pátek 24. března 2017

Byla jsem na skok v Praze


Abych v kostce zjistila, co je nového. Vyfiknuté s Týnkou jsme svižně oběhly naše oblíbené podniky a všude viděly: kostku!

A tak kdo byste toužil mít dokonalé mimikry třeba se svou károvanou asymetrickou jarní blůzkou, s károvanou košilí s volánky na rukávech, se šik kratšími károvanými kalhotami nebo dokonce i s károvaným trenčkotem, etuje s kostičkou jsou tady. V kombinaci s křehounkou pudrovou koženkou nebo s hnědou, co k tmavě modré tak pěkně pasuje.


A vždy s kovovým zipem!

A dámy, vy kdo zase tak nepodléháte módním trendům, na vás v e-policích čekají neceséry Šedivé pyramidy,
jaké jste ještě neviděly.
čtvrtek 23. března 2017

Začalo jaro


Astronomické jaro. Kalendářní jaro. To teplotní teď ještě dělá trochu ofuky, ale není jediný důvod, proč by příroda a radost nemohly vypuknout i u vás v kabelce.

Vysypte drobky, vyhoďte staré účtenky, vytáhněte svěží rtěnku a do vaší uklizené dámské tašky si vložte nový organizér. Marie Kondo i Rosa Mitnik vás budou milovat!

Vybírat můžete mezi právě vystavenými vzory na mém e-shopu.
...
Třeba Organizér Sýkorka.

Každý organizér má dvě vnější kapsy na čelní straně a taky jednu velikou na zip.


Uvnitř pak máte čtyři menší kapsy.
A šikovnou karabinku na klíče, dlouhou padesát centimetrů - takže svazek ani nemusíte vyndávat z kabely. Jak praktické!

Vzory jsou pro vás nachystané různé. Ptáčci. Ptáci. Geometrie. Proužky. I kostka.

Všecko, o čem jste kdy snili.


Jak říkám - karabinka na klíče all inclusive.
...
Tak co vy na to?
středa 22. března 2017

Je to koblížek


Nahlas si brouká. A už všemu rozumí! Vidím jí to na očích ...






Malý člověk. Malý úsměv.
pátek 17. března 2017

Víkend


To je přesně ta taška! Na sobotu a neděli. Z červené džínoviny.




Ať jedete/ať budete kdekoli.
...
A komu se líbí, může s ní odcestovat hned. Na mém e-shopu je právě skladem.


čtvrtek 16. března 2017

Velikonoční kosmetické taštičky


Jestli není brzo už zmiňovat svátky?!
No, jak pro koho.
Třeba taková já už skoro měsíc schraňuju vyfouklá vajíčka, protože Kubka jich do školky má přinést dvacet(!).

A tak k oslavě jara je tady i pořádná dávka pastelů.


Vaši oblíbenou krajku jsem tentokrát dala do páru s jemnými odstíny barev.


A vy si tak můžete vybírat mezi křehkou pudrovou textilní koženkou a žlutým kovovým zipem.

Nebo opět mezi zlatou koženkou a růžovým zdrhovadlem.

Nebo žluto/zelenou variací.

A ani podšívky neztrácí krok s čerstvým březnem a novým pučením a vším svěžím v letošním jaře.
středa 15. března 2017

Miluju návštěvy


A co teprv dárky od nich ...



A co vy? Taky vám doma ladí (nová) váza a úchytky v kuchyni?!



A větve jsou opět z naší zahrádky; ustřižené někde mezi popelnicí a garáží. No, není to nádhera! Život na vsi ...


pondělí 13. března 2017

Jak jsem začala řídit auto aneb řidičák mám dvacet let



Tedy skoro dvacet.

Řidičské zkoušky jsem složila v posledním ročníku gymnázia, v roce 1999, ve vozidle značky Škoda Favorit, fialové barvy. Pro přílišnou opatrnost mého tatínka jsem nikdy neřídila naše rodinné auto a první společný vůz s Davidem jsme si koupili až po svatbě. Dřív než jsem se však stihla naučit startovat a plynule rozjíždět naši stříbrnou oktávku, noční zloději stihli být rychlejší a my jednoho únorového rána tak místo našeho žihadla našli před domovním vchodem jen prázdné parkovací místo.

Dalších skoro deset let jsem neřídila vůbec. Nepotřebovala jsem to. Ani s jedním dítětem, ani se dvěma. Pro život v širším centru Prahy mi bohatě stačily tramvaje, z mejdanů za svítání jsem jezdila taxíkem a do Havířova po dálnici to vždycky metal (a metat bude) za volantem rychleji můj muž. Naučit se řídit mě nepřiměla ani mnoha doporučení kamarádek, jak se autem bezvadně nakupuje. Ani jiné matky, které si pochvalovaly možnost nakojit kdekoli právě uvnitř vlastního vozu. A myslím, že některým svým (ne)přátelům jsem vlastním řidičským analfabetismem i dělala radost, při každém našem společném setkání se mě tak aspoň mohli kousavě doptávat, jestli už jsem konečně začala drandit po silnicích. Nezačala.

Až loni v květnu.

David prostě rozhodl, že se třemi dětmi do tramvaje už nepolezu. A navíc tu bylo naše stěhování se za Prahu. Najeli jsme proto společně na přísný rodinný režim, a když to jen trochu šlo, přikurtovali jsme vždy o víkendu chlapečky hned po obědě v čase spánku do autosedaček a jelo se jezdit. Začali jsme na parkovišti, základy startování, rozjíždění se a zastavování na spolujezdcem určeném místě. Nutno říct, že startovat passat je ve srovnání s favoritem minulého století vážně snadné. To mi šlo hezky a rychle a dělali jsme to vždy tak dlouho, dokud Kubka ze zadního sedadla nezahlásil, že už je mu blbe. Taky komu by nebylo: plyn - brzda - plyn - brzda.

