Francouzská jízda s Tomášem Jílkem

S novým školním rokem jsme s mými studenty mediálního semináře přivítali v hodině prvního hosta. A sportovní novinář a komentátor České televize Tomáš Jílek nastavil laťku pořádně vysoko - nejen proto že nikoho vyššího jsem si k nám na gymnázium nikdy nepozvala.

Jaké to je, když si vás už na fakultě do týmu vybere Robert Záruba, jaké to je, když svoláte před obrazovku obě babičky, aby vás poprvé viděly v televizi a jaké to je, když vám hokejista odmítne před zápasem dát rozhovor, takže nejen že nedostanete od ČT výplatu, ale ostrouhají i babi, protože kýžené první interview v přímém přenosu před kamerami se prostě nekonalo.

Tomáš studentům popsal svou profesní mediální cestu, životní touhu komentovat lední hokej i vlastně náhodu, jak se dostal k cyklistice. S obrovskou úctou mluvil o expertech ve studiu, těch, kteří se stali uznávanými komentátory, i když třeba tak slovutnými sportovci až tak nebyli. S citlivostí mluvil i o sportovních esech, kterým to po skončení kariéry naopak u mikrofonu a před kamerami vůbec nešlo. Nemůžu vám říct kdo, ale byli i tací, co si v noci chtěli balit kufry na olympiádě v Riu a letět domů, protože nervozita ze slovního projevu v přímém přenosu je paralyzovala k naprostému mlčení.

"Co je se děje, pane Jílku, už šestá etapa, o vy jste ani jednou nezmínil svoji oblíbenou kapelu Depeche Mode?", píšou Tomášovi divačky Tour de France. A pan Jílek to miluje, stejně jako vyprávět o zámcích na Loiře, o Francii, o sportovcích, jejich životech, partnerech a partnerkách.

Média mají bavit, ve smyslu přitáhnout diváka k přenosu, říkal nám ve škole Tomáš. A já v tu chvíli měla obrovskou chuť pustit si některý z přenosů tohoto sečtělé, vzdělaného muže, který raději než komentuje sportuje nebo se kouká na zápasy svých dětí. A co ho na práci v České televizi nebaví? Co prosil Zárubu, aby mu už nikdy nedával? Nebo jak dlouho trvá minuta mlčení v přímém televizním přenosu? To všechno se dozvěděla jen moje děcka na gymplu. A já si právě dneska ještě víc než kdy jindy přeji, aby z České televize přišlo k nám do školy takových výjimečných, odborných a laskavých hostů ještě mnoho. Držím sobě i našim veřejnoprávním médiím palce.

Jak potkat ikonu

Darinu Křivánkovou miluji od chvíle, kdy jsem loni na podzim přečetla její autobiografickou knihu Jak si nabít hubu.

A když tato novinářka přijala pozvání stát se hostem mého Mediálního semináře na gymnáziu, nemohla jsem dospat. Ten den jsem jí pak koupila puget a těšila se na výjimečné odpoledne v životě. Navíc nás obě čekal takzvaný dvoják, podnikatelka a dřívější majitelka českokrumlovského bistra Topinka přijala pozvání i do Ekonomického semináře.

Čekala mě před školou v nádherném vlněném kabátě a s radostí v očích. V obou třídách pak s mými studenty mluvila otevřeně a s takovou energií, že i tuto generaci Z dokázala vtáhnout zpátky před rok 1989, kdy sama maturovala. Řekla jim o svém následném těhotenství i studiu na filosofické fakultě již s dítětem. Vyprávěla o práci v Lidovkách a Reflexu. A popsala, jak pak od filmových recenzí odešla na gastroscénu i jak si založila vlastní podnik.

A studenti se ptali. Jestli mají pro práci v médiích vůbec studovat vysokou. Jestli se někdy nebála, že svou recenzí ublíží tvůrcům. A proč ji přestalo bavit psát o filmu. I proč její byznys skončil. Chtěli vědět, kam podle ní v Praze na jídlo, kam na kafe nebo co si myslí o filmech rappera Řezníka. A Darina povídala a povídala a povídala. Chválila otázky, chválila moje děcka.

Řekla, jestli se dá dneska uživit psaním knih i proč pokračování jejího tolik úspěšného životopisného románu už najdete jen na placené platformě Forendors.cz. Odtajnila, na čem pracuje teď i jestli ještě někdy plánujete otevřít bistro. A skutečně upřímně popsala, co stálo za koncem její Topinky.

Přiznala, zda jsou či nejsou pro ni v životě důležité peníze i koho na české mediálně scéně sledujete ona, koho si platí a proč. Doporučila mým studentům práci v České televize či jiných léta etablovaných médiích a ptala, kdo dělá brigádu v gastru. A protože v ekonomickém semináři o podnikání měli tuto zkušenost skoro všichni studenti, byla vzájemná debata živá, praktická, autentická.

