Jak si pozvat Honzu Dědka

Velké finále mého letošního mediálního semináře patřilo tomu nejcivilnějšímu člověku v českém šoubyznysu, kterého jsem ve škole měla.

Novinář a moderátor Honza Dědek nás o týden dřív pozval na večerní natáčení 7 pádů Honzy Dědka do Švandova divadla a v pondělí na to za námi přišel do třídy.

Řekl nám, že střední školu studoval šest let a nikdy nikdy nikdy ve stavebním oboru pracovat nechtěl. Vyprávěl nám, jaké je to dělat rozhovor s Rolling Stones, když umíte anglicky asi tak tři věty. A upřímně popsal, jak svůj pořad dělal dlouhých jedenáct let jenom pro youtube, než se dostal na Primu.

Samozřejmě že se studenti museli zeptat, po kterém z hostů do budoucna touží a kdo jeho pozvání vytrvale odmítá. Řeč přišla na Jana Krause i Karla Šípa. A taky Martina Dejdara, Jiřího Lehečku či Lucii Neumannovou, protože právě ty jsme my viděli naživo na natáčení. Koho pozvat, koho ne a proč se někdo do jeho pořadu pořád cpe. A nebo proč nebyl dobrý nápad od manažerů týmu Ewy Farné tvrdošíjně trvat na tom, že zpěvačka vystoupí až jako poslední host. Vystoupila, ale nikdo už se nesmál. Lidi totiž nikdy nebudete bavit, když před vámi vystoupí jedinečný Štěpán Kozub ...

Jak dlouho bude Honza Dědek ještě vysílat na Primě? A jak dlouho se vůbec lidé ještě budou dívat na televizi? Finále našeho setkání na gymplu přineslo výjimečnou diskuzi a já jsem na své letošní maturanty hrdá. Umí se ptát, umí diskutovat, umí se vyfiknout do divadla, že jsem je nepoznávala. Kdo chcete, můžete se podívat teď v úterý ve 21:35 na TV Prima, jak nám to v talkshow slušelo.

Jak si pozvat Artyčok store

Splnil se mi sen. Už dlouho jsem do svého ekonomického semináře chtěla pozvat podnikatelskou dvojici, ale buď moje pozvání přijali pouze jeden z nich a nebo si přáli přijít každý zvlášť, protože každý měl jiný příběh.

I na Lízu a Tomáše z Artyčok store jsem si musela počkat, ale tento školní rok už nám to klaplo, oba přišli letošním maturantům vyprávět o svém byznysu a byli naprosto fantastičtí.

V kabinetu před hodinou ještě honem zpochybňovali mou volbu právě jich, nebyli si jistí, zda jsou dostatečně zkušení a úspěšní na to, aby mohli ovlivňovat budoucí generace. Ale to oni rozhodně jsou a mým studentům se líbili, hned co vkročili do dveří třídy, protože L. i T. jsou velice mladí, a to bylo děckám sympatické na první dobrou.

A pak začala neuvěřitelná show podpořena prezentací, kdy Líza s Tomášem skutečně krok po kroku, cihlu po cihle, popisovali stavbu jejich společného podnikání. Řekli, co oba studovali na vysoké škole a řekli, čím se dnes oba živí i mimo Artyčok store. A potom už jsme viděli zoufalou fotku původního krámku s květinami v ulice Dónská v pražských Vršovicích, který si mladá dvojice vlastníma rukama předělala k obrazu svému. K dokonale čistému prostoru, kde 1. prosince 2023 chtěla začít prodávat design dovezený z Japonska či Austrálie. Půvabné kousky, které jinde neseženete. Vizuální libůstky, které toužíte mít doma. A že se jim to povedlo!

Když přišel čas na otázky studentů, synergie Lízy a Tomáše nabrala na plné síle. Protože se snad pokaždé stalo, že slovo si vzal Tom a na dotaz odpověděl. A pak zakroutila hlavou Líza a řekla: "Tak tak to vůbec nebylo." A uvedla svou verzi. Ten zdánlivý nesoulad byl tak milý a uvěřitelný, že bylo radost je poslouchat. Proč podnikají právě ve Vršovicích. Proč nechtějí poskytovat franšízu. Jak si vybírají dodavatelé. Jak odmítají dodavatelé. Proč svůj prodejní prostor dotažený do nejmenšího detailu nepronajali jinému podnikateli, který tam chtěl prodávat kola. Nebo proč častěji nezvou lidi k sobě na pivo.

Míra jejich otevřenosti byla skvělá. A jakkoli oba měli tendenci popisovat svou podnikatelkou cestu slovy: "Takhle vy to určitě nedělejte", neměli pravdu. A přestože slovo "fuck-up" znělou tou hodinou taky opakovaně, bylo to výborné. Slyšet, jak má někdo svůj sen, za kterým si statečně jde. I když byl nesčetněkrát naivní nebo se mýlil. Poslouchat o tom, jak chcete neon, na který nemáte rozpočet, a tak si vymyslíte vlastní autorský postup, jak si vyrobit něco, co vypadá jako neon. A jak to nejdřív svítí až moc, a pak to upadne, ale nakonec je z toho váš ikonický vstup z ulice, kteří dobře znají lidí z Vršovic i Vinohrad. A znali jej i moji studenti, kteří šli někdy kolem.

