Moje sestra se bude vdávat. Jooo!
A v den její pomyslné rozlučky se svobodou jsme si nejdříve adrenalin vyšponovaly na plno společnou únikovou hrou, abychom se pak vydýchaly na symbolickém vázání věnečků. Martinu Malou (Kurator) jsem si s jejím současným projektem Uvila radost přivezla do brněnské kavárny Flexaret. V pátek večer jsme spolu vyjely z Prahy, předtím jsme se neznaly, ale tři hodiny na D1 v hustém dešti - v autě plném nejvoňavějších květin v kýblech zapříčených za sedadly - daly vzklíčit našemu čerstvému přátelství.
Moc se navzájem neznaly ani sestřiny kamarádky. Ale posaďte deset holek okolo stolu! To si spolu upletete nejen kytkatou krásu se stuhou do vlasů. To se spolu zapletete. Do řečí a dávných historek. Na stonku šípky a duhový nevěstin závoj. Hortenzie, hloh, parvifolia, fialkové limoneum, kanadský javorek a eukalyptus. V květináči vřes, drátovec a ve vodě cypřiš. Kdo se nejdřív bál, byl nadšen. Kdo se těšil, chce jít zas. Jemná práce s přírodou, kterou si pomalu omotáváte drátkem. Ustřihnete snítku, přidáte zelené, navážete k sobě a vážete dál. Hodina nic neznamená, hodiny se zastaví. Nejde to rychle a nejde to urychlit. Naštěstí! Chce to svůj čas, soustředění se na ruce, mít vlastní koncept, držet se ho pevně nebo jej střídavě opouštět. Hlavně ale nikdy z ruky nepouštějte drátkový kotouč, radila nám bodře všudepřítomná a zeleně zamilovaná Martinka.
Uvily jsme, co se dalo, a pak s věnci jak z Vlčnova běžely dál nočním Brniskem a udělaly jsme dobře. Uvily jsme si to tak špičkově, že ani s nedělní špičkou nad ránem nám z vlasů nevypadl ani kvíteček. Myslím, že to bylo zas tou ženskou sílou. A z radosti z brzké veselky. A z kamarádství. A z pečlivě připravovaných překvapení. Je toho moc. V životě je toho moc, všichni někam pořád letí. Ale když si pak najednou sednete, s blízkými, se svými. To povídání. Když si ze společného dětství vzpomenete i na to, co už všichni dávno zapomněli. Nebo když nečekaně zjistíte, že k plánování společné rodiny některým mužům stačí jen pohled na prsa těhotné sestřenice své budoucí manželky. To je ono. Arteterapie. Dary země. Magie věnce. Síla rodiny. Síla rodu.
Uvily jsme, co se dalo, a pak s věnci jak z Vlčnova běžely dál nočním Brniskem a udělaly jsme dobře. Uvily jsme si to tak špičkově, že ani s nedělní špičkou nad ránem nám z vlasů nevypadl ani kvíteček. Myslím, že to bylo zas tou ženskou sílou. A z radosti z brzké veselky. A z kamarádství. A z pečlivě připravovaných překvapení. Je toho moc. V životě je toho moc, všichni někam pořád letí. Ale když si pak najednou sednete, s blízkými, se svými. To povídání. Když si ze společného dětství vzpomenete i na to, co už všichni dávno zapomněli. Nebo když nečekaně zjistíte, že k plánování společné rodiny některým mužům stačí jen pohled na prsa těhotné sestřenice své budoucí manželky. To je ono. Arteterapie. Dary země. Magie věnce. Síla rodiny. Síla rodu.
Je lepší vít spolu, než na sebe. A je dobré ctít přechodové rituály!
 |
| Café Flexaret. |
 |
| Naše nevěsta a její družice. |