Když nám oběma obě představení skončila, poprosila jsem v kabinetě paní Křivánkovou o podpis do její kuchařky pro mého muže. David ji stejně jako já bezmezně obdivuje, my dva jsme spolu měli předplacené Lidové noviny sto let, my dva jsme spolu chodili do kina na filmy podle Dariny zhruba stejně dlouho.

A pak se stalo něco kouzelného - novinářka vzala knihu Gastrokroužku do ruku a nalistovala stranu 186, kde byl v receptu překlep a manželovi do něj rukou dopsala dvě nuly, které tam správně měly být. No, má ten chlap ale štěstí!

Darino, děkuji Vám. Byla jste půvabnější a citlivější, než jsem si vás vysnila. Bylo mi ctí.  

S Mitnik ve vaně

Vítejte v naší koupelně.

Právě vyšlo červencové číslo Marianne Bydlení, kde se dočtete, jak mít doma růžovou koupelnu, která není podle její designérky Andrey Čučka vůbec žužu nebo proč jsme koupelku v patře rekonstruovali až po osmi letech bydlení. V čem je báječný posuvný sprchový kout a taky jak dlouho se my dvě s Andrejkou vlastně známe.

Osm metrů čtverečních

Fotografie před i po rekonstrukci.

Půdorys, rozpočet i kde jsme vybíraly zařizovací předměty.

...

Lidé, čtěte!

Mám z milého focení a rozhovoru o designu radost.

Jak jsem byla v Sama doma

Práce pro českou značku dětské módy WOUKI mi přináší krásné příležitosti. Že se opět ocitnu v živém vysílání České televize, jsem tušila - ne však jako překladatelka(!).

Autorské tisky pro tuto obchodní značku vytváří japonská ilustrátorka žijící v Praze Saki Matsumoto. Pár krát jsme se už pracovně potkaly a jedno společné kafe jsme si daly u ní doma, abychom si prošly, co by si přála v pořadu říkat.

Já si ve slovníku vyhledala pár anglických pojmů jako je tkaný nebo rozmazaný, nastudovala si, co to přesně je risografie (digitální vysokorychlostní tiskařský systém) a zopakovala pilíře šintoismu, ve kterém Saki spatřuje mnoho společného s českým folklorem.

S oceňovanou výtvarnicí jsme si daly sraz na vrátnici hlavní budovy České televize jednu únorovou středu, kdy chvílemi šíleně sněžilo a chvílemi zase vůbec. Mě vyhodili ze dvou oficiálních parkovišť ČT, a tak jsem dívčí šaty, klučičí košile, látkový paraván a svoje šaty na ramínku nesla na Kavčí hory pěkný kus pěšky. Splihly mi vlasy, což v tu chvíli mělo ale malou prioritu.

V mnohem menším studiu, než byste jako diváci čekali, se nás hned ujala moderátorka Petra Eliáš Voláková, která svou plynnou američtinou nacvičila rozhovor se Saki a se mnou. Trošku nás tam režisérka přehazovala mezi sebou - Japonka je droboučká, bývalá modelka překvapivě taky a mě dali stoupnout si na kraj.

Byli jsme maličko ve skluzu, Martin Zounar nebyl na zkoušce k zastavení, ale nakonec jsme stihly i maskérnu. Na dotaz vizážistky, jak bych si přála nalíčit, jsem vyslovila odpověď: "Mladě a svěže" a tahle nejsympatičtější dáma pod sluncem na to řekla: "Přesně to jsem měla v plánu!"

Pak se z vedlejšího maskérského křesla zvedla i česká výtvarnice a ilustrátorka Renata Fučíková, objala se se svou kamarádkou Saki a já si s ní šťastná podala ruku.

Samotné živé vysílání odsýpalo rychle, záhy jsme šly na řadu, moderátorka spletla jméno Japonky a Saki sama na první otázku začala odpovídat něco jiného, než jsme měly připraveno. A já se v tu chvíli musela uvnitř úlevně smát. Pak došlo ještě k zmatení inspirace japonské ilustrátorky, které spolupracovala i s dětmi v mateřské školce a právě tamější atmosféra workshopu se odrazila v kolekci WOUKI. Moderátorka Petra však myslela, že nápad pochází od Sakiiny roční dcery. Vše jsem se snažila trošku uvést na pravou míru a v tom jsem nevědomky nazvala výtvarnici jménem její dcerky - to ale prosím nikde neříkejte.

Po skončení vysílání jsme si se Saki daly velký dortík v televizní kantýně, objaly se a od srdce se zasmály - protože Saki není rodilá mluvčí a já žádná tlumočnice z angličtiny, natož z japonštiny. Zapomněla jsem vám totiž říct, že pět minut před začátkem vysílání ještě narychlo přiběhla do maskérny Péťa, a zatímco jí upravovaly dokonalý make-up, ona se mě mile zeptala, jak dlouho jsem žila v Japonsku. Já říkám, že vůbec a ona hned doplnila svou otázku, že jsem tam snad aspoň studovala. A v ten okamžik mi to došlo! Upřesnily jsme si, že se Saki přece obě mluvíme anglicky, moderátorka řekla Aha a v podpatcích už honem pospíchala před kamery. Sajónara.

