pátek 4. srpna 2017

Natřela jsem stůl


Letitý kousek původních majitelů jsme na honem vytáhli z garáže, když jsme startovali první jarní venkovní garden párty u nás a nevěděli, kam rychle s pivním soudkem. Rázný bílý dřevěný stůl už u našeho posezení před domem zůstal, ale výstavní krasavec to rozhodně nebyl. I retro má svou míru! Můj původní nápad přehazovat přes něj látkový kuchyňský ubrus se ukázal jako blbost jak mraky - při každém zapršení se totiž milá látka proměnila v otravnou onuci prosící o výměnu.

Proto jen co mi vyšla správná/volná chvilka, vzala jsem teď o prázdninách do ruky brusku, torzo původního světlého laku a špínu všude okolo jsem lehce obrousila, koupila si plechovku vodou ředitelného balakrylu UNI, filcový váleček a šla - bez jakékoli předchozí zkušenosti a s nadšením hraničícím s šílenstvím - do toho. 

Původní stav. A v pozadí mi můj původní manžel aktivně chystá pod stůl igelit na malování.
...
O který jsem ale zapnutou bruskou nechtíc zachytila v skoro v první vteřině své amatérské práce a veškerá(!!!) slída se mi tak okamžitě namotala na vrtačku, ze které jsem celý ten vzniklý plastový kokon vystříhávala nůžkami asi další hodinu
(než mi na to všecko začalo pršet a celou robotu jsem musela z pondělka přesunout na další den).

Originální šuple.

A jeho obsah, který si při vyklízení řekl i o rukavice.

První mezifáze, první vrstva -
ale jak vidíte, v úterý jsem se rozjela a užaslá rychlostí a okamžitě pěkným výsledkem při práci s válečkem
přizvala jsem do mé bělostné party i další štokrle.

...

A tady prosím. Stav po.
...
Natírala jsem krémovým odstínem 0610 MAT a k němu doladila mátově pudrový koš na prádlo z Ikey,
na všechny ty deky a vlněné přehozy přes ramena, která si posedávání po venku po nocích pod stromy žádá.

Původní úchytku na šuplíku jsem vypáčila zuby-nehty
a místo ní jsem si nechala (od mého tatínka, co zrovna neměl do čeho píchnout) přivrtat plonkové kožené ucho,
které mi od vinohradské brašnářky zůstalo po instalaci naší nové kuchyně navíc.

Do zásuvky se chystám si dávat svíčky a sirky, protože pro ně taky běhává každý večer jak nudla v bandasce.
...
Tak a hotovo. Dvě vrstvy barvy a stoleček jako nový, takže teď spolu s ním můžeme za upřímného denního světla
na zahradě všichni i snídat.









A dobrou chuť i vám, pokud právě snídáte.
úterý 1. srpna 2017

Bianca Bellová: Jezero


Když chcete pryč. Ale úplně.

Když chcete číst velký Příběh, pak čtěte Jezero. Je o malém chlapci a je jedno, v jaké době žije a kde geograficky přesně. Jde o vyprávění. Žije u svých prarodičů, ale to nebude trvat dlouho. Dojde k úrazu a tragédii a bezpráví a on se nakonec vydá na cestu. A vy s ním. Zapomeňte na svůj život, zapomeňte, kdo jste a jen jděte do světa s ním. Spolu s ním vám bude zima i vedro, bude se vám lepit jazyk na suché patro v ústech nebo budete mít v puse tak sladko od pišingru. Spolu s ním uvidíte barvy, uslyšíte zvuky, ucítíte vůně. Vše okolo vás bude magické. Magicky realistické.

Někdy až naturalistické. Zvracení, erekce. V příběhu dospívajícího chlapce bez matky a otce, trápeného a týraného a vyhnaného z vlastního domu se bude chvíli svítat na lepší časy. Že by zázrak? Že by pohádka? Že by opět jedna věčná archetypální pravda? Ale pak zase přijde srážka s tvrdou realitou. Ale to vy už se o hlavního hrdinu nebojíte, vy i on už víte, že je silný; že to dokáže. Bojovat a vyhrávat. A sebrat odvahu. Dívat se lidem do očí zpříma. A bojovat a prát se - všemi prostředky/ve všech významech. A taky že zvládne se vrátit domů, které už dávno není jeho domovem. A potkat se se svou první a tajnou a dokonalou láskou, která, zatímco on byl pryč, už dala (srdce) jinému. Blbečkovi, jak jinak.

A protože, kdo se ptá, hodně se doví, tak nakonec i náš hrdina najde toho, koho hledal. Ale u něj se ukáže, že těšení se a představy bývají tolik jiné než realita. Kolikrát i lepší, hezčí.

A u toho všeho nám hraje roli jezero. Je obrovské, ale vysychající. Už ne léčebné, ale nakažlivé a svědící. I ono je magické. Stejně jako konec celého čtení.

...

Že jsem vám toho o knížce moc neřekla? Tak jsem to chtěla. Přeju si, abyste se propadli úplně někam pryč - s touto knížkou v ruce. Abyste si spolu s chlapcem Namim naplno a autenticky odžili jeho stesk po babičce, první zakázanou erotiku nebo věznění ve slepičím kotci. Já si k oceňovanému románu stihla lehnout na dovolené a byla jsem unešená. (Ne)skutečně popsaně jsem si četla o chudobě, prachu a špíně, bolesti, znásilnění, toxických jedech, dřině, prostitutkách v bordelu i o věčné naději člověka: ve spravedlnost a vše dobré. Umíte-li si číst o (současném?) krutém světě, o stavu naší planety i o srovnaném přijetí svého osudu a máte-li fantazii, nechte se unášet na chladných vlnách spolu s Namim. A čtěte Jezero.
pondělí 31. července 2017

Vzali jsme babičku s dědou k vodě


Přívozem. Hop sem, hop tam. Aby se z úst kapitána i oni dozvěděli něco o místní etymologii, prehistorické minulosti i našem současném bulváru. Aby viděli štíhlé volavky na řece. Chalupáře v plavkách v řece. A na jejím břehu nádherně mohutné a klidné vrby.










...

A k tomu všemu jsme doma i společně slavili, jak se to v neděli má: přesně rok od podpisu kupní smlouvy.
...
Děkuji. Pořád děkuji. Osudu i všem. Že některé naše dny jsou krásnější než krásné.
pátek 28. července 2017

Někdo má hadry na těle, někdo je nosí v hlavě


A někdo má hadry stejné se svou dcerou.

Ač to možná vypadá jako do nejsladšího detailu promyšlený koncept - sladit si tato letní slovenská trika s mou novou puntíčkovanou kabelkou, pravda je jiná. Pro mě už navždy naše jahodové trikoty budou výbornou památkou na chvíli, kdy se Týnka v sedmi měsících zcela neohroženě rozhodla dolézt si na všech čtyřech úplně kamkoli. A však za nutné podmínky, že mě (a jenom mě!!!) bude mít stále ve svém zorném poli.

Prostě chce mít jistotu, že se neztratí. Že se vždycky bude mít kam vrátit. A běda mi, když se někdy v kuchyni třeba jen ohnu pro pokličku na dně skříňky a Týnečka mě přes linku na půl okamžiku nevidí. Hlubší zoufalství a hlasitější řev by jeden pohledal.

No, a tak i s černou kabelkou v kombinaci se zenově zelenou koženkou jsme se vyfotily my dvě pevně spolu. Teď to prostě nejde, aby si sama během focení hrála mimo záběr. Však co - vždyť i mé tašky jsou myšleny nejvíc pro dynamické maminky. Tato kabela je prakticky tmavá, vzorkově hravá a krom dvou brčálových uch má i dlouhé nastavitelné cross body ucho - pro všechny, komu tak nějak během dne neustále chybí ruce.

Pro detailní prohlédnutí si včetně její podšívky a vnitřních kapes
najdete originální kabelku na mém e-shopu a nebo někdo z vás už brzy doma ve své poště!









To je prázdninová brigádnice. K sežrání!
úterý 25. července 2017

Příroda u nás/příroda v nás


Byla jsem naivní blbka, když jsem si myslela, že naše nová adresa je tolik oblíbená hlavně pro svou bezprostřední blízkost Praze. Že právě proto tam s námi bydlí třeba nejkudrnatější česká režisérka s tiziánovými vlasy nebo nejprofláknutější český právník s úsudkem ostřížím jak sokol nebo svého času i mafiánský milovník žraločího mazlíčka ve vlastním akváriu. Ale ne ne ne.

Naše město: to je především úžasná příroda. Ráno co ráno od jara zírám z okna kuchyně na listnaté kopce od naproti, co s teplejším počasím bobtnají jak hlava brokolice. Sleduji jabloně v zahradě, které nejdřív hojně bělostně kvetly a teď jim každým dnem klesají znavené větve k zemi pod řádnou tíhou pomalu se červenajících jablek. Čuchali jsme s dětmi už ke sněženkám, bledulím, narcisům i tulipánům. Divoké lilie s domácí mašlí jsme na konci roku rozdali všem učitelkám světa, a i když už je skoro půlka prázdnin, náš starý a klasický záhon růží si furt s klidem kvete dál. Má na to věk (skoro sto). I k divoké trávě, která nám nejdřív při suchém květnu a červnu nehezky žlutě usychala, spolu se stejně vyprahlou studní vedle, zatímco po posledních a opakovaných lijácích roste šíleně jak z pohádky. Z mechu a kapradí. 

