Jak jsem jela na školení do Brna aneb vítej ve světě pracujících

Dala jsem si budík na pět třicet a v 6:07 už vyjížděla od nás z vesnice s překvapivým pohledem na lidi přepadávající z plné refýže. To jsem snad nikdy neviděla. Jezdím v šest ráno plavat každou neděli do Podolí, ale to je všude prázdno - na cestách i na chodnících - až do půl deváté, kdy se vracím domů. V týdnu je to evidentně jiné a pro mě se tento barevný výjev pracujícího davu čekaje na vlak časně zrána stal symbolem mého nového začátku.

Poprvé v životě jsem sedla auta a vyrazila na trasu Praha - Brno, abych v moravské metropoli absolvovala podnikatelské školení. Už nájezd z městského okruhu na D1 byl o půl sedmé s hodně hustým provozem, zatímco příjezd do matičky Prahy v opačném směru stál zácpou úplně. Já zařadila šestku a vyrazila na jih. Když nastalo první zúžení, spořádaně jsem se zařadila za poslední kamion před mnou a jela si pěkně v pravém jízdním pruhu. Když jsem si ale po chvíli všimla navigace v telefonu, která mi začala k dojezdovému času přidávat další a další minuty, řekla jsem si, že takhle to dál nejde. Musím jet, nesmím se bát. I počkala jsem si na nejbližší dodávku vlevo, a pak se za ní odvážně zařadila a jela. Volant jsem držela pevně a koukala se zpříma dopředu. Když se naopak dálnice rozjela v pohodlné tři pruhy, trochu jsem se zklidnila a začala si ubíhající cestu užívat. Pomerančové vycházející slunce na mě pod různými úhly svítilo zprava, já jela mírně překročenou rychlostí vlevo a LP mi k tomu nahlas zpívala z obou reproduktorů. Byla jsem stále nervozní, aby se nic na cestě nestalo a abych to stihla! Zpocené dlaně jsem si čas od času otřela do džínových nohavic, a krom dění přes sebou i ve zpětném zrcátku jsem házela oko na údaje navigace, která mi bohužel v šíleném algoritmu stále navyšovala čas, kdy bych předpokládaně měla v Domini parkovacím domě zaparkovat, přitom já letěla jak střela. V místech se sníženou rychlostí jsem se pak odvážila i něco napít kopřivového čaje, který jsem si od rána vezla s sebou, ale jestli vám můžu radit, vy to nedělejte.

Když se mi po slabých dvou hodinách totiž povedlo minout Humpolec, Jihlavu i Velké Meziříčí, sjela jsem na exitu 190 na brněnské centrum, které se to však za Mendelovým náměstím naprosto seklo. Ze mě tedy spadla obrovská obava, že počátek workshopu nestihnu - teď už jsem si byla jistá, že to třeba dojdu i pěšky. Nicméně s úlevou mentální naopak nastal výrazný tlak na můj močový měchýř. Tak samozřejmě, odnosila jsem a porodila pár děti, takže s touto osobní zónou umím pracovat, zatnula jsem proto vše, i zuby a pokojně čekala v dopravním špalíru co bude.

Brněnští řidiči ve středu ráno však tak zenoví nebyli. Troubili, blikali. Odhazovali nedopalky oknem. A prudce měnili směr své jízdy v úhlu sto osmdesáti stupňů. Nevím, ale dost mě zaskočilo, kolik stresu na tak malém prostoru v tak málo jízdních pruzích uměli vyprodukovat. A ono to nakonec netrvalo až tak dlouho a i já jsem - se stehy velmi u sebe - zaparkovala na Husově ulici. Parkovací senzory našeho rodinného vozidla se tedy mohly zbláznit, protože Domini-park není na tom s prostorem pro sedmimístná auta bůhví jak velkoryse, ale nějak jsem to dala. Zpocená a šťastná jsem vypnula motor v sekci 3A a s hrůzou zjistila, že teď bych znovu velmi ocenila svůj ranní deodorant a parfém. Zatímco od pásu lehce pokrčená bílá košile by za jistých okolností mohla pro někoho vypadat i sexy, moje nesvěží vůně rozhodně ne. A pak už jsem si jen honem odskočila a honem zavolala Davidovi domů, který mi v kratinkém hovoru krátce po půl deváté stihl vykřičet do ucha, že vypravit ráno tři děti se třemi svačinami do třech ústavů je - jak člunkový běh.

Mě ten jeho telefon ale zcela spokojeně uklidnil a dál už jsem se mohla věnovat jen sobě. Opustila jsem tiché zdi své kabelkové pracovny a poprvé a nahlas jsem na školení začala mluvit o své práci. Představila se druhým|cizím. Začínala věty slovy Nejvíc mě trápí ... . Přijala kritickou analýzu vlastních výstupů. Poslechla si chválu. A k tomu všemu položila během dne asi dvě stě doplňujících otázek. Překonala jsem se a teď se teprv uvidí v čem všem.

Jednou Pražák, vždycky Pražák

Takhle to už dál nešlo - musela jsem s tím něco udělat!

Ač jsem původně nabídku Festivalu Mini na svou účast laskavě odmítla, k prvnímu listopadu jsem své rozhodnutí změnila - a pak už to jelo ráz na ráz. Vzala jsem si čistou á čtyřku, sepsala všecky své nápady a přání, a šla do toho. Jenže mi chyběl čas! Už jsem si prostě nemohla dovolit ze strachu nechat auto stát na okraji centra a dál se s Týnkou v kočárku dopoledne pohybovat po městě raději jen tramvajemi; to strašně trvá, chyběly mi minuty, chyběly mi hodiny. A tak jsem do toho prostě řízla a začala jsem řídit i po Praze.