Jak byl mým hostem Robert Záruba

Přepsala jsem dějiny svého mediálního semináře na gymnáziu a pozvala si jako hosta pana Zárubu.

Přišel, v rychlosti si nechal v kabinetě všechno popsat, podivil se nad tím, že se na gymplu učí mediální výchova, típl dva telefony a šli jsme na to.

A protože Robert je nejenom obrovský, ale i obrovský šoumen, záhy pochopil, že legrace je v diskuzi s námi vítána, a tak se rozhodl, že si na chleba namaže paní profesorku. Jakože mě!

 

Když se v profesním životopise představoval, dostal se přes hromady popsaných sešitů se sportovními výsledky, přes studia žurnalistiky a práci v Česko(slovenské) televizi až k tomu, jak dnes vede seminář v bakalářském i magisterském studiu na Fakultě sociálních věd. A v ten okamžik jsem se jej zeptala, kolik takových sportovních moderátorů u nás ročně odpromuje.

 

On v tu chvíli vyletěl jak čertík z krabičky: „To nesnáším! Slovo moderátor!“, řval na celou učebnu. „Ale víte, že Vy to jste?“, nedala jsem se. „Nejsem! Víte vy, kdo je to moderátor?“, obrátil se Záruba honem na studenty. „Leoš Mareš!“, řekl jeden z nich. „Neeee!!“, řval sporťák ještě hlasitěji. „ Ale oni to tak přece říkají – Leoš Mareš, moderátor Evropy 2“, hlesl Oliver. „A přesně to říkají blbě!“, hodnotil práci svých kolegů R.Z. ostře.

 

„Tak kdo je podle vás moderátor?“, hecoval studenty už úplně nahlas naoko rozezlený Robert. „Ten, kdo moderuje diskuzi mezi dvěma hosty, třeba Václav Moravec“, zkusil to polohlasem Adam. „Výborně, napodruhé a hned dobře“, pochválila jej televizní hvězda. Třída se smála, tím spíš, že právě Adam k nám do semináře nepatří, byl to jeden z těch mnoha studentů našeho gymnázia, co jen přišel na výjimečnou diskuzi se sportovní legendou.

 

A pan Záruba nám hned pak pečlivě vysvětlil rozdíl mezi moderátorem, komentátorem, reportérem a redaktorem. „Takže to jsem vlastně já, když to tady s vámi moderuji“, uzavřela jsem rádoby přísný úvod. „Přesně!“ zasmál se Robert od srdce.

 

A potom už přišla řada na otázky studentů. A ti chtěli vědět úplně všechno. Jestli je pan Záruba komentátorská star i za našimi hranice (není). Jak skutečně to bylo se sporným faulem Kanaďanů na útočníka české dvacítky Petra Sýkoru na Mistrovství světa v Ottawě (to vysvětloval velice podrobně a velice dlouho). Jak dlouho mu trvá příprava na přímý přenos (18 hodin, které nikdy nemá). Má nějaké rituály (nemá). Která utkání byl chtěl komentovat, ale nekomentoval (československé finálové účasti na mistrovství světa ve fotbale 1934 a 1962). Žádná budoucí už nebudou, protože co komentovat chce, to komentuje, od toho je šéfkomentátor sportovních pořadů! (smích)

 

Děcka chtěla vědět, co dělá ve volném čase, jestli vůbec nějaký má (nebudu prozrazovat), s kým se mu nejlíp spolupracuje (se všemi) nebo jestli bude spolukomentovat letošní mistrovství světa v ledním hokeji opět s dokonalým Jakubem Voráčkem (nesmíme prozrazovat). Řeč přišla i největší bizár, který se mu kdy při práci stal (ten si pusťte na youtube) nebo co je pro něj dosavadní vrchol kariéry (ano, hádáte správně, je to Nagano).

 

Pro milovníky sportu jsme se bavili o sportovním archívu ČT, Záruba se zoufale snažil vysvětlit studentům, co byl kotoučový přehrávač (věděla jsem jenom já a obě přítomné zástupkyně) a na konci hluboce litoval toho, co mně řekl už na začátku. Že dnes zapomněl dárek pro nejlepší dotaz, že vždy na besedu přinese aspoň kotouč Buly – hokej živě, ale že dnes stejně bylo těch skvělých dotazů obrovsky moc. Vyfotil se s námi a šel.

 

Na chodbě na mě ještě zíral, že jsme mu vyrazili dech, že studenti byli fakt super připravení, že tohle nečekal. Doporučil mi, koho si mám z médií pozvat příště, a když jsem se vrátila do kabinetu, řekla mi kolegyně, že tu sklenku s vodou, co z ní Robert Záruba pil, nemám mýt, ale vystavit ji dole u vchodu do vitríny slávy mezi studentské trofeje (zase smích).

Darina Křivánková: Jak si nabít hubu

Po knížce jsem v knihkupectví sáhla úplně náhodou, už jsem měla plnou náruč Ježíška a Darinu jsem si vzala pro sebe, miluji ji od dob, kdy jsem byla na gymplu a ona psala o filmu do Lidovek.

Ani jsem netušila, jestli si kupuji román nebo autobiografii. Po pár stránkách mi bylo jasné, že držím v ruce něco výjimečného. Upřímný příběh báječné padesátnice. Ač je o něco starší, dětství na Jižním Městě jsem jí věřila do posledního písmena, stejně jako první pochvalu v životě od paní učitelky, kterou člověk nezapomene nikdy. Její středoškolské studium jsem hltala, protože v okolí Křemencovy ulice to moc dobře znám, během revoluce jí fandila, stejně jako potom při studiu na fildě.

A pak jsem skoro přestala dýchat, jak jsem byla lapena světem médií v devadesátých a nultých letech. Jako filmovou kritičku jsem ji naprosto žrala, její přechod k vaření už mě pak nebavil, nerozuměla jsem tomu. V životopisné knize však její stěhování z Prahy i první veřejná gastro vystoupení dávala smysl.

Nenechte se mýlit, kniha nejde od dětství do současnosti a tečka. Zhruba v půlce se stane něco(!), vy se v ději vrátíte zpátky na střední školu chemickou a knížka Jak si nabít hubu se v tu chvíli stane dokonalou směsici drsného života ženy po čtyřicítce, vtipu, nadhledu, sebeironie i naděje.

Osud asi chtěl, abych si ji sama přečetla v čase svých narozenin, abych přestala na třech místech číst a silně si poplakala. To se mi zatím stalo jenom dvakrát v životě - u knížky Petry Soukupové Zmizet a Jany Šrámkové Hruškadóttir.

Byla jsem z Jak si nabít hubu úplně mimo. Je tak otevřená a citlivá. Tolik jsem se v tom viděla; jak vás některé křivdy prostě nepřebolí ani za desítky let nebo jak nikdo netuší, kolik je za vaší práci práce. Znám a miluji přesně ty stejné ulice na rozmezí Vršovic a Vinohrad, stejně tak dobře znám ten pocit, kdy dneska víte, že už byste stejnou věc udělala jinak, ale tehdy to tak prostě bylo. Můžete se za to omlouvat, ale i já mám své chyby stejně jako Darina v mnohém ráda.

Když jsem tu přímočarou a srdečnou knížku o ženách, mužích, práci a sexu dočetla, došlo mi, jak moc mě teď štve moje vlastní autocenzura. Jak při psaní myslím na své studenty, co by tomu asi řekli, kdyby si to přečetli. Co by tomu řekli jejich rodiče nebo lidé, pro které pracuji. A o to víc si vážím, jak opravdová, čtivá a sympatická je Darina Křivánková ve své první knize.

Děkuji za tu statečnost. Jste moje hrdinka, paní Darino!

Vana plná Marianne

Upekla jsem štrúdl, vyleštila kachličky a čekala na ně.

Designérka Andrejka Čučka naši koupelnu vymyslela, fotografka Zuzana Veselá ji kouzelně nafotila. Těšte se na rozhovor s námi všemi v růžových barvách.

Už brzy Mitnik ve vaší trafice.

Jak jsem byla v DVTV

Když byl Martin Veselovský minulý školní rok mým hostem v semináři Mediální výchovy, pozval mě také na exkurzi k nim do redakce. První týden v listopadu u nás na gymnáziu tradičně patří zájezdům, výletům, návštěvám, a tak jsem se dohodla s editorem DVTV Janem Ouředníkem a v pondělí ve dvě jsem spolu s dvacet studenty stála dole na recepci karlínského komplexu Rustonka.
 
Čekali nás oba pánové, v civilu a se srdcem a humorem na dlani. Vyhradili si na nás dvě hodiny, představili svou internetovou televizi, a pak dali prostor dotazům studentům. Já tam v čele seděla vedle nich a dost mě rozhodili. Už léta si myslím, že můj koncept seminářů, kdy si zvu do školy skvělé hosty, je výborný. Ti dva gentlemani však na otázky studentů dokázali ve stejnou chvíli jeden kývat hlavou a druhý jí kroutit. A mně došlo, co je lepší než host. Dva hosté!! Vzájemná dynamika, shoda i neshoda otevíraly diskuzi ještě víc, šlo se pod povrch, padalo více otázek, zůstávalo více otazníků.
 
Martin byl vtipný a laskavý, jak už ho z mých textů znáte. Vyfotil si nás i sebe, když mu přišlo upozornění od BeReal. Utahoval si ze svého věku, a ještě více z věku starší Daniely a vysvětloval, proč je potřeba, aby v DVTV pracovali mladí lidé, včetně žen čerstvě po porodu. Ale hlavně chtěl vědět, co si studenti myslí – koho by do DVTV pozvali oni, odkud berou informace o světě, komu nebo čemu věří a nevěří.

Jan byl důstojný a otevřený každému hostu, každé celebritě z každé reality show. Řekl nám, který host jim v rozhovoru zvedne čísla sledovanosti i předplatného zaručeně i to, že to ten bývalý snowboardista o sobě moc dobře ví. Řekl, stojíc hned vedle Martina, který rozhovor skončil příliš brzy a který příliš pozdě a proč to bylo blbě. Řekl, že dobrý rozhovor má hotový svůj titulek ještě dřív než vůbec začal. A upřímně popsal, jak mu dnes opět někdo volal s finanční nabídkou, že si rozhovor na DVTV koupí.

Dvě hodiny utekly, jako když luskne. Pak nás všechny poslali vyčůrat a pozvali do studia na živé natáčení. Posedali jsme si natěsno vedle sebe na zem na kamery, Daniele maskérka přepudrovala nos, technik přeleštil Prontem stůl, zvukař všechny hosty ozvučil. Paní Drtinová se režiséra dokumentu zeptala, jak se správně vyslovuje název filmu Dajori, a hlavní hrdinky, jak se jmenuje její sestra. Paní byla nervózní, Daniela na ní mrkla: „Nebuďte, to bude dobrý, to jen ta světla tady svítí jako při výslechu.“ A měla pravdu, ostrost technických lamp byla šílená a napětí ve studiu rostlo. Režisér filmu ještě stihl říct, že film režírovali dva, ještě s kolegou, to už ale paní Drtinová řekla, že si nezapamatuje, ale že má jeho jméno určitě sám někde zmínit. A pak zazněl pokyn z režie a šlo se na to.
 
Romská žena popsala, co se ve Varnsdorfu stalo, kde bydlí a proč si mohla vzít prozatímně do péče děti rodičů, kteří se ne svou vinou ocitli v bytové tísni. Zaznělo, jaká v tu chvíli byla pomoc tamějších sociálních úředníků, přesněji nepomoc. Proč jsou Romové negramotní nebo jaké ona sama měla dětství. Když vyprávěla, jak jí dvě malé děti nechala i její vlastní sestra a už se pro ně nevrátila, tekly mi slzy a nos jsem si tiše otírala do rukávu košile.
 
Nevím to, ale náhoda to být nemůže. Že moji studenti elitního pražského gymnázia museli vidět právě tento rozhovor. V domácím úkolu to bylo půl na půl, jestli by si rozhovor sami na sítích pustili, každopádně nehybně pohnutí jsme byli ve studiu všichni. Až na další hodině ve škole jsme se dozvěděla od dvou kluků, co využili nabídky dívat se na rozhovor ze střižny, že i tam se plakalo. Je mi 43 a už dobře vím, že já svět nezměním. Ale mých patnáct let praxe ve škole mi už dovolilo učit osobnosti, které dnes hýbou světem – od Paříže až po Kyjev. A proto věřím, že tato moje letošní dvacítka taky dokáže něco dobrého. Jsem šťastná, že rozhovor viděli. Jsem šťastná, že brečeli. Věřím jim a věřím v lepší budoucnost v jejich rukou.
 
Když rozhovor skončil, kamery i světla zhasla, hosté i my jsme se ve studiu vyfotili, byl ještě kratinký prostor se zeptat paní Drtinové. Ptala jsem se jí na míru nervozity před rozhovorem i jak se jí samotné na sebe pak ex-post kouká. Ona se ptala studentů na jejich studium, současné i budoucí, mluvila o své dceři, jejich úspěších i jejím mateřském strachu o ni. Když jsme se loučily, stiskla mi tahle nejostřejší žena české žurnalistiky ruku překvapivě jemně.
 
Děcka pak už spěchala ztemnělou Prahou - do autoškoly, na tréninky, domů. My jsme si s Janem ještě něco dořekli a byl konec. I když jak se to vezme, pro maturanty to byl dost možná začátek.

Vánoční kampaň

O víkendu jsem měla možnost zahrát si maminku několika dětí, včetně mojí Týnky.

A jestli už vás nebaví naše bydlení na vsi, doporučuji si prohlédnout projekt Vanguard Prague. Natáčeli jsme totiž exkluzivně v unikátních loftech - a to se jen tak nevidí.

A co vy - líbí se vám původně průmyslové prostory přestavěné na byty?

Radím vám předplatné Marianne Bydlení

Mojí milí,

na letištích, na benzínkách - všude, kam se teď hnete,

kupujte Marianne Bydlení, dočtete se v něm i rozhovor se mnou o kabelkách Mitnik.

...

A protože v našem starém domě se teď dějí velké nové věci,

nebyl u nás časopis na návštěvě naposled.

Proto doporučuji jeho předplatné.

...

Poznáte, kde jsem jej fotila?

