pátek 22. července 2016

Minulý víkend


Rádi se s Davidem radujeme, jaké to máme krásné děti. Kulaťoučké. Šikovné. Naše.

Akorát někdy nás zaskočí, především Kuba. O minulé velkorodinné dovolené si náhle stěžoval, proč jsme nejeli raději do hotelu. Aby nás tam někdo obsluhoval. A když jsme mu kontrovali, že my se o něj na chalupě přece staráme tuze a moc, oponoval nám hodný synáček slovy, že i o nás by měl někdo pečovat.

A má recht! Taková dovolenka v hotelu má svoje a my jsme s mužem od minulého víkendu dost spokojeni, že po Tatrách a Šumavě jsme i v Krkonoších konečně objevili velký hotel s bazénem a službami, na kterých my trváme/které si vychutnáváme. Hotel Horizont v Peci!

Už jenom to balení. Člověk si s sebou vezme pohorky, tatranku, rozečtenou knížku a jedeme. V pátek navečer jsme byli tam a těšili jsme se velmi, protože poprvé jsme si objednali Rodinný pokoj, tedy spaní dětí oddělené dveřmi(!) od našeho manželského lůžka. Uvítací Bohemku na pokoji v kyblíku ledu jsme přešli mlčením - už jsme dospělí, na lačno nepijeme a celý náš horský pobyt jsme honem zahájili večeří. Znáte ty velkokapacitní hotely a jejich opulentní jídelní menu. Oči létají z jedné vitríny do druhé, děti si ukazují prstem a kuchaři ve vysokých čepicích čekají na značkách, aby vám mohli dobrotu naservírovat. Ochutnat jedno dvě masa, k příloze kopec zeleniny a nakonec francouzská palačinka zakápnutá medem. Ještě že byl v hotelu výtah, který vytáhl naše plná břicha až na pokoj do jedenáctého patra. To ale neznamená, že když chlapečkové zachrápou třikrát nahlas, my se nevytratíme s chůvičkou v kapse až nahoru pod střechu, do SKY CLUBU. Ne/barevné míchané nápoje se nám do žaludku ještě (vždycky) vejdou. V horní panoramatické restauraci s výhledem daleko až kde končí Krakonošovo už v tu chvíli vládne důstojná atmosféra - my zapadneme do polstrovaných sedaček, z obřích oken prosklené stěny hledíme na osvětlenou noc a posilněni si s mužem plánujeme naši blízkou budoucnost.

U snídaně nám ráno Kubka se vší vážností sděluje, že se mu splnily tři sny. Je v hotelu - snídá nutelu a večer půjdeme na bazén, který jsme si hned zkraje dne museli jít obhlídnout. To je dobře! Protože za chvíli nás zase bude mít za ty nejstrašnější rodiče. Než se ale vydáme na výšlap, hojně snídáme. Někdo z nás welllness verzi, někdo po americku: vajíčka, slanina, párky. Hádat nemusíte! Ale lehoučkou omeletu si zase dáme labužnicky všichni. Je stejně nadýchaná jako včera a i obsluha v Bohemia restauraci, stejná jako včera, je stejně jako včera skvělá, milá, "proděcká".

Cestou na lanovku nás Kubka s Mikim mají ještě rádi, zatímco já vystojím důlek ve frontě na jízdenky na Sněžku, oni nepočítaně prolezou sem a tam novým systémem průlezek a chodeb u spodní stanice lanové dráhy. Naše jízda nahoru je radostná a klidná, zatímco na vrcholu to začne. Už poučeni z minula vytahujeme čepice, halíme se do kapucí, nejvyšší hora nás vítá sedmi stupni. Viditelnost je vcelku veliká, ale návštěvnost špičky hory ještě větší. Zkusíme se všichni honem nacpat jednu společnou fotku a už už prcháme pryč, tentokrát jsme si vymysleli výlet k polským sousedům, na ledovcové pleso Malý Staw. Prudce z kopce klesáme cestou česko-polského přátelství ke Slezské boudě a je to procesí. Zástupy přede mnou, zástupy za mnou. A největší ohrožením člověka v tu chvíli není ani silný ostrý vítr nebo nepevné kamení pod nohami, dávat bacha si hlavně musíte, aby vám někdo teleskopickou tyčí od mobilu nepropíchl břicho.