První cesta mě čekala na Letnou, klepala jsem strachy před všemi tunely, ale klepala jsem se asi příliš, takže při mé premiérové snaze najet ze Strakonické do tubusu se mi to nezdařilo. Navigace v telefonu mi hlásila, že mám jet rovně, já jela rovně, jenže pak se najednou kouknu doleva, tam autobus, tunel taky vlevo, a já už se tam vecpat nestihla. A tak jsem zahučela do kolony na smíchovském nábřeží. Do tunelního systému jsem se proto vnutila až z Arbesova náměstí, a když jsem vykoukla zase na povrch zemský na Milady Horákové, byla jsem nejšťastnější. Přímo na Letné se mi neskutečně podařilo honem najít fleka a zaparkovat i podélně (i krásně). Třásly se mi ruce, třásla jsem se celá - to jak jsem honem bez bundy v mrazivém počasí vyskočila z auta ven. Týnečka zrovna spala, a tak jsem ji tam nechala - ve vyčůrané naději, že ač na modré zóně, osobní vozidlo i s děckem vevnitř si nikdo odtáhnout nelajsne. Celá nesoustředěná jsem pak nakupovala v látkách, vyřizovala, konverzovala, za pár minut pak skočila zpátky do vozu, zaparkovala ještě u galanterky a ve finále popojela dál k papírnictví. Do oběda jsme pak obě kočky byly zase zpátky doma, uff. Nebýt řidič, hned bych si dala na oslavu panáka.

A když "už jsem uměla Letnou", jeli jsme tam sami spolu s chlapečky i v neděli odpoledne na výtvarku do Veletržního paláce, za totální tmy, mlhy a deště. I tak jsem našla místo k parkování, akorát jsem na cestě zpátky zablokovala křižovatku u Vnitra, jela jsem totiž v špatném pruhu, pak jsem chtěla odbočit, ale oni měli červenou, já zelenou, jenže já doprava nechtěla, a tak za mnou všichni troubili: jak jeleni. Promiňte. Ale musela jsem se to naučit, musela si tím projít. Jinak bych nikdy neměla odvahu skočit do auta, když mi na kávičce a pokecu v Hračkotéce ve Školské cinkne na telefon zpráva, že zkušební vzorek našeho plechového hrníčku je připravený ke schválení a že se na něj máme přijet urychleně podívat, jinak termín výroby do 1. 12 rozhodně nestíháme. Veřejnou dopravou bych myslím z centra na Ruzyň jela doteď. Autem jsme to s Týnou daly za dvacet čtyři minut. Cesta výborná, sentimentálně kolem kolejí Hvězda, v tu chvíli rozněžnělá nad svým dívčím mládím na Petřinách jsem ještě vůbec netušila, jaké peklo mě na Praze 6 potká. Ne, poprvé, ale když už jsem na konci měsíce jela vyzvednout hotovou zásilku hrnků. 

Věděla jsem, že budu v rukou tahat velké krabice, snažila jsem proto nechat si auto co nejblíž vchodu. Parkovala jsem jednoduše šikmo a všechna auta tam stála opravdu blízko sebe. Když jsem se tak tak vysoukala z předních dveří, řekli mi v kanclu, že to teda stojím blbě, že bedny budeme nakládat dole v podzemních garážích, že si tam mám honem zacouvat. Honem si necouvej do podzemních garáží - byla jsem zpocená, se zimnicí k tomu, vyděšená a ani tam nebyl malinký prostor na vtip či mitnikovskou glosu. Chybělo místo pro sebeironii a chybělo mi sakra místo i pro jen vyparkování. Couvala jsem tam, najížděla si, točila volantem naplno úplně do všech stran, ale v jednu chvíli jsem si prostě chtěla opřít líčko o volant a rozplakat se, že už se odsud nikdy nedostanu, že jsem v téhle průmyslové zóně nedaleko letiště zapikaná navždy. Ale pak jsme ani Týnoušek ani já ani nedýchaly, a já to po milimetrech vycouvala z firemního parkoviště pryč. Potom pozadu najela i do nízkých garáží, vyskládala si kufr po strop jablky a hrnky a odfičela s opojným pocitem úspěchu na duši po Okruhu zpátky k nám domů.

"Dneska bys´ byl na mě pyšný," hlásila jsem jeden večer muži doma. Zaparkovala jsem totiž poprvé ve svém životě auto v garážích obchodního centra. Poté co jsem se předrcala Magistrálou, o které jsem vždy byla přesvědčena, že tahle čtyřproudá cesta je skutečně situací, která mě přesahuje a tu nikdy nikdy nikdy nedám. Dala jsem. A dokonce jsem si i k parkovací mašině v Palladiu najela tak blízko, že jsem ani z otevřeného okýnka nemusela trapně šplhat na půl těla k parkovací krabičce s čudlíkem. Nervozita ale ve mně byla tak intenzivní, že jsem si číslo na zemi se svým parkovacím místem raději vyfotila na mobil, abych jej nezapomněla a už to honem metala naproti do Kotvy vymyslet a vyměřit, jak udělat kojící a klidovou zónu na Festivalu Mini. Byla jsem spokojená a šťastná a nakopnutá, že se mi daří - že jsem tu Prahu dobyla. Jenže.

