Jak na maškarní masku

Tentokrát jsme na holčičí narozeninové párty vyráběli maškarní škrabošky.

Zvířátko jsme si nejdřív nakreslili na měkký papír, symetricky vystřihli, včetně otvorů pro oči, upravili podle tváře u zrcadla, a pak přenesli na kartón a opět vystřihli.

Zdobili jsme vším možným - temperami, třpytkami, peříčky i bambulkami. Nevěstiným zábojem a zlatě stříkaným eukalyptem. Celý měsíc jsme sbírala a recyklovala všecko pěkné, co mi přišlo pod ruku. Ve finále jsme masku zavázali kloboukovou gumkou.

Myslím, že hezčí výtvarka na leden snad není.

A jaké mecheche jste s kámoškami měli vy, když vám bylo osm?

Jak přežít rok 2025

Toto jsou moje radosti posledních hodin, dní i minulého roku. Ty si teď hýčkám a pečuji o ně; tolik mě potěšily, pohladily po duši. A kouzlí mi úsměv na tváří, když si na mě zkouší sednout lednová chandra.

Výstava École de Paris

První letošní výstavu jsem měla tu čest vidět i s komentovanou prohlídkou a nejmilejším slovem mojí nejmilovanější kunsthistoričky Moničky Švec Sybolové. Do Valdštejnské jízdárny jsme šly spolu s Týnkou, nakoukat se a načichat Paříže, protože víte, jak to je - Paříž je vždycky dobrý nápad! A obrazy George Karse, Othona Coubina a Zdeňka Maurice Eberleho jsou nádherné, barevné, růžové i temné a bolestné, stejně jako jejich osud. Výstava Národní galerie Umělci z Čech trvá do 2. března.

Malý výlet do Paříže

A jestli si máte z výstavy, krom povznášejícího zážitku meziválečné Paříže, odnést ještě něco, pak je to dětská knížka, kterou k výstavě napsala právě Monika. Příběh francouzské vyjížďky je noblesně elegantní, jemně vzdělávací a díky siamskému kocouru Cyrilovi taky hodně vtipný. A zamilujete si jej stejně jako modré ilustrace v knize, které vás svou poetikou na Montmartre, do Provence i Maroka přímo vtáhnou. Pro děti od sedmi let.

Výstava Chiharu Shiota: Neklidná duše

"Tam musíš - je to jako dveře u vás doma!" Psala mi kamarádka Soňa, když výstavu v Kunsthalle sama viděla. Popadla jsem proto o prázdninách všechny naše děti a šli jsme se na to podívat. A byli jsme okouzlení, jakkoli teenager si přečetl všechny popisky k dílům japonské umělkyně žijící v Berlíně a disputoval nad jejími traumaty, zatímco malošci si nejvíc užívali červenou barvu a kinetiku objektů. Výstava je to půvabná, stejně jako dát si brownies v kavárně v posledním patře nebo vyjít schody ještě výš, úplně až do věže, sednout si na tamější okna a pozorovat malostranský cvrkot. To je moc fajn.

Petra Soukupová: Marta děti nechce

Knížku jsem si šetřila na vánoční svátky, vstávala kvůli ní ráno, když ještě všichni spali a moc jsem si ji užila. Smířlivá povaha hlavní hrdinky Marty mi konvenovala, jakkoli jsem v ději na ni snad sto krát pomyslně křičela: Tak už mu to řekni! Tak už jí to řekni! Běž pryč! Nebo naopak Tam nechoď! Bavila mě ta štreka s ní do Santiaga, oteklé nohy i instagramové sdílení. Nejvíc mě ale těšil vyzrálý styl vyprávění mojí oblíbené spisovatelky, stále píše studeně až chladně, dramaturgie tohoto příběhu ale vše krásně, hřejivě zabalila. Až se mi teď po Mimi/Martě stýská. 

Tomáš Padevět: Šest dnů

To je úplně jiný román. Na smrt nemocný bisexuální spisovatel si na Klinice experimentální důstojnosti nechá znovu promítnout celý svůj život od začátku do konce. Jeho socialistické dětství mě tradičně bavilo, o jeho polyamorním patnáctiletém svazku s mužem a ženou někde na konci Novohradských hor jsem četla se zdviženým obočím. Někdy mi hlavní hrdina Tomáš přišel až moc naivní, pak jsem si ale řekla: je to muž. Obočko dolů jsem ale dala, když jsem pak v poslední třetině knihy začala přemýšlet o vztazích, rodičích a dětech všeho druhu. Vlastních, nevlastních, chtěných, nechtěných. Milovaných i nemilovaných, mladých a starých. Tomáš je v knize velký estét a ještě větší experimentátor. Ale právě jeho překračování konvenčních hranic mě výborně donutilo k partnerským úvahám. Děkuji za to. 

