Psaníčko do divadla

Psaníčko do divadla. A na kávu a do kina. Na operu a na drink.

A taky do školky a ze školky. Do družiny z družiny. Na trénink. Na výtvarku. Na oční, ušní, krční. Do servisu, do hodinářství. Na nákup, na velký nákup. Do knihovny a na poštu. Na úřady. A domů.

...

Nesu vám nejšikovnější tašku na světě.

Pěkně plochou, že vám hezky přilne k tělu. Třicet na osmnáct centimetrů. S dlouhým uchem na karabinkách.

A s kovovým zipem a jednou malou kapsičkou uvnitř.

Ještě nikdy jste kapesník a telefon s sebou nenosila působivěji.

Navíc

si minimalistickou kabelčičku můžete vybrat ve dvou barvách a s výraznějším i křehčím vzorem na vintage potahových látkách.

Už jsou pro vás v e-shopu.

Dominantnější verze s rastrem či s drobný rýžovým vzorkem.

Moje CILA košile

Mám v hlavě výmluvy a neváhám je nezřídka použít: že mám tři děti a nemůžu toto/nestíhám tamto. Třeba že nefotím zrcadlovkou, protože tu už bych s sebou neunesla. Nebo že si nelíčím oči, protože při odchodu z domu jsem sotva tak ráda, že všichni sedíme v autě a nezapomněli jsme Kevina a podobně.

Čeho se ale nechci pustit, je snad upravená image. Ať už jako třetí děcko nebo protože jsem nikdy nepřestala pracovat, Týnka na mně pořád visí. Na levé paži mi sedí furt - je všude se mnou. Když jsem mezi dospělými, i když mám ofiko schůzku kvůli novým projektům. Na business setkáních, na kávě, na třídní schůzce, na školní besídce, ale i na výtvarce nebo u doktorky, všude tam bych si tajně přála být pěkná. A jsem akorát tak zmuchlaná. Chtěla bych být mít šmrnc. Vidím tolik sebevědomých žen na ulici, koukám na své kamarádky, sleduji vaše instagramové účty. Všechny jste krásná, nápadité; co kočka to originál. Zatímco já mám pocit, že teď běžím životem a neustále dokola buď nakládám oběd nebo vykládám pračku. Taková normální mamka, ale okolo sebe se koukám! A někdy i na sebe. A řeším se. Míry a gravitaci vlastního těla. Přitom mě tak baví, když to někdo umí a má někdo styl. 

Když mi ale loni poprvé stiskla ruku Ala Krivá, něco se změnilo. Periferně jsem ji viděla na  prosincovém festivalu Mini, kdy měla svůj slovenský CILA stánek malý kousek o nás. Ala není žirafí modelka s nejdelšími nohami na východ od Bratislavy, přesto ona byla po celou tak šik a k nepřehlédnutí spokojená. Líbila se mi její přirozená jistota mezi plnými štendry nádherných šatů, i jasně profesionální nadhled, když mi na mou otázku, jaké punčochy bych měla nosit ke svým tmavě modrým šatům, odpověděla s naprostou samozřejmostí, že právě tmavě modré. Tehdy mi Ala v premiéře osobně vybírala šaty a já se cítila blaženě (a už jsem o tom na blog psala).

Když jsem jí teď pár dní nazpátek telefonovala kvůli výběru mé nové košile, cítila jsem se s ní na drátu šťastná zase. Bez studu jsem ji popisovala své tělesné proporce a jejich nevratné(?) změny. Že si večer usnutím tak ráda lačně prohlížím fešn obrázky na pinterestu, ale ráno vstanu a zase sáhnu v koupelně po tom samém. Ala mi to měkkou slovenštinou všecko empaticky odkývala a návazně na to mi začala pečlivě popisovat, jak do detailů vznikají právě střihy jejich šatů, košil a košeloidů. Jak oni sami ladí velikosti a poměry, a jak jsou jejich kousky promyšlené i pro těhotné, ženy po porodu nebo ženy kojící.

Trochu jsem si spolu navzájem skákaly do řeči. Já jsem ji chválila, ona mě. Povzbuzovaly jsme se, shazovaly sebe a obdivovaly tu druhou. Zatímco já špitala spíš o mateřském blogování, Ala popisovala svůj/současný módní průmysl, jeho slepá ramena, hlavní proud i trvalou udržitelnost. Obě jsme svorně obdivně zavzpomínaly na džínovou CPW (Cost Per Wear) výzvu Evy Urbanové z Nily i nutnou potřebu slow fashion v téhle rychlé době.

Nejsem křehkou dívkou, a tak jestli mi má bílá košile slušet, prosím o opravdu dobrý střih. A ten moje nová CILA blůza má. Je to paráda, když střihu i samotnému šití bylo věnováno tolik péče, času a luxusního řemeslného zpracování. To se pak jednoduchá košile nosí. Navíc má i mile vtipný límeček, zapínání "na půl" a přes zadek laskavě prodloužený zadní díl. Je ušita z bavlněného popelínu GOTS (Global Organic Textile Standard - který podle mezinárodní biotextilní certifikace zajišťuje ekologickou čistotu v procesu pěstování, zpracování, výroby a distribuce konečného produktu; dbá na důstojné pracovní podmínky a chrání životní prostředí). A vítám ji na svém ramínku.

Své temně modré šatky už jsem nosila na Mini, na Štědrý den i na Silvestra. Změnila jsem v nich zubaře, nafotila hi-rec fotky a vyměnila zimní gumy. Miluju je! A budiž mi největší poctou, že mi je na sobě pochválila i úplně cizí žena na chodníku. Odteď mě čekají námluvy s bělostnou košelou, s dalším nadčasovým kouskem mého snového kapsulového šatníku. Ve které jsem jako první stihla přivítat na svět mého prvního synovce!

A budu ji mít na sobě, až zase v náruči osobně ponosím drobnou Alu 

na květnový Festival Mini!

11. - 12. května

Továrna, Dělnická 63, Praha 7

...

A když už jsem u těch novot, jara a ženskosti,
v mém e-shopu dnes přibyly nové barevné kabelky - hodně zahradní, hodně tulipánové a nejvíc něžné.
Takové, co vám nikdy neodkvetou - běžte si přivonět.

Mám 174 cm a na sobě velikost košile Bea S-M.

Plavkyně a plavci

Mám to klika - klika dvacet dva minut do Podolí. Vystřelím v neděli hned zrána; beru plavky, brýle, vlastní fén, banán. Když plavu uvnitř v padesátce, jsem více zničená. Ale když plavu venku, zažívám blaho! Retro venkovního, třicetimetrového a celoročně vyhřívaného bazénu je opravdu intenzivní. Ano, přes mrazivé zimní měsíce, plavete-li znak, je vám na tvář zima. Ale výhled na slunko drápající se zpoza podolských skal za to stojí. K tomu široká modrá obloha a svěže šplouchající hladina vody. Ano ano, samotný bazén není nejčistší a jistě by si i on sám přál zevrubnou rekonstrukci, ale když kraulujete, máte pořádně makat, soustředit se na přesně a ostře provedená tempa a ne koukat po dně, kde co leží. A pak: za jasného počasí si s sebou domů po plavání vždy odvážíte, ač to bude znít možná až neuvěřitelně, vlastní opálenou postavičku.

Lidé, plavte!

...

Nebo aspoň noste moje kabelky s plavci a plavkyněmi.

A kdo byste zatoužil k vodě i po troše exotiky, 

dneska jsou prvně skladem i obrovsky sympatické (t)lamy z And nebo opět rychle ztracené a zase nalezené Lišky v lese.

První Vánoce, první narozeniny a první Silvestr

Udělali jsme něco, co nikdy předtím. Zůstali jsme celé svátky doma. Nikam jsme nejeli a strávili čtyři dny nás pět spolu na jednom gauči. Těšili jsme se na to strašně, protože loni jsme žádné Vánoce vlastně neměli a mně hodně chyběla i letní rozmařile odpočinková dovolená někde na jihu, která se letos nekonala.

Odměnili jsme se ale vrchovatě. Ježíškem i pyžamovou pohodou, kdy jsme se krom cukroví z vlastních ořechů a rybízového džemu cpali i aspoň třemi filmy denně. Snad jen ten sex. Možná s výjimkou Cesty do Rokycan byla v každém našem s Davidem oblíbeném filmovém opusu dospělá intimní nahota, že jsme našim dětem honem zakrývali oči. Akorát když jednou Kubka stihl včas zašilhat nám mezi prsty - to když nohatá Anna ve filmu Rabín, kněz a krásná blondýna lačně lezla po svém do postele povaleném milenci, ptal se nás hned zaskočeně náš nejstarší syn, u něhož jsme se o mravní výchovu báli nejvíc: "A to vám dvěma přijde jako strašidelné?"

Užili jsme si to velmi, ale asi naposled, protože o Vánocích je mnohem lepší zbytečně hustý vaječný koňak než hustá rodinná atmosféra. Ze všech stran jsme pak shledali na oslavě Týnččiných narozenin, nasadili si zlatavé papírové čapky na gumku pod krkem a nevěřícně koukali na tu malou princeznu v šatech s tylovou vlečkou, jak si sama vozí nový kočárek s chlupatým medvědem přes půl obýváku.

A na Silvestra jsme pak ke stolu pozvali 35 hostů. Kamarády s dětmi. Největší pařmeny, vtipálky a pohodáře, kteří klidně spali na zemi, ve spacácích i v místnostech bez dveří, včetně dvou free stylistů, kteří ráno na Nový rok, když jsem v kuchyni začala servírovat na stovky malých talířků tisíce ještě menších toustů pro všecka vyspaná(!) děcka, ti dva vstali z naše gauče a šli se ještě na chvilku dopsat do mé - v ten okamžik už volné - postele.

Bylo to krásné a ani toho nebylo dost. Klidně bych dál snídala lososa, místo domácích prací si doma raději furt jen hrála, večer se opila a nad ránem si zlomila nos ne vyčerpaným pádem na šicí stroj, ale tím jak mi nová knížka při usnutí přistane na hubě. Miluju Vánoce.

...

Bylo to Štědré.

...

P R V N Í narozeniny.

A přesně tohle nám doma ještě chybělo: pianko,
na které nikdo neumí hrát pianko!

...

A potom úplný vrchol (roku) s předpremiérou o den dřív.

A pak ta rána poté ...

A Silvestr naostro.

Tak ať se daří. Na zdraví!