Nebudu vám kecat, do téhle podnikatelské dvojice jsem se zamilovala. A když jsem pro vás chystala tento text, rovnou jsem u nich online nakoupila i pár vánočních dárků. Absolutně oceňuji, když někdo ví, co má rád, co ho dělá šťastným. Když umí věci realizovat, dotáhnout je do konce. Když je ochoten to sdílet s ostatními. Artyčok store se minulé pondělí rozhodně stal mým love brandem.

Lízo a Tome, děkuji, že jste přišli, poctivě se na nás připravili - a vystřihli ve škole perfektní přednášku. 

Vaše láska ke krásným věcem v nás zůstane.

Jak potkat ikonu

Darinu Křivánkovou miluji od chvíle, kdy jsem loni na podzim přečetla její autobiografickou knihu Jak si nabít hubu.

A když tato novinářka přijala pozvání stát se hostem mého Mediálního semináře na gymnáziu, nemohla jsem dospat. Ten den jsem jí pak koupila puget a těšila se na výjimečné odpoledne v životě. Navíc nás obě čekal takzvaný dvoják, podnikatelka a dřívější majitelka českokrumlovského bistra Topinka přijala pozvání i do Ekonomického semináře.

Čekala mě před školou v nádherném vlněném kabátě a s radostí v očích. V obou třídách pak s mými studenty mluvila otevřeně a s takovou energií, že i tuto generaci Z dokázala vtáhnout zpátky před rok 1989, kdy sama maturovala. Řekla jim o svém následném těhotenství i studiu na filosofické fakultě již s dítětem. Vyprávěla o práci v Lidovkách a Reflexu. A popsala, jak pak od filmových recenzí odešla na gastroscénu i jak si založila vlastní podnik.

A studenti se ptali. Jestli mají pro práci v médiích vůbec studovat vysokou. Jestli se někdy nebála, že svou recenzí ublíží tvůrcům. A proč ji přestalo bavit psát o filmu. I proč její byznys skončil. Chtěli vědět, kam podle ní v Praze na jídlo, kam na kafe nebo co si myslí o filmech rappera Řezníka. A Darina povídala a povídala a povídala. Chválila otázky, chválila moje děcka.

Řekla, jestli se dá dneska uživit psaním knih i proč pokračování jejího tolik úspěšného životopisného románu už najdete jen na placené platformě Forendors.cz. Odtajnila, na čem pracuje teď i jestli ještě někdy plánujete otevřít bistro. A skutečně upřímně popsala, co stálo za koncem její Topinky.

Přiznala, zda jsou či nejsou pro ni v životě důležité peníze i koho na české mediálně scéně sledujete ona, koho si platí a proč. Doporučila mým studentům práci v České televize či jiných léta etablovaných médiích a ptala, kdo dělá brigádu v gastru. A protože v ekonomickém semináři o podnikání měli tuto zkušenost skoro všichni studenti, byla vzájemná debata živá, praktická, autentická.

Když nám oběma obě představení skončila, poprosila jsem v kabinetě paní Křivánkovou o podpis do její kuchařky pro mého muže. David ji stejně jako já bezmezně obdivuje, my dva jsme spolu měli předplacené Lidové noviny sto let, my dva jsme spolu chodili do kina na filmy podle Dariny zhruba stejně dlouho.

A pak se stalo něco kouzelného - novinářka vzala knihu Gastrokroužku do ruku a nalistovala stranu 186, kde byl v receptu překlep a manželovi do něj rukou dopsala dvě nuly, které tam správně měly být. No, má ten chlap ale štěstí!

Darino, děkuji Vám. Byla jste půvabnější a citlivější, než jsem si vás vysnila. Bylo mi ctí.  

Jak si pozvat do hodiny eso

Začal podnikat tak mladý, že i DVTV si jeho věk dala do titulku rozhovoru s ním.

Moji studenti ekonomického semináře o podnikání si jej spolu s jinými přáli jako hosta v hodině a já mu poslala mail úplně naslepo na adresu info@XY.cz. Odepsal obratem - Dobrý den paní Belhová, rád dorazím. Byla jsem nadšená a ráda, a tak jsme první diskuzní hodinu stihli už v září.

Přišel ohromně milý, mladý kluk s brýlemi, usmíval se a kýval, když jsem mu před hodinou v kabinetě popisovala můj koncept: ředit klasickou výuku ekonomie na gymnáziu s hosty z praxe, kteří už nejednou svým příběhem shodili teorii z knížek ze stolu.

Ve třídě na nás čekala partička patnácti maturantů, kteří s hostem měli načtené rozhovory ve Forbesu i jinde a otázky na něj připravené v tabletech. Ptali se jej na špatná byznysové rozhodnutí i pracovní podmínky jeho zaměstnanců, protože sami měli dost drsnou zkušenost od konkurence. A pak se najednou Bára zeptala, proč přijal pozvání k nám na gympl. A host hlesl: "Protože nemám české školství rád." Následoval dechberoucí příběh o studiu na americké základní škole, kterou absolvoval. Host byl vtipný i drsný zároveň, upřímný, přímý a jeho zpověď obsahovala plno anglických výrazů, i těch ne slušných. A potom řekl, že se mu prostě moc líbila moje odvaha pozvat právě jeho.

