Jsem tvé stáří

Pozvi mě dál ...

Když jsou oba chlapečci naráz ve školce, mám milion času k šití - přes den, čerstvá, jedu a k tomu si pouštím disco. Na youtube střídám hudební hity svého života: zpívám, vlaju si do stran a najednou nemám ani břicho, ani kila navíc, ani roky na krku. Až se leknu! A co bude teď? Půjdu ještě někdy na koncert Kryštofů/Dyka/Wanastových Vjecý ...? A nebudu tam nejstarší? A nebudu tam trapná? V riflích a tričku, zpocená a šťastná? S Davidem? S holkami? Co?

Zrovna dneska je mi pětatřicet a nevím. Asi nejvyšší čas zaujmout postoj k ubíhajícímu času. Letos na jaře jsem na mimořádně povedeném narozeninovém večírku prosila kamarádky mé kamarádky, že rozhodně nesmíme ve čtyřiceti začít všem okolo tvrdit, jak je nám fantasticky a cítíme se a vypadáme báječně. Rozhodně lépe než ve dvaceti a že bychom za žádnou cenu neměnily (jako kdyby to snad šlo). Nebudeme to ani říkat, ani psát na blog ani nic.

Vždyť je to směšné, blekotala jsem tam. Oslavenkyně mě ale zcela utřela, když přinesla album a v něm fotky z vysoké. Tehdy S. vážila o patnáct kilo víc a hrudník ji až zvedal bradu. Na obrázcích jsme spolu byly na historické exkurzi v severním Polsku a po pláži jsme tam spolu běhaly bláznivě jak právě nakrmená štěňata.

Já vím, každý třicet plus, muž či žena, s recidivující krizí středního věku, vám bude na své holé (rostoucí) břicho přísahat, jak je mu fajn a skvěle. Co všechno už ví, co zažil a jak je v pohodě. Co jiného nám taky zbývá?! Ale jak já sama se mám ke vzdalujícímu se letopočtu mého narození postavit? Jak se mám chovat? Co mám nosit? Jak mám vypadat, když podle mě ráno co ráno v koupelnovém zrcadle jsem přece furt stejná? Na druhou stranu jsou tu módní trendy, ve kterých, když vidím oděné své vrstevnice, zdají se mi až komické, urputně mladé ..., ale jim to prosím neříkejte.

Cítím se teď spokojená, jsem zrovna zdravá, zaneprázdněná, mám plány, práce plno a dětí ještě víc. A taky vedle sebe pána, co se (v mých očích!) od onoho Silvestra 99 vůbec nezměnil. Prý se tomu říká láska ... Mám věk řešit nebo si i nadále myslet, že jsem mladá a žádné dveře pro mě nejsou zavřené? Že pořád můžu (zkusit) všecko?

To ale není pravda! Když vidím tančit (polonahého) Zdenka Piškulu ve StarDance nebo sleduji v magazínech svou bývalou studentku s miminkem v náručí a manželem - naším olympijským vítězem - po boku, moc dobře vidím, jak mě zub času už ohlodal. Že mládí vypadá jinak. Že jsem stará. Jenže jak teď dál? Kudy? Kdo má být můj idol? Ivana T.? To spíš beru Annu K.!

Když je žena těhotná

August Klimt v roce 1907 namaloval tuto kouzelně secesní těhotnou ženu a vzbudil tím obrovsky poprask. Společnost počátku dvacátého století měla totiž za to, že dáma v jiném stavu má nenápadně sedět doma a čekat, až splaskne. Teprve pak se může stát opět objektem zájmu malířů. Mužů ...

Dneska jsme o víc než sto let dále a já se svým třetím outěžkem opět fascinovaně sleduji, jak nenápadně ale přesto budím v některým místem svými širokými břišními partiemi také jisté pohoršení. Je úplně oukej, pokud s pupkem nakupujete jídlo pro hladovou rodinu, jste s dětmi na hřišti bez ohledu na počasí nebo za nimi indiánsky běháte, zatímco oni mizí na kolech/odrážedlech pryč. Ale běda vám, vyrazíte-li si třeba večer do divadla. Máte na noze lodičky a o přestávce si v baru dáte deci červeného. "Trubte na poplach, trubte na poplach: je gravidní, tahá se po nocích a ještě chlastá!" Na okolí jdou až teatrální mdloby a zdá se, že tento výjev dokáže s některými pohnout snad ještě více než existenciální kousek současné německé dramatiky.