Pak se mi to stalo. Bylo nádherné chladné, ale slunečné pondělní ráno. Honem jsem musela ještě na benzínku, kde to šlo rychle, a tak jsem stihla před Týnčinou lekcí plavání ještě skočit na poštu, kde taky nebyl ani člověk. S vánočními balíky v autě jsme pak obě skočily rovnou do bazénu. Nebylo ještě ani deset hodin, týden sotva začal a mně se tak daří. Nesu vymáchanou, voňavou a po nos zabalenou Týnku v náručí po plavání zpátky k autu a tam už na mě čeká chlap. V šedivé bundě, ve středním věku. "Přemýšlíte vy vůbec?," spustí na mě rovnou. "Jste zaparkovala tak, že já nemůžu vjet do garáže," hlásí mi příkře. "To se vám omlouvám," říkám mu zpříma a honem poutám dceru do autosedačky, abych už byla pryč. Situace mi není příjemná, ale blokovat vjezd do garáže na vesnici mi nepřijde jako konec světa. Navíc co má teď chlapík co jezdit domů, ať si jde pěkně do práce, když je pondělní dopo - vtipkuje si v duchu se rovnostářsko-komické já. Jenže asi jsem měla vypadat více zkroušeně a důrazněji se kát. Pán totiž přikročí ještě blíž ke mně, stojí mi za zády, v mé osobní zóně - zatímco já děcku cpu do bezpečnostní popruhu i pravou ruku. "Používáte vy vůbec mozek?," snaží se mě genderovým ostnem vyprovokovat soudruh motorista. Neodpovídám mu, už tady nechci být, toužím sedět doma s horkým kafem. Chápu, že ho jsem právě naštvala, ale o svůj zrovna nabytý vnitřní zen se tak snadno připravit nedám. A pak tomu pán nasadí korunu. Zatímco si svižně usedám na místo řidiče a už skoro startuju, oběhne i on mé auto a ještě na mě honem zakřičí dovnitř, že příště na mě zavolá městkou policii (tu státní my ani nemáme), aby mě odtáhla. Mám z výhrůžek vzteklého chlapíka rázem tak nepříjemný pocit, že se ani nestihnu ušklíbnout nad přiblblostí celé té scénky. Naše městečko totiž nemá nejen státní policii, ale nevlastní ani odtahové vozy.

Milé dámy, proto řiďte - všude a všecko. A nebuďte trubka jako já. Co se při další Týneččině aqua lekci nechala předchozím pocitem výčitek a urážlivých ataků od chlapíka rozhodit tak, že jsem si týden na to - přesně na stejném místě - při opakovaném a bohužel neklidném a zbrklém parkování celá vykolejená flash-backem nabourala auto. Konec dnešní kapitoly.

Jak se dvě řidičky popraly a já byla u toho

Je páteční ráno. Vysílač Cukrák už se topí v baboletním slunci, zatímco u nás v údolí se ještě drží mlha. Týnka právě usnula a David si hospodaří okolo domu a zahrady.

Já sedám do auta, mám na sobě pruhované tričko ještě z gymplu, kašmírový svetr a žádnou podprsenku. Je mi skvěle, jedu si zaplavat - sama. Startuju auto i rádio, ze kterého mi svěže rytmicky začne Jožo Raž sdělovat, jak v noci sa mu milovalo, že sa se mnou sníval. Zařadím dvojku a pomaličku po nezpevněné cestě jedu podél trati směr Praha. To ale nestihne zaznít ani druhá sloka Bosorky, když v tom se to stane.

Nemůžu jet dál a nevím, co dělat. Sakra! Vždyť já neumím tyhle dopravní situace číst: na silnici přede mnou stojí dvě nejedoucí auta. Dvě auta naproti sobě. To, ve stejném směru jako bych chtěla dál jet i já, je Škoda Superb v odstínu cappuccina, to v protisměru autoškola. Nevidím, jestli se srazila. Někoho srazila. Někdo dostal infarkt. Nevidím nic. Obě vozila blízko k sobě stojí v zúženém úseku cesty s jednosměrným provozem - v místě, kde se v létě při deštích utrhla cesta. A já vůbec netuším, co se pár metrů přede mnou děje. Nevidím totiž, jestli v superbu vůbec sedí nějaký řidič, zatímco posádka autoškoly čítá na místě spolujezdce ženu, která má otevřené dveře vozidla a ven vystrčenou jednu ze svých noh.

