pátek 23. září 2016

Koupili jsme dům aneb nový nekonečný(?) seriál


Dům je z roku 1928.

Když mi David ukazoval jeho inzerát, odmítla jsem se na něj jet jen podívat. Mnohokrát dostavovaný. Přístavek sem, přístavek tam. Mansardová střecha. A hlavní vstup dovnitř přes verandu. "Tak to je jak vila Vilekula, tam už snad chybí jen ten puntíkatý bílý kůň venku.", odvracela jsem oči od monitoru počítače.

Ale jeli jsme. Byl překrásný květnový den. Slunko a vítané teplo, měla jsem šaty a holé nohy. Zaparkovali jsme na konci ulice a ještě dřív, než jsme cinkli zvonkem na stávající majitele, byli jsme okouzlení. Původní zahradou, s ovocnými stromy, keři a lískami podél plotu. Krajní polohou nemovitosti. A především pak výhledem do kopců. Nedělali jsme ale honem žádné soudy a napjatě u branky čekali, co uvidíme dál. Zdravil a zval nás dovnitř zralý pán. Prohlédli jsme si přízemí, prohlédli jsme si patro. Na něco jsem nadšeně valila oči, v některých místnostech zas oko nevědělo, kam uhnout dřív.

Když si pak můj muž s majitelem domu sedli venku k letitému dřevěnému stolu pod možná i starší ořešák a probírali možné detaily koupi, stávající zapeklité vlastnické vztahy a jejich vzájemné soudní pře, zatímco já pobíhala zelenou pučící zahradou za dvouletým Mikešem, v jednu chvíli jsem se otočila. A na půl vteřiny uviděla záběr - dva lidé, spolu, v klidu, zatímco kolem si utíkají děti. A to bylo to ono. To chci. Tam si přeju bydlet.

Velmi jsme na koupi spěchali. Třetí miminko pod srdcem, naprostá absence důstojného prostoru pro větší rodinu v našem bytě Marii Kondo navzdory a má věčně opakovaná touha po vzdušném ateliéru pro kabelkovou tvorbu.

Oba majitelé nám byli nakloněni, muž zařídil možné i nemožné, a tak jsme se jednoho mimořádně upršeného červencového odpoledne všichni sešli k podpisu kupní smlouvy. Pro nejezdící tramvaje jsem na schůzku bohužel doběhla pozdě (a navíc v totálně rozlepených botách) a hned ve futrech místnosti jsem se lekla - tolik lidí?!? Každý přítomný tam měl svého advokáta! Advokát a prodávající strana. Druhá znesvářená prodávající strana a její právník. Já jsem tam měla svého muže. A můj muž měl svého advokáta. To jen realitní agent si troufl přijít sám: asi věřil, že jeho když tak ochrání ten tlustý řetěz, co měl na krku. Pak nastalo dlouhé kolečko podpisů mnoha dokumentů a mnoha stran a celou poněkud těžkou atmosféru uvolňovaly snad jen drobné spekulace přítomných dam, která že z nás má vlastně nejdelší jméno. Nevím, pro mě tohle mezní chvilka nebyla. Sice jsme s Davidem osm dní před našim osmiletým výročím svatby kupovali dům s osmi pokoji, ale víc než euforie to byl pro mě velký otazník na naší blízkou/dalekou budoucnosti. Nemohla jsem nevidět tu do morku kosti rozhádanou rodinu, která se přes masivní jednací stůl na sebe nemůže ani(!) podívat. Toť prodávající strana, původní vlastnící. Strejda a neteř. Ani se nepozdravili. Navíc strýc se sám v domě narodil, vyrostl v něm a vychoval tři dcery. A teď - ač nerad - jde o dům dál. Bože chraň, ať se o tuhle Vilekulu naše děti jednou nebudou stejně přít!

A pak to přišlo! Měli jsme s Davidem představu, že si bereme rychlovarnou konvici a už zítra si v našem novém domě vaříme Earl Grey ke snídani. Že se prostě můžeme přestěhovat hned. To však trvalo do chvíle, než jsme tam na obhlídku prostoru přivezli naši interiérovou designérku. Všichni určitě tušíte, koho jsem si vybrala!!! Moje maminka mi pak napjatě večer volala a překotným hlasem se mě ptala, co na dům Andrea říkala. Odpovídala jsem, že nic. Že nám akorát v samém zaujetím vnitřním prostorem okamžitě a na místě navrhla úžasné změny a přestavby. Pomyslně hned zbourala několik zdí, vymyslela nové příčky, jiné koupelny a šatny. Zvětšila a prosvětlila kuchyň, otevřela obývák a ukázala mi, kde budu mít v ateliéru stůl k šití a kde David trubkový gauč v jeho pracovně. Interiérový redesign za jeden a půl míče, odhadla AB. A stěhovat se budete tak za rok, dodala krátce nakonec. No, to snad ne! Ale to bylo v létě.

Dneska jsme už zase o kus dál. Víme, jak bude vypadat hala a dlažba do ní už je ve výrobě. V architektonickém plánu nové kuchyně dolaďujeme, kam si dám domácí pekárnu, a jestli nám vyjdou kačky i na vestavěný kávovar. Kolem našeho jídelního stolu se bude konečně(!!!) dát tančit. Halabala křeslo bude trůnit na vlysových parketách a v okně koupelny budu mít kytky.