Jak se mi daří získávat zajímavé hosty

To je nejčastější otázka, kterou k učení na gymnáziu dostávám, tedy spolu s otázkou, zda jsou mi za to moji studenti vděční, co pro ně dělám. Ale popořadě.

Učím ekonomický seminář o podnikání a seminář mediální výchovy. A hosty do nich oslovuji úplně všude. Už přišli moji přátelé a přátelé mých přátel. Přišli moji kolegové z jiných prací, přišly moji klienti, moji bývalí studenti. Přišli bratři a sestry mých přátel, rodiče spolužáků mých dětí, naší sousedé.

Jsou hosté, které si pozvou studenti sami; to jsou pak jejich přátelé, přátelé přátel, zaměstnanci či zaměstnavatelé rodičů, jejich sousedi.

Některé hosty jsem viděla v rozhovoru na DVTV, užasla jsem a řekla si, že toho nebo tu chci mít v hodině! Napsala jim na bezpohlavní firemní mail info@xy.cz a čekala jsem, jestli se mi vůbec někdo ozve.

Bez odpovědi zůstaly všechny moje maily do České televize, do Českého rozhlasu nebo časopisu Elle. Neodepisují ani instagramoví, ani investiční influenceři. Obecně jsem úspěšná tak v padesáti procentech. Produkční práce v seminářích chce obrovsky moc času, věčnou naději a stálý optimismus - že to, co děláte, má smysl. Musíte se pořád koukat kolem sebe a musíte to pořád zkoušet.

Obecně mám ale vyzkoušené, že čím vyšší šajba, tím snadnější je ji pozvat. Martin Veselovský přišel k nám do školy ani ne do týdne od pozvání. A podnikatelé? Z těch opakovaně cítím, že čím úspěšnější jsou, tím zodpovědněji se cítí ke společnosti, k budoucí generaci, ke gymnaziálním studentům, a pak rádi přijdou.

Skvělá je také Nadace České spořitelny Den pro školu, která vytvořila dlouhý seznam odborníků z praxe, které můžete jako učitelé oslovit a oni za vámi přijdou na základní či střední školu. Mně se tak podařilo přivést hollywoodskou kostýmní výtvarnici Stáňu Šlosserovou, která dělala kostýmy filmům jako Gladiátor nebo Černý jestřáb sestřelen a jako host na gymplu byla taky na Oscara - skvělá, úžasná, otevřená, vostrá a motivující. Přesně to, co ve čtvrťáku potřebujete a chcete!

Pak jsou taky hosté, kteří mi odepsali, že účast v semináři "je mimo jejich komfortní zónu" nebo tací, kteří řekli, že přijdou, a pak trapně nepřišli. Ale já vím, že to není vůbec lehké postavit se před publikum, stát si za svým příběhem a odpovídat studentům na otázky. Taky všichni hosté, včetně největších hvězd Martina V. či Terezy K., tam zcela upřímně propotili triko.

A jak je to s vděkem mých studentů? Děcka ve škole se mi po hodině nevěší na krk, že jsem nejlepší. A já to ani nechci. Jsem si jistá, tím co dělám, věřím ve svůj pedagogický přístup a tematický plán seminářů. A vidím to pokaždé v jejich tvářích - že je to baví, že se uvnitř nich něco děje. A taky mi to dost píšou do domácích úkolů.

...

O mých seminárních hostech se více dočtete tady.

Jak Tereza Kostková učila za mě

Jako finálový host mého mediální semináře přitančila herečka a moderátorka Tereza Kostková.
 
Přišla naprosto připravená a s velikým zájmem o naše studenty. Už v kabinetě mi povídala, o čem by chtěla mluvit, co by děcka mohlo zajímat, co si řada lidí myslí, že je v televizi jinak, než ve skutečnosti je. Když jsem jí nabídla duritku s vodou, moje kolegyně se hned jala jí vařit kafe. Prostě přišla hvězda!
 
V hodině se Tereza představila, od střední pedagogické školy, přes divadlo v Chebu i divadlo Na Palmovce. A moji studenti opět kroutili hlavami, že neznají ani diskžokeje Petra Salavu, ani ředitelku všeho Líbu Šmuclerovou. Znali ale dějepisnou televizní show s Markem Ebenem, kam kdysi paní Kostková dělala casting, ale neuspěla. Až si na ni vzpomněli za dvanáct let poté – se Star Dance.
 
Pak přišly na řadu otázky studentů, které byly hodně o tancování; o tanečních favoritech, tanečním bodování nebo proč už čtyřikrát odmítla tančit ona. Ptali se na protekci od slavných rodičů. Ptali se na seriály, a jestli se na sebe v nich Tereza kouká; prozradím nekouká. Ptali se, kde a co hraje v divadle. A chtěli vědět, jestli by jim neporadila, jak se naučit tak krásně a bez trémy mluvit před lidmi.
 