Jsem bezradná, běží mi (můj osobní) čas, a tak i já lezu ven z auta a jdu se podívat blíže, co se tedy stalo. Pozdravím dobrý den obě dámy. Ta v luxusní škodovce vypadá jako blahé paměti Helena Štáchová - pečlivě pěstěná šedesátnice, v pohodlném víkendovém oblečení; jemný make-up, rtěnka a dlouhé vlasy splývající do čerstvých vln. Křičet na mě hlasitě ale začne ta druhá. Učitelka autoškoly jako by zas vypadla z oka bývalé dětské filmové hvězdě Michaele Kudláčkové. Velmi vyžilá a velmi štíhlá čtyřicítka, blond rozpuštěné vlasy, velké kruhy pod očima i v uších, džíny s dírou na koleni (díru vidím) a tipla bych si na ní i tetování leckde. "Tady paní nepozná červenou šipku", řve na mě ironicky dopravní pedagožka, ale rukou ukazuje na řidičku krémového auta. "Ale vždyť sama dobře víte, jak tady v zatáčce jde špatně vidět", říká naopak mně(!) medovým hlasem obviněná. Jejich auta se nesrazila. Stojí proti sobě asi metr a půl daleko. Stojí a hledí na sebe a ani jedna nevypadá, že by s tím hodlala cokoli dělat. Já vím, já vám rozumím - je správné si v životě stát za svým, být autentický, uvěřitelný, nedat se, bojovat, jít přes překážky, čelit bezpráví, být tvrdohlavý, bojovat za pravdu, jít volit. Ale ne teď! Protočím oči k modré obloze, a přesto že i podle dopravních předpisů je tady v právu autoškola, rozhodnu se pro Helenu. Hlavně proto že Michaela vypadá, že by nás klidně obě dvě vzala do kravaty a zbušila - v bahně i bez něj. (I když  začátečnici by stačilo popojet dozadu jen pár čísel,) smířlivě vyzvu Štáchovou, jestli by to nevycouvala zpátky ona, protože cituji: "Tady paní to asi nedá" a mávnu směr k řidičce žákyňce sedící v autoškolním autě, která je sinale bílá a potí se jako by měla pašovat drogy na letišti v Bangkoku. Prosím Helenu o couvání, i když to znamená, že nemalý kousek pojedu na zpátečku i já, z čehož teda nemám zrovna radost, ale sebe už se dávno spíš toužebně vidím ve vlahých vodách podolského bazénu.

Paní, co vypadá jako Helena, ihned ochotně přikývne, protože ve své naštvanosti (špatně) pochopí, že jsem jako neschopnou myslela právě učitelku autoškoly a opakuje znovu po mně "No jo, ona to nedá, ona to nedá ..." Což je v tu chvíli ale úplně jedno, jak jsem to myslela, hlavně abychom se odsud hnuly, dámy! A já si jdu zpátky sednou do svého auta, a zatímco házím oko do zpětného zrcátka, vidím i před sebou, jak obě znepřátelené řidičky právě opouštějí svá vozidla a jdou k sobě/do sebe. V tu chvíli je mi ale ze srdce jedno, jestli si tady madam dají na budku, já se soustředím, já couvám, já se jím vzdaluju, a věřím v dobrý konec.

V mezičase, než se i paní Helena (ne)dotčeně vrátí do svého koncernového vozidla, jde okolo mě a tedy i okolo hřbitova, u kterého teď na chvíli parkuji, šouravým krokem s holí letitá paní oblečená v bundě nijaké barvy. "A proč ta baba v superbu nevycouvá?", ptá se mě věkovitá babička přes sklo mého zavřeného okna. Ale vycouvá. Superb nakonec zastavuje kousek přede mnou, autoškola tak může vítězoslavně krokem projet okolo nás a auto-moto učitelka se jedovatě usmívá na všecky strany. Zbytek dopoledne už se mi odehrál na dobré vlně: po cestě jsem si poslechla ještě pár průměrných popových hitů, profičela inverzí okolo Berounky a šikovně šikmo zaparkovala před Plaveckým stadionem v Podolí, kde jsem si dala svůj obvyklý kilometr a půl polohového závodu, aby zas další týden mé tělo i duše byly cajk. A to přeju všem.

Moje proježděné léto

Něco jsem přes prázdniny najela a jsem dál; v řízení.

Sentimentálně jsme si s dětmi dali párkrát pražskou knihovnu na Palackého náměstí a koupání ve Žlutých lázních a jeden čtvrtek vyrazili i do ZOO v Tróji. Až tam jsem nedojela, nechala jsem si auto tradičně na parkovišti pod výtoňským železničním mostem a zbytek cesty jsme doklouzali tramvaji, jak jsme ostatně za celý život chlapečků byli zvyklí. Na komplet cestu přes Magistrálu jsem byla srab, ale to jsem neměla!

Hned tři dny na to jsem si totiž od Davida nechala naložit kufr auta až po strop, sbalila všecky tři dětičky a odjela sama do Jizerek. Tedy - nejela jsem sama, jela jsem za svou kamarádkou, a i když mě manžel od společné jízdy za sebou zrazoval a poukazoval na její rizika, ta cesta mi ohromně prospěla. Vyrazily jsme dvěma auty společně v neděli po obědě, provoz byl slabý a kamarádčino vozidlo bylo víc než viditelné: na zadním nosiči totiž vezla čtyři kola, včetně jednoho od našeho Kuby. Jak prorokoval muž, navzájem jsem se rozpojily a ztratily hned, ještě dřív než jsme dojely na Barrandovský most. Ale zase jsme se našly. Já poprvé jela Jižní spojkou, které jsem se vždycky obávala a měla z ní oči navrch hlavy. Spolujízda pro mě byla ale fantastická, vždycky jsem koukla na M., proč dává blinkr a o půlvteřinu později si všimla, že se třeba zužují pruhy, nebo se náš pruh mění v odbočovací. Dostat se z Prahy nám šlo snadno, i když jsem byla i přes zapnutou klimatizací potem orosená všude. Mé strachy a nervy a paniky byly navíc hned od nastartování auta mocně umocněny skutečností, že jsem přes narvaný zavazadlový prostor viděla ve zpětném zrcátku jen černo, což mě jako řidičku šoférující půl roku umělo zhusta rozhodit. Očima jsem proto střílela zleva doprava a zase zpátky, jak jsem si furt kontrolovala boční zrcátka. Po pár desítkách minut jsem si na to ale jakž takž zvykla.

