čtvrtek 15. srpna 2019

Djeco: Kouzelný les


Jestli vás minule nadchly barevné nalepovací kruhy, budete dneska nadšeni. A jestli se vám ta strakatá kolečka zdála příliš abstraktní, budete ještě nadšenější. Novinkou od Djeco, kterou už hned mají v Hračkotéce, je lesní příběh. V tvrdých deskách dostanete dvě prázdné scenérie plné pouze stromy. A k tomu dva archy nálepek, kdy si můžete společně vytvořit obrazový podklad k vyprávění o panenkách, srnkách a zajících. Nebo zkusit druhou|magičtější verzi s kouzelníkem a vílami.

Samolepky se dají nalepovat a slepovat "do nekonečna" - na jakákoli hladký povrch.
Nikde nezanechávají lepidlo.
Jen ve vás nechají pohádku.
...
Poetických nálepek je dohromady padesát kousků a jsou natištěné na průhledném podkladě, takže do háje a remízku zapadnou zcela a nenápadně.
Šikovný formát dvacet dva na dvacet dva centimetrů zas pěkně sedí na klíně - což se hezky ocení v autě či vlaku nebo jak vy se do lesa dostáváte.

A až tam budete, myslím že pochválíte i lehkost těchto výtvarných složek, přijde-li na vás nutkavá potřeba lehnout si do trávy!


Otevřete si složky a otevřete si vaši mysl - a můžete se pustit do vlastního příběhu!

Tak trochu jiný medvěd a Máša.

A chaloupka v lese jako základ, na kterém se dá stavět.

Úplně vlevo na fotce vidíte prázdnou plochu, která je součástí výtvarné sady,
a na které si pak můžete zrovna nepoužívané nálepky nechávat.

Jen houšť! Stromů i dětských vyprávění.

I když vám samozřejmě nemůžu slíbit, že se ani u vás slovní hříčky nezvrhnou v body-art!

Tak trochu jiný les.

Ale jemná motorika, pečlivá práce, pekelné soustředění a spokojenost s vlastním výsledkem -  to jsou taky!
...
Tak si to užijte a pomalý srpen - ať jste hlavou ve větvích nebo nohami pevně na zemi. 
středa 14. srpna 2019

Marimekko


Myslím, že jsem si je dávala v průměru tak tři denně. Obchody Marimekko - zatímco jsme byli v Helsinkách. David jejich ikonický vzor Unikko přezval na volské oko, přesto však se mnou držel krok. A nenechte se mýlit, ty prodejny nebyly vůbec stejné!

V některých visela na ramínkách jen móda, dokonce i pánská. Jinde pro vás měli úplně celé vybavení skandinávské domácnosti, od nejmenšího kalíšku na vajíčko po nejširší osušku do sauny. A mně se nakonec podařilo objevit i skutečný ráj na zemi; s metráži. A protože už jsme o den dříve v Marimekku nakupovali a stali se s mužem členy Marimekko klubu(!), když mi pak milá prodávající Venkku stříhala z pevných pláten i povrstvené bavlny, staly se z nás dvou kamarádky. Ona u pokladny totiž zjistila, odkud jsem a já jí na oplátku nadiktovala nejlepší místa v Praze, kam se teď v srpnu s přáteli chystá. Podsaditá Venkku byla rozkošná a ze všeho mimořádně nadšená, ač krejčovské nůžky držela maličko jako prase kost. Za to její kolegyňka na pobočce Marimekko na letišti nám ukázala, zač je toho chlad severských žen. Nenechala se mnou totiž ani za nic ukecat, aby mi k nákupu na hraně sto euro darovala plátěnou nákupku s logem M. Pouze kdybych zaplatila nad kilo, taková je jejich kampaň a že si vyvážím domů yardy jejich finských látek zakoupených téže den zrána, to jí vůbec nedojalo.