Náš host rozjel velký byznys před covidem a lockdowny mu hodně pomohly. Zkusil si mnoho fuckupů, toxický vztah v práci i doma. Hýří neotřelými nápady, pracuje moc hodin denně, ale na první pohled je na něm hezky vidět, že v tom, jak tráví volný čas a pečuje o sebe, nekecá.

Náš host je zcela stoupencem cirkulární ekonomiky; jeho podnikání nemá žádné vstupy, ekologickou stopu tvoří pouze obalový materiál a doprava. Náš host je veliký minimalista, který svým podnikáním zachraňuje stromy. Je z generace Z, skoro nic nevlastní a používá AI - a to radil do života i mým studentům. Protože vás nikdy nepředběhne umělá inteligence, ale člověk, který umělou inteligenci používá.

Když jsem se jej na odchodu na schodech ptala, kam chodil na střední on, popsal mi i tu křivdu, která se tam tehdy stala a řekl, že jej teď zvou na besedu každý rok, ale rány se ještě nezcelily. "Jak se vám to líbilo?", chtěla jsem vědět od svých studentů na závěr hodiny. Jasně, setkání předčilo jejich očekávání. Nízký věk a vysoký obrat, na to studenti slyší. Kritiku školství ve škole slyší už méně. Dobře my!

Jak byl mým hostem Robert Záruba

Přepsala jsem dějiny svého mediálního semináře na gymnáziu a pozvala si jako hosta pana Zárubu.

Přišel, v rychlosti si nechal v kabinetě všechno popsat, podivil se nad tím, že se na gymplu učí mediální výchova, típl dva telefony a šli jsme na to.

A protože Robert je nejenom obrovský, ale i obrovský šoumen, záhy pochopil, že legrace je v diskuzi s námi vítána, a tak se rozhodl, že si na chleba namaže paní profesorku. Jakože mě!

 

Když se v profesním životopise představoval, dostal se přes hromady popsaných sešitů se sportovními výsledky, přes studia žurnalistiky a práci v Česko(slovenské) televizi až k tomu, jak dnes vede seminář v bakalářském i magisterském studiu na Fakultě sociálních věd. A v ten okamžik jsem se jej zeptala, kolik takových sportovních moderátorů u nás ročně odpromuje.

 

On v tu chvíli vyletěl jak čertík z krabičky: „To nesnáším! Slovo moderátor!“, řval na celou učebnu. „Ale víte, že Vy to jste?“, nedala jsem se. „Nejsem! Víte vy, kdo je to moderátor?“, obrátil se Záruba honem na studenty. „Leoš Mareš!“, řekl jeden z nich. „Neeee!!“, řval sporťák ještě hlasitěji. „ Ale oni to tak přece říkají – Leoš Mareš, moderátor Evropy 2“, hlesl Oliver. „A přesně to říkají blbě!“, hodnotil práci svých kolegů R.Z. ostře.

 

„Tak kdo je podle vás moderátor?“, hecoval studenty už úplně nahlas naoko rozezlený Robert. „Ten, kdo moderuje diskuzi mezi dvěma hosty, třeba Václav Moravec“, zkusil to polohlasem Adam. „Výborně, napodruhé a hned dobře“, pochválila jej televizní hvězda. Třída se smála, tím spíš, že právě Adam k nám do semináře nepatří, byl to jeden z těch mnoha studentů našeho gymnázia, co jen přišel na výjimečnou diskuzi se sportovní legendou.

 

A pan Záruba nám hned pak pečlivě vysvětlil rozdíl mezi moderátorem, komentátorem, reportérem a redaktorem. „Takže to jsem vlastně já, když to tady s vámi moderuji“, uzavřela jsem rádoby přísný úvod. „Přesně!“ zasmál se Robert od srdce.

 

A potom už přišla řada na otázky studentů. A ti chtěli vědět úplně všechno. Jestli je pan Záruba komentátorská star i za našimi hranice (není). Jak skutečně to bylo se sporným faulem Kanaďanů na útočníka české dvacítky Petra Sýkoru na Mistrovství světa v Ottawě (to vysvětloval velice podrobně a velice dlouho). Jak dlouho mu trvá příprava na přímý přenos (18 hodin, které nikdy nemá). Má nějaké rituály (nemá). Která utkání byl chtěl komentovat, ale nekomentoval (československé finálové účasti na mistrovství světa ve fotbale 1934 a 1962). Žádná budoucí už nebudou, protože co komentovat chce, to komentuje, od toho je šéfkomentátor sportovních pořadů! (smích)

 

Děcka chtěla vědět, co dělá ve volném čase, jestli vůbec nějaký má (nebudu prozrazovat), s kým se mu nejlíp spolupracuje (se všemi) nebo jestli bude spolukomentovat letošní mistrovství světa v ledním hokeji opět s dokonalým Jakubem Voráčkem (nesmíme prozrazovat). Řeč přišla i největší bizár, který se mu kdy při práci stal (ten si pusťte na youtube) nebo co je pro něj dosavadní vrchol kariéry (ano, hádáte správně, je to Nagano).