A zatímco Mikenda už se spící nese, Kuba nás chce vydědit. Po pár metrech nás informuje o své strašné únavě, vyčerpání a hladu. Brečí, filmuje, přehrává. Přeje si být zpátky na hotelu, mluví o vířivce, zatímco nás teď čeká asi deset kilometrů cesty. Není s ním řeč, když však prudké klesání skončí, přestane to i se starším synem jít z kopce. Začne si všímat vrcholů okolo, zelených porostů a dravců nad našimi hlavami. Hrajeme slovní hry, odhazujeme svršky a vytahujeme svačiny. Chvilkové zapůjčení foťáku mu vrací náladu do normálu a sotva nám stihl dovyprávět všechny své (smyšlené?) historky ze školky, došli jsme po modré k boudě Strzecha Akademicka, kde si dáme polský oběd. Pirohy a frytki. Úvahy o zdravé stravě teď jdou stranou, řešíme jiný trabl. Cesta sem nám trvala déle než jsme mysleli, jezero jsme ještě ani neviděli a v pět máme dole v hotelu objednanou první masáž. Jo, chtěli jsme si to tady užít, ale nějak jsme se přepočítali v tempu naší karavany, která jen tak nepopoběhne. A tak žhavím linku k hovoru z ciziny a ptám se paní recepční na Horizontu, zda by šly obě naše relaxační kúry posunout až na osmou hodinu. Omlouvám se, prosím, děkuju. Hotel je obrovský a obrovsky neskutečný! Slečna mi o chvíli volá mile zpět, že vše zařídila, posunula, přesunula, moc nás zdraví a máme si užít túru. Kubín s mastnou pusou na to nic neříká, probuzeného Mikeše pohyb v uzavřené hospodě nebaví a nejradši už by šel a muž začne sýčkovat, že my nestihneme beztak ani lanovku zpátky dolů než ji v šest večer zavřou. A to jsme jezero ještě ani neviděli, jak už jsme vám říkala.

Dojíst, zajíst to gumovým medvídkem a ostrým tempem vedu mé rozložené mužstvo dál. Zase klesáme, ztrácíme výškové metry, ale jak jinak k jezeru(!). To bylo už jen asi deset minut od chaty, dosáhli jsme jej, vyfotili a valíme zpátky. Kubka má pro změnu manickou fázi a další dvě hodiny nezavře pusu. Je to ale nakažlivé a už se směje i Mikeš. I David, který zatím netuší, že si za chvíli namůže koleno. Šlapeme, kocháme se, kecáme. S rodinou na horách. Je to pěkné. Jak postupuje odpolední čas, ostatní turisté mizí. Začínáme být konečně skoro sami. Je to pěkné! A hodinky nám ukazují rezervu jedné hodiny do uzavření lanovky. Před finálním výstupem zpátky na vrchol Sněžky dojíme poslední zásoby ze dna batohu a statečně jdeme na to. Kuba má navíc jako obolus slíbenou pamětní minci z Poštovny. Jdeme. Jdeme a funíme. Miki se nese a muž si hne nohou v kloubu, až funí víc než dva psi husky, kteří nás cestou předběhli. O půl šesté se za námi zaklapnou dveře kabinky a my se snášíme dolů. Spokojeni, hladoví, zpocení, unavení, pochroumaní, šťastní.