Vím nebo předpokládám, že lidé na mě tázavě hleděli v letištní hale asi proto, že se báli o mojí bezpečnost na palubě letadla. Přestože jsem se fikaně(?) halila do černého tílka a bohémsky velké džínové košile. Ale já to chápu, oni lezli se mnou do stejného uzavřeného prostoru mnoho kilometrů nad mořem a zjevně si představovali, že kdyby se něco stalo, oni by do toho svůj nos/své ruce rozhodně strkat nechtěli. 

Ale proč na mě tolik párů očí zkoumavě kouká ve sprchách podolského bazénu? Chodím tam plavat každou neděli zrána a myju se předtím i potom zásadně v dámských(!) sprchách. A tak bych čekala, že okolní od hlavy smáčené ženy mé vyvalené tělo mezi prsy a klínem zas tak nepřekvapí. A ono ne. Poprvé s naší holčičkou plavu ve dvoudílných těhotenských tankinách - které bych vám zas tak nedoporučila, váháte-li s jejich koupi. Původně jsem si je pořizovala na léto. Na koupaliště se v nich chodit nedalo ale vůbec; když bylo vedro, v tílečku a gaťkách z plavkoviny bylo horko tři krát tolik. Když naopak bylo klima chladnější, bylo mi v mokrém a pozvolna schnoucím mamma oblečku po vylezení z bazénu zase vcelku zimno. Plavky jsem si kupovala "na výrost", a tak mi ze začátku byly povětší, takže jsem si holt musela zvyknout, že když plavu, udělá se mi z celé jejich horní části kolem krku obrovský kruh a já si plovu s jakousi látkovou pneumatikou pod bradou. Dneska už je to lepší. Kostým na plavání mi začíná být těsnější a těsnější, a tak mi lépe drží při těle. Snad jediné, co bych mu teď vytkla, jsou stále přítomné postranní tkaničky, kterými se plavky na bocích na míru utahují. Ty se kolem mě ve vodě vinou neustále a já se jich zejména při znaku furt lekám, kdo mě to/co mě to šimrá po stehnech. Březí lekavka v kondiční dráze! Toho si naštěstí nikdo nevšímá, ale jen co jdu ve stále dobových podzemních sprchách donaha, jsem středem pozornosti. I když - a teď se některé neuražte, ale zrovna právě tam si já vůbec nepřipadám jako největší velryba ...

Ano, může se to stát. A stačí na to, vy mladí a nezkušení, kdo to tady čtete, vážně chvilička a žena může otěhotnět. Ale jak se zdá, pro některé spoluobčany je toto náročná životní situace. A to třeba když s oběma svými syny nastoupím do tramvaje. To je scénka, kdy my tři bychom ideálně ocenili volná sedadla rovnou dvě. Kuba se na svých štíhlých nohou už pevně udrží sám, za to Mikešek se ještě klátí - zejména v závislosti na temperamentu a náladě pana řidiče. Varianta b), že by si mi Miki dnes sedl na klín, už bohužel nejde. On je kus chlapa, mě taky není zrovna málo a dohromady je nás na jedno červené laminátové sedátko z roku 58 nějak moc. Jenže dvě volná sedadla?!? Taková záhada! Jaké řešení? Kdo ví? Pomoc! To pro některé účastníky přepravy dopravního podniku představuje tak obtížný mentálně-lidsky úkon, že raději neudělají vůbec nic a jen dál nenápadně až urputně pozorují z okýnka ubíhající krajinu metropolitních ulic. Ale vždyť jo, já vím - na podzim je Praha tak krásná!

...

Slavnostně divadelní psaníčko. Dvacet na třicet centimetrů. Se zlatou koženku.  Ať už jste v tom, či nikoli!

Jak jsme fotily pro e-shop

Nápad i scénář vznikl už v květnu.

Čtyři krásné ženy si spolu vyrazí na kafe. Děti i starosti nechají stranou; kabelky, organizéry a kosmetické taštičky Rosy Mitnik však nikoli! Ty mají jako vždy s sebou.

Oslovila jsem své kamarádky: brunety, bloncky, zrzečky a rozdělila role. Tedy, s rolemi byla malinko potíž - všechny chtěly hrát Mirandu, Charlottu naopak žádná. Poprosila jsem o focení i jedno mladinké kotě, ale nakonec nám to spolu neklaplo a to je dobře. Samotné focení v den D totiž ukázalo, jak důležité pro výsledné pěkné fotky je, aby ženy na obrázcích spolu souzněly. Ale jak to přesně bylo teď pěkně po pořádku.

Spolu se zaneprázdněnou fotografkou jsem si domluvila prázdninový termín. Oslovila holky a všechny společně jsme si našly osm krků, na které jsme ono dopoledne zavěsily všech našich osm děti, co my máme. Já už předtím připravila vizuální nástěnku, jak přesně si fotografický výsledek představuji. Jednu její verzi zaslala mé mistryni fotky Nině Vránové, jinou verzi pak mým modelkám. Co mají mít na sobě, co se mi líbí, co mám ráda. Jakou chci vytvořit atmosféru a jaké kabelky budeme fotit. Rozeslala jsem jim svou prezentaci, ale v čem ve finále každá dorazí jsem nechala úplně na nich. Žádný profi-fitting, to ne. Nechtěla jsem je znásilňovat. Nechtěla jsem jim do toho kecat. To bych si nedovolila. A tím by mi taky utekl jejich esprit.

Jak se nám onen srpnový den blížil, kočky začaly zmatkovat. Že nejsou dost krásné, že nejsou dost sexy na Sex ve městě po pražsku, že mi to zkazí. Ladila jsem přes sociální sítě ještě poslední detaily domluvy s fotografkou, a tak jsem s ní aktuálně sdílela taky obavy modelek. "Neber jim iluze, že o ně nejde", odpověděla mi na to zkušeně Nina. Zasmála jsem se a šla do toho naplno.

Týden předem jsem ještě napsala do svého vyvoleného podniku, zda tam naše hvězdné focení vůbec může proběhnout. Že jsem jejich velká fanynka a letitá tlustá zákaznice. Naše podolská cukrárna Cheecup byla pro mě jasná volba. Obratem mi přišla odpověď: "Milá Mirko, ale my vás přece známe ..." a úplný a radostný souhlas s možnou akci včetně nabídky jejich laskavé pomoci. Úvod samotný mě dost zarazil, nepamatuju si, že bych právě v tomto podniku tančila za divokých rytmu cikánských písní bosá na stole nebo něco podobného. A tak jsem se ve své odpovědi zpátky honem rychle ujišťovala, že jsem jim tam snad nikdy žádnou ostudu neztropila. Prý naopak a tak slovo dalo slovo a venkovní stoleček napravo od vchodu byl rezervován pro nás.

Jedno úterní ráno si pak David vzal oba chlapečky a odfrčeli z bytu pryč. A já, ač měla pocit sdostatku času, začala jsem nestíhat. Chtěla jsem si ještě finálně přežehlit všechny mé ušité kousky, sama se taky trošku domalovat a nachystat pár starých fotek z našeho společného mládí s Davčou, aby se holky měly u kávičky a dortíku nad čím nenuceně pobavit. A to už dorazila první modelka. Jenže já přes samou páru od žehličky neslyšela ani její telefon, ani sms, ani vzkazy přes facebook. "Hej, přiznej se, tys´ na to zapomněla", psala mi na mobil. Zlatá to žena, stepovala přes dvacet(!) minut u nás na chodníku v ulici a neodešla, zůstala. Kočku číslo dvě jsem už pustila nahoru rovnou a sotva jsme si stihly říct nejnovější novinky, už jsme musely letět směr růžový podnik. Holky byly nejhodnější, jako čokoládoví prodejci suvenýrů na italských plážích, každá si na pravé i levé rameno navlékla po deseti kabelkách, já popadla hokejistickou tašku s organizéry a šlo se. Ač o to v tu chvíli vůbec nešlo, já se nedokázala ovládnout a po cestě jim oběma do hlavy ještě vymluvila díru o historii Podolské vodárny, kterou jsme ve spěchu míjely. A to včetně architektonické hádanky, kterou jsem jim zadala k dořešení.