 

Pro milovníky sportu jsme se bavili o sportovním archívu ČT, Záruba se zoufale snažil vysvětlit studentům, co byl kotoučový přehrávač (věděla jsem jenom já a obě přítomné zástupkyně) a na konci hluboce litoval toho, co mně řekl už na začátku. Že dnes zapomněl dárek pro nejlepší dotaz, že vždy na besedu přinese aspoň kotouč Buly – hokej živě, ale že dnes stejně bylo těch skvělých dotazů obrovsky moc. Vyfotil se s námi a šel.

 

Na chodbě na mě ještě zíral, že jsme mu vyrazili dech, že studenti byli fakt super připravení, že tohle nečekal. Doporučil mi, koho si mám z médií pozvat příště, a když jsem se vrátila do kabinetu, řekla mi kolegyně, že tu sklenku s vodou, co z ní Robert Záruba pil, nemám mýt, ale vystavit ji dole u vchodu do vitríny slávy mezi studentské trofeje (zase smích).

Jak jsem byla v DVTV

Když byl Martin Veselovský minulý školní rok mým hostem v semináři Mediální výchovy, pozval mě také na exkurzi k nim do redakce. První týden v listopadu u nás na gymnáziu tradičně patří zájezdům, výletům, návštěvám, a tak jsem se dohodla s editorem DVTV Janem Ouředníkem a v pondělí ve dvě jsem spolu s dvacet studenty stála dole na recepci karlínského komplexu Rustonka.
 
Čekali nás oba pánové, v civilu a se srdcem a humorem na dlani. Vyhradili si na nás dvě hodiny, představili svou internetovou televizi, a pak dali prostor dotazům studentům. Já tam v čele seděla vedle nich a dost mě rozhodili. Už léta si myslím, že můj koncept seminářů, kdy si zvu do školy skvělé hosty, je výborný. Ti dva gentlemani však na otázky studentů dokázali ve stejnou chvíli jeden kývat hlavou a druhý jí kroutit. A mně došlo, co je lepší než host. Dva hosté!! Vzájemná dynamika, shoda i neshoda otevíraly diskuzi ještě víc, šlo se pod povrch, padalo více otázek, zůstávalo více otazníků.
 
Martin byl vtipný a laskavý, jak už ho z mých textů znáte. Vyfotil si nás i sebe, když mu přišlo upozornění od BeReal. Utahoval si ze svého věku, a ještě více z věku starší Daniely a vysvětloval, proč je potřeba, aby v DVTV pracovali mladí lidé, včetně žen čerstvě po porodu. Ale hlavně chtěl vědět, co si studenti myslí – koho by do DVTV pozvali oni, odkud berou informace o světě, komu nebo čemu věří a nevěří.

Jan byl důstojný a otevřený každému hostu, každé celebritě z každé reality show. Řekl nám, který host jim v rozhovoru zvedne čísla sledovanosti i předplatného zaručeně i to, že to ten bývalý snowboardista o sobě moc dobře ví. Řekl, stojíc hned vedle Martina, který rozhovor skončil příliš brzy a který příliš pozdě a proč to bylo blbě. Řekl, že dobrý rozhovor má hotový svůj titulek ještě dřív než vůbec začal. A upřímně popsal, jak mu dnes opět někdo volal s finanční nabídkou, že si rozhovor na DVTV koupí.

Dvě hodiny utekly, jako když luskne. Pak nás všechny poslali vyčůrat a pozvali do studia na živé natáčení. Posedali jsme si natěsno vedle sebe na zem na kamery, Daniele maskérka přepudrovala nos, technik přeleštil Prontem stůl, zvukař všechny hosty ozvučil. Paní Drtinová se režiséra dokumentu zeptala, jak se správně vyslovuje název filmu Dajori, a hlavní hrdinky, jak se jmenuje její sestra. Paní byla nervózní, Daniela na ní mrkla: „Nebuďte, to bude dobrý, to jen ta světla tady svítí jako při výslechu.“ A měla pravdu, ostrost technických lamp byla šílená a napětí ve studiu rostlo. Režisér filmu ještě stihl říct, že film režírovali dva, ještě s kolegou, to už ale paní Drtinová řekla, že si nezapamatuje, ale že má jeho jméno určitě sám někde zmínit. A pak zazněl pokyn z režie a šlo se na to.
 
Romská žena popsala, co se ve Varnsdorfu stalo, kde bydlí a proč si mohla vzít prozatímně do péče děti rodičů, kteří se ne svou vinou ocitli v bytové tísni. Zaznělo, jaká v tu chvíli byla pomoc tamějších sociálních úředníků, přesněji nepomoc. Proč jsou Romové negramotní nebo jaké ona sama měla dětství. Když vyprávěla, jak jí dvě malé děti nechala i její vlastní sestra a už se pro ně nevrátila, tekly mi slzy a nos jsem si tiše otírala do rukávu košile.
 