David Walliams: Půlnoční gang

Jestli je něco na lednovou nenáladu perfektní, tak je to plánovaní letní dovolené. A jestli si něco budu navždycky spojovat s naší loňskou Korsikou, pak je to právě tato audiokniha opět načtená výtečným Jiřím Lábusem. Nelekejte se, je to nemocniční příběh hospitalizovaných dětí, ale jak prozrazuje sám název, po dvanácté v noci se tam dějí věci. A jestli chcete poslouchat zdánlivě smutný příběh o mateřském odmítnutí, profesním vyhoření i vážné dětské nemoci, stejně jako tuze vtipný příběh o kamarádství, laskavé péči a skutečném lidství, toto si s dětmi určitě pusťte.

Uno

A ještě něco je u nás doma dovolenková, stejně jako vánoční, klasika - karetní karban. Hru Uno milujeme už roky, proto jsme ocenili její perfektní a super akční mutaci Flip. Babička od nás pod stromeček dostala verzi Harry Potter, která má taky ohromné kouzlo. Čemu jsme zatím na chuť nepřišli, je Uno Flex. Návod to má dlouhý jak tapetu a s maminkou a sestrou jsme si k němu musely dát sklenku šumivého prosecca, jinak by nám vybublaly nervy. Vás Uno Flex baví?

Sézane

A když jsme u těch dovolených, nemůžu se s vámi nepodělit o mou další loňskou lásku, objev francouzské značky Sézane. Kamarádka Ivanka vynesla na party jejich košili a já od té doby ulovila na vintedu už dvě. Zbožňuji jejich videa na sociálních sítích - šik styling i šarmantní náladu. Jednou bych chtěla nosit jejich dlouhý kabát i puntíkatý černý top s mašlí. A jestli mě letos letní cesty zavedou přímo do jejich krámu, snad tam neomdlím naprostým blahem.

Umění, čtení, hraní i paráda - to dělá šťastnou mě.

A co Vy? Co blaží Vás?

Šťastný rok 2025

 

Loni se mi povedlo podat ruku Martinu Veselovskému, Daniele Drtinové nebo Jiřímu Macháčkovi.

Fotila jsem pro značku Notino, kdy vznikla tato fotka.

A srazila mě srnka.

Ne, nepřepsala jsem se. Ona srazila mě, ne já ji. Jela jsem v noci z kina a ona mi skočila přes kapotu. Přestože jsem měla pocit, že se mi o auto jen tak opřela bokem, ráno jsme s mužem vyndávali z adaptivního tempomatu pinzetou její chlupy. A přestože se to všechno muselo stát jen sedmdesát dva hodin před naší cestou na Korsiku a oprava škody na autě nás stála zlaté prase, ráda bych se s tou srnou znovu potkala a usmířila se.

Loni moje sestra po jedné svatbě, dvou dětech a sto letech dokončila vysokou školu a my slavili její promoce.

Loni jsme s mužem poprvé plavali závod Kazínská míle na Berounce.

A kousek od stejné řeky jsme letos hezky opravili starý dům, aby se nám v něm krásně žilo. A to oko, co mi z těch sedmi šťastných měsíců rekonstrukce cuká - to je to druhé, co nejde na fotce vidět.

ŠŤASTNÝ ROK 2025

Jak se narodila moje dcera

Týnka se nenarodila na porodním sále. To jsme nestihli.

Ten den ráno v poradně mi můj zastupující lékař sdělil, že vzhledem ke zdravotním obtížím, kterými aktuálně trpím, je nutné už porod vyvolat. Obratem jsme spolu my dva uzavřeli džentlmenskou dohodu, o které se nesměl nikdy nikdo dovědět: že on mě právě odesílá k hospitalizaci na lůžkové oddělení, zatímco já se po cestě tam na hodinu záhadně někde zdržím. Vrátila jsem se totiž ještě na otočku domů, abych si dobalila porodniční tašku a na rozloučenou se pomazlila se zvracejícím Kubkou a Mikeškem s průjmem, nebo to měli naopak?! Teď už si nevzpomínám.

V porodnici jsem pak dostala lůžko vedle paní, která na zrození svého prvního potomka napjatě a pod léky čekala už druhým dnem. Já ulehla na postel, otevřela si Elle a trpělivě vyčkávala spolu s ní. Když jsem navečer přes břicho začala cítit, že už začíná jít "do tuhého", zavolala jsem si Davida. Ten přišel a opatrně si v civilu usedl na kousek nemocniční postele k mým nohám. Vůbec jsem neměla silné bolesti, nic k prodýchávání. Stále jsem ležela na levém boku a pravou ruku jsem si položila do jeho dlaně a chvílemi ji svírala.

