Jak jsem chovala kokedamu

Než manželé Myynovští odletěli do Střední Ameriky, byla mi z jejich strana svěřená důvěra a výše zavěšená kokedama. Na hlídání. Než se vrátí.

Mé květinové opatrovnictví nezačalo vyloženě ukázkově, protože kouli se zeleným okolo jsem převzala v jistém občerstvovacím zařízení, ze kterého jsem se (překvapivě?) nevrátila úplně čerstvá. Abyste mě pochopili: narozeniny mám jen jednou za rok, takže z jejich oslavy se jaksi nevracím na Večerníček. Já vím, tma a ranní hodiny asi asparágu tolik nevadí, jenže - já ho po příchodu z restaurace domů zapomněla odložený venku na pavlači. Ano. Ale tímto se mu teď za to veřejně velmi omlouvám! I Markétě. I Lence. I matce přírodě. Prostě všem.

Ale sám nevypadal ani uraženě, ani naštvaně. Neříkal nic. Ani prozatímní zavěšení na rohu naši knihovny nijak nekomentoval. Za to já jsem to místo po pár dnech vyhodnotila jako nevyhovující. Podle mě tam měl málo světla a kvůli způsobu zavěšení nemohl vůbec správně bimbat v prostoru.

Jako stanoviště číslo dvě jsem mu proto vybrala prostor ve výklenku kuchyňského okna. Čili v dosahu (ubohých) prosincových paprsků, na hřebíčku, pěkně vedle mého vlastního aerárie. Oba se společně pěkně točili na niti. Pěkně, ale vzduch sálající z radiátoru pod nimi asparágus příliš rychle vysušoval.

Začala jsem brblat. Co s takovou kytkou, když ne každé místo je jí vhod?!? Kolikrát budu milostivého pana A. jako převěšovat? A do pesimistického průjevu mi báječně vhod přišlo ještě opakované plýtvání vodou; kokedama se totiž zalévá tak, že ji na chvíli ponoříte do kýble s vodou. Poté jsem několikrát obrátila naše modré plastové vědro dnem vzhůru a jeho tekutý obsah bezmyšlenkovitě po ukončení zavlažování zase vylila do odtoku vany. Kdy že se mají ti nikaraguiští výletnici vrátit? Takové mrhání vodními zdroji!, reptala jsem si pro sebe. To, že se stejnou vodou můžu zalít naše ostatní květiny v bytě mě totiž napadlo až ve chvíli, kdy jsem zároveň nečekaně objevila naprosto dokonalé místo pro jeho už krátící se azyl u nás.

Na plynové trubce, v předsíně, kde skoro netopíme.
Za to tam je světla milion.
A prostoru tisíc.
...
Taková krása! Až se mi zdálo, že se asparág na mě ve společnosti dalších květin úplně usmál.

Jo! Hodil se nám tam dokonale.
Možná na malinko delším provázku.
Jeho neideální míry mi ale nezabránily smutnit ve chvíli, kdy jsem ono zelené v síťce sundávala dolů a balila zpátky k vráceni do Veverkovi 10.
...
Sbohem, drahý.
Kdy by řek´, že mi péče o tuhle bambuli bude tak chybět.
Kór když jsem mu našla tak prima zimoviště.
Jo jo, zůstala po něm díra. V chodbě. I v srdci.

Sníh v Praze aneb pozvánka do Hnízda Malé inventury

Dneska začíná festival nového divadla Malá inventura.
A v přízemí Veletržního paláce má své Hnízdo.

Kde se dá třeba výtvarničit na hernách pro děti.

Takhle my tři Mitnikovci teď stříháme: značky pro lyžaře (Mikeš sedí v Ergu, tři ruce zatím vážně nemám!) .

Modelovat kulichy.

Nebo na tuhé lepidlo na čtvrtce nanášet mouku ...

... či zbytky pastelů, roztříštěných na prach plastovým kladívkem.
...
Vzniklé obrázky jsou překrásné, tedy pokud se na svět umíte koukat trochu šílenýma očima.

A pak, hlavně a přece: je tam sněžná hora!!!

Kde se dá koulovat vlněnými bambulemi nebo ...

... odpočívat těsně pod vrcholem.
...
Skotačivý program v Hnízdě trvá až do příští středy, tj. 25. února.
Tak nezapomeňte svetry s norskými vzory. A na rum si odskočte - rovnou hned za kopcem - do Café Jedna. SKOL!

Závan

Někdo se těší. Někdo plánuje. Někdo čeká.
Někdo už to nemůže vydržet. Škrtá dny.
Někdo se chystá. Připravuje. Cvičí. Hubne. Postí se. Uklízí. Vyhazuje. Trpí. Sází.
Někdo ryje. Někdo nakupuje.

A někdo, říkejme jí tře-ba: Renata, už má na jaro ušité nové psaní!

Milan Grygar: Vizuální a akustické

Šla jsem tam zrána.