Zatímco kamarádka prohlásila naší cestu směr Harrachov za jednoduchou a jela podle dopravních cedulí, já měla přes magnet na palubní desce ještě lípnutý telefon s navigací. Věděla jsem tak krom jiného, kolik mi ještě zbývá času z naši hodinu a půl dlouhé cesty. Po asi třiceti minutách jsme opustily Prahu a najely na širokou dálnici směr Mladá Boleslav, provoz byl výrazně slabý, a tak jsme si to mohly dovolit svižně mazat i v pravém pruhu. David mě opakovaně/otravně varoval, že nesmím jet méně než sto dvacet a mně se při té představě pořád všecko ve mně svíralo. Jenže jak jsem seděla v autě "sama", nikdo mi do pravého ouška neřval "Ale jeď, jeď, jeď!" a vozovka byla poloprázdná, ručička mého tachometru klouzala trojmístnými čísly dál úplně sama. Jelo se mi dobře. V půlce trasy všecky tři děti usnuly, což jsem teda od Kuby rozhodně nečekala, v kabině vozu se tak rozlilo úplné ticho a já to furt metala rovně. Najednou jsem nadechla a vydechla, spustila si trochu níž stresem ztuhlá ramena a vytáhla nehty zaťaté do volantu. Uklidnila jsem a trochu povolila i obě vyšponované paže. Jelo se mi hezky.

Když jsme pak odbočily na Turnov a Železný Brod, osmělila jsem si v pomalu horském terénu pustit i rádio a jako vrcholem svého (nově objeveného!!!) řidičského blaha jsem dětem tajně ukradla a zakousla slanou tyčinku. Ve finálních serpentinách jizerského předhůří už chlapečci byli vzhůru a nahoru se rval i Mikiho žaludek. Stejně jako jeho matce mu bývá v autě zle a i tentokrát hlásil nepohodu, zatímco Kubušák se nežinýroval anoncovat, že nepřežije, jestli se Mikeš zase poblije. Mě hlavně jímala hrůza, kde tady v těchto ostrých krátkých zatáčkách proboha bezpečně zastavím, a kterou že tašku jsme nakonec nacpali pod Mikuláškovy nohy, jestli to náhodou není ta s jídlem na celý týden. ... Zlatý Mikešek to nakonec ustál a my na dvojku - trojku - dvojku dobrázdili až do Zlaté Olešnice. Když jsme vedle sebe s Marťou zastavily a obě frajersky spustily dolů přední okýnko, kamarádka se mě zeptala, jestli nám v navigaci přesně zadanou adresu naší pronajaté dřevěnky. "Blázníš!!! Tak daleko jsem si nemyslela, že bych se kdy dostala", odpověděla jsem ji hystericko vysmátým hlasem, ve kterém se mi mísily všechny mé auto-moto předchozí obavy i náhlá přešťastná euforie z toho, že já jsem to ty vole dokázala, jsem tu!

Spokojená a hrdá na sebe jsem pak později v srpnu vozila týden den co den pro pražském okruhu na plavání na Luka oba syny, tvrdla spolu s kamióny v tamější časté zácpě a předjížděla(!) autobusy a dodávky, bylo-li potřeba. Abych se neshodila před kluky, v závěru prázdnin jsem poprvé nacvakala do Google maps i Nižbor - destinaci, do které jsem v životě sama nejela a víte co, taky jsme tam dodrandili. Všecko se zdálo tak fajn, když jsem někdy náhodou vezla na místě spolujezdce i mého zákonného manžela, dostalo se mi od něj jednou i pochvaly za lepší práci se spojkou. Za čímž však nehledejte nic jiného než fakt, že jsem přes letní teplé měsíce řídila v barefootových šlapkách, a to máte pak jó citlivost v chodidlech. Mé ego mi David ale naopak pošlapal, když mi mezi dvě obcemi, než vjedeme k nám domů, zahlásil, že tady nemusím jezdit  tak (rychle) jako on. "No, dovol! Si jedu jako já." Prostě legrace a pohodička, dokud jsem si minulý čtvrtek nejela pro právě vyrobené kufříky do expedičního skladu v Kunraticích. Tam nastala má řidičská chvíle, ze které jsem prostě nevěděla jak ven a myslela, že to prostě už nedám.

Přes tunely, po okruhu, směr Brno, a pak zácpou přes Vestec jsem v hnusném dešti dojela na Prahu 4. Majitelka skladu na mě už čekala venku a držela mi místo s podélným parkováním. V životě jsem to nedělala, ale protože mě čekalo nanosit do auta mnoho palet s papírovými čemodany, bylo mi jasné, že stát skladišti co nejblíže bude značná výhoda. Teorii podélného parkování jsem neznala, ale pěkně jsem si najela dopředu a pak couvala doprava. Jednou, podruhé, potřetí. Nešlo to, popojela jsem si vpřed a zase dozadu. Když spřízněná paní pochopila, co jsem za vemeno, začala mi ukazovat, což mi příliš nepomohlo, nicméně mé neúspěšné manévry trvaly tak dlouho, že jiné auto kousek vedle stihlo odjet, a já se tak honem vrtla na jeho místo, navíc ještě blíž vstupním dveřím, takže jsem ani tak nevypadala úplně neschopně. Poté jsem uvnitř vozidla demontovala krycí roletu zavazadlové prostoru, složila dvě zadní sedadla naplocho a nanosila si dovnitř pěkných šest palet kuférků. Postiskaly jsme si s paní ruce, ona zmizela zase uvnitř průmyslové zóny a můj průšvih mohl začít.