My dvě si zkrátka do oka vůbec nepadly, z čeho jsem naopak ale na ní i na všech dalších marimeckých ženách nemohla spustit zrak, byly jejich pracovní uniformy. Dámy malé, velké - štíhlé, pořádné. Mladinké i zkušené. Platinové i zrzečky. Každá jedna z nich měla na sobě výhradně vždy jejich značku. Aktuální kolekci, obří květy, výrazné černobílé puntíky, ale i námořnické proužky a svislé pruhy. Strečový satén i tuhé plátno. A nejvíc jsem milovala ty výrazně evidentně retro modely, třeba oversize šaty s rozšiřujícími se rukávy, v temně zelených a oranžových tónech. To pro mě byla nevídaná přehlídla, skutečná dovolenková odměna a vizuální extáze! Bych nejradši v té zkušební kabince za závěsem voyersky zůstala schovaná doteď.

Ale zpátky domů! Ven a mezi lidi.
A ke každé si pro sebe pro radost můžete doladit i malou kosmetickou taštičku
aneb jak Mitnik potkala Marimekko.


Červená láska - kabelka Marimekko.



Láska navždy!
úterý 13. srpna 2019

Prázdniny u babičky


Návštěva rezavých Dolních Vítkovic je náš prázdninový evergreen. Jen ten Havířov mě tentokrát nějak doběhl. V Elánu i na koupališti mi všichni z regionu přišli ještě rázovitější, než jak zpívá Jarek. To je ta úsměvnější pasáž, za to u kávy jsem najednou měla chuť bezděčně se babičky zeptat na dědu - který už není. A na trzích v davu se začít otáčet po mé druhé babičce, protože ta tam vždycky patřila. A chybí mi tolik, že toho města je teď bez ní pro mě jen půlka. Tak aspoň nahlas doufám a nahlas věřím, že na veliké rodinné slávě, která nás na podzim čeká, se přehoupne houpačka společných diskuzí a váhání na mou stranu a pozvání v gala se nakonec dostane úplně všem. Ať žije rodina!!

PS: Posíláte taky pohlednice online s vlastními fotkami? Já jim letos úplně propadla, 
zatímco babička si zas myslím, že její pošťačka si ty (naše) pohledy nevyžádaně prohlíží. Nevíte, kdo má pravdu?










pátek 9. srpna 2019

Kapsář do školky To je moje


Na nápad ušít z látky To je moje školkovské kapsáře mě přivedly mé pravidelné zákaznice. Napsaly si teď o prázdninách o další kousek pro dceru|syna, protože jsem jim před lety barevně bavlněný systém kapes do šatny ve školce šila už pro jejich staršího syna|dceru.

Mě snad netěší nic víc než taková věrnost a důvěra. Děkuji vám.
...
A k tomu si ještě celá rozněžněle poctěná představuji, jak mě jako starou babku pozvou na jejich promoce.
Nebo na maturitní ples dětí, které vyrostly na naší knížce To je moje,
pak měly kapsáře jako předškoláci,
černé výtvarné kufry do školy
a
plechové hrnky na tábor ...

Přeháním to, ale to jsou ty emoce. Odžité i očekávané. První dny ve školce, to je tolik strachu - na všech třech stranách. Malý krok malého člověka, ale velký skok pro rodinu. Tisíce pus, odvaha, utřené slzy, ještě jedno umačkané objetí.

Do 2. září je ještě čas, a tak vybírejte.

Každý kapsář má 50 na 40 cm, jednu velikou a dvě menší kapsy uvnitř a hlavně ten známý Mitnik vynález: malou tajnou kapsu na zip na poklady,
protože kam jinam si schovávat ráno všechna ta autíčka, peříčka z procházky před obědem a kaštany ze zahrady odpoledne?!

Tak vykročte pravou a se správnou výbavou.
Tak ať každý den je pro co šít!

Dívčí varianta Růžová kostka.

S malou kapsou na veliká tajemství.

Retro cihlová verze Červený len.

A co si do kabelečky budete dávat vy?

A pánský klid jménem Modrá vlna.

Etuji na karabince lze samozřejmě odepnout a nosit i zvlášť.

Ať se vám líbí!
čtvrtek 8. srpna 2019

Cesta do pravěku - manuál k přežití


Tentokrát jsme cestovali časem na krkonošských loukách a kopcích. Hned v sobotu jsme se přenesli od Velkého třesku do druhohor za pomocí názorné časové osy v dětské knížce Vše o dinosaurech a nadlidským vyhynulým ještěrům jsme se společně věnovali dva dny. Dočasně potetovaní jejich zástupci jsme si dopoledne nejdřív vyrobili papírové loutky, abychom si s nimi stejný den večer zahráli před usnutím na pokoji stínové divadlo. Scénky jsme hráli v partičkách a celý teátr v postelích byl dojemnější než by se u těch hlasitých potvor možná čekalo. Nám na mysli u dinosaurů!