Když už jsme na místě focení byly všechny, začalo to pravé čoro-moro. Za prvé se nám vůbec nehodil černý venkovní masivní dvojslunečník s betonovou nohou, který tam dříve - když jsme s Ninou dělaly obhlídky lokace - nebyl(!!!). Majitel cukrárny se jej snažil aktivně honem přesunout pryč, což se mu povedlo asi o dva (až tři) centimetry. Také aut bylo kolem okolo zaparkováno nechutně více, než by se nám hodilo do záběru. A jedna z mých foto-dívek byla zklamaná, že podle navigace dorazila na Nedvědovo náměstí, nikoli do Bráníka, kde jsme my dvě spolu jednou měly business schůzku a tam že se jí punková atmosféra líbila mnohem víc. "Miru, chceš ten sud?", ptá se mě někdo. Na co sud, snažím se zachovat klid/paniku. Odmítám místní XXL dekoraci s levandulí v květináči nahoře a snažím se dívkám i fotografce znova připomenout, že my si tady dnes hrajeme na New York! Na to holky se hned ptají, co si mohou objednat na baru a já to zarážím, že nic. Že to jim vybere sama fotografka - podle toho, co se nám bude hodit na fotku. Každá tak fasuje jiný dortíček, ale jíst jej zatím nesmí, leč nebojte - jemně usrkávat z nápojů jsme jim dovolily. Pendlování mezi záchodem končí, upravené ženy už mají na sobě ty správné outfity a jde se na to!

Spoušť obrovské zrcadlovky hlasitě cvaká, holky si nejdřív naoko pohlíží pamětník knížku To je moje. Já lítám sem a tam a donáším z obří kupy u vedlejšího stolečku nové organizéry, nové taštičky, nové kabelky. Fotíme detaily a Andrea se ptá, kde mám "nail-modelku". Ach ano, ABíčko den předtím točila reklamu na Coca-colu a je asi zvyklá na o fous větší profi produkci. Jenže tu my tady dnes nevedeme. Nevyřídila jsem si na Praze 4 uzávěr ulice kvůli natáčení, Nina si objektivy taky mění sama a pro vlhčené ubrousky běhám zase já. Amatérismus se však snažím přetlačit entuziasmem. V jednu chvíli okolo nás procházejí dvě velmi zralé, ale velmi šikézní dámy ve slunečních brýlích. Kdybych uměla sama být víc šarmantní a bezprostřední, hned bych je oslovila, jestli by nám nevlezly do záběru. Na to jsem si netroufla, to jen když dlouze chválily mé tašky a prohlížely si je na hromadě vedle, našla jsem odvahu jim vtisknout do dlaně mou vizitku. A to se opakovalo ještě několikrát. Ale pouliční reklama stranou, tady se maká! Hledáček je zaměřen na kosmetické etuje a všechny honem na střídačku hledáme po svých kapsách a kabelkách, co k nim nastylizovat. Klíče od auta, diář, menstruační kalíšek?

Začíná být polední vedro, holky už mají vypito/upito. Nutím Ninu k závěrům zevnitř cukrárny s holkami venku. Nutím ji do závěru s mou milovanou vodárnu. Sama ji (opakovaně) do závěru lezu a Nina na mě (opakovaně) řve, ale jinak: ona mě miluje. To ona mi kdysi napsala, že můj blog objevila přes Hračkotéku, že se ji zdám fajn, a tak že se my dvě budeme spolu kamarádit. A měla recht! Víte, my jsme obě ze severu, z Moravy. A to je prostě něco jiného. My dvě si plno věcí nemusíme říkat, my si rozumíme tak nějak samo. My si navzájem rozumíme našemu místnímu výrazivu s přízvukem na předposlední slabice a my dvě víme, že když mluvíme sprostě, že to neznamená nic vulgárního. My holky, co si holou dupu koupaly v Ostravici ... Ale zpátky k mým čtyřem překrásným rodilým Pražačkám, protože i ty mám děsně ráda - navzdory tomu že nebyly východněji na stanici metra Skalka.