Zjistila jsem totiž, že ze zaparkovaného místa nevyjedu. Obě auta po stranách stála velmi blízko mě a další kolmo/podélně zaparkované BMW šestkové řady bylo taky blízko. Navíc já jsem zase měla po střechu vyskládané auto, tentokrát kartonem a ve zpětném zrcátku jsem tak mohla koukat jen na rozkošné ilustrace Jany Nachlingerové. Ty jsou sice moc pěkné, ale lepší by bylo vidět za sebou ten černý bavorák - než bílé Janino autíčko. Panicky jsem nevěděla, co dělat. Abych nepoškrábala vedle stojící vozidla, musela jsem couvat rovně. Couvala-li jsem rovně, vůbec jsem nevyjížděla, akorát jsem se děsila, že nabořím onen tmavý produkt bavorských motorových závodů. Pomocná paní byla v čudu, za to okolo šel právě pán, kterému vůbec nevadilo, že zase vydatně lije, on se zastavil na chodníku a koukal přes mokré sklo na mě. Zkusila jsem výjezdní manévr jednou, po druhé, potřetí. A v tu chvíli moje jízda brzda/plyn asi začala Týnku nudit, a tak se rozhodla z plných plic ječet. Ani hlásek, ani gesto nevyšlo naopak o muže stojícího na pěší stezce. Nebyl mi sympatický, vypadal jako režisér David Ondříček a jen čuměl. Nevím, které z okolních aut mu patřilo nebo jestli mě chtěl jen mučit. Každopádně snad na desáté milimetrové popojíždění se mi podařilo vyjet, a pak jsem na to dupla a chtěla být honem pryč. Z toho nacpaného sídliště. Od toho slizouna. Pryč z upršeného nečasu. Než jsem ale za půl hodiny dojela domů, zničující nápor ze mě vyprchal, nejvíc když jsem si pak opět vyhrnula rukávy a dvě sta kufrů si dělnicky vynosila z auta do vlastního skladu u nás doma. Pak už jsem se mohla začít jen radovat a těšit a plánovat si mé foceníčko těch přenádherných papírových kousků, které se vám včera tak líbily.

Statečným a šikovným ženám zdar, a těm (výtvarně) talentovaným zvláště!

Cesta do hlubin motoristovy duše

Pomalu se ze mě stává řidička. Fakt!

Mám za sebou svůj první škrábanec na autě, zadní pravý roh. Při couvání. O zídku u školky. Povedlo se mi však ve chvíli večerního přiznání se majiteli auta, které řídím - ach ano, je to David, sehrát pravdivou scénku tak, že manžel očekával auto zbořené nejmíň na padrť, takže nakonec byl drobným poškozením metalického laku vyloženě nadšen a jen jásal objímaje mě jednou rukou kolem ramen: "To zaleštím!".

Mám za sebou první zděšení, že se mi pokazilo vozidlo. Ne, nestalo se tak, jen jsem si s příchodem skutečného jara jednou dovolila za jízdy otevřít okýnko, a proto ono to auto rázem jinak znělo.

Už jsem svezla kamarádku z nádraží, která si jako fanatická fanynka mého blogu myslela, že na mě při uvedení vozidla do chodu rozhodně nesmí mluvit, ale to už bejvávalo! Dva týdny nazpátek jsem vyzvedla v Praze K. a odvezla ji k nám na ves, zatímco jsme si za jízdy zhusta a nahlas povídaly o jejím novém studiu interiérového designu. A to jsme ještě na sebe obě řvaly. Jsme musely. To abychom byly o maličko hlasitější než nejhlasitější Týnka na zadním sedadle, které zrovna tahle jízda nesedla.

A už jsem na Pražského povstání u metra nabrala i svého manžela, i když ten se mi směje, že komicky mávám za jízdy. Že se jedná spíš o taková trhavá škubnutí do stran jednou rukou, zatímco tou druhou volant svírám až freneticky, snad z obav, aby mi neupadl. Ono obecně v mávání za jízdy jsem se musela dost rozcvičit. U nás v městečku se totiž běžně pouští z vedlejší na hlavní, a tak je pak slušné poděkovat. A z vyšší pozice ve své žlutomodré dodávce na mě běžně pravou rukou kyne i náš potetovaný pošťák. Většinou se jen aktivně usmívám, ale na uvolnění rukou od lokte dále už taky pracuju.

A už jsem si řekla, že tím hrkáním od školky ke školce a od konzumu ke konzumu se v řízení moc nezlepším, a tak jsem začala jezdit do Prahy. I když jsem se tak strašně bála, snad srovnatelně jen s porodem. Jednu sobotu jsem zavezla děti do Holešovic na Matějskou, jiný víkend jsem si zkusila "dobýt" Vinohrady, a teď se chci naučit svižně a umě projíždět plnými ulicemi okolo Veletržního paláce a honem hledat náhodné místo k zaparkování mimo zóny. Jinak už jsem zařadila i pětku a šestku a jednou předjela popelářský vůz. A taky jsem se naučila poznávat, ve kterých úsecích pražských cest policie měří rychlost, a tak se právě tam v náhle zpomaleném vozidle slušivě usmívám spolu s ostatními soudruhy řidiči. Pro případnou fotku.