Křehounká Tereza na židli vedle mě byla živel. Bylo jít tak o osmdesát procent víc, než jak ji známe z obrazovek nebo z rozhlasu. Bylo jí tolik, že jsem si v jednu chvíli sama řekla, že to ona by měla učit mediální seminář na gymplu. Se svou zkušeností z moderování reality show i z těch, které odmítla. Se svou zkušeností, kdy se člověk kumštem prostě ani neuživí. Nebo jaké je to přetáčet úspěšný seriál místo kolegyně, která si po pár dílech zlomila nohu - když vám to zavolají ve čtvrtek, že v pondělí se točí.
 
Hodina a půl neskutečně utekla a ve chvíli společné fotky naše celebrita se studenty vtipkovala, aby se jich doma neptali: „A která že je ta Kostková?!“
 
A když jsem ji pak ve futrech na odchodu ještě poprosila o podpis pro mého muže, vytáhla Tereza z kabelku svou fotku na klasickém fotopapíře a věnovala mu ji fixou na tabuli. Měla by za mě učit častěji – takovou (překvapivou) radost David už dlouho neměl!

Nové Proměny bydlení o zahradě Mitnik

A je to venku!

V dubnovém čísle časopisu Nové Proměny bydlení si můžete přečíst o naší zahradě - kde se tam vzaly vzácné petrklíče, co si se sousedy pravidelně předáváme přes plot nebo jak dva lidé se třemi dětmi za tisíci metrovou zahradou spíš vlají, než že by ji stíhali.

Už teď ve vašich trafikách.

...

Užijte si to - klidně na lavičce na vzduchu.

A první kafe venku už bylo?!

Jak byla Barbora Černošková mým hostem

Když jsem ji vedla do kabinetu, pozdravila ji moje kolegyně s překvapením v hlase: "Jee, neznáme se?" Když si pak Bára odskočila, špitla jsem Janě, kdo to je a ta si v šoku lehla na stůl: "Ty vole, já myslela, že je to naše bývalá studentka, že jsme ji učily - mi byla povědomá ..."

A pak zazvonilo a televizní moderátorka v nepřehlédnutelně půvabném fuchsiovém kostýmu vkročila do třídy a tím nejkultivovanějším možným slovním projevem - měkkým polohlasem, bez jediného přeřeku či balastních slov přestavila mým studentům své vysokoškolské studium na právech i jinde, svůj (zatím nerealizovaný) profesní sen, komické scénky z brigád i jak se dostala do České televize Brno.

Pak tahle nejsympatičtější Barbie řekla, co je mediální projekt Bez frází, kde sportovní osobnosti předávají zkušenosti pomocí příběhů vyprávěných jejich vlastními slovy bez příkras a omezení. Jak je těžké podobný formát dostat do televize a kdo tady nechce(!) slyšet o tom, že i sportovci mají své trable.

Potom Bára ukázala na svou klopu saka, chytla mezi prsty lesklou brož a rozpovídala se o charitativní organizaci Žlutá stužka, pro kterou také pracuje - a která pomáhá mimo jiné dětem, jejichž rodiče jsou ve výkonu trestu, a kterých je v Česku šokujících čtyřicet tisíc. A tahle růžová bloncka pak zcela otevřeně a autenticky popsala prostředí českých věznic, které navštěvuje, mužské i ženské. Tamější prostor, režim i pach.

Na to se moji maturanti mohli začít ptát. A celá partička necelých dvaceti lidí se spontánně rozdělila na dvě půlky, a zatímco jednu zajímala spíš moderace olympiády letos v létě, příprava Branek Bodů Vteřin či kdo je líčí a vybírá kostýmky v pořadu Sama doma, druhá se ptala na život za katrem.

Proč je ženská věznice ještě horší než mužská, proč se denně mohou mýt jen ti, co pracují a proč tedy nepracují všichni vězni. A jestli náhodou pachatelé trestných činů nebyli nejdřív samy svým způsobem oběti. A tahle vážná filosoficko-společenská diskuze se zcela přirozeně mísila s mediálními otázkami.

Kdo je navenek největší sportovní miláček národa, zatímco ve studiu vyhazuje Báru ze studia. Jakou scénku předvedla nejvyšší česká herečka nedávno v Sama doma ještě než se zapnuly kamery, pak si ale vzpomněla, že Černoškovou vlastně zná ze sportu a miluje ji, zatímco Kraus vůbec. Nebo jak se loví hosté na chodbách Kavčích hor, když jiný smluvený host nedorazí. 

Někdo chtěl vědět, jak to Bára všechno zvládá (hodně spí, dobře jí a málo pije), jaký sport má sama nejradši a na co se půjde naživo podívat v Paříži. Někoho zajímalo, zda měla vždy tak výjimečný hlasový přednes nebo se na to nějak školila, a to nám pak Baru vyšvihla několik extrémně komplikovaných českých vět, včetně dlouhých jmen indických sportovců.

Bára je prostě superžena!

...

A já jí moc děkuji za včerejší setkání u nás ve škole.