Nevím to, ale náhoda to být nemůže. Že moji studenti elitního pražského gymnázia museli vidět právě tento rozhovor. V domácím úkolu to bylo půl na půl, jestli by si rozhovor sami na sítích pustili, každopádně nehybně pohnutí jsme byli ve studiu všichni. Až na další hodině ve škole jsme se dozvěděla od dvou kluků, co využili nabídky dívat se na rozhovor ze střižny, že i tam se plakalo. Je mi 43 a už dobře vím, že já svět nezměním. Ale mých patnáct let praxe ve škole mi už dovolilo učit osobnosti, které dnes hýbou světem – od Paříže až po Kyjev. A proto věřím, že tato moje letošní dvacítka taky dokáže něco dobrého. Jsem šťastná, že rozhovor viděli. Jsem šťastná, že brečeli. Věřím jim a věřím v lepší budoucnost v jejich rukou.
 
Když rozhovor skončil, kamery i světla zhasla, hosté i my jsme se ve studiu vyfotili, byl ještě kratinký prostor se zeptat paní Drtinové. Ptala jsem se jí na míru nervozity před rozhovorem i jak se jí samotné na sebe pak ex-post kouká. Ona se ptala studentů na jejich studium, současné i budoucí, mluvila o své dceři, jejich úspěších i jejím mateřském strachu o ni. Když jsme se loučily, stiskla mi tahle nejostřejší žena české žurnalistiky ruku překvapivě jemně.
 
Děcka pak už spěchala ztemnělou Prahou - do autoškoly, na tréninky, domů. My jsme si s Janem ještě něco dořekli a byl konec. I když jak se to vezme, pro maturanty to byl dost možná začátek.

Jak se mi daří získávat zajímavé hosty

To je nejčastější otázka, kterou k učení na gymnáziu dostávám, tedy spolu s otázkou, zda jsou mi za to moji studenti vděční, co pro ně dělám. Ale popořadě.

Učím ekonomický seminář o podnikání a seminář mediální výchovy. A hosty do nich oslovuji úplně všude. Už přišli moji přátelé a přátelé mých přátel. Přišli moji kolegové z jiných prací, přišly moji klienti, moji bývalí studenti. Přišli bratři a sestry mých přátel, rodiče spolužáků mých dětí, naší sousedé.

Jsou hosté, které si pozvou studenti sami; to jsou pak jejich přátelé, přátelé přátel, zaměstnanci či zaměstnavatelé rodičů, jejich sousedi.

Některé hosty jsem viděla v rozhovoru na DVTV, užasla jsem a řekla si, že toho nebo tu chci mít v hodině! Napsala jim na bezpohlavní firemní mail info@xy.cz a čekala jsem, jestli se mi vůbec někdo ozve.

Bez odpovědi zůstaly všechny moje maily do České televize, do Českého rozhlasu nebo časopisu Elle. Neodepisují ani instagramoví, ani investiční influenceři. Obecně jsem úspěšná tak v padesáti procentech. Produkční práce v seminářích chce obrovsky moc času, věčnou naději a stálý optimismus - že to, co děláte, má smysl. Musíte se pořád koukat kolem sebe a musíte to pořád zkoušet.

Obecně mám ale vyzkoušené, že čím vyšší šajba, tím snadnější je ji pozvat. Martin Veselovský přišel k nám do školy ani ne do týdne od pozvání. A podnikatelé? Z těch opakovaně cítím, že čím úspěšnější jsou, tím zodpovědněji se cítí ke společnosti, k budoucí generaci, ke gymnaziálním studentům, a pak rádi přijdou.

Skvělá je také Nadace České spořitelny Den pro školu, která vytvořila dlouhý seznam odborníků z praxe, které můžete jako učitelé oslovit a oni za vámi přijdou na základní či střední školu. Mně se tak podařilo přivést hollywoodskou kostýmní výtvarnici Stáňu Šlosserovou, která dělala kostýmy filmům jako Gladiátor nebo Černý jestřáb sestřelen a jako host na gymplu byla taky na Oscara - skvělá, úžasná, otevřená, vostrá a motivující. Přesně to, co ve čtvrťáku potřebujete a chcete!

Pak jsou taky hosté, kteří mi odepsali, že účast v semináři "je mimo jejich komfortní zónu" nebo tací, kteří řekli, že přijdou, a pak trapně nepřišli. Ale já vím, že to není vůbec lehké postavit se před publikum, stát si za svým příběhem a odpovídat studentům na otázky. Taky všichni hosté, včetně největších hvězd Martina V. či Terezy K., tam zcela upřímně propotili triko.

A jak je to s vděkem mých studentů? Děcka ve škole se mi po hodině nevěší na krk, že jsem nejlepší. A já to ani nechci. Jsem si jistá, tím co dělám, věřím ve svůj pedagogický přístup a tematický plán seminářů. A vidím to pokaždé v jejich tvářích - že je to baví, že se uvnitř nich něco děje. A taky mi to dost píšou do domácích úkolů.

...

O mých seminárních hostech se více dočtete tady.

Jak Tereza Kostková učila za mě

Jako finálový host mého mediální semináře přitančila herečka a moderátorka Tereza Kostková.
 
Přišla naprosto připravená a s velikým zájmem o naše studenty. Už v kabinetě mi povídala, o čem by chtěla mluvit, co by děcka mohlo zajímat, co si řada lidí myslí, že je v televizi jinak, než ve skutečnosti je. Když jsem jí nabídla duritku s vodou, moje kolegyně se hned jala jí vařit kafe. Prostě přišla hvězda!
 
V hodině se Tereza představila, od střední pedagogické školy, přes divadlo v Chebu i divadlo Na Palmovce. A moji studenti opět kroutili hlavami, že neznají ani diskžokeje Petra Salavu, ani ředitelku všeho Líbu Šmuclerovou. Znali ale dějepisnou televizní show s Markem Ebenem, kam kdysi paní Kostková dělala casting, ale neuspěla. Až si na ni vzpomněli za dvanáct let poté – se Star Dance.
 
Pak přišly na řadu otázky studentů, které byly hodně o tancování; o tanečních favoritech, tanečním bodování nebo proč už čtyřikrát odmítla tančit ona. Ptali se na protekci od slavných rodičů. Ptali se na seriály, a jestli se na sebe v nich Tereza kouká; prozradím nekouká. Ptali se, kde a co hraje v divadle. A chtěli vědět, jestli by jim neporadila, jak se naučit tak krásně a bez trémy mluvit před lidmi.
 
Křehounká Tereza na židli vedle mě byla živel. Bylo jít tak o osmdesát procent víc, než jak ji známe z obrazovek nebo z rozhlasu. Bylo jí tolik, že jsem si v jednu chvíli sama řekla, že to ona by měla učit mediální seminář na gymplu. Se svou zkušeností z moderování reality show i z těch, které odmítla. Se svou zkušeností, kdy se člověk kumštem prostě ani neuživí. Nebo jaké je to přetáčet úspěšný seriál místo kolegyně, která si po pár dílech zlomila nohu - když vám to zavolají ve čtvrtek, že v pondělí se točí.
 
Hodina a půl neskutečně utekla a ve chvíli společné fotky naše celebrita se studenty vtipkovala, aby se jich doma neptali: „A která že je ta Kostková?!“
 
A když jsem ji pak ve futrech na odchodu ještě poprosila o podpis pro mého muže, vytáhla Tereza z kabelku svou fotku na klasickém fotopapíře a věnovala mu ji fixou na tabuli. Měla by za mě učit častěji – takovou (překvapivou) radost David už dlouho neměl!

Jak byla Barbora Černošková mým hostem

Když jsem ji vedla do kabinetu, pozdravila ji moje kolegyně s překvapením v hlase: "Jee, neznáme se?" Když si pak Bára odskočila, špitla jsem Janě, kdo to je a ta si v šoku lehla na stůl: "Ty vole, já myslela, že je to naše bývalá studentka, že jsme ji učily - mi byla povědomá ..."

A pak zazvonilo a televizní moderátorka v nepřehlédnutelně půvabném fuchsiovém kostýmu vkročila do třídy a tím nejkultivovanějším možným slovním projevem - měkkým polohlasem, bez jediného přeřeku či balastních slov přestavila mým studentům své vysokoškolské studium na právech i jinde, svůj (zatím nerealizovaný) profesní sen, komické scénky z brigád i jak se dostala do České televize Brno.

Pak tahle nejsympatičtější Barbie řekla, co je mediální projekt Bez frází, kde sportovní osobnosti předávají zkušenosti pomocí příběhů vyprávěných jejich vlastními slovy bez příkras a omezení. Jak je těžké podobný formát dostat do televize a kdo tady nechce(!) slyšet o tom, že i sportovci mají své trable.

Potom Bára ukázala na svou klopu saka, chytla mezi prsty lesklou brož a rozpovídala se o charitativní organizaci Žlutá stužka, pro kterou také pracuje - a která pomáhá mimo jiné dětem, jejichž rodiče jsou ve výkonu trestu, a kterých je v Česku šokujících čtyřicet tisíc. A tahle růžová bloncka pak zcela otevřeně a autenticky popsala prostředí českých věznic, které navštěvuje, mužské i ženské. Tamější prostor, režim i pach.

Na to se moji maturanti mohli začít ptát. A celá partička necelých dvaceti lidí se spontánně rozdělila na dvě půlky, a zatímco jednu zajímala spíš moderace olympiády letos v létě, příprava Branek Bodů Vteřin či kdo je líčí a vybírá kostýmky v pořadu Sama doma, druhá se ptala na život za katrem.

Proč je ženská věznice ještě horší než mužská, proč se denně mohou mýt jen ti, co pracují a proč tedy nepracují všichni vězni. A jestli náhodou pachatelé trestných činů nebyli nejdřív samy svým způsobem oběti. A tahle vážná filosoficko-společenská diskuze se zcela přirozeně mísila s mediálními otázkami.

Kdo je navenek největší sportovní miláček národa, zatímco ve studiu vyhazuje Báru ze studia. Jakou scénku předvedla nejvyšší česká herečka nedávno v Sama doma ještě než se zapnuly kamery, pak si ale vzpomněla, že Černoškovou vlastně zná ze sportu a miluje ji, zatímco Kraus vůbec. Nebo jak se loví hosté na chodbách Kavčích hor, když jiný smluvený host nedorazí. 

Někdo chtěl vědět, jak to Bára všechno zvládá (hodně spí, dobře jí a málo pije), jaký sport má sama nejradši a na co se půjde naživo podívat v Paříži. Někoho zajímalo, zda měla vždy tak výjimečný hlasový přednes nebo se na to nějak školila, a to nám pak Baru vyšvihla několik extrémně komplikovaných českých vět, včetně dlouhých jmen indických sportovců.