Hned v úvodu nauky řízení se ale ukázalo, že pěkně zabrat dostane nejen naše vozidlo, ale i náš manželský vztah. David se se mnou nepáral, řval na mě a kladl mi stupidní dotazy typu: "Proboha, proč tak při řízení zmatkuješ, když normálně nikdy???" "Jééé, zajíc!", ječela jsem nahlas pro změnu zase já. "Nekoukej, kde co kde lítá a sleduj jen dění na silnici", komandoval mě příkře muž. "Ale on JE na silnici", kontrovala jsem, zatímco jsme cvičili zatáčky a couvání na parkovišti v Bráníku a lesní králíček tam skutečně přeběhl vozovku. Když jsme pak poprvé vyjeli do drsného provozu v neděli po silničkách u Kavčích hor, orosila jsem se zase hlasitě, jakmile jsem premiérově uviděla ve zpětném zrcátku policejní auto a hned jsem to manželovi i zděšeně hlásila. "No a co, tys´ něco provedla?", utřel mě humorem letitého advokáta.

O letních prázdninách jsem si potom vyzkoušela, jaké to je, když nějakou trasu jedete mnohokrát. Nechci se chlubit, ale řízení na okresce mezi Bartošovicemi a Žamberkem v Orlických horách mi jde fakt skvěle. Ale i tam jsme se s Davidem při mém řízení hádali. Věčným evergreenem bylo, že jedu příliš vpravo jízdního pruhu - ach ta optika spolujezdce! Že blbě přeřazuju, cituji: Šaltrpákou kvedlám. Nebo že mi nebude pomáhat s navigací při parkování, když nevím, mám si prostě vylézt z vozidla a podívat se. Prostě dovolená jak víno, jaká škoda že jsem (ve čtvrtém měsíci těhotenství) nemohla každou naší společnou jízdu následně zapít!!!

A pak přišla podzimní Praha, řízení vlastně skoro pořád za tmy, v dešti, jenže stále s Davídkem po mém (tloustnoucím) boku. Fičeli jsme spolu přes Vinohrady, kde jsem na I.P.Pavlova měla pocit, že na mě útočí tramvaje snad ze všech stran. V Chuchli jsem málem při cestě z večírku projela kruhový objezd durch. A na městském okruhu to švihala až v trojciferných číslech. Jenže furt s ním.

Teprve život na vsi mě minulý měsíc poprvé posadil za volant samotnou a tak já tady teď jezdím. Tři plné dětské sedačky vzadu a jedeme. Ach ano, musím k vám být upřímná - jsme sedmitisícové městečko, které se dá celé křížem krážem projet, aniž byste zařadili čtyřku. Přejíždění z pruhů do pruhů, jako jsem se zpoceně učila na Barrandovském mostě, tady vážně nehrozí a jsou dny, kdy cestou do školky a zase zpátky nevidím v žádném ze zrcátek ani přes přední sklo jiné auto, protože jsem holt žádné nepotkala. Ve srovnání s hlavním městem: jízda pohodička. I když já si to umím okořenit: třeba úplně první samostatnou jízdu na nákup za prudce slunného dne jsem celou jela se zapnutým zadním stěračem. Zmatkářským trhnutím jsem si se jej nějak nechtěně zapnula a po celou dobu cesty jsem nepřišla na to, jak se vypíná.

I při prvním solo parkování před supermarketem jsem byla taky za šílence, když jsem zastavila tak nakřivo, že paní odjíždějící s vedlejším vozidlem napravo by se do něj ani nedostala, kdyby své auto neobešla zepředu. Ale ona se smála, že to neva a odjela. Ještě že tak, protože jinak bych zase já nemohla pro zadkem příliš vyosené parkovaní vytáhnout z auta Týnku. Ale jakmile jsem začal jezdit sama, zjistila jsem, že mám v autě někdy(!) paradoxně větší klid. Prostě když tam místo dvojky omylem dám čtyřku a ono to zdechne, tak zase nastartuju a jedu dál, aniž by si ten pomalu šedivějící blondýn vedle mě skrýval tvář hluboko ve svých obřích dlaních.

Ne, ještě neparkuju hbitě a úhledně. Ano, stále se mi klepou ruce dobrých dvacet minut poté co dořídím. Ne, nenabízím svým kamarádům u nás na návštěvě ledabyle: "Tak já tě na vlak hodím." Ano, svou první cestu po skutečné dálnici mám teprv před sebou. Ne, ještě mě nelegitimovala policejní hlídka. Ano, jízda ze zapnutým autorádiem je pro mě zatím hudbou budoucnosti. Ne, nejde mi ještě za jízdy jen tak plkat s posádkou vozu. A ne, ani šestku jsem dosud ani jedinkrát nezařadila. Ale! Už jsem DO-KÁ-ZA-LA zavést děti do Prahy k lékaři a to mi dodalo euforické kuráže začít si myslet, že umím řídit auto. Pravda, škoda těch posledních šesti let, kdy jsem rodila/kojila/rodila a jako nealkoholik jsem mohla vozit své blízké kamkoli, to jediné je mi líto. Ale překonala jsem svůj strach; přestala jsem se bát (i ve snech), že nedokážu rozjeté auto zastavit. Už si mylně nemyslím, že ostatní auta mají zájem do mě vrážet. Vyparkovávám na tisíc krát. Dělám chyby. Ale kdybyste někdo chtěl svézt na naše mokropeské nádraží, tak já honem na sebe něco hodím a vás tam taky.
čtvrtek 9. března 2017

Toto není sourozenecké focení


To je naše žitá realita,
kdy se alespoň jedno děcko staví na hlavu ...