Inspirovány pinterestem jsme následné dopoledne vystřihovali, lepili a malovali dino obličejové masky z papírových party talířů. Zas jsme si k ruce vzali dovezené knihy a tvořili hlavně ty druhy, které údajně měly na hlavě rohy, trny nebo šupiny. S výrazně omezeným zorným polem s maskou na tváři jsme pak děcka vyzvaly ke kopům míčem na bránu či štafetovým závodům, které se bohužel neobešly bez nečekaných tělních kontaktů, protože hlavně běžci v těch krásně ošklivých ještěřích škraboškách fakt blbě viděli. A když Martina po svačině našla v kuchyni na zemi skutečnou ještěrkou, o které se však nejdřív domnívala, že je to jen další z milionů pryžových dino monster na hraní, která se nám po chalupě válela všude, vzali jsme to jako nádherné znamení a pozdrav z dávných dob a dinosauří téma definitivně opustili večerním znalostním kvízem okolo chalupy, kdy jsme z našich potomků vytvořili smíšené dvojice - dětské doktory z paleontologie jsme namíchali s normálními dětmi.

Živá ještěrka u kamen však nebyla naším jediným výjimečným gestem! Většinou jména všech, o kterých tady píši, ohleduplně měním, ale tentokrát vám po pravdě prozradím, že jediná z nás, které do Lysečinek přijela s vlastním pravěkým kostýmem, byla Lucka. A to přece nemůže být náhoda, že právě fosilní kosterní pozůstatky předchůdce člověka Australopitheca byly symbolicky pojmenovány Lucy. Naše Lůca proto už na snídani dorazila v plyšovém gala ala Flinstone a my všichni po jejím vzoru strávili dopoledne s krejčovskými nůžkami v ruce, abychom si také vystřihli něco pěkného chlupatého na sebe. K autorské tvorbě jsme měli leskymo z výprodeje u Mráze ve dvou dezénech - tygra a leoparda, staré kožešiny po babičkách, kůžičky, textilní pásky a jehly a nitě. A ještě vám nevyžádaně pošeptám, že většina tehdy pořízených fotek neprošla cenzurou, za to já jeden snímeček poslala Davidovi k našemu aktuálnímu výročí svatby aneb dáma(!) v bederní roušce nikdy neskáče.

Upřímně, pravěké bikiny jsme ve středu nechali doma a oděni zcela civilně vyrazili v den s nejhezčím počasím na lesní plovárnu do Mladých Buk, kde vám rádi půjčí krom snad všeho sportovního vybavení i paddleboard, který se v očích našich kluků vůbec nelišil od legendární pramičky z filmové Cesty do pravěku. Den na to jsme se až po uši ponořili do umění doby kamenné a věnovali se magické lidské ruce, kterou jsme po vzoru pravěkých lidí obkreslovali, inverzně vybarvovali a stříkali barvami. Ty jsme si zkusili vyrobit ze skořice nebo sladké papriky a vody. Žlutá směska na balícím papíře nebyla skoro vidět, na rozdíl od rudé pasty. V pravěku prý barvy na zeď jeskyně stříkali ústy, my použili své vlastní staré zubní kartáčky, které fungovaly opravdu velice efektně. Naopak klobouk hluboce dolů jsme museli před pravěkem smeknout, když jsme se vyškrábali vysoko k lysečinské skále, na kterou jsme se - s křídou a úhlem v kapse - chystali překreslit vyhynulá zvířata, která jsme si umně už na chalupě všichni nacvičili na malé říční kameny. Kreslit na nerovně hrbolatou jeskyni je pěkné fuška - to není jako udělat prase na tabuli. Lítaly nehty a tekla krev i nervy, jak jsme se o ty pakoně a šavlozubé tygry snažili.

