaparkovala ještě u galanterky a ve finále popojela dál k papírnictví. Do oběda jsme pak obě kočky byly zase zpátky doma, uff. Nebýt řidič, hned bych si dala na oslavu panáka.

A když "už jsem uměla Letnou", jeli jsme tam sami spolu s chlapečky i v neděli odpoledne na výtvarku do Veletržního paláce, za totální tmy, mlhy a deště. I tak jsem našla místo k parkování, akorát jsem na cestě zpátky zablokovala křižovatku u Vnitra, jela jsem totiž v špatném pruhu, pak jsem chtěla odbočit, ale oni měli červenou, já zelenou, jenže já doprava nechtěla, a tak za mnou všichni troubili: jak jeleni. Promiňte. Ale musela jsem se to naučit, musela si tím projít. Jinak bych nikdy neměla odvahu skočit do auta, když mi na kávičce a pokecu v Hračkotéce ve Školské cinkne na telefon zpráva, že zkušební vzorek našeho plechového hrníčku je připravený ke schválení a že se na něj máme přijet urychleně podívat, jinak termín výroby do 1. 12 rozhodně nestíháme. Veřejnou dopravou bych myslím z centra na Ruzyň jela doteď. Autem jsme to s Týnou daly za dvacet čtyři minut. Cesta výborná, sentimentálně kolem kolejí Hvězda, v tu chvíli rozněžnělá nad svým dívčím mládím na Petřinách jsem ještě vůbec netušila, jaké peklo mě na Praze 6 potká. Ne, poprvé, ale když už jsem na konci měsíce jela vyzvednout hotovou zásilku hrnků. 

Věděla jsem, že budu v rukou tahat velké krabice, snažila jsem proto nechat si auto co nejblíž vchodu. Parkovala jsem jednoduše šikmo a všechna auta tam stála opravdu blízko sebe. Když jsem se tak tak vysoukala z předních dveří, řekli mi v kanclu, že to teda stojím blbě, že bedny budeme nakládat dole v podzemních garážích, že si tam mám honem zacouvat. Honem si necouvej do podzemních garáží - byla jsem zpocená, se zimnicí k tomu, vyděšená a ani tam nebyl malinký prostor na vtip či mitnikovskou glosu. Chybělo místo pro sebeironii a chybělo mi sakra místo i pro jen vyparkování. Couvala jsem tam, najížděla si, točila volantem naplno úplně do všech stran, ale v jednu chvíli jsem si prostě chtěla opřít líčko o volant a rozplakat se, že už se odsud nikdy nedostanu, že jsem v téhle průmyslové zóně nedaleko letiště zapikaná navždy. Ale pak jsme ani Týnoušek ani já ani nedýchaly, a já to po milimetrech vycouvala z firemního parkoviště pryč. Potom pozadu najela i do nízkých garáží, vyskládala si kufr po strop jablky a hrnky a odfičela s opojným pocitem úspěchu na duši po Okruhu zpátky k nám domů.

"Dneska bys´ byl na mě pyšný," hlásila jsem jeden večer muži doma. Zaparkovala jsem totiž poprvé ve svém životě auto v garážích obchodního centra. Poté co jsem se předrcala Magistrálou, o které jsem vždy byla přesvědčena, že tahle čtyřproudá cesta je skutečně situací, která mě přesahuje a tu nikdy nikdy nikdy nedám. Dala jsem. A dokonce jsem si i k parkovací mašině v Palladiu najela tak blízko, že jsem ani z otevřeného okýnka nemusela trapně šplhat na půl těla k parkovací krabičce s čudlíkem. Nervozita ale ve mně byla tak intenzivní, že jsem si číslo na zemi se svým parkovacím místem raději vyfotila na mobil, abych jej nezapomněla a už to honem metala naproti do Kotvy vymyslet a vyměřit, jak udělat kojící a klidovou zónu na Festivalu Mini. Byla jsem spokojená a šťastná a nakopnutá, že se mi daří - že jsem tu Prahu dobyla. Jenže.