Když se za tmy střídala večerní směna, řekla jsem nové sestřičce, že už bych to viděla na sál. Ona mě vyšetřila a můj odchod odmítla. Sdělila mi, že vyřeší ještě jednu dámu, a pak jsem na řadě. Když jsme se obě viděly za čtvrt hodiny, hlásila jsem jí, že už opravdu považuji za vhodné odejít z pokoje na porodní box, že narození mé dcery je nasnadě. Odpověděla mi, že není a že už přece musím vědět, že porod je nepříjemný a bolí. Mě zas tak nic nebolelo, já jen cítila, že moje chvilku už je(!) opravdu tady. Ten tlak byl jasný. Když sestra přišla potřetí, sál opět odmítla, ale rozhodla se mi natočit monitor, bez nějž prý tam stejně nemůžu odejít. Zatímco mi obě sondy přes gumu umísťovala na pupek, došlo mezi mnou a ní ke slovní přestřelce, po které ona opět opustila pokoj, a to na dobu, kterou já neumím odhadnout, aby (vzápětí?) a nahlas ve futrech širokých šoupacích dveřích na celou chodbu zařvala - "Honem, tady paní rodí!"

Následovala scéna jako když hvízdne v Poplachu v kovářské uličce. Zazněl dupot slonic a ve vteřině vletělo do místnosti asi patnáct žen. které obklopily celé mé lůžko od hlavy až k patě. A v místech, kde už byla viditelně Týnčina hlavička, mi položila sloužící lékařka s dokonale souměrnou tváří úlevně svou ruku a všichni jsme čekali na mou druhou (a poslední) kontrakci. V tu kratinkou/nekonečnou chvíli jsem měla pocit, že rodím snad v Indii. Všechny ty ženy nade mnou. V pastelově barevných halenách. Ve stejnokrojích s obrázky či vzory. Tolik lidí, mačkajících se vyděšeně a nesehraně na/vedle sebe. Stačil ale jediný pohled na Davida - na jeho široce roztažené rty v úsměv a jedno pevné mrknutí očí, to byl pro mě v ten okamžik zcela jasný signál, že všecko je na dobré cestě.

Za to lékařský personál byl viditelně nesvůj a kdo mohl, honem si ještě navlékal sterilní rukavice, které z přistaveného vozíčku v rohu místnosti rychle dealoval překvapivě právě můj muž. Já vím, on je hvězda mých sociálních sítí a miláček vás všech, ale tohle mě vážně pobavilo. Femme fatale mudr. mého v reálu možná maličko dispraktického manžela dokonce nazvala Panem šikulkou. Vůbec nechápu, jak on dokázal ty igelitové pytlíky tak rychle a obratně otevírat. A když jsme u toho otvírání ... Já pak zatlačila ještě jednou a čtyřkilová Týna byla na světě s námi.

Následovalo trošku zmatků: "Podej mi to!", "Ne, tamto.", "Držíte, paní doktorko?" "Nedržím.", "Držím." a už jsem měla naši Valentýnu, zrozenou a mžourající, na svých prsou. A div že nás to obě neodfouklo, jak si v tu ránu všichni kolem oddechli. Ony se smály, já jsem se smála, David se usmíval a někdo vykřikl: "Jee, ten je šikovnej!" "Je to chlapeček???", vykulila jsem se. I mrkli jsme se všichni pod jednorázovou podložku, do které bylo čerstvé miminko provizorně zahaleno, ale nebyl. I zasmáli jsme se tomu huronsky zase.

A pak konečně došlo na mé (dřívější!) prosby a byla jsem odvezena na sál, kde přišly zvláštní dvě hodiny. V mém životě velmi mezní. V potemnělé místnosti. Po drobných vyšetřeních/ošetřeních už tam ani z personálu nikdo nebyl; jen noc, David, já a Týna. Ta chvíli na hrudi, chvíli v náruči, zatímco my dva rodičové si povídali. Euforicky, ale tiše. Šťastni, snad jako bychom měli hlídání a vyšli si spolu někam navečer. Chvíli jsme řešili naše zelené chlapečky doma, pak nový dům, stěhování, mrkli na spící holčičku, a pak zase probrali parkety v obýváku, stěrku na schodech a rok 2017 vůbec. Potom jsme tu novinu zavolali našim/vašim, dopili nemocniční čaj a já si skočila do sprchy. Voňavá v noční košili jsem po svých odkráčela na novorozenecké oddělení, kde mi příští tři dny nejedna dobrá duše řekla: "No, vy vypadáte, že jste snad ani nerodila ..."

Slyším to jako včera - přitom zítra už je to osm let.

Krásné narozeniny, Týnečko!

Sejít se u štědrovečerního stolu

Je prostě obrovský dar.

A že jedna lodička od nás odplavala - to je prý přání jejího majitele; tak uvidíme,

kam se příští rok vydá.

My z Bullerbynu

Tak mi na tom workshopu záleželo - že jsem před ním dala i aromalampu do myčky, aby bylo všecko perfektní.

A bylo to božské. Stejně jako výtvarnice Tereza Konupčíková. Bylo to něžné, milé a laskavé setkání s dětmi, se sklenkou malinovky a perníčky.

Sešili jsme si první knihu v životě a rovnou jsme si ji i ilustrovali. Terezka dětem četla z knížky Děti z Bullerbynu a vyprávěla o paní Astrid, Švédsku i své práci.

Tak zase příští rok na viděnou ve Vindyšově továrně!