A abychom si marnivě odvezli i z pravěké dovolené něco pěkného na sebe, v pátek jsme si natiskli mamutí trika. K tomu vám stačí jen jedna vaše ruka, dvoje kly a očičko. Obrovského chlupatého chobotnatce zvládne každý malý|velký umělec. A o tom celý ten týden mama-dovolené s devíti dětmi byl! Zapojovali se (skoro vždy) (skoro) všichni. Úroveň naší hlasitosti zcela odpovídala pravěku. A drsné období dějin lidstva se ani u nás neobešlo bez zablokovaných zad (my) a ne|sportovních šarvátek (děti). Já všem navykládala o pravěku víc než jsem učívala na gymplu a jsem vděčná, že každý den někdy okolo půlnoci - když už jsme měly hotové přípravy na další den - jsme si s holkami po roce zase stihly všecko doříct. Pravěku navzdory jsme si předaly luxusní tipy na spodní prádlo a dokonalý BB krém. A hlavně došlo i na mé nejoblíbenější "hollywoodské" historky z bývalé redakce Marianne Bydlení, když dvě z náš čtyř tam kdysi pracovaly. Holky, děkuji vám, bylo mi opět ctí odhalit se až na kůži právě před vámi, a naopak!
...

A ještě bych chtěla obrovsky poděkovat Veronice, která mě oslovila přes facebook, a jejíž blog o domácím vzdělávání je pro mě naprosto dech beroucí a byl nám výbornou prehistorickou inspirací.

A kdybychom i my náhodou zaujaly vás některým z realizovaných nápadů, doplňuji ještě možnou filmografii, kterou lze pravěkou etapu doplnit.
S dětmi (2 až 8 let) jsme viděli Byl jednou jeden člověk, první díl,
Zemanovu Cestu do pravěku,
i syrovou Osadu Havranů, kterou vám vřele doporučuji. Volně na motivy Eduarda Štorcha.

Díky pomalá dynamice filmového střihu sedmdesátých let stihnete malým divákům podávat doplňující výklad, který je myslím potřeba. K soužití pravěkého společenství. K magickým obřadům. K používanému archaickému slovníku. Nebo když se váš nejstarší syn zaskočeně zeptá, zda to bolí, když je člověk bičován. Film, ve kterém se mladinký idol Jiří Bartoška vlastně jen mihne, má nečekaně napínavý scénář a po hodině povedeně graduje. Navíc jeho drsná atmosféra s precizní výpravou z něj dělá vizuálně nezapomenutelný opus.

Pečlivé studium dětské encyklopedie Pravěké dějiny země a rozfázovaná příprava loutky z černého kartonu a špejle.
...
Dino chůdičky (koupené v Tigeru) a náš team building na nich.


O polední siestě pečeme máslové sušenky.


Které se díky dinosauřím stopám proměnily v působivé fosílie. Avšak původní plán zakousnout si je večer u divadla nevyšel,
keksy "vyhynuly" ještě dříve než stihly vychladnout.

Pokojové divadélko a umělecký kus našich velkých kluků,
kteří překvapili vlastní čelovkou jako Měsíc a polštářem potřebným pro horizont.


Dino papírové masky - jsme barvili vodovkami a dolepovali odstřižky a barevnými papíry.


A naše nešťastná dinosauří štafeta.


Už začínáme s pravěkem aneb kus Kopčema je v každém z nás!



Děti si podle obrázků v knížkách tvoří kostěné náhrdelníky - ze samotvrdnoucí hmoty.


Pravěká pramice 21. století.

A ač se Týnka netváří, krkonošskou lesní plovárnu Mladé Buky;
vodu berou přímo z tamějšího potoka a svou vřelou komorní a retro atmosférou jistě dostanou i vás.

Ruka pravěká. Vybarvuje a cákáme červenou paprikou.



Pomocí bývalých zubních kartáčků.


Stará magie a veliké přání - ulovit si namalované zvíře.


To je tlupa!


A naše skromná zvířata na Lysečinské jehle.


DIY mamutí tričko.

A Týneččin mamutek.



A ještě jednou samotvrdnoucí hmota v barvě teracoty, tentokrát na Věstonických Venuších.

A kdo byste měl chuť si pravěké téma i trošku odlehčit, doporučuje zkouknout Dobu ledovou 1 nebo Muž jménem Flinstone.
My se po obědě dívali - tedy jak kdo ...


Naše srdečné pozdravy z Lysečinské boudy a těším se, kde a v jakém čase se potkáme příště!