Někdy mi ale úsměv ve tváři tuhne. To hlavně když mezi všemi našimi dětmi vezu i Kubku. On pusu nezavře a při minulé jízdě směr Praha si přál ode mě vysvětlit, kdo je opilý člověk. Popisovala jsem mu osobu pod vlivem slovně a použila i obrat, že "vrávorá". Tohle slovo Kuba ale chtěl více vysvětlit, což se stalo přesně ve chvíli, kdy jsem v Radotíně stála na křižovatce na červenou. A tak jsem využila této statické chvilky a klátila se v sedě za volantem porůznu do stran a předstírala nejistou chůzi ovíněných opilců. Ještě že jsem tak nezkušený jezdec, že si ani nepředstavuju, co všecko (a přesně!) musel vidět řidič ve zpětném zrcátku ve vozidle stojícím přede mnou.

Když jsem pak popojeli dál, položil mi Kubínek jinou otázku: jak vznikají války. Vyprávěla jsem mu zeširoka o územních sporech, pak o touze ovládnout celý svět, a když už jsem se dostávala k Adolfu Hitlerovi, čekal mě vjezd na Strakonickou, a tak jsem synovi řekla, že teď na chvilku končím, abych se mohla pořádně soustředit. Zpomalila jsem, zařadila trojku, vjela do zatáčky, podjela nadjezd, světlo střídalo stín, zase jsem přidala, podívala se do levého zrcátka, do zadního zrcátka, zase levá, sešlápla plyn, zařadila čtyřku a chystala vyjet z připojovacího pruhu, zatímco jsem mlčky slyšela už snad po páté a hlasitěji a hlasitěji jeho položený dotaz: "Ma-miiiiiiiii, proč nemůžeš mluvit, když řídíš?"

A co mě na řízení zatím bere úplně nejvíc? Povolená rychlost. Mám-li někde jet padesát, jedu padesát a ne víc. Prostě padesát a konec. Nacvakám si tempomat nebo kontroluju rychlost, ale víc už na plyn nešlapu. A tohle mě teď pro můj život velmi oslovilo. Už nemuset víc. Ještě odepsat na tento e-mail. Ještě upravit tuhle fotku. Ještě naložit pračku/myčku. Ještě objednat přes internet. Zavolat zpátky. Ještě vytřít halu. Zalít kytky, zamést zbytky. Poslední dobou to furt tlačím, nafoukávám čas, dělám věci rychleji, několik naráz. Zatímco v autě mi nastává najednou klid. Jenom řídím. Rychlost je daná, všechny tři děcka vzadu, a v tu chvíli už po mě nemůže nikdo chtít víc. Je to úlevné. Ten klid. Padá ze mě břímě a jsem spokojená. Mám míru, kterou už nemusím překračovat. JÍZDA S MÍR(K)OU.

Jak jsem začala řídit auto aneb řidičák mám dvacet let

Tedy skoro dvacet.

Řidičské zkoušky jsem složila v posledním ročníku gymnázia, v roce 1999, ve vozidle značky Škoda Favorit, fialové barvy. Pro přílišnou opatrnost mého tatínka jsem nikdy neřídila naše rodinné auto a první společný vůz s Davidem jsme si koupili až po svatbě. Dřív než jsem se však stihla naučit startovat a plynule rozjíždět naši stříbrnou oktávku, noční zloději stihli být rychlejší a my jednoho únorového rána tak místo našeho žihadla našli před domovním vchodem jen prázdné parkovací místo.

Dalších skoro deset let jsem neřídila vůbec. Nepotřebovala jsem to. Ani s jedním dítětem, ani se dvěma. Pro život v širším centru Prahy mi bohatě stačily tramvaje, z mejdanů za svítání jsem jezdila taxíkem a do Havířova po dálnici to vždycky metal (a metat bude) za volantem rychleji můj muž. Naučit se řídit mě nepřiměla ani mnoha doporučení kamarádek, jak se autem bezvadně nakupuje. Ani jiné matky, které si pochvalovaly možnost nakojit kdekoli právě uvnitř vlastního vozu. A myslím, že některým svým (ne)přátelům jsem vlastním řidičským analfabetismem i dělala radost, při každém našem společném setkání se mě tak aspoň mohli kousavě doptávat, jestli už jsem konečně začala drandit po silnicích. Nezačala.

Až loni v květnu.

David prostě rozhodl, že se třemi dětmi do tramvaje už nepolezu. A navíc tu bylo naše stěhování se za Prahu. Najeli jsme proto společně na přísný rodinný režim, a když to jen trochu šlo, přikurtovali jsme vždy o víkendu chlapečky hned po obědě v čase spánku do autosedaček a jelo se jezdit. Začali jsme na parkovišti, základy startování, rozjíždění se a zastavování na spolujezdcem určeném místě. Nutno říct, že startovat passat je ve srovnání s favoritem minulého století vážně snadné. To mi šlo hezky a rychle a dělali jsme to vždy tak dlouho, dokud Kubka ze zadního sedadla nezahlásil, že už je mu blbe. Taky komu by nebylo: plyn - brzda - plyn - brzda.