Ještě pár společných fotek na schodech i se mnou, trvá to minutku, ale mně se chce všem přítomným začít líbat děkovně ruce za to, že teď tady pro mě fotí. Na to prostě musíte být typ. Natáčet se, doleva, doprava, nemluvit, otevřít oči, zavřít pusu, rozpustit si vlasy, nohy od sebe, nohy k sobě. Já sama jsem z focení po chvilce nervózní, komandovat všechny mi jde rozhodně lépe, navíc takhle nemůžu kontrolovat výsledek a z toho jsem běsná. Běsná, ale už unavená zároveň, nějak rychle mi klesl cukr v krvi, klesla mi i kolena. Chce se mi už možná jen zůstat sedět na schodečku a s nedostatkem energie mě začnou hryzat v hlavě i poraženecké myšlenky, jestli jsem si pro toto life-style focení neukousla příliš velké sousto. Ale Gábi mi dává dvakrát kousnout do croissantu a jdeme do finále. Vodárna je konečně v záběru, holky lítají sem a tam, stokrát: naoko se zdraví, loučí, líbají, objímají. Jsou skvělé!!! Náš stanovený čas je už dávno pryč. Někdo z nás prošvihl zámečníka v pozůstalostním bytě po otci, někdo dnes "slaví" výročí rozchodu, někdo je žensky nemocný. Pět nádherných žen na místě a já. Já, co mám v tu chvíli okamžitě obrovskou chuť zorganizovat dotočnou. Bez těch otravných kabelek a předlouhého teleobjektivu k tomu. Vždyť to nás jen rušilo! Přes všechny ty rtěnky, dlouhé štíhlé nohy a falešné dioptrické brýle, navzdory fantastickému(!!!) fotografickému výsledku, my jsme ženy ze života. Nahoře i dole, statečné, uplakané, zmatené, zoufalé, ale bojující, nevzdávající se a svým způsobem každý den šťastné. Takové ženy nosí moje kabelky.

Moje ženy ze života.
...
Holky, děkuju vám za to ze srdce! Z obou dvou.

Jak jsem úklidem ke štěstí přišla

Knížka Zázračný úklid mi změnila život. Dlouho jsem ji četla. A ještě déle o ni mluvila. Až se mí kamarádi ptali, kolik má probůh stran. Ani ne dvě stě. Ale já ji louskala pomalu, vždycky pár stránek, vždy o víkendu, a hned pak jsem se činila.

Potřebovala jsem to. Naše nemovitostní manévry jsme pro tuto chvíli vyřešili jinou akvizicí a my se stěhovat zatím nebudeme. Náš tří pokojový byt však není nafukovací a věcí přibývá. Chlapečci nám rostou před očima, muž má dvě kola a pět raket a já pár kabelek. Navíc jak jsem teď většinu čase stále doma, obrovsky mi záleží na tom, jak prostor kolem mě vypadá. Víc než Davidovi, který se vrací až za tmy. Víc než dětem, které by se v duplu nejraději utopily.

Marie Kondo mě naučila několik cenných triků, díky kterým jsem se poprala s našim rozsáhlým(?) majetkem. Vlastníme jej v několika vrstvách. To, s čím jsme s mužem vstoupili do společné domácnosti. Knížky, svetry, brusle, vývrtka. To, co jsme si koupili společně - židle, stoly, postele. Osobní vlastnictví každého z nás. Já - boty, kabáty, trička, trička, trička, šperky, dvě přepravky příprav do školy a látky a koženky. On - knížky, časopisy, ročenky, bulletiny, cédéčka, snad tři bezdrátové klávesnice, notebook, tablet a mini počítač, VHS kazety a klasický tlakoměr. A navrch k tomu všemu životní vybavení našich dětí. Postýlky, židle, milión oblečků a bambilón bot, dvě odrážecí auta, dvě stě kovových autíček, jedna tří patrová garáž a tři krabice stavebnic, vlaků a kolejí. Takhle v seznamu to nevypadá špatně, realita byla taková, že snad žádné naše šuple nešlo pro svůj plný obsah pořádně zasunout, ze skříni při otevření nám věci padaly na hlavu rovnou a naše pavlač začala ztrácet na svém kouzlu retro zpustlého balkónku a nechtěně, avšak plynule, se nám přeměňovala v hnusný sběrný dvůr. To bylo! Dneska už je vše jinak.

Z místy až posedlého životního systému slavné a úspěšné Japonky jsem si pro sebe osvojila především toto. Krok jedna - mít všechny věci stejného druhu na jenom místě! Jak naši koupelně prospělo, když jsem dala všechny polo načaté zubní pasty na jedno místo. Všechny hygienické potřeby. Všechny role toaletního papíru. Nejsem bordelář, ale jak není času ani místa, mívám tendenci strkat honem věci tam, kam se zrovna vejdou. Čisté osušky, prázdné toaletní kabelky, drobné kosmetické radosti. Když jsem to roztřídila, přineslo mi opravdu úlevu zjistit, že máme tři cify, pět baby hřebínků, dvanáct dárkových voňavých mejdlíček a asi tisíc mezizubních párátek. Stejně tak v naši kuchyni. Poslední roky totiž žiju zcela běžně život, kdy jsem během dne nespočtu krát přerušována v tom, co právě dělám. Své činnosti proto nedokončuju, a pak různě flikuju. V důsledku toho jsem měla čomo moro třeba v čistých utěrkách, ubrusech, běhounech a prostíráních. Když jsem si pak všechny čtyři druhy kuchyňských textilií vyskládala úhledně do komínku na stůl, udělalo se mi až zle. Měla jsem toho tolik - tolik úterek, přitom některé byly dost na ostudu. Kolik ubrusů a kuchařských zástěr se mi krčilo v kredenci, ač řada z nich byla ušita z dekoru, kdy oko nevědělo, kam uhnout dřív. Něco letělo na hadry, to pěknější do našeho charitativního kontejneru v ulici.

Na jednu hromadu v kuchyni jsem taky nanosila všechny plastové krabičky a ty, ke kterým jsem nenašla víčko, těm jsem poděkovala(!) za jejich službu a vyhodila je do plastu. Udělala jsem si pořádek v moukách a zjistila, že stejně o víkendech peču chleba z velkých objemů, a proto skleněné dózy na přesypání obsahu jsou mi k ničemu. Mouku jsem nechala v papírových sáčcích, kredenc vytřela a vymyté sklenice s přírodním dřevěným vrškem dala stranou. Vlítla jsem i na koření. Rozhodla jsem se sice, že tohle nebudu nikomu říkat (a v případě Davida je to stejně pod jeho rozlišovací schopnost), ale vám to prozradím. Ty malé papírové pytlíčky jsem si roztřídila podle abecedy - od badyánu po tymián. Abych pak zjistila: že máme tři kmíny celé a jeden drcený, dvoje oregano, šest pepřů, černý, bílý ... a k tomu až nepočitatelně prášků do pečiva. O otevřených sáčcích ani nemluvě. Byla to úleva, podívat se na dvě průhledné plastové škatulky úhledně srovnané, kolmo.

Skladovat, stohovat věci kolmo - to je můj objev číslo dvě. Věci uspořádané svisle jsou totiž opravdu mnohem přehlednější, snadno dosáhnete na každou z nich a obecně zaberou méně(!) místa. Písemnosti a smlouvy v šanonu. Drobnosti na psacím stole - diáře, bloky, katalogy, pohledy, sešity, letáky, vizitky, vzorníky - v drátěném košíku. Dětské výtvarné sady, vodovky, fixy, pastely a křídy v originál balení v pěkné kartonové krabici. Spodní prádlo a ponožky v mých šitých látkový košících. A kamarádka Martina mi radila vyzkoušet i její systém ukládání svetrů na svislo v průhledných IKEA krabicích. Na rozdíl od napěchování do poličky naležato má prý větší přehled o všech svých chlupatých kouscích a navíc, když si jeden z nich vezme na sebe, ostatní se nezhroutí či nevybulí do strany. Naopak - jen se maličko samy roztáhnout a dál si úhledně stojí, druh vedle druha.

A co pak? Tajně a tiše chodím a srovnané věci si s libým pocitem prohlížím. Na tyči pověšené a podle odstínu barev srovnané košile. Světlé a tmavé spodní prádlo. Veškerou mou lyžařsky outdoorovou výbavu. Všechna pexesa a drobné karetní hry v jednom dětském kufru. Všecky velikonoční dekorace v jedné krabici od bot.

