pondělí 26. června 2017

Výstava Miroslava Šaška Let č. 59/74


Zatímco náš tatínek o víkendu makošil na garáži, aby si ji upravil k obrazu svému, my ostatní jsme si vyjeli do Prahy za skutečným umění. Tak tak že jsme pana Šaška ve Villa Pellé stihli. Výstava končí už 7. července!

A rozhodně ani vy si ji nenechte ujít, i když už znáte všecky jeho knížky/obrázky zpaměti. Když M.Š. milujete. Když chcete vidět velkorysé výstavní prostory, kde v oknech z průvanu noblesně vlají jemné záclony. Když si chcete v každé místnosti malinko pohrát s kartonovými objekty. Nebo když jste někde rádi vcelku sami.

My si to s Kubou, Mikim a Týnkou užili. A děkuji obrovsky i Villa Pellé. Všem jejím kustodům, prodavačům i obsluze v galerijní kavárně. Byli jste skvělí! Konečně mi nikdo nedával byť podprahově najevo zděšení nad tím, proč mám probůh(?) tolik dětí. A proč jsem navíc tak šáhlá, že s nimi všude i chodím. Tak jak se mi to stále a dokola stává v jiných muzeích/obchodech/poštách. Díky vám za to. Děkuji za vaši sobotní pomoc; za vaši gentlemanskou asistenci, za vaše praktické myšlení dopředu, za váš milý humor.

To je šašek.


Všecky možné Šaškovy dopravní prostředky.



Kdy jen prťatům neunikne ani metro.



Měřítko k srovnání. Stavby světa.




A chci vám i napsat, že Villa nedaleko metra Hradčanská
je zcela bezbariérová. Nelekejte se proto schodů u vstupu, ty se dají objet přes přízemní kavárnu, a pak je tu zdviž!

Kterou my jsme po dvou absolvovaných výstavních patrech vyjeli až do klidové zóny v podkroví - s videoprojekcemi.




...

A celou jízdu šaškovským světem
jsme zakončili dezertem v kavárně ve vile dole s venkovním posezením, kde jsem si při kojení šťastně odposlechla dva cizí hovory.
Abych zas honem věděla, co teďka mezi intelektuály v metropoli frčí, jaké nemléko je trendy si lít do nekávy, a jaké hlášky se špatným slovosledem jsou zrovna in.
Už to vím, a tak jsem mohla spokojeně zase vrátit domů: ke svým kýblům angreštů a rybízů a pěkně po bio způsobu si je večer zpracovat.
To je teď moje parta - my, co do zavařovaček dáváme kompoty, ne z nich pijeme.

TO JE PRAHA.
(Autíčka jsou z dětského koutku v kavárně - mají jich tam dva kusy a smí se s nimi i na zahradu)
čtvrtek 22. června 2017

Splnil se mi sen, bude ze mě Carrie Bradshaw


Nebo taky ne. Co se mi stalo ...

Píšu teď sloupek do novin.

No tedy. Není to sloupek, ale úvodník. A nejsou to noviny, ale měsíčník. S dětmi v Praze. Dostala jsem krásnou nabídku a skočila jsem po ní. S majitelkou periodika jsme si sedly nad kávou a sedly jsme si. U pohovoru jsem uspěla. A k tomu jsme se ještě společně s pochopením obě nasmály, až nám pěna z latté lezla nosem; třeba když jsem P. mateřsky hrdě vyprávěla o pěkném úspěchu našeho Kubky u přijímaček do školy, kdy zatímco mně noví pedagogové dchválili jeho nadání a naši podporu jeho talentu, já dost zaskočeně klopila zrak do země a doufala, že stejně tak se nikdo ani okem nepodívá na synovy zrovna dlouhé a špinavé nehty.

Když jsem se loučily, při stisku ruku na odchodnou jsem ji nadšeně a ochotně slíbila, že prvních dvanáct set slov včetně znaků odešlu redakci do sobotní půlnoci. To byla středa a já ve vteřině věděla, o čem budu psát. Tak jako každý herec má beztak celý život připravenou košatou řeč, kterou v přímém přenosu řekne, až(!) vyhraje Oscara, já mám v hlavě plno (ne)vypilovaných konceptů, kdy stačí jen lusknout prsty, dát mi platformu a už je sypu z klávesnice ven.

Když na druhý den ve čtvrtek večer naše pánská sekce rodiny odjela do jesenických hor na víkend a Týnka s plným bříškem větší než její hlava usnula na noc, sedla jsem si v noční košilce k notebooku, a přestože mám vlasy trochu kratší než Carrie a kožní řasu okolo pasu zas oproti ní trochu delší, chtěla jsem se cítit děsně newyorsky - jako ona. Posazená za stolem, rovná záda, nožky srovnané a písmenka mi na monitoru naskakovala jedno vedle druhého. Odstavec jeden, druhý, třetí. Bylo to tam! A téma? Vybrala jsem si jej maličko filosofické. Nosné. Pravdivé. Terapeutické. Jak to mám ráda. Však co: jsem učitelka nebo kabelka? A je to tohle časák jen pro děti? Není. Odhodila jsem zábrany i pochyby a psala a psala. Pak jsem text pro kontrolu hodila do programu na počet znaků a finální cifra mi seděla do poslední tečky. Své řádky jsem si polohlasem přečetla ještě jednou, a pak už plochý růžový kompjútr zaklapla a šla taky spát.