Tolik k rostlinstvu, to je fajn a nic mi v životě nepřineslo větší instagramovu slávu než právě mé umě naaranžované pugety z květin naškubaných před plotem i za ním. Sláva/tráva. Ale zvířata u nás - to už je jiná kapitola. Ta nestíhám fotit, dřív než strachy omdlívám. I když začalo to rozkošně. S prvním jarem nám zahradou snožmo začal skákat párek kosů. Větší lásku jste neviděli! K ním se v květnu přidal - malovaný od Josefa Lady - léčivý strakapoud. Ten vám byl tak malebně krásný, že jsme si o něm vyprávěly i na soukromém večírku s kamarádkou z vedlejší chalupy. By si možná jeden myslel, že spolu u vína řešíme, co nového v Avonu a přitom my dvě holky dlouze a obdivně básnily o ptácích. A přesně v tu stejnou noc nám někdo na mejdanu funěl za uchem. Plně a krátce. Pan ježek! Šoural se nám ke sklepu, zatímco já si za stejně hlasitého pištění zakrývala obě oči.

"Tady nejsi na Václaváku", slyšel jsem tehdy a pak podobně i od jiné sousedky, která nás s dětmi zachránila před děsivým hadem. To vám tak jednou dopoledne spěcháme na výtvarku do Prahy. Mikeš už napřed poskakuje k brance. Já mám v levé ruce Týnku v autosedačce, v pravé ruce klíče od domu, na levém rameni kabelu s plínkami a svačinami a pitíčky pro všechny a klíče od auta tuším svírám v zubech. Meškáme, a tak s největším úsilím klopýtám honem honem taky za Mikim, když v tom si všimnu, že jeho pravá nožka v barefootové botce stojí přesně uprostřed plaze, který je tímto přepůlením patřičně naštván a mrská se oběma svými konci jak blázen. Jsem v šoku, valím oči, ale ve vteřině se rozhoduju, že ani za nic nesmím na zem položit právě Týnečku. V hlavě mi dojde, že nemám ani tušení, kam bych po přestěhování se rychle jela na dětskou pohotovost. Natož abych já vůbec uměla řídit rychle. Udělám proto malilinkou Sofiinu volbu, a kdyby někoho, tak had musí uštknout Mikuláška, ten je (nej)silnější. Vzápětí mě napadne, že by nemusel uštknout nikoho, jen nevím, jak promluvit na synka, když sama mám plnou pusu. Zároveň si v těch pěti piko vteřinách celého uvažování ještě stihnu usmyslet, že na něj rozhodně teď nesmím přenést svou hysterii a paniku, aby nezazmatkoval. A ve stejnou chvíli jde za naší retro brankou jiná (a úplně) klidná dáma v pohodlných modrých montérkách, která si všimne mého šílenství, slepýše honem chytne do holé ruky a mrskne s ním směrem ke kolejím. "Už neboj, jel vlakem do Berouna", mrkne utěšujícím způsobem na Mikiho. A dost možná, že ta věta patřila mnohem víc mě.

O urputném krtkovi z naší zahrady už se tolik rozepisovat nebudu. Jen vám ledově klidná řeknu, že když (ne)šťastnou náhodou zemřel u sousedů na schodech, neuronila jsem pro něj ni slzu. Moc co psát není ani k počínajícímu vosímu hnízdu, které si blanokřídlý hmyz začal stavět u nás v krabici venkovních jističů. Snad jen že David se jej nejdřív tak lekl, že od něj uskočil dál než kobylka luční. A těch máme taky plné stromy. A ještě máme doma jednu krotkou veverku, která si u nás pod lískami den co den vykračuje s klidem želvy. Ne, krunýřovce v zahradě fakt nemáme, to už bych kecala. I když totéž si o mě vážně všichni myslí, když každé návštěvě, co ji smýkám okolo Berounky, ukazuji přesně to místo - to místo, kde jsme s Kubou a Mikim a s Mikim a Hanele jednou viděli lišku. A teď už dobrou noc, děti.

...

A než všichni usnete jako vážně, koukněte ještě na novou Týnčinu knížku.

Kterou dostala od Hračkotéky a tématicky jsme rozhodně stále in natura.

Koupací knížečka snadno rozpoznatelné a slavné značky WeeGallery je původně klasicky černobílá,
ale když se namočí ...

stane se zázrak



... a ona se hned pěkně vybarvuje. DO BAREV!

Rybka a vážka.

A kachna s káčátky.


A žába.

A labuť a zas ten ježek.
A protože vy všecky mamky tady jste holky moc šikovné, určitě je vám jasné, že voda ze studny, respektive z bazénu není jediná tekutina, která by případně mohla u miminka zajistit kouzelnou barevnou přeměnu čtiva.

Prostě přírodně v přírodě a přirozená krása. To jsme teď my.