O rok starší gentlemani

Dělají nám velikou radost!

A my jim snad taky.

...

A důvod k mejdanu nechť má s námi i Veronika B. - která svým komentářem číslo 54 -

právě vyhrála organizér podle vlastní volby.

Blahopřeju jí.

Tak, a Mikulášovi jsou tři

Narozeniny oslavil minulou středu. A hned co na to byla Týnka připravená, přišel zážitkový dárek.

Zase jsme spolu začali pravidelně jezdit na výtvarku do Národní galerie. Jen on a já (a Týnečka funící mi ze spánku na hrudi). Z naší nové adresy nám cesta klika - klika trvá hodinu. Jedeme autem, vlakem, metrem, tramvají a zbytek dojdeme pěšky. Má to cenu?

On si to zaslouží! Jedno dopoledne v týdnu, kdy mu nikdo neskáče do řeči a ani já od něj nikam neodskakuju. Jsme jenom spolu, jde jen o ten čas. O společné spiklenectví, když spolu tajně vybíráme v galerijním knihkupectví narozeninový dárek pro Kubku, který Miki nesmí prozradit. O společné šílenství, když se přece jen rozhodneme stihnout dřívější zpáteční vlak a utíkáme i po jezdícím pásu a smějeme se u toho. Nebo o jeho (rozto)milé rady mě při řízení: "Maminko, modrá, jeď!"

Naše první výtvarka ve třech bez Kubínka byla více hudební než výtvarná, za to v dopoledním čase jsou expozice Veletržního paláce ještě prázdnější než obvykle, a tak jsem si zase dopřála svůj euforicky kontemplativní zážitek, kdy se procházíte s malým mužem za ruku a třeba v oddělení České moderní umění hledáte prostě na obrazech kočku, koně, domeček ... Projdete se tak jednou, dvakrát, dvacetkrát a většinu těch obrazů už dítě nikdy nezapomene. Kustodi na nás jako vždy pobaveně hleděli, ale nejvíc z toho stejně máme my dva spolu.

Po skončení otevřené výtvarné herny jsem si tentokrát kávu v Cafe Jedna nedala, a místo toho jsme jeli domů jedničkou! Za příplatek 11 korun, přesně tolik to stojí do naší první zastávky za Prahou. Dámička Týnka si tam dala v soukromí svůj oběd a Mikeš v prázném vagónu furt a furt a dál povídal, komentoval, ptal se, zpíval si, žertoval a smál se (vlastním vtipům). 

Děcka jsou v pohodě a my příště jedeme zas.

Krásné narozeniny, Mikulášku!

Ať ti ve tvém životě všecko ladí.

 ...

Kronika Mitnikova klubu. Ano, přátelé Národní galerie, to jsme přesně my!

Dnes jsou Mikeškovi dva

Slaví a žije si svůj život. Zatímco Kubka byl a je mým parťákem, který se se mnou za ruku vždycky rád vrhá do každého nového nápadu a živelné akce až s neopodstatněným optimismem, Mikulka to má jinak.

A na něm to bylo jasné od prvního okamžiku: co po mně na porodním sále hodil oko. Mikuláš je můj partner. Já pán, ty pán. A každý jeden den mi to potvrzuje. Mikenda je třeba první z mých dětí, které si lehá na zem, když zrovna není po jeho. Ale nebojte se, nejedná se o žádný nebezpečný fyzický manévr - on si pěkně opatrně své polštářkové tělíčko naskládá na podlahu, včetně jemného finálního položení hlavičky, aby se nebouchl. A pak to teprv přijde, vysoký a zřetelný výkřik Auva. To zabere vždy a na každého. Celá tramvaj se otáčí, celá ulice se otáčí, celá Praha se otáčí, jen jeho maminka (povětšinou) snaživě klidně točí očí v sloup. Ale nedivte se mu, když má někdo ve dvou letech šestnáct kilo, má podobné tělesné gesto patřičnou váhu, to ne že ne!