Pár dní uležený a vyzrálý text jsem podle slibu odeslala v určený termín a víc už na to nemyslela. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem den na to zrána otevřela poštu a v mailu si četla: "Roso, díky moc, úvodník je skvělý - přesně jak jsme si představovali, jen doufám, že se nebudete zlobit ... " a mně se úplně jako hollywoodské herečce zatočila hlava. Oni mě nechtějí, nelíbím se jim, nemají mě rádi, zahysterčila jsem si hned. Pravda ale byla taková, že po mně chtěli úvodník jiný! Rozklikla jsem si tedy nový prázdný textový dokument a začala do černých klapek s bílými písmenky rychle bušit znovu. A proč? Předběhla jsem dobu: už jsem se příliš vezla na prázdninové vlně, a tak si ode mě redakce s velkým prosíkem žádala ještě honem něco červnového/školního. I sepsala jsem Ódu na zmrzlinu, se kterou mi to v časopise už prošlo. Podpis lomeno blogerka a od prvního šestý si můj text může přečíst kdokoli.

Akorát mě z toho furt nebylo dobře: "Co je to za novinářský začátek?!", kousalo mě v hlavě. Není to tak trochu ulitý start?! Mohla být honem sepsaná Zmrzlina stejně dobrá jako původní filosofické pojednání??? Z úvah a mých labilních chmur mě ale vyvedl redakční mejdan. Tam mě minulý týden všichni premiérově vítali a šéfka představovala jako novou holku, co má dvě(!) jména a umí napsat dva(!) úvodníky do jednoho čísla. S tím, že to báječné počteníčko o sladkém mraženém pokušení si ona šéfredaktorka šikovně vyšetřila až do prázdninové dvojčísla. Uff! Děkuju děkuju, že jsou oba mé lehké/letní texty zaměňovány, to je dobrá pointa.

A ještě připíšu,
že ve známém měsíčníku S dětmi v Praze
vždy najdete kalendárium metropolitních akcí, dynamické rozhovory, dětské knižní tipy i detektivní komiks nakonec.
Na distribučních místech jej získáte (i se mnou) zdarma.  Nebo si jej můžete objednat až k sobě domů do schránky.
...
Protože nezapomeňte, můj editorial v červencovém čísle bude prý stát za to!

A vážení, vlezla jsem (se) i do moravské mutace S dětmi v Brně. Tož tak.
úterý 20. června 2017

Chytám lelky do kabelky


Chytám lelky do kabelky,
mám jich plný pytlík.
Chytám lelky do kabelky,
jeden se mi vyvlík.

(Logopedická básnička)




Však ono se to nemusí! Mít prázdniny naplánované do puntíky.
Třeba jedete po jiné linii: v létě prostě jen být. Chvíli sedět a koukat. Chytat lelky.
A nebo si jen tak někam vyrazit. Bez cíle. Nalehko. S lehkou hlavou. S lehkou mysli.
...
A koho by toto bavilo, vezměte si s sebou i mou kabelku Summer summer summer.
Je vtipná, azurová a nic neváží. Lepší mitnikovskou road-tašku najdete.
pondělí 19. června 2017

Without music


Říká reklamní slogan: ... life would be a mistake.





Tak všecko nejlepší k narozeninám! Spolu už po osmnácté. With our music.
čtvrtek 15. června 2017

Knížka Zakletý zámek


Je nádherná.

Jste-li unavení rodiče, co po spořádané večeři už sotva vidí, tohle je něco přesně pro vás. Velké plošné plnobarevné ilustrace, které nepřehlédnete. Písmo větší, co přečtou i prvňáčci. A pokud se vám navečer klíží nejen zraky, ale ztrácíte i svou vtipnou pohotovost a dětmi furt vyžadovanou neohranou nápaditost, kniha pohádek má pro vás všechny doma i široké otázky na úvod bájného příběhu. A po jeho skončení zase dotazy k právě proběhnuvšímu vyprávění. Stačí vám tak méně myslet a víc se ptát.

Na vzájemné souhře členů rodiny je celá knížka postavená. Čtěte si. Spolu. Navzájem. Hádejte, vymýšlejte. A taky spolu plňte na půl výtvarné úkoly, které jsou na konci každé ze sedmi kapitol.

Knížku si s sebou rozhodně berte na prázdniny! Na chalupě, u vody, v lese, v horách. Všude tam je to správné prostředí pro tradiční pohádky s dobrým/spravedlivým koncem, ve kterých nám hrají samé krásné archetypální postavy. Jsou tam čáry a momenty překvapení a naštěstí i statečnost. Tuhle knihu čtete, má-li zrovna chuť na nedlouhá klasická vyprávění plná třech dcer nebo třech synů, království, zahrad, kočárů s koňmi nebo lesklých zlaťáků.

Najdete ji vtipně na www.vecizpolicky.cz. A kdybyste si autorku všech strakatých obrázků uvnitř i na obalu chtěli nechat umělecky podepsat, není to nikdo jiný než naše známá Oringle. Poznali jste ji?

Čtení dělá divy - běžte na to.




Kvízování před spaním.













Je to tam! Petra Oringle Řehová.

A VĚCI Z POLIČKY.

Nové a nové příběhy ... Minimálně těch magických sedm příběhů uvnitř, úplně vhodných i pro předškolní děti.