Sobotního. Praha to ještě nestihla rozbalit a ticho a prázdno bylo i v Městské knihovně.

Pro M.G. ideální!

Kubatury vzduchu a světlo. Se sylabem v ruce nebo to můžete risknout na vlastní triko a nechat je na sebe působit: obrazy a zvuky.

Výstava je retrospektivní, zlatá šedesátá start, současnost cíl. Lineární kresby, velkoformátové obrazy, geometrické stylizace. Černá, bílá. Čáry, body, skvrny.

A v potemnělém pokoji se náhle můžete zaposlouchat do zpěvu ptáků.

(Ptačí partitura.)

Kdo by se ale bál, že zůstane v té přemíře přítomné abstrakce ztracen/zmaten/nepochopen,
doporučuju na chvíli si sednou na lavičku.

Dva krátké filmy vám sympaticky představí hravou část Grygarovy tvorby.
Kouzlit se zvuky, barvami a slepičkou na klíček bude sám umělec. Ve francouzsky šik černému roláku (1974).

Rozehraje vše: dřívka, hřebeny, plechové krabičky, skleničky nebo zvoneček.
Použije tuš a vznikne mu obraz.

Vše najdete v Galerii Hlavního města Prahy, Mariánské náměstí. 2. patro
Do 5. dubna.
...
A komu stále vrtá hlavou: jak jako obraz se zvuky???, tady prosím malá ukázka.

Ať se vám líbí!

Jak se vklínit do přízně vlastnímu muži

... a být mu stále na očích?
Třeba valentýnským dárkem.

Nadchnul mě malý stojan na telefon na pracovní stůl, a tak jsem mu ho nechala - přesně na míru - vyrobit.

Je z recyklovaných palet. 

Velmi minimalistický. Hladký, naolejovaný a s jasnou kresbou dřeva.
Za cenu lepší čokolády.
...
Prostě moje láska!

Gipsy

Když se dozvěděla o mých kabelkách, nadšeně mi napsala.

Šťastná, že české holky šijí české tašky.

Jenže: já jsem z Moravy, látky ponejvíc z Japonska a Ameriky a o čínské kovové galanterie raději ani nemluvě.

Mlčet? Přiznat se? Jít do (nejpodlejší) polopravdy?

Ale!
Když jde o parádu, musí urputné puntičkářství stranou.

Vybrat látku (tahle v divoké dramaturgii vychází z majitelčiny profese), ušít a ...

a pak tašku spokojeně nosit.
O nic jiného tady nejde.

Odpoledne v knihovně

S naší paní knihovnicí, co vám na přání rozestele koberce ...

... nebo i erární bačkory donese, aby vás nohy nezábly.

Tentokrát si tam spolu s námi četly/hrály i dvě veselé čerstvé teenagerky,
které s paní Světlanou řešily i životní volbu povolání, samy okouzleny prací mezi regály s knihami.
Smály se.
Mávaly rukami.
Ptaly se větami se spoustou balastních slov.

Knihovnice jim upřímně a samozřejmě popisovala, jak se jí jako malé taky líbila tato profese, u své příbuzné.
Jak studovala na střední škole.
Jak na vysoké škole.
A že si vybrala zaměření na literární práci s dětmi.
S výplatou za pět peněz.

Jak vydělává knihovna, vrtalo hned mladinkým kráskám hlavou.
A jestli by se k nim dalo jít na brigádu.
Spolek knihovnických dobrovolníků v ústřední knihovně je úplně nadchnul.
Mezi salvami smíchu.

Nedávno tam ostatně obě byly na školní exkurzi, jak říkaly v Úřední knihovně.
Jistému knihovníkovi se tam navíc povedlo je přesvědčit, že on sám přečetl snad všechny knihy světa
a s očima přes celé čelo nám koťata líčila, jak jim seznam dobrého doporučeného čtiva nadiktoval jen tak, si představte: z hlavy(!!!).

Pak se holky navzájem dohodly, která kterou doprovodí ke které tramvají domů.
Naposledy se ještě nahlas zasmály.
Naposledy mi ještě jednou pochválily chlapečky.
A zmizely.

Krásné to mládí.

Kód Enigmy

Ten příběh je známý. Není to první film. Německá šifra a její rozluštění, které zkrátilo válku o dva roky.

O geniálním mladíkovi. Ve škole šikana. Ale pak se do něj stejně zakouká největší kočka.

V hlavní roli miláček.

V recenzích všichni píší, že je to přímý tah na oscarovou branku.

Dost možná.

Mě ze všeho nejvíc ale bavila výprava! Mistrovský kousek. Vychytaný opravdu každý detail.

Každý věšák na kabáty na zdi. Každá čtecí lampa. Každý hrníček na kafe. Báječné kovové koše na papíry na stole. Jedna červená židle u každého stolu v baru. A ty nejkrásnější propínací šaty Keiry, v letošním odstínu Marsala.

Prostě správný biják!