Pak se mi to stalo. Bylo nádherné chladné, ale slunečné pondělní ráno. Honem jsem musela ještě na benzínku, kde to šlo rychle, a tak jsem stihla před Týnčinou lekcí plavání ještě skočit na poštu, kde taky nebyl ani člověk. S vánočními balíky v autě jsme pak obě skočily rovnou do bazénu. Nebylo ještě ani deset hodin, týden sotva začal a mně se tak daří. Nesu vymáchanou, voňavou a po nos zabalenou Týnku v náručí po plavání zpátky k autu a tam už na mě čeká chlap. V šedivé bundě, ve středním věku. "Přemýšlíte vy vůbec?," spustí na mě rovnou. "Jste zaparkovala tak, že já nemůžu vjet do garáže," hlásí mi příkře. "To se vám omlouvám," říkám mu zpříma a honem poutám dceru do autosedačky, abych už byla pryč. Situace mi není příjemná, ale blokovat vjezd do garáže na vesnici mi nepřijde jako konec světa. Navíc co má teď chlapík co jezdit domů, ať si jde pěkně do práce, když je pondělní dopo - vtipkuje si v duchu se rovnostářsko-komické já. Jenže asi jsem měla vypadat více zkroušeně a důrazněji se kát. Pán totiž přikročí ještě blíž ke mně, stojí mi za zády, v mé osobní zóně - zatímco já děcku cpu do bezpečnostní popruhu i pravou ruku. "Používáte vy vůbec mozek?," snaží se mě genderovým ostnem vyprovokovat soudruh motorista. Neodpovídám mu, už tady nechci být, toužím sedět doma s horkým kafem. Chápu, že ho jsem právě naštvala, ale o svůj zrovna nabytý vnitřní zen se tak snadno připravit nedám. A pak tomu pán nasadí korunu. Zatímco si svižně usedám na místo řidiče a už skoro startuju, oběhne i on mé auto a ještě na mě honem zakřičí dovnitř, že příště na mě zavolá městkou policii (tu státní my ani nemáme), aby mě odtáhla. Mám z výhrůžek vzteklého chlapíka rázem tak nepříjemný pocit, že se ani nestihnu ušklíbnout nad přiblblostí celé té scénky. Naše městečko totiž nemá nejen státní policii, ale nevlastní ani odtahové vozy.

Milé dámy, proto řiďte - všude a všecko. A nebuďte trubka jako já. Co se při další Týneččině aqua lekci nechala předchozím pocitem výčitek a urážlivých ataků od chlapíka rozhodit tak, že jsem si týden na to - přesně na stejném místě - při opakovaném a bohužel neklidném a zbrklém parkování celá vykolejená flash-backem nabourala auto. Konec dnešní kapitoly.
úterý 12. prosince 2017

Eva M. Adamcová: Steh-by-steh


Neumím vyšívat, ale chci to!

Už pro ten tichý klid, kdy mi pod nosem nebude kovově klapat šicí stroj. Už pro tu skutečně a originální práci vlastní rukou. Už pro to, že uvnitř sucharské mě je(!) trochu Frida Kahlo - nejen srostlým obočím, ale všemi těmi velkými květy a divokými barvami a toužebnou vášni a pravým životem.

Eva včera dala mému muži tuto zcela čerstvě novotou vonící knížku a vy ji dnes máte tady. Její kniha o moderní výšivce je nádherná. Poeticky začíná u Eviny babičky a přes free erasmácký studijní pobyt v Istanbulu to bere až k designovým ikonám současné Prahy. Listujme si spolu!

Asi sto stránková publikace upřímně a nehraně popisuje autorčinu cestu k výšivce a pomůže i vám vykouzlit za pomoci jehly a nitě svůj opravdu autorský kousek. Úžasný styling fotek vás navíc zcela vtáhne do zpomalené atmosféry a vy naprosto uvěříte, že to taky tak (pěkně) dokážete. Eviny popisy  a návody jsou jasné, přiznání se k vlastní omylnosti férové a občasná hra s češtinou čtenáře baví! Navíc černé krasopisné nadpisy jednotlivých kapitol jsou krásné jak obrázek. Sama ještě nevím, jestli jde i jen tak sólo doma začít si vyšívat, jestli návodné obrázky s texty v knížce vyšívacímu analfabetovi k úspěšnému startu stačí, ale už z prvního přečtení knížky jde cítit, že Evka přes veškerý svůj um a letitou zkušenost je stále empatická, pokorná a vstřícná k ostatním snažícím se tvořivcům. A to je velmi milé. A velmi povzbuzující!

Jdu na to!




TO JE ONA.

Návod krok-za-krokem je velmi návodný. Už od prvního nákupu pomůcek ...



... k prvnímu stehu.


A když je něco tajemství, tak je to tajemství a víc vám k přenosu motivu proto neukážu.


Ale tím to nekončí, Eva vám ukáže i kudy vede netradiční cesta tradiční výšivky dál!






A lákavý příslib na závěr.


A než se spolu i s Evou dneska rozloučíme, 
mám pro vás od ní ještě darovací soutěž o jeden výtisk její báječné knížky, který navíc 
zcela po vyšívacím způsobu rozkošně zabalila.

Napište mi do komentáře, kde vy po třicítce hledáte svůj zen, k tomu prosím připojte váš e-mail
a já tento pátek 15. prosince vylosuji jednoho vítěze.

...

A kdo byste to čekání nemohl vydržet a vaše srdce a ruce a všecko by toužilo po knížce hned teď,
můžete si ji objednat na eva@loverevamp.com za 395 korun.
Poslední objednávku pod vánoční stromek Eva přijímá 14.12.

Zájemkyně a zájemci z Prahy si mohou trendy brožuru koupit přímo v Zahradě na niti (Školská ulice 7).

Ať vám šije niť!
pátek 8. prosince 2017

Moje šaty jsou CILA


Jsem nadšená, jaké nadšení způsobily mé modré festivalové šaty.