Už je to Kluk; odhodil plínky, odhodil dudlík a má výbornou schopnost soustředit. Přijde-li na to, staví si (a bourá) 3D bábovky z kinetického písku tak dlouho, dokud se neprožehlím i dvěma pračkami prádla. A vůbec není cimprlich, na hračkách svého věku netrvá - když si Kuba skládá lego city, asistuje mu Mikeš stejně samozřejmě, jako když si náš starší syn stojmo na rostoucí židli potajmu hledá nějakou tu dobrotu v horních skříňkách kuchyňské linky. To pak tam opření čelem o lamino stojí na špičkách oba, jak bratr s bratrem.

Ostatně to, proč mezi chlapečky občas děláme rozdíly, Mikeš doteď nepochopil vůbec. A urazit se a jít s námi až na ostří nože je ochoten třeba, když mu při prostírání a servírování oběda či večeře nedáme(!) taky příbor. To si pak pláče do dlaní, dokud v obou rukou i on netřímá vidličku s nožem. Odmítá bryndák i jízdu v kočárku, i když ten už ho stejně neuveze. Já ho neuvezu! A s každým dalším obrubníkem se děsím chvíle, kdy se hliníkový vuzek zlomí vejpůl, já si hodím dítě za krk, pochroumaný vehikl pod paži, nákup pod druhou a dál si budu velkoměstem šlapat jako že nic. Třeba na dětské plavání, protože právě tam je Mikešek jako ryba ve vodě. A stejně jako u Kubínka i našemu mladšímu medvídkovi (taky stejná) lektorka podlehla a nadržuje mu a každou jeho opičárnu všem sděluje jako výborný nápad, až já se musím ostatním maminkám omlouvat plachým úsměvem. A když se Mikeš třeba po první třetině plavecké lekce rozhodne, že už ho to neba, začne se loučit, mávat a vůkol rozesílat pusinky, rozněžněla paní lázeňská mu vzdušné polibky posílá zpět. A já zas - oči hore! Dojde-li však na potápění, ležení na zádech, skákání do vody nebo ručkování po zábradlí podél bazénu, nenechte se zmást - to umí náš budulínek překvapit. Zatne svaly (ty jeho bicepsy jsou vtipné) a maká.

Už za plné vstupné se neulívá ani na výtvarce. Zkouší stříhat, lepí, ryje, nanáší pastózní hmoty. staví, boří, lehá si, utíká, nevrací se, lumpačí. V Národní galerii jako doma, snad už jen aby i on dosáhl a mohl přivolat výtah do expozice. 

Je to náš anděl, třeba když mu po koupeli do střapata vyfénují vlasy. Když po ránu nejdřív všechny doma oběhne a olíbá na uvítanou nového dne. Když si dlouze a s naprostou chutí čistí/nečistí zuby. Když si s čímkoli hraje vleže. Když si čte. Když si zpívá. Když sám tančí Kolo, kolo, Když nás naoko leká. Když se dělí. Když mluví ze spaní. Nebo když na každou mou otázku začínající slovy "A kdo ..." (už má hlad na oběd, se těší ven, ...) odpovídá sebejistě nahlas Já, já, já, i kdybych se nakrásně stejnou intonací ptala "A kdo je tady největší bambula?" nebo "Kdo dal dotaci Čapímu hnízdu?".

Mikuláš je úžasné mládě, které má díky svému bratrovi dost barevný a lákavý život, bez tatínkovi silné náruče by nedal ani rámu, a kdyby si nemohl své nafoukané líčko co chvíli úlevně opřít o moje rameno a pomazlit se, taky by to nebylo ono. Krásné narozeniny, Miki!

Mikulášovi je rok

Od neděle.

A já mu uplynulých tři sta šedesát pět dní psala deník. Stejně jako o tři roky dříve Kubovi.

Na levou stranu diáře jsem psala dva tři řádky ke každému dni, co se dělo; na pravou stránku lepila. Začala jsem lístkem, kdy muž dorazil do porodnice - podle parkovací mašiny - ve 23:50 a o půl jedné v noci pak začal Mikeš žít svůj krásný život. Lepila jsem mu tam obaly od dudlíků, které nechtěl. Od léků, které zklidňovaly jeho raný trávící systém. Vstupenky na výstavy, které viděl(?) z kočárku. Vstupenky na filmy, které neviděl, na které jsme my s mužem letěli kdykoli, kdykoli jsme měli hlídání. Tuhým lepidlem jsem tam navždy připevnila štítky od jeho prvních hraček, které dostal. Pohledy měst, které jsme spolu navštívili. Jízdenky z vlaku, když jsme fičeli na letní výlety. Kousek z obalu od první bio karotky, kterou ochutnal. I celofánový výstřižek z premiérové kukuřičné kaše. A taky různé vizitky: od Mráze, z Café Jedna, tatínkovu, moji. Sylaby výstav. Pokladní stvrzenky za lekce plavání. Vyhlazené hliníkové víčko od selského jogurtu. Můj účet z kosmetiky. Cedulky od úplně prvních vánočních dárků. Několikero obalů od Calgelu. Leták od capaček. Návod na sestrojení židle. Permanentku na vlek. Prošlou baby plavenku.