Číst a řádit v bytě jsem začala tak loni v říjnu. Dost věcí letělo pryč - netrefené dárky (i svatební dary!!!) jsem odnesla do dobročinného krámku Sue Ryder ve Štěpánské, staré dětské botičky jsem opusinkovala a postavila k popelnici, některá trika a mikiny darovala mladším příbuzným, co jim furt sekne všecko. Pár věcí po dětech (srabácky) odvezla do garáže k našim. Sezonní věci důsledně vcucla do vakuových pytlů a zasunula pod manželské lůžko. A dost věci prostě jen vyhodila. Manuály a návody, modré oční stíny, žmolkované punčochy, jeho maturitní sako. A teď přijde to, co miluju. Pohled do poloplného šuplíku. Jen ze dvou třetin naskládané police. To chci! Chci vidět vzduch. Chci vidět místo. Chci vidět cirkulovat čchi.

Asijskou brožurku už mám dočtenou, i té jsem poděkovala za to, že svou funkci splnila a darovala jsem ji dál. Ale hotovo ještě není. Stále mám neprakticky punk v hrncích, pánvích a pokličkách. Rezervy v čepicích a šálách, vánočních ozdobách a milostných dopisech. A kdybyste někdo věděl, co dělat s cukrovinkami, které se (z různých důvodů) bojíme sníst, prosím - sem s tím!

Dovolenka na horách

Odjelo nás šest dospělých. Všichni vesměs narozeni na Moravě a lyžovat ve Špindlu jsme se do jednoho chystali poprvé.

První dva dny se tam o nás pokoušel infarkt. Přelidněno. Drahocenné ceny. Systém ski pasů velmi protizákaznický. Parkovat u sjezdovky se nemohlo. Taxík stál jako nové tričko. Urputní lyžníci v řadě na vlek nevrlí a kuchař u nás v hotelu snad v zácviku. Kolabovali jsme na střídačku. Jenže!

Sněžilo. Hlavně v noci. Chumáče vloček lítaly dolů i nahoru. A přes den nám slunko lechtalo tváře. Snídaně na vidličku i na sladko byly opulentní. Černý čaj černý jak bota. A děcka v pohodě. Některá to šněrovala ze svahu dolů už úplně sama. Jiná, ač ignorovala pluh, zasévala dobrou náladu všude a všem a nejmladší Mikeš byl zas spokojený, že už je plnohodnotným členem klučičího gangu. Při nejmenším - váhu na to má.

Dost věcí jsem nám zapomněla zabalit - sobě teplé punčocháče, dětem zubní pastu a mužovi kolenní mazání, za to jsem si s sebou na hory přivezla strach. Po mém loňském natažení si vazů jsem se bála - lyžovat ostře. Že si zas namelu, že si zas pobrečím. Ale s každým ujetým metrem na lyžích mi bylo líp a líp. Snažila jsem se, tlačila na hrany, zapínala břišní svaly, narovnala záda. A najednou to tam (zase) bylo. Svezla jsem se. I rychle. Vyhodilo mě to do oblouku. Lyže mě poslouchaly. Nohy mě poslouchaly. A k tomu zrána čerstvý (opravdický sněhový!) manšestr. Je to opojný pocit, když si z trapézů shodíte obavy, z těla vytřepete stres a jen fičíte dolů. Makáte, nohy bolí, ale v hlavě už se vám vaří, už vám bublají šťastné endorfiny. 

Přirozeně zdrogovaná jsem si pak našla i funkční systém v mokrém/suchém a suchém/mokrém oblečení členů naší rodiny. Uvěřila, že je možné opustit hotelový pokoj tak, abychom opravdu všichni měli čepice a rukavice. Ideálně čepku jednu, za to palčáky o dvou kusech. A od půlky týdne přišly na řadu i frajeřinky jako krém proti slunci, pomáda na rty s UV filtrem nebo čisté podvlékací prádlo. Teď už jsme to všichni začínali mít v paži a spokojeně rozesmátí jsme se vrhali na tvorbu návodu Jak přežít Špindl. A že nám to šlo. Hlavně ve venkovní střešní vířivce, za noci, kdy zvenku kolem nás proudila horká voda a uvnitř žíly zas chlazený aperol. Vymýšleli jsme, fabulovali, mohli se smíchy potrhat vlastnímu vtipu, ale přitom se i hluboce rozněžnit v momentě právě vycházejícího Měsíce. Snad jen škoda, že to ve skutečnosti byl pravý reflektor rolby zrovna se objevivší na horizontu.