Cítila jsem se v nich krásná, hned co jsem si je v pátek večer po zavíračce Mini zkusila. JouJou mi je hezky pochválila a sama Alena - majitelka a tvůrkyně slovenské značky Cila - mě hned naučila, že k temně modrému košeloidu mám nosit právě temně modré punčochy. A protože Ala měla po celé tři dny na festivalu na sobě vždy nádherné oblečení - zajímavé, přitažlivé a přitom jednoduché, hned jsem tajně zatoužila být přesně jako ona.

V sobotu jsem si šatky odnesla domů a v slavnostní neděli si v nich pak poprvé vyšla. Nosí se božsky. Důstojný vršek, veselá sukňová část a šikovné kapsy. Paže zeštíhluje delší rukáv a vyloženě slušivě jsou řešená záda šatů - na ty se ale ptejte Lumpky: byla jedna z těch, kdo si mě v čerstvém šik outfitu v Kotvě okamžitě fotil, včetně pozadí.

Mám své první šaty od Aleny Krivé. Originální, nepřehlédnutelné a prosté zároveň. Díky za ně. Díky za tuto slow fashion, o které vás na svých stránkách bude přesvědčovat ještě dlouho. Jste to právě vy, kdo tady skoro denně už šest let vídáte mé hadry, kterých není moc. A můžeme se vsadit, kolik svých mitnikovských kabelek nafotím právě s tímto fajnovým udržitelným kouskem!

Dneska začínám s tvídovou kabelkou Donegal s červenou koženkou, 
kterou jsem tentokrát ušila větších rozměrů, jak si žádáte.
má uvnitř čtyři velké kapsy a pro maminky mou osvědčenou vychytávku v podobě nenápadné karabinky, kterou lze kabelu přichytit na madlo kočárku.


Větší rozměry a širší ucha.



"Neviditelné" uchycení na kočárek.
...
A dlouhé a na míru nastavitelné cross body ucho na karabinkách v praxi.


A když už jsem tak slavnostně oblečená, řeknu vám ještě něco k vánočním objednávkám kabelek.
...
Od této chvíle vám všechny své tašky posílám v dárkovém balení, ať to máte pod stromečkem krásné.
A to zdarma.
Vyberete-li si platbu na dobírku, vězte že při doručení můžete u kurýra GLS vždy platit kartou.
Že poslední poštu budu odesílat ve čtvrtek 21. prosince.


A pokud byste sami chtěli mou kabelku darovat, 
ale nejste si jisti správným výběrem, sáhněte po voucheru. Jeho cena je 1500 korun a obdarovaný si sám může příštího půl roku vybrat v mém e-shopu svůj kousek snů. 
Dárkovým poukazem nemůžete udělat chybu a skutečné fanynky Rosy Mitnik tím neskutečně potěšíte!

PS: A kdo jste do nás zamilovaný úplně,
pro vás jsme s JouJou na konec roku připravily sladkou tečku v podobě Vánočních nálepek. Magických 24.
čtvrtek 7. prosince 2017

Mirčička si hraje


A co jste si z festivalu Mini přivezli vy? Taky kufřík?!?

Musela jsem - ač tahle kuchyňsko-domácí cestovní soupravička není pod stromeček určena ani pro Týnku ani pro mě, stejně jsem si ji ještě před Štědrým dnem chtěla sama doma vyzkoušet. Ta pračka, ty kolíčky, to ramínko. Rozkošná malá hra na byt: na prádelnu, kuchyň, jídelnu. Všecko dřevěné nebo z papíru. Titěrné, barevné, k opusinkování. Tady nám snad chybí do party už jen tlustý vypelichaný starý medvěd a hra na nekonečné příběhy u kakaa ve vymyšleném domečku s těmi nejlepšími přáteli může začít.

Mintová s šedou.

Úklidová spíž a miniaturní šňůra na prádlo.

A žehlička a prkno!

Jeden úplně zapomene, že má smejčení normálně doma plné brejle, dá si dva prsty do špetky a už si to rovná pěkně podle sebe.


I plotna tam je.



A přestože některé pohárky a šálečky jsou pro naši jedenáctiměsiční Týnu opravdu malé, že by je sežrala ...



... stejně je to taková překrása - sledovat ji, jak to všecko ohlíží a skládá. Pomalu, jemně a pozorně.
...
A co pak teprv naši chlapečci - ti jsou úplné ručky/prčky a "hraní si na" naprosto zbožňují.
Autorky výborného projektu Kufříkov
- vtipná Janča a vichřice Jituš - v návodu k použití doporučují ještě navíc přidat třeba čočku, cizrnu či fazole,


ale s boby i bez bob
už teď vidím a slyším těch tisíce pohádek a vyprávěnek a parodií na vlastní rodiče, které (našim) dětem pod rukama vzniknou.
Možná přijdou i postavičky. Možná dodám ze svého šicího fundusu nějaký textil.
TO-JE-TĚ-ŠE-NÍ-ČKO.