V domnění, že se v bazénu trochu uvolníme než půjdeme spát, naskáčeme v plavkách ještě před večeří do hotelového wellness centra. Jenže pro děti napuštěná tekutina je snad živou vodou - řádí, skáčou a lumpačí jako by nic. Muž belhá, a já s ním za ním. Dáme si společně pár plaveckých temp, a pak odevzdaně odhalenými těly zaplníme prostor whirpool vany. Teď už nás ale čekají jen samé slasti. Multi-chodová večeře zakápnutá zase lívancem a pak masáž. Když mě něco bolí, včetně duše, libuju si v paranormálních tanečcích s olejíčky kolem mého těla, po dobrém horském pochodu mi ale dnes svižnější sportovní přístup slovenského maséra přišel víc než vhod. V bambusovém ráji v přízemí hotelu sebou mrsknu na lehátko a následujících šedesát minut se blahem rozložím na tisíc atomů. Ploché plosky nohou, uchozené kotníky a namožená lýtka. Úleva se dostavuje. Šíje, kříže, bedra - to chceš! Krk, krk, krk. Od podzimu loňského roku se poctivě snažím držet své nedělní kondiční plavání, a tak nějaké ty svaly už si na má záda za tu dobu lehly, ale krk - ten mě bolí furt. Úleva úleva. Otáčím se, ještě jednou z druhé strany nohy, ruce, krk a hlava a za hodinu odcházím jako znovuzrozená. Pak už mě čeká jen dětský zábal, lehnu si doprostřed postele, zprava jedno dítě, zleva druhé dítě, a když oba usnou, přijde (mateřská) nirvána. V deset se na pokoj vrací taky nový David, a teď už musíme jen překonat vlastní lenost, znovu se obléct a nechat se vyvézt do osmnáctého patra na náš poslední drink; oslavit to, oslavit se, usnout.

A druhé ráno přežít, že naše děti prostě neděli nesvětí a vstávat brzo budou - i kdybychom je do těch těžkých zatemňovacích závěsů za-mo-ta-li!

...

Úkoly cestou z parkoviště dole v Peci na lanovku. Lesní kvízy a hádanky.

Akorát Mikeš neměl pro chybné matematické kroky Davida pochopení.


Siluety zvířat versus jejich stopy.

My.

Versus oni.

Nečas ve výšce 1603 metrů nad mořem.





Jezero Malý Staw. A zatímco mě už zaplavily šťastné endorfiny, 

mužstvo bylo v rozkladu.





Leháro.



A na konec bublinky pro všecky!
...
A komu by se mohly hodit i další tipy na námi ozkoušené ubytování, ať sleduje můj instagram: kam až nás cesty zanesou. Nejen v létě. 
čtvrtek 21. července 2016

Noční můra každé učitelky


Hrát si na školu.
V létě!

Ale když Kuba si to tak přál. Ve školce se v červnu rozloučili s tím, že příště už bude předškolák(!!!) a on teď tím dost žije.
A však co -
když jsou ty prázdniny, dovolím dětem kdejakou bláznivost ...

A tak jsme si na to vzali naše fungl nové a pořádné voskovky z Hračkotéky. S rozkošnou zvířecí hlavou!

A řekli jsme si s Kubkou, že Mikiho přiučíme třem šikovným cvičením z grafomotoriky.

Na úvod jsme mu namalovaly rybníček s autem, které jezdí okolo a poprosili Mikeše, aby kruhovou dráhu následoval.
Proti směru hodinových ručiček. Aspoň desetkrát. Stále ve stejném směru.
Kubínek se pustil do téhož - na vlastním rybníčku, a protože my dva v grafomotorických cvičeních spolu jedeme už od loňského podzimu,
má to v paži!

I když ve špetkovém úchopu tužky není vždycky ažúr.

To však Kubovi vůbec nezabraňuje, aby ...

Mikeška zaníceně poučoval o tomtéž.

Druhou zkouškou v rozvoji oko - ruka pak byla duha/hop hop. Nakreslíte dítěti dva body, asi dvacet pět centimetrů od sebe,
které se pak ono obloukem spojuje. Čárami sem tam, sem tam.
S opakováním taky nad desítku. A bude-li střídat barvy, máte na konci přímo pod nosem duhu.

No, pro Mikendu to zatím ještě není - všecko nám odkýval, a pak si podle svého sám čmáral dál.




A u třetího úkolu už nebyl náš benjamínek ani vůbec. A přitom takové je to veselo.
Předkreslíte si tři body (té růžovky si prosím nevšímejte) a cvičenec si tužkou v nácviku levopravé orientace ťuká do každé z nich ...

