Anya

Mám za sebou první týden v práci bez Anyi.

Po čtyřech letech se naše profesní cesty rozešly, vrátila se domů.

S Anyou jsme točily a fotily pro značky Skibi, dětskou módu Wouki, náramky OluOlu, restauraci Velo i kabelky Rosa Mitnik.
 
Anya byla obrovsky přísná a nikdy nic nepěkného nepustila ven. Přetočit, přestříhat, znovu nahrát voiceover. Stát před objektivem, když za ním stojí Anya, pro mě však byla absolutní pohoda – věděla jsem, že výsledek bude vždy perfektní.
 
„To musíme natočit znovu – vypadám jak selka!“, ječela jsem jednou na ni, zatímco ona na mě stoicky: „Co to je selka?“ Měly jsme jiné mateřské jazyky, a tak ztraceno v překladu byla občas legrace.
 
Když teď Anya předávala svou pozici novým kolegyním, radila jim mimo jiné – „Mirka nikdy nesmí mít díru!“, rozumějte kameramanka mi musí pohlídat padající patku, aby mi příliš nevykukukovalo čelo. To nesