Deset nejkrásnějších míst ke koupání

Plavková sezónu je tu.

A tak jsem pro vás vybrala fajn, vyzkoušená místa, kde si zaplavete, naobědváte se zmrzliny a spokojeně usnete ve stínu, však to znáte - prázdninové lážo plážo s dětmi.

1. Začnu u nás doma - v biotopu v Radotíně. Přírodní koupání bez chloru, za to s výhledem na zbraslavský kostelík a Cukrák. V koupacím jezeře si můžete zaplavat i užít paddleboard. V zimě pak zchladit po sauně - jako Mitnik.

2. Koupaliště u jezera Lhota - obrovská vodní plocha kousek za Prahou, s vůní borovic a písečnými plážemi. A kdo se chcete vyhnout lidem, neberte si plavky - máme vyzkoušeno na vlastní kůži, že v nudistické části je lidstva poskromnu.

3. Jezero Konětopy - zatopená pískovna s průzračnou vodou, dříve zavřený a nedávno znovu zpřístupněný lom, koupání s travnatou i malou písčitou pláží. A kdo máte rád vodní rarity, třeba potkáte tamější sladkovodní medůzy.

4. Lesní koupaliště Hejnice (Jizerské hory) - kouzelné místo, kde si zaplave vaše tělo a odpočine vaše duše. A kdo chce, může si tam klasickou duši půjčit na vodní blbinky.

5. Lesní plovárna Nové Buky (Krkonoše) - úžasná a fotogenická plovárnička v údolí mezi kopci, studenější voda, za to vřelejší přístup; a půjčí vám i paddleboard.

6. Vodní nádrž Lipno - v jihočeském moři jsme se koupali teď minulý víkend. Voda byla ještě dost svěží, a tak jsme se z písčité pláže v Nové Peci vydali na paddlech po Vltavě proti proudu. Nádherné a zenové. Nula lidí, milion zážitků.

7. Rybník Osika (Česká Kanada) - v romantickém zákoutí Javořické vrchoviny. Pozvolná písčitá pláž, čistá voda a pro milovníky letního retra k vypůjčení i poctivá kovová šlapadla. 

8. Rybník Velký Pařezitý (okres Jihlava) - klasický český rybník s bahenním dnem. Schovat se na dece můžete do stínu rozkošatělých buků a domů si krom parádních zážitků dost možná odnesete i zdravou rašelinu na kůži.

9. A na závěr vodní nádrž Žermanice, čistě z nostalgie a pro naše silné severomoravské kořeny - kde jsme s mužem před více než dvaceti lety sbalili těžký socialistický stan a kempovali U Psí boudy. Jestli to nebude láska?!

10. ...

Desítku už tradičně nechávám na vás - inspirujte, pište do komentářů, řekněte kde.

Kde si dá tělo do těla, nálada stoupá a běžné starosti klesají hluboko ke dnu?

Kam se chodíte koupat vy?

Z Nové Pece proti proudu Vltavy.

Přeji vám šťastnou a bezpečnou jízdu létem!

Deset nejkrásnějších chalup

Jaká chalupa je nejlepší? Když uvnitř krásně voní duchny a venku se dá dlouho snídat.

A za mě ještě - když má fajn koupelnu. I to patří k prázdninovému relaxu a letnímu zenu ženy.

Toto je moje vyzkoušená best of desítka, kde jsme si to s dětmi moc užili.

1. Chalupa Sára v Sumrakově (Česká Kanada) - původně zemědělská usedlost s uzavřeným dvorem na konci vesnice, dál už je jen ovocný sad, keře rybízu a pole. Uvnitř si pak můžete užít dlouhý stůl, strakaté hrnečky a teple rudá kachlová kamna.

2. Chalupa Viktorie v Sumrakově (Česká Kanada) - menší sousedka v ulici, také s dokonale uzavřeným dvorem a v kuchyni s designovou modrou lednicí. To chceš!

3. Chalupa Bílý Potok pod Smrkem (Jizerské hory) - s obrovskou zahradou a ještě větším ořechem uprostřed ní. Pod něj si sednete s kafem, hned co vás přestane bavit ta nekrásnější tyrkysová kuchyně uvnitř. A kdyby počasí venku nebylo úplně ažúr, těšte se domů na jejich krbová kamna ve světnici.

4. Roubenka Anna, Kořenov - Polubný (Jizerské hory) - skutečně roubená horská chalupa na rozhraní Jizerek a Krkonoš, nádherné místo; výborně vybavená, s poetickým výhledem i super saunou.

5. Bouda U vleku (Krkonoše) - současně rekonstruovaná chalupa přímo na sjezdovce. Skandinávsky sympatický interiér i exteriér, s kouzelnou terasou i vlastní saunou.

6. Chalupa Lysečinky (Krkonoše) - nová roubenka v malebném údolí Lysečinského potoka. S dokonalé velikou spíží, šikovnou kuchyní, ale hlavně milým posazením venku - s výhledem/výběhem na louku.

7. Chalupa U Matěje v Bartošovicích (Orlické hory) - pozor pozor na skutečně nízké stropy, ale i s boulí na hlavě si užijete milé stavení na jižním svahu s venkovním krbem za chalupou. Stejně jako romantickou vesnici a nedaleký Neratov.

8. Sudetský grunt (Jeseníky) - podhorské stavení z roku 1858, obklopené ovocnými stromy, loukami a potůčkem. Doma s tradičním dobovými dvoulůžky v ložnici i nadčasovou marockou dlažbou v koupelně.

9. Chalupa Bzové - Karolínka (Beskydy) - v samém srdci Valašska, bezvadný výchozí bod pro turisty i kousek do Nového Hrozenkova vykoupat se v tamějším Balatonu. Nová chalupa s velkorysým posezením s grilem i opičími prolézačkami pro děti.

10. ...

A co byste opět za desáté přidali vy? Kam jste se vydali na české prázdniny a bylo vám tam hezky?

...

Děkuji předem za vaši príma inspiraci.

A kdo ještě nemá na léto sbaleno - doporučuji Mitnik organizéry.

Šikovné pořadače všude s sebou - přehledně a hezky.

Udělají službu a ještě udělají parádu.

Užijte si voňavé léto - kdekoli na světě.

Dámský přechod

Sedím ve svém proužkovaném pyžamu nad hrnkem černého čaje a není mi dobře.

Nemám na včerejší noc úplně nejpřesnější vzpomínky, stejně jako si vůbec nemůžu vybavit jméno toho trendy tance, kdy jdou boky proti rukám a naopak, přesně tak, jak se teď tančí úplně všude, znělky StarDance nevyjímaje. A nějak tak jsme my s holkami tančily včera až do rána.

Jeden vlakový spoj, přestup, druhá lokálka a už vystupujeme na Ostravici. S hromadnou jízdenkou pro třináct cestujících jsme se sem po železnici dopravily, abychom při příležitosti narozenin naší kamarádky všechny společně vyšly na Lysou horu. Kateřině je čtyřicet a Lysá hora měří 1323 m n.m. V baťůžcích s sebou si nahoru neseme nějaké ty tekutiny, něco k zakousnutí cestou a kartáček na zuby. Na vrcholu totiž máme domluvený nocleh, proto vůbec nechápeme despektní pohledy, které na nás vrhají horalé s kuželkovými lýtky, kteří už mají svůj sobotní výšlap za sebou, zatímco my ve dvě po obědě teprve začínáme stoupat vzhůru. Jsme veselé, a kdo by si nás chtěl nevšimnout, musí rozhodně zahlédnout alespoň třináct strakatých papírových čapek na gumku, které máme všechny na hlavách, tedy spíš přes kapuce bund, protože začíná pomalu pršet. 

Míříme hore k chalupě U Zbuja a rodiče všech kolemjdoucích dětí jim musejí opakovaně vysvětlovat: "Že tady paní asi něco slaví ...", říkají obratem potomkům. Zatímco já čtyři krát zprudka vystrčím obě své ruce se zeširoka roztaženými prsty před chlapečkův nos, abych zvídavému hošíkovi názorně vysvětlila, kolik nám je let. Tolik, tolik, tolik, tolik. Div se malému turistovi neprotočí panenky, jak se číslem překvapen. O poznání méně gentlemansky decentně se směrem k věku oslavenkyně vyjádří jistý pomladší cyklista, který už u vedlejšího stolu U Zbuja srká svůj zasloužený grog. Nás nejde přehlédnout, nás nejde přeslechnout, nás nejde nemilovat. Až když bajker zjistí, že slavíme čtyřicítku, nasucho polkne:

"Aha, vy jste starší paní."

"Ne, my jsme starší panny," utře ho ve vteřině Alena a víc se my s tím holobrádkem nebavíme. My nemáme čas, slavíme, paříme a taky nás čeká ta hora nahoře.

Některé z naší partičky vykonávají tak slovutné a autoritativní povolání, že i původně nakrklý tamější číšník, když se to nenáhodou(!) dozví, se s námi nakonec na odchodu objímá a loučí a starostlivě nás popostrkuje, ať už přece jen jdeme, jsou čtyři hodiny pryč, v šest bude tma a nás čeká ještě skoro pět skoro kolmých kilometrů. Vracíme mu tác s prázdnými panáky, někdo mu nechá pěkné dýško, někdo svůj telefon a jdeme. Ač rozhodně nescházíme z červené turistické značky, nemůžu vám zaručit, že jsme šly tou nejkratší možnou cestou. Nožky se nám trošku pletou, plus ty přestávky, abychom nezmrzly. A k tomu ještě reciproční pauzičky na toaletu. Jedná se o akci zcela a výhradně dámskou, bez jediného muže, a tak aspoň nemusíme ztrácet čas ani výškové metry zabíháním pro tyto účely hluboko do lesa.

Kolem šesté se skutečně hustá mlha začne míchat s opravdovou tmou. Zatímco některé z nás nasazují na čela čelovky, aniž by ztratily na tempu, já se začínám divit. Zatímco do pohorek šlapu furt stejně, grupa se mi vzdaluje. Zadýchaná a zpocená se s nimi snažím udržet krok, ale čtyři hodiny včerejšího spánku mi zrovna moc oporou nejsou. Naštěstí ve výpravě dochází ke konfliktu a vzájemným půtkám, díky kterým se já snažím získat. Kdo nesl domácí zázvorovici, i ten, kdo nesl její druhou láhev, má už teďka ze zjevného důvodu lehčí batoh. Třetí flašku v krosně má Milena a ta ji za žádnou cenu už nechce vydat do placu. "Holky, nedám! Jdeme. Je to ještě daleko!", sebejistě pronáší Mili. Popojdeme dál a ženy opět začínají škemrat, prosit, vyhrožovat, ječet. I vrhat se na Milenu. Ta neuhne, jen obdivuhodnou taktikou zkušeného vysokohorského vůdce týmu slibuje, že poslední špiritus nám nalije až pět set metrů před cílem. Zase se o něco poposuneme výš, i já se vleču, svým tuhým krokem. A stejně hrozné se mi v tu chvíli zdají hlášky rychlých turistů sestupujících už dolů do beskydského údolí, kteří nám na naše rozjařené překřikující se dotazy, jak je to ještě daleko, pořád odpovídají šílené údaje jako třeba dvě hodiny.

Můj krok tam nebyl lehký, hlava naopak těžká a tělo nejtěžší. Přesto jsem celou svou Mitnik i s její opicí - ač jako výrazně poslední, aby taky ne, když páteční parket jsem taky poslední opouštěla - dovlekla na místo, kde Mili nakonec všem slíbeně dala loknout pálenky - přesně půl kilometru pod vysílačem. Čekala na nás v zatáčce jako svatá. Já si nedala a nevzala jsem si ani nabídnutou oříškovou čokošku. V tento okamžik jsem měla pocit, že i její polknutí by mi vzalo strašně moc síly, kterou teď potřebuji, abych tady neusnula (navždy).

Na vrchol jsme došly všechny, i když některé z nás mají doteď modřiny na vnitřních stranách paží, jak jim nahoru někdo musel trošku pomoct. Všechny jsme i na vrcholové fotce, kde pro samou tmu nejde nikdo vidět, nikdo ani ikonický vysílač. Ve vysokohorském bufetu jsem si ale daly velkou teplou večeři, na chvíli jedno oko hodily na hvězdně tančící Pavlu Tomicovou a spol., a pak už jsme odpočatě zase pařily dál. Co jsme ale spolu dělaly, říkaly si, vysvětlovaly nebo ukazovaly názorně na googlu, vám napsat nemůžu. Co se stalo na Lysé, zůstane na Lysé. Jen se vám přiznám, že už dlouho jsem se nevyspala tak dorůžova jako na společném dvanáctilůžáku - s holkami.

V neděli ráno jsme honem nevěřícně fotily z oken i naživo přes noc napadaný první sníh, posnídaly vajíčka a nakoupily pohledy svým opuštěným rodinám. Zpáteční sestup nám kluzko trval jen neuvěřitelnou hodinu a půl, a to jsme se ještě stihly vyfotit s opravdickým mlokem. Ale tahle fotka, stejně jako všech snad pět set dalších zůstane už navždy ukryto hluboko v našich třinácti mobilech. I na tom jsme se všechny shodly jako jeden muž! A pak už přišlo jen nejsmutnější loučení se, jak jsme po jedné vystupovaly z vlaků na cestě domů. Místek/Lískovec/Olomouc/Pardubice/Praha. Postupně nás ubývalo jak deset malých černoušků a zůstával jen ten teskný dětský pocit, když jste se sami vrátili domů z letního tábora a nikdo vás nechápe.

Kdybyste se chtěli zeptat, co od nás Káča ke svým nedožitým čtyřicátinám (bude je mít až na konci měsíce) dostala, tak vězte, že růžové říční perly v bílém zlatě na uši. A kdybyste chtěli vědět, jestli se takhle svobodně, bez mužů a bez dětí; otevřeně, upřímně a statečně chystáme ještě někdy někam, tak rovnou odpovídám, že jo - napřesrok nás čeká dámský přechod Jeseníků.