Děkuji za obrovskou dávku energie, nadšení a upřímnosti.

Děkuji za přesah z médií do společenských témat - protože přesně takto má podle mě probíhat školní výuka budoucích generací.

Když odešla, studenti čuměli; a řekli, že je svá. Díky, že v jedné hodině dokázala rozbít tolik stereotypů

- díky, že díky ní není svět růžovější, ale  b a r e v n ě j š í!

...

A všecko nejlepší k dnešní narozkám, Báro!

Jak byl Martin Veselovský mým hostem

Kdo mě čtete už dlouho, víte, že jednou týdně učím na gymplu mediální výchovu.

A kdo mě nečtete dlouho, vězte, že jednou týdně učím na gymnáziu mediální výchovu.

Do semináře pro maturanty si pravidelně zvu hosty z médií, a když jsem napsala zvací mail do redakce DVTV, odpověděli mi, že Martin Veselovský může přijít příští týden. S rozhovory na DVTV pracujeme v semináři běžně, studenti Martina dobře znají, a tak jsme se na něj všichni moc těšili.

Když mi pak v kabinetě zazvonil telefon a v kouzelném sluchátku zaznělo ještě kouzelnější "Dobrý den, tady Martin Veselovský.", šla jsem mu otevřít na vrátnici. A celou cestu po schodech jsem měla pocit jako by tam dole za prosklenými dveřmi měl stát George Clooney, Brad Pitt, Matthew Perry, Lenny Kravitz nebo tak někdo. A stál.

A vyrazil mi dech. Kromě toho, že byl nejmilejší a nejgalantnější, měl na nohou ty nejčistější bílé tenisky, jaké jsem kdy v životě viděla. A já si hned řekla - on sem snad přiletěl! Ty boty se nikdy nemohly dotknout chodníku, tak byly běloskvoucí. On je prostě boží.

A ještě než nám zazvonilo na hodinu, stihli jsme spolu probrat koncept semináře i naší školu, plavání našich dětí i společné známé. Kdokoli ale přišel tu přestávku do mého kabinetu, ten se ho hned lekl, stejně jako lidé po chodbách školy - tak slavný Martin je. A pak si pan Veselovský podal ruku s naší paní zástupkyní a šli jsme na to.

Seminární studenti se M.V. ptali, zda jej více baví politické rozhovory nebo ty lifestylové. A co ho na té práci vůbec baví. Proč začínal v hudebním rádiu, a jestli má kapelu. Nebo jestli jeho rozhovory měly někdy právní dohru. Zda je DVTV výdělečný byznys a koho by si jako hosta rád pozval. Kolik lidí pracuje v DVTV, a jestli tam nemohou jít studenti na stáž.

A Martin povídal a odpovídal a odpovídal a povídal; a byl úplně takový, jakého ho známe z obrazovky. Přemýšlivý a přesný. Vstřícný a laskavý. A vtipný. A bavil nás a bavil sebe. A smál se nahlas, třeba když studenti nevěděli, kdo je Roman Holý a já děcka vyzvala, ať si jej najdou v telefonech, protože jeho vizuál jim hned napoví. Ale nenapověděl a studenti fakt nevěděli a Martin se chytal za hlavu a ptal se, jestli já ho znám. A já řekla, že jsem J.A.R. měla na gymplu na kazetě, a to už jsme se smáli úplně všichni.

Pan Veselovský s námi také hovořil o jeho aktuální nabídce pracovat pro TV Nova, o (ne)možném návratu do České televize. Zda mu hosté během rozhovoru někdy začali být nesympatičtí, a naopak. Jak si své hosty za čas nepamatuje, ale předstírá, že jo. Proč už dlouho neměl ve studiu Petra Fialu nebo Tomia Okamuru. A také nám prozradil, s kým bude dělat rozhovor zítra nebo jakou budoucnost plánuje celá DVTV do dalších let.

A úplně na konec jsem je všechny vyfotila, což byl Martinův nápad. Protože jsme se dostali k tomu, že jsem k nám na gympl pozvala i jiného slavného moderátora, který je teď tak slavný, jak moc je tetovaný a on mi to slíbil, a pak šestkrát nepřišel a já to s ním vzdala. A Martin mi na to hned řekl, že se se studenty vyfotí a pošle Čestmírovi tu fotku se slovy: "Cha-cha!" 

...

A když jsem panu Veselovskému večer tu společnou fotku poslala,

odpověděl mi tak hezky, že si tu sms - stejně jako celé naše setkání - budu hýčkat ještě hodně dlouho.

Jako profesní milník a odměnu za práci. Jako moji životní schůzku.

Uvidíme se za rok

Ve středu - v té největší zimě - se fotila naše jarní zahrada pro  č a s o p i s  Nové Proměny bydlení a já spolu s ní v hedvábných šatech.

Více uvidíte v tisku na jaře 2024.

A co vy - který jste tým? Město nebo vesnice?