Bára je prostě superžena!

...

A já jí moc děkuji za včerejší setkání u nás ve škole.

Děkuji za obrovskou dávku energie, nadšení a upřímnosti.

Děkuji za přesah z médií do společenských témat - protože přesně takto má podle mě probíhat školní výuka budoucích generací.

Když odešla, studenti čuměli; a řekli, že je svá. Díky, že v jedné hodině dokázala rozbít tolik stereotypů

- díky, že díky ní není svět růžovější, ale  b a r e v n ě j š í!

...

A všecko nejlepší k dnešní narozkám, Báro!

Jak byl Martin Veselovský mým hostem

Kdo mě čtete už dlouho, víte, že jednou týdně učím na gymplu mediální výchovu.

A kdo mě nečtete dlouho, vězte, že jednou týdně učím na gymnáziu mediální výchovu.

Do semináře pro maturanty si pravidelně zvu hosty z médií, a když jsem napsala zvací mail do redakce DVTV, odpověděli mi, že Martin Veselovský může přijít příští týden. S rozhovory na DVTV pracujeme v semináři běžně, studenti Martina dobře znají, a tak jsme se na něj všichni moc těšili.

Když mi pak v kabinetě zazvonil telefon a v kouzelném sluchátku zaznělo ještě kouzelnější "Dobrý den, tady Martin Veselovský.", šla jsem mu otevřít na vrátnici. A celou cestu po schodech jsem měla pocit jako by tam dole za prosklenými dveřmi měl stát George Clooney, Brad Pitt, Matthew Perry, Lenny Kravitz nebo tak někdo. A stál.

A vyrazil mi dech. Kromě toho, že byl nejmilejší a nejgalantnější, měl na nohou ty nejčistější bílé tenisky, jaké jsem kdy v životě viděla. A já si hned řekla - on sem snad přiletěl! Ty boty se nikdy nemohly dotknout chodníku, tak byly běloskvoucí. On je prostě boží.

A ještě než nám zazvonilo na hodinu, stihli jsme spolu probrat koncept semináře i naší školu, plavání našich dětí i společné známé. Kdokoli ale přišel tu přestávku do mého kabinetu, ten se ho hned lekl, stejně jako lidé po chodbách školy - tak slavný Martin je. A pak si pan Veselovský podal ruku s naší paní zástupkyní a šli jsme na to.

Seminární studenti se M.V. ptali, zda jej více baví politické rozhovory nebo ty lifestylové. A co ho na té práci vůbec baví. Proč začínal v hudebním rádiu, a jestli má kapelu. Nebo jestli jeho rozhovory měly někdy právní dohru. Zda je DVTV výdělečný byznys a koho by si jako hosta rád pozval. Kolik lidí pracuje v DVTV, a jestli tam nemohou jít studenti na stáž.

A Martin povídal a odpovídal a odpovídal a povídal; a byl úplně takový, jakého ho známe z obrazovky. Přemýšlivý a přesný. Vstřícný a laskavý. A vtipný. A bavil nás a bavil sebe. A smál se nahlas, třeba když studenti nevěděli, kdo je Roman Holý a já děcka vyzvala, ať si jej najdou v telefonech, protože jeho vizuál jim hned napoví. Ale nenapověděl a studenti fakt nevěděli a Martin se chytal za hlavu a ptal se, jestli já ho znám. A já řekla, že jsem J.A.R. měla na gymplu na kazetě, a to už jsme se smáli úplně všichni.

Pan Veselovský s námi také hovořil o jeho aktuální nabídce pracovat pro TV Nova, o (ne)možném návratu do České televize. Zda mu hosté během rozhovoru někdy začali být nesympatičtí, a naopak. Jak si své hosty za čas nepamatuje, ale předstírá, že jo. Proč už dlouho neměl ve studiu Petra Fialu nebo Tomia Okamuru. A také nám prozradil, s kým bude dělat rozhovor zítra nebo jakou budoucnost plánuje celá DVTV do dalších let.

A úplně na konec jsem je všechny vyfotila, což byl Martinův nápad. Protože jsme se dostali k tomu, že jsem k nám na gympl pozvala i jiného slavného moderátora, který je teď tak slavný, jak moc je tetovaný a on mi to slíbil, a pak šestkrát nepřišel a já to s ním vzdala. A Martin mi na to hned řekl, že se se studenty vyfotí a pošle Čestmírovi tu fotku se slovy: "Cha-cha!" 

...

A když jsem panu Veselovskému večer tu společnou fotku poslala,

odpověděl mi tak hezky, že si tu sms - stejně jako celé naše setkání - budu hýčkat ještě hodně dlouho.

Jako profesní milník a odměnu za práci. Jako moji životní schůzku.

O podnikání se Železnou koulí

Nápad pozvat si tohoto hosta do mého ekonomického semináře na gymnáziu přišel od vás sledujících. Fitness koncept Železná koule jsem nejdřív chvíli sledovala na instagramu, poté jsem Michala Radara Vrátného oslovila. Na mail reagoval do minuty, zavolal mi, jasně se zeptal, co chtěl vědět - a pak řekl: Oukej.