Hned v úvodu nauky řízení se ale ukázalo, že pěkně zabrat dostane nejen naše vozidlo, ale i náš manželský vztah. David se se mnou nepáral, řval na mě a kladl mi stupidní dotazy typu: "Proboha, proč tak při řízení zmatkuješ, když normálně nikdy???" "Jééé, zajíc!", ječela jsem nahlas pro změnu zase já. "Nekoukej, kde co kde lítá a sleduj jen dění na silnici", komandoval mě příkře muž. "Ale on JE na silnici", kontrovala jsem, zatímco jsme cvičili zatáčky a couvání na parkovišti v Bráníku a lesní králíček tam skutečně přeběhl vozovku. Když jsme pak poprvé vyjeli do drsného provozu v neděli po silničkách u Kavčích hor, orosila jsem se zase hlasitě, jakmile jsem premiérově uviděla ve zpětném zrcátku policejní auto a hned jsem to manželovi i zděšeně hlásila. "No a co, tys´ něco provedla?", utřel mě humorem letitého advokáta.

O letních prázdninách jsem si potom vyzkoušela, jaké to je, když nějakou trasu jedete mnohokrát. Nechci se chlubit, ale řízení na okresce mezi Bartošovicemi a Žamberkem v Orlických horách mi jde fakt skvěle. Ale i tam jsme se s Davidem při mém řízení hádali. Věčným evergreenem bylo, že jedu příliš vpravo jízdního pruhu - ach ta optika spolujezdce! Že blbě přeřazuju, cituji: Šaltrpákou kvedlám. Nebo že mi nebude pomáhat s navigací při parkování, když nevím, mám si prostě vylézt z vozidla a podívat se. Prostě dovolená jak víno, jaká škoda že jsem (ve čtvrtém měsíci těhotenství) nemohla každou naší společnou jízdu následně zapít!!!

A pak přišla podzimní Praha, řízení vlastně skoro pořád za tmy, v dešti, jenže stále s Davídkem po mém (tloustnoucím) boku. Fičeli jsme spolu přes Vinohrady, kde jsem na I.P.Pavlova měla pocit, že na mě útočí tramvaje snad ze všech stran. V Chuchli jsem málem při cestě z večírku projela kruhový objezd durch. A na městském okruhu to švihala až v trojciferných číslech. Jenže furt s ním.

Teprve život na vsi mě minulý měsíc poprvé posadil za volant samotnou a tak já tady teď jezdím. Tři plné dětské sedačky vzadu a jedeme. Ach ano, musím k vám být upřímná - jsme sedmitisícové městečko, které se dá celé křížem krážem projet, aniž byste zařadili čtyřku. Přejíždění z pruhů do pruhů, jako jsem se zpoceně učila na Barrandovském mostě, tady vážně nehrozí a jsou dny, kdy cestou do školky a zase zpátky nevidím v žádném ze zrcátek ani přes přední sklo jiné auto, protože jsem holt žádné nepotkala. Ve srovnání s hlavním městem: jízda pohodička. I když já si to umím okořenit: třeba úplně první samostatnou jízdu na nákup za prudce slunného dne jsem celou jela se zapnutým zadním stěračem. Zmatkářským trhnutím jsem si se jej nějak nechtěně zapnula a po celou dobu cesty jsem nepřišla na to, jak se vypíná.

I při prvním solo parkování před supermarketem jsem byla taky za šílence, když jsem zastavila tak nakřivo, že paní odjíždějící s vedlejším vozidlem napravo by se do něj ani nedostala, kdyby své auto neobešla zepředu. Ale ona se smála, že to neva a odjela. Ještě že tak, protože jinak bych zase já nemohla pro zadkem příliš vyosené parkovaní vytáhnout z auta Týnku. Ale jakmile jsem začal jezdit sama, zjistila jsem, že mám v autě někdy(!) paradoxně větší klid. Prostě když tam místo dvojky omylem dám čtyřku a ono to zdechne, tak zase nastartuju a jedu dál, aniž by si ten pomalu šedivějící blondýn vedle mě skrýval tvář hluboko ve svých obřích dlaních.

Ne, ještě neparkuju hbitě a úhledně. Ano, stále se mi klepou ruce dobrých dvacet minut poté co dořídím. Ne, nenabízím svým kamarádům u nás na návštěvě ledabyle: "Tak já tě na vlak hodím." Ano, svou první cestu po skutečné dálnici mám teprv před sebou. Ne, ještě mě nelegitimovala policejní hlídka. Ano, jízda ze zapnutým autorádiem je pro mě zatím hudbou budoucnosti. Ne, nejde mi ještě za jízdy jen tak plkat s posádkou vozu. A ne, ani šestku jsem dosud ani jedinkrát nezařadila. Ale! Už jsem DO-KÁ-ZA-LA zavést děti do Prahy k lékaři a to mi dodalo euforické kuráže začít si myslet, že umím řídit auto. Pravda, škoda těch posledních šesti let, kdy jsem rodila/kojila/rodila a jako nealkoholik jsem mohla vozit své blízké kamkoli, to jediné je mi líto. Ale překonala jsem svůj strach; přestala jsem se bát (i ve snech), že nedokážu rozjeté auto zastavit. Už si mylně nemyslím, že ostatní auta mají zájem do mě vrážet. Vyparkovávám na tisíc krát. Dělám chyby. Ale kdybyste někdo chtěl svézt na naše mokropeské nádraží, tak já honem na sebe něco hodím a vás tam taky.