Sjezdovky jsou ve Špindlerově Mlýnu dlouhé. A dobré. A různě barevné. A ani tu černou nemusí člověk vidět tak temně. Když si chcete zadek vozit nahoru ve vyhřívané šesti sedačce, u turniketů si počkáte, ale jedete-li na starším vleku jen ve dvou, jde to téměř bez lidí. Stejně tak i na vrchní svatopetrské kotvě. I když trávíte-li dopolední lyžarskou směnu na svahu (výjimečně) v páru s kamarádem, může se stát, že on na vás naléhá, abyste si na něj na kotvě více nalehla, aby vás chvílí na to (doufejme že) nechtíc praštil hůlkou do rtů a při finálním výstupu z vleku za vámi ještě zvolal, že je přece jen o dost cítit, že jste těžší než jeho žena. Může se stát. Může se to stát i vám.

...

Vyzývaný Kubka.

A mé čerstvé pokusy s teleobjektivem.

Kdy sama nevím, co to je.

Sudmo dolů.

A s tatínkem na velké sjezdovce.

Děti jsme si s mužem střídali a řeknu vám, byl to kolotoč.
I když někdy se povedlo, že jsem si v odpolední siestě schrupla taky.

A jindy za po o byla výtvarka.

Tohle je fingovaný obrázek ze sáňkařské rallye. Ve skutečnosti jsme všichni za hustého sněžení fičeli pěkné čtyry kilometry korytem dolů.
Mě do dvojičky vyfasoval Mikeš a nevyžádaným trenérem mi byl David, který na mě zezadu pořvával, že to mám v zatáčkách více pustit.
Mít volnou nohu, bych ho nakopla, ale zrovna jsem oběma musela zhusta brzdit.

Fotka pro pojišťovnu. Při tomto sjezdu sjezdovky po zavíračce si i můj muž poničil nohu.
A od té chvíle jsme si vzájemně předávali nejen kluky a permanentky, ale i mou kolenní ortézu.

Výhled z okna. Výhled z postele.

A zatímco se Kubínek s taťkou navzájem školili na svahu ...

... Miki se vláčilovsky vydal sám až na konec mlhy.

Když dva se rádi mají.

Nebo tři.

Snímek speciálně pro naše přátelé. Poděkování za jejich velkorysé a věčné zapůjčení fotoaparátu,
když jsem zjistila, že na ten svůj jsem si doma zapomněla nabíječku
a chtěla v tu chvíli panicky padnout v úhlu devadesáti stupňů do sněhu na tvář a vyplakat si oko.

Vždyť o tolik krásy bych přišla. Třeba o vzpomínku na naši pravidelnou dávku rolby před večeří.

A toto je pozdrav se slovy Když si něco opravdu přeješ.
Protože nic nám Mikešek celý den tak nevyčítal, jako že ho nechceme pustit k pomě.
A tak jen co to festovní a multilingvní vlekař ve čtyři zabalil a vypnul stroj, už tam Mikenda stál.

Při letní zprávě na blogu, jak jsme se měli u moře, jsem sklidila od chlapců kritiku,
že tu fotku, jak si oni hrají s míčkem na pláži, jsem tam dávat neměla. Že na ní vypadají jak dva uhonění psi.
No uvidíme, co mi pánové řeknou teďka.

A velké finále. Poslední den. A nejkrásnější azuro.

A Kubovo závěrečné eso v podobě samonástupu na vlek.

A pak už zase zpátky domů.

...

Dámy a pánové, upřímně - týden jsem nebyla v galerii, týden jsem nebyla v kavárně
a stejně to tam bylo - má vnitřní radost, mé klidné ticho.
Že by
Rózka, děvčátko z hor?!