... přesně v rytmu písničky Skákal pes.

A když už byl Mikeš v tahu úplně, pustili jsme se sami s Kubušákem do naší oblíbené hry Vlaďka a taťka.

Což je jen soudobý název pro to, když jeden kreslí.

A druhý hádá!
...
Hádej, jak moc tě mám rád.
středa 20. července 2016

Moje Nila šaty


Všechno se stalo v jednu chvíli.

K naši chystané knížce To je moje padl plán objednat si papírové pásky u českého výrobce. V téže okamžik se mi ozvala nadšená novinářka, že by se mnou o památníčku chtěla udělat krásný rozhovor a moje nejhodnější maminka mi při návštěvě Prahy přivezla k půjčení její vánoční náušnice, ať je premiérově ponosím na našem knižním křtu.

Byla jsem zoufalá, všecko tak pěkné, akorát ta knížka chyběla.

Navíc z jarní Nila párty jsem odcházela s papírovou taškou v ruce. V ní si nesla nejjednodušší šaty na světě. Měla jsem na ně chuť už doma u monitoru, chystala jsem se vyzkoušet si a vybrat šedé.  Ale na místě byla to překvapivě fuška: rozhodnout se které. Jestli hravé růžové. Nebo křehké fialové. Chladné modré. Éterické béžové. Nebo radši hřejivá hořčice. Holky mě nakonec ukecaly na smaragdové. A ty popelavé si odnesla Lenka, k ní šly fantasticky! Já se v kabince taky nakroucela hezky, ale už ve dveřích ven na Řipskou ulici jsem znejistila. Kam v té kráse budu chodit? Není to moc? Unosím je vůbec? Bude se letos aspoň někdo (znovu) vdávat?

"Si je vezmeš na křest", pomohly mi kámošky a dál se o tom se mnou nehodlaly bavit, zatímco jsme divoce a společně usedaly na večerní sklenku ve vinohradském bistru. A v tu chvíli bylo rozhodnuto. Musela jsem svůj projekt dotlačit do konce, hodně kvalitně a s velkou grácii. Když už jsem na to měla tak úžasné šaty.


A když nám věci stále nevycházely, výroba a tisk washi pásek byl v nedohlednu a termín vydání dětské knížečky se odsouval stále dál a dál, snažila jsem se nepropadat panice a sama se cukavě uklidňovala, že na podzimní slávu si pod ně třeba můžu vzít kamaše.


Když už ale byl Rubikon překročen - asijský trh poptán a japonská firma roztočila rotačky, zatímco knížka samotná se tiskla na pražském Smíchově, zamluvily jsme si prostor a datum na její veřejnou oslavu. A v tu chvíli jsem vůbec netušila, že spolu s jemnou zelenkavou viskózou jsem si z Nily odnesla i opravdu mimořádný servis. Pár týdnů před křtem mi totiž volala majitelka slow fashion obchodu Eva, jestli už jsem ty šatky měla na sobě. "Blázníš!", říkala jsem a snažila se ji vysvětlit, že ony jsou něco jako svatební šaty, jak si je jednou zkusím, tak už se nikdy nevdám/knížku nevydám. Evka je ale naštěstí ale na rozdíl ode mě zkušenější dáma(!) a hned mi vysvětlila, že pro tak významnou chvíli musím mít na sobě něco, v čem se cítím skvěle. Co vím, jak funguje. Jestli mi vůbec dobře sednou. Zda se krčí. Nebo někdo netáhnou.



A byla to právě Bratislava, kde jsem na její doporučení na sebe oversize tuniku prvně vzala. Abych si oblíbila její koketní rozparek nalevo. Slušivě splývavý vršek. Lichotící rukáv. A hlavně tu slavnostní barevnost, kterou jen málo kdo jen tak přejde mlčením. Jo, byla to moje dobrá volba a nebudete to dlouho trvat a ukážu vám, jak i jinak se tyhle šaty dají nosit ...