Padesát tři týdnů je pryč a já končím. Papírová vzpomínka zůstává a mě to ještě teď chvíli bude chybět, i když jsem ty zápisky pravidelně nestíhala, doháněla, dopisovala zpětně. Zatímco Kubkovu kroniku jsem psala tak tři dny pozpátku, u Mikiho byly úspěch tři týdny. Zápisky jsou proto jiné. Vlastně celé to srovnání je zvláštní. Kolik toho člověk zapomene.

Předně a hlavně jsem při porovnávání, jak se naši dva chlapci měli ten a ten týden svého života, byla překvapená, že Kuba taky v noci nespal. Navíc, jak jsem do Kubova diáře psala vždy ráno, vždy(!) jsem začínala popisem předchozí noci. V kolik se vzbudil. Koho vzbudil. Kdo se kam stěhoval. A kolikrát se to celé opakovalo. To jsem si teda mohla odpustit. Je vcelku nuda zpětně to číst, protože to je furt dokola. Možná stačilo na okraj hůlkovým písmem si poznačit: První rok dítě v noci moc nespí.

Nespal Kuba, nespal Mikeš.

To měli stejné, v mnohém se ale tihle dva gentlemani liší. Kubuš svůj úvodní rok prožil po kavárnách, kde se jeho matka snažila přesvědčit celý svět a hlavně sebe sama, že mít dítě neznamená sedět zpustlá sama doma. Kofein v mateřském mléku včetně. Zato Mikešek předchozích dvanáct měsíců vesměs strávil na cestě na Kubův kroužek, na Kubově kroužku, a pak na cestě z Kubova kroužku domů. Mikuláš se narodil do party, která už nějak fungovala a fungoval s ní. Chodil se mnou pro látky. Vyzvedával koženky. Nakupoval balící papír. Běhal se mnou se zpožděním do školky, hrál si v knihovně, spal na výtvarce. A nijak to nekomentoval a nekomentuje. Nereklamuje. Nic neříká. Usmívá se a je s námi!

Mikuláš se taky na rozdíl od Kuby narodil jiné mamince! Ta Kubova zpočátku nevěděla. Lítala na všechny strany. Nosila Kubku taťkovi do práce na hlídání. Pracovala po nocích. A maličko akademické slávy si užila přes den. Taky byla dost upjatě při zdi a do deníku popsala každý reorganizovaný šuplík, snědený květináč, snahu o inventarizaci naši knihovny a každé jeho rafinovaně vylouděné jídlo s rafinovaným cukrem.

Ta Mikešova ví. Především ví, že jí nic neuteče. A dříve nečekaně zjistila, že i doma na mateřské může zažít úspěch, respekt i radost ze sebe sama.  Že samozřejmě někdy ze všeho kolabuje nebo o tom aspoň herecky přehnaně mluví, ale je spokojená. A klidná. Nádech. Výdech.

A taky bývá často překvapená. Když oba sedíte s bráchou u stolu, navzájem si saháte do talíře a hlučíte tak, že člověk neslyší ani vlastní myšlenky. To na vás hledí a ptá se své životní lásky po boku: "Ty, kde my jsme k nim přišli?" Nebo když oba usnete v autě. Když oba naráz usnete kdekoli. Když Mikeš (omylem?) hladí Kubku po zádech, zatímco on mu "čte" z knížky nebo když Mikuláš nahlas výská: "Aba Aba!" (= Kuba).

Fakt se to stalo? Je to pravda? Mám s nejlepším mužem dvě nejpěknější děti? Štípni mě.

...

Ať žiješ, náš Mikešku!