Ne, neptejte se! Kdy se budeme stěhovat. Kde budeme letos zdobit vánoční stromeček. Jestli se všecko stihne do porodu. Zda se budou muset dělat stropní podhledy. Zda vysekávat podlahy. Půjde-li přesunout kotel. A kolikrát překročíme náš stávající rozpočet.

Tohle já nevidím/vidět nechci/vidět odmítám. Já se nejvíc těším. Na prostorné vaření. Na šití jen v mém vlastním(!) pokoji. Na oba chlapečky v jejich velkém pokojíčku. A naše manželské usínání/probouzení se s výhledem na řeku a lesy. Těším se na garáž, plodinový i ten druhý sklep. Těším se na hostinský pokoj, ve kterém se, moc doufám, dveře netrhnou. A taky se těším, jestli se vážně ukáže, že naše nové městečko je specifické, jak mě varovala moje/vaše velmi oblíbená blogerka, která tam už léta bydlí. A která své lakonické proroctví však uzavřela větou: "Ale ty, ty si tam své místo najdeš!"
středa 21. září 2016

Tak trochu jiný kapsář do školky


Šedý, bílý, černý!
Pro slečnu Olívii.

Když mi její maminka - která v tu chvíli měla u mě otevřenou objednávku - po uveřejnění mého postupu na blogu, jak se tento pytle do mateřinky přesně šije, napsala do mailu: "No, snad se ho teď nebudu muset spíchnout sama.", zrovna moc jsem se nesmála.

Jenže osud vážně chtěl, abych věděla, jak je mile upovídaná Marcela moc fajn, a tak jsme se ještě tentýž den úplnou náhodou obě potkaly na dětském hřišti.

Všecko klaplo a teď už jen držme malinké Olí, která má právě teď svou školkovskou premiéru, palce. 


Se super tajnou kapsičkou jako základ.

Sloni pro každodenní štěstí.

A neonový zip.

Co se bude vždycky dobře/rychle hledat.


Chobotnatci, kam se podíváš. Zleva, zprava, pochodem vchod!
úterý 20. září 2016

Kabelky na přání šiji dál!


Jste malá, velká?
Šikovná, tenká?

Ušiju vám kabelku přesně na míru. Vy si vyberete její šířku. Vy si určíte, jak dlouhá budou krátká ucha. Vy rozhodnete, zda je pro vás cross body ucho vůbec šikovné.

Jste levačka? Jste pravačka? Máte ráda hodně malinkých kapes uvnitř? Nebo oceníte jen jednu: na klíčky od auta, za to ta má být výhradně na zip?

Milujete kontrastnost barev? Výraznou koženku k jemná látce? Nebo raději dáte přednost, když celá vaše kabelka bude pasantní? Velké vzory? Jemný dekor? Potahová látka? Nadčasová džínovina, která za čas dostane patinu? U mě je všecko možné!

Stačí mi jen napsat. Jako Dana, která už dnes na rameni pyšně nosí nostalgický les s okrovou koženkou.


Dámská kabelka o šířce 40 cm, výšce 30 a dnu deset centimetrů širokém.
My se na tě, podzime, těšíme!



pondělí 19. září 2016

Hladké přistání



Z dovolené rovnou na první výtvarku.
Na téma námořníci, voda, lodě a písek. A světlo.











Úplně jako přátelé na pláži ...
pátek 16. září 2016

Sardinie


Snídat kafe silné tak, že v něm stojí lžička. Usrkávat jej přes sušenku.

Nevidět, neslyšet. Jen slíznout smetanu z vlastního života. Jedeme na dovolenou!

Žádná Itálie, žádné hádky, jen všude samé moře. Slunit se ve stínu. Číst si denně. Hrát si, a to furt. Plavat poprvé v životě synchronizovaně s Kubkou. Plavat si sama. Obědvat těstoviny. Tisíckrát obědvat těstoviny. Svačit bílé Magnum a večeřet čerstvé ryby. Zase si hrát. Stavět, bořit, zahrabat se, potopit se. Sledovat po očku, jak David zarůstá vousem a sluší mu to víc a víc. Hnědá kůže (skoro všude). Nádech-výdech. Foukat do balónu, foukat pod vodu, foukat si na objektiv od písku. Ždímat plavky, vyprat ručníky, vyčistit si uvnitř sebe sama. Hry na boj i prohrané zápasy s odpoledním spánek na pláži. Západy slunce, klidné chvíle i ty žaludečně divoké chvilky v serpentinách na pobřeží. Italské auto, italská siesta, italská úroveň! Nová místa, nové chutě. Muž ujel na sušeném kaviáru z parmice, děti na polévce z mušlí. A jsme neprojedli, to jsem já roztočila za malinké holčičí pyžamko se sukní. Una bella bambina!

V puse slano a u srdce sladko.




Torre delle Stelle.




Spiaggia Su Guiedu.



Spiaggia di Cala Sinzias.






Solanas.




Spiaggia di Porto Giunco.




Snídaně s výhledem na moře.

Dlouhé snídaně.

Costa Rei.




...
Na zmrzlinu do Cagliari.






Punta Molentis.




A kdybyste náhodou taky znali naše báječné dovolenkové sparring kamarády
Milenu a Radka
a oni se vám zdáli ve skutečnosti malilinko jiní než tady na fotce, tak vězte,
že letité přátelství s blogerkou vás naučí ve vteřině zmáčknutí fotospouště
usmívat se tak, až vám lezou žebra ...