Valenstýnská sleva 50%

 

Valentýnská sleva 50% na vybraná psaníčka a kabelky.

Rosa Mitnik výjimečně za půlku.

Platí do neděle 15. února.

Anya

Mám za sebou první týden v práci bez Anyi.

Po čtyřech letech se naše profesní cesty rozešly, vrátila se domů.

S Anyou jsme točily a fotily pro značky Skibi, dětskou módu Wouki, náramky OluOlu, restauraci Velo i kabelky Rosa Mitnik.
 
Anya byla obrovsky přísná a nikdy nic nepěkného nepustila ven. Přetočit, přestříhat, znovu nahrát voiceover. Stát před objektivem, když za ním stojí Anya, pro mě však byla absolutní pohoda – věděla jsem, že výsledek bude vždy perfektní.
 
„To musíme natočit znovu – vypadám jak selka!“, ječela jsem jednou na ni, zatímco ona na mě stoicky: „Co to je selka?“ Měly jsme jiné mateřské jazyky, a tak ztraceno v překladu byla občas legrace.
 
Když teď Anya předávala svou pozici novým kolegyním, radila jim mimo jiné – „Mirka nikdy nesmí mít díru!“, rozumějte kameramanka mi musí pohlídat padající patku, aby mi příliš nevykukukovalo čelo. To nesnáším.
 
S Anyou jsme natočily hodiny videí, nafotily tisíce snímků. Vypily mnoho káv a snědly mnoho sladkostí. A když jedné z nás bylo úzko, šly jsme na kafe i v pracovní době. Ani nemusíte hádat - jasně že nás tam v kavárně potkali šéfové.
 
S Anyou jsem loni v zimě omylem vjela s rakví na autě do podzemních garáží a šokovaně couvala zpátky do křižovatky. S Anyou jsme fotily kabelky v mrazech ráno na Náplavce i náramky v plavkách v pěně ve vaně. A na konci jsme si vždycky spokojeně plácly s Anyinymi slovy: „Jsme profiky!“ Tenhle její výrok budu milovat navždy.
 
Když mi Anya řekla, že končí, brečela jsem poprvé. A pak ještě několikrát, ale už jsem si zakázala myslet na to, že se možná nikdy neuvidíme. Připily jsme si na mír a věřím, že ji u ní doma jednou navštívím.

...

 

Anyo, děkuji za všechno, za Tvou profesionalitu, kreativitu a o patnáct let rychlejší mozek, než mám já.

Děkuji za Tvou pomoc a podporu. Děkuji za všechna Tvá objetí.

S l a v a  U k r a i n i .

Jak přežít nový rok

Petra Soukupová: Katka už nebude divná

Tahle kniha rozhodně není young adult. Tahle báječná kniha je pro všechny holky světa. Je skvělá, stejně jako její hlavní hrdinka, která končí základku a nejí, protože když bude hubená, bude všechno v životě lepší. A teď hoďte kabelkou, která z vás jste si toto nikdy nemyslela! Absolutně mě bavily mistrně napsané dialogy mezi Katkou a její maminkou, mezi Katkou a jejími kamarády. V tom je Petra Soukupová bezkonkurenční, úsporná, přesná a přes všechnu bolest, která tam zazní, skvělá. A k té anorexii, všechny ty podvody, lži, vyloučení ze společnosti a pochvaly od společnosti k tomu, i toto vystihla spisovatelka famózně. Jsem šťastná, že Katka našla cestu ven a moc držím palce všem podobným Katkám, ať je jim patnáct nebo padesát - protože ta knížka vůbec není o hladovění, ale o mezilidských vztazích a cestě k sebepřijetí. Dokonalé čtení na leden.

Miřenka Čechová: Co já? Co ty?

Na tu jsem se strašně těšila, protože od Miřenky jsem četla už její předchozí knížku Baletky, a ta byla výborná. Opět těžkosti maminky, dcera, která nakonec musí být umístěna do dětského domova a jeden tamější učitel, který si na ní vezme úplně úplně všechno, co může. Zatím jsem v půlce knihy a nemůžu se od ní odtrhnout. Je napsána novou literární formou - stylizovaného zvukového záznamu, čte se výjimečně rychle, dobře a dost to bolí. Máma hlavní postavy dříve pracovala v kojeneckém ústavu a jeho dobový popis skoro nejde přežít. A jak se žije život po dětském domově ... ? Třicetiletá Laura vypráví svůj příběh exkluzivní prostitutky. Moc doporučuju.