Michalovi bylo o něco málo víc než mým studentům, když sám rozjel svůj byznys. A tak jim napřímo, ještě začerstva a na tykačku mohl předat, jak začínal. Jak se mu první vydělaná pětistovka za hodinu cvičení zdála strašně moc, ale proč je to vlastně strašně málo. Jaké měl sny, jaká očekávání. Proč chtěl trénovat profesionální sportovce, a místo toho měl tělocvičnu plnou křehkých IT. Nebo proč dnes mnohem raději než Karlose Vémolu trénuje táty od rodiny, co tady chtějí být pro své děti co nejdéle.

A studenti se Michala ptali - na všechna jeho tetování a z podnikání, jak si vybírá trenéry i jak je těžké lidi propouštět. Jak své podnikání financoval. A jestli to chtěl někdy všecko zabalit a skončil. Taky proč už není CEO Železné koule. A kde vidí svoji budoucnost.

Jeden z včerejších Michalových výroků - Cena dělá hodnotu, jsem si pro studenty vybrala za domácí o úkol,

aby o něm napsali esej a Michalovi děkuji za vše.

Za chuť se s děckama bavit, že se o ně zajímal. Že jim jadrně přiznal své minulé i nynější chyby.

Že nám předvedl své obrovské nadšení a ochotu udělat pro svůj sen všechno.

Že nám nejvtipněji popsal, že vznikl název Železná koule, když webová doména kettlebell byla již obsazená.

I že se studentům nežinýroval říct, co jej v podnikání nejvíc lechtá na koulích.

...

Koule do každé školy, řekla bych.

My děkujeme, bylo nám ctí.

Jak učit o Ukrajině

Časopis Respekt nabídl zdarma učitelům svůj audio materiál. A tak jsme teď se studenty na gymnáziu pracovali s hodnotami, o kterých šéfredaktor Erik Tabery píše ve svém úvodníku. Říkala jsem si, že pouze poslouchat mluvené slovo o válce bude citlivější - že za poslední čtyři týdny jsme toho z Ukrajiny všichni viděli opravdu mnoho a opravdu zlého. Přesto i tak se mým studentům dojetím lámal hlas, když měli odpovídat na otázky.

Ve skupinové práci a pomoci internetu ve svých telefonech pak připravili seznam firem a organizací, které nyní vystoupili proti Ruské federaci.

A v závěru semináře jsme si našli i prostor pro humor a recesi, která prostě ke každé lidské události patří. A zasmáli jsme se společně; studenti hned věděli, co a kde hledat. A bylo to úlevné.

Přesně opačnou tíhu jsem o týden později pak na sobě cítila doma, když jsem četla třicet dopisů, kdy moji studenti dostali za úkol napsat psaní Vladimíru Putinovi. Zadání znělo: Pane Putine, můžete mi vysvětlit, proč ... a dál už v rozsahu dvou set slov měli pokračovat sami. Argumenty studentů, faktografická znalost i silná míra jejich empatie s ukrajinským národem byla opravdu výborná. A to včetně těch studentů, kteří dopis napsali i formálně správně, když si našli přesnou adresu Kremlu či těch, kteří se s Vladimírem Vladimirovičem loučili slovy "Snad ne nashledanou", "Sbohem" nebo "Slava Ukrajině!"

...

Pokud by pro vás byl podobný materiál také šikovný, neváhejte oslovit pana Taberyho

tabery@respekt.cz.

Jakkoli vám, sobě a světu moc přeji, abychom ve školách o této válce již mohli učit jako o minulé!

Audiomateriál načetl výjimečný Ivan Trojan.

Odpověď od pana Taberyho, která mi přišla do minuty.

A vtip z Dikrobrazu - měsíc před invazí do Československa 1968, o kterém psal Erika Tabery.
...
Níže pak některé současné trefné recese od mých studentů.

O podnikání s podnikateli na gymnáziu

Dalším mým vzácným hostem v semináři ekonomie, který učím na pražském gymplu, byl architekt Peter Sticzay-Gromski. A vyprávěl studentům, jak začínal hned po revoluci v Anglii, kdy více pozornosti, než jeho vlastní architektonické návrhy, budil chlupatý žlutý papír, na který jediný se dalo kopírovat na jediném místě v Londýně, na československé ambasádě.

Vlastně začal tím, že nejdůležitější ve všech oborech je umění komunikace. Pro koho postavil ten nejkrásnější dům, ale pár se stejně rozvedl. (Podle Petera se při stavbě domu rozvede pět párů z deseti.) Jak se staví pro obec a pro stát, když se u moci střídají různé politické strany. Nebo proč má naše šedesát let stará funkcionalistická budova gymnázia konkávní markýzu - což pro nás všechny byla zpráva, která navždy změnila náš pohled na školu; i na svět!

Povídání se protáhlo o půl hodiny, nikdo nechtěl jít domů a jeden z mých studentů (aktuálně již přijatý na architekturu) se Petera zeptal na možnost brigády v jeho ateliéru.

Jsem opravdu šťastná učitelka.

...

A máte-li tip, koho bych si mohla pozvat příště - kdo by se se studenty podělil o svůj čas a talent, prosím napište mi. Hledám podnikatelské příběhy plné inspirace, kuráže i pokory.

Klidně ať osobnosti taky mluví sprostě, ale upřímně. Hledám do školy lidi ze života!