Anna Fodorová: Vlastní krev

Pro Annu Fodorovou mám slabost. Její náročný vztah s maminkou Lenkou Reinerovou mě bavil už v jejich předchozích knihách a čekala jsem proto od jejího nového psychologického thrilleru o rodinných traumatech a potlačených vzpomínkách moc. Leč po první třetině jsem se začala nudit, jakkoli mám silné pochopení pro až posedlou touhu hlavní hrdinky Agáty najít své příbuzné, o kterých dosud nevěděla. Najít a navázat s nimi vztah, který jí tolik chybí. Naštěstí v následujících třetinách kniha dostala spád, rodinné vztahy dynamiku, politické dějiny švunk - a ten závěr?! Bravurní. 

Vánoce u našich

Třetí série mého oblíbeného seriálu na Netflixu. Kdo milujete Norsko, kdo milujte trapno a kdo toužíte po veliké lásce - to musíte vidět. Hlavní hrdinka Johanne pořád hledá toho pravého, v práci se stala vrchní sestrou a nechává si rekonstruovat kuchyň, aby celou svou bláznivou rodinu mohla pohostit na Vánoce. Taky se v tom vidíte? Nasmějete se, popláčete si, uvidíte nádherný sever. Nic hřejivějšího vám teď doporučit vážně nemůžu.

Emily in Paris

A když už jsem měla ten Netflix zapnutý, podívala jsem se i na pátou sérií. Od té první tvrdím, že to, co je v seriálu marketingového, na rozdíl od vztahové roviny, není vůbec hloupé. Tentokrát mě to tolik nebavilo, co jsem ale hltala s otevřenou pusou, byly vlasy a kostýmy. To se filmovým stylistům a kostymérům tak povedlo, že bych chtěla snad každý jeden kousek, který měla Lily Collins na sobě. Stejně jako jsem se naprosto přesně rozhodla, při jaké příležitosti roku 2026 se nechám ostříhat přesně jako ona. Ale zpátky k hadrům - ty barvy, ty vzory, ty střihy. Více energie, života a živočišnosti už jsem dlouho neviděla a budu z toho zážitku čerpat ještě dlouho.

Run, run, run

A když jsme u toho, co mě nabíjí, nově se musím popasovat s tím, že mě můj muž trošku opustil v našem společném běhu. Začal znovu chodit hrát basket a buď teď nemá na běh čas nebo je zraněný ... Hledám proto novou rutinu, jak běhat přes zimu, ale ne za tmy - to se sama u Berounky bojím. Zkouším víkendová rána, ale ta jsou jenom dvě a mně vyhovuje běhat třikrát týdně. Když uberu v běhu, za chvíli mě začínají tlačit kalhoty v pase. Jako člověk má úžasný nadhled, veliké zkušenost i hluboký zen v sobě, ale ten zpomalený metabolismus ve staří je fakt nefér!

A co fajn jste četli, viděli nebo pochopili v novém roce vy?

Šťastný nový rok 2026

Se starým rokem jsme se rozloučili na setkání otužilců v jesenické obci Bludov, kde bydlí naši přátelé.

Sraz byl ve dvě na přírodním koupališti Vlčí důl, kde jsme se na úvod hromadně vyfotili, a pak nás postupně všech šedesát jedna statečných uplavalo, kolik chtělo. Teplota vzduchu byla mínus 3, teplota vody jeden stupeň, mírné sněžení.

A jaké to bylo? Otužuji se pět let - a stejně to bylo peklo. Uplavala jsem tam a zpátky dvacet metrů, na souši dostala hysterický záchvat smíchu, a když jsem nám pak v zázemí chtěla natočit z várnice svařák, ruka se mi komíhala silným třasem.

Ale byl to zážitek. Skupinová legrace. A nejvřelejší objetí od mého muže na konec. Oba jsme dostali medaili i diplom a nálepku šílenců od kamarádů i rodiny.

Šťastný a šílený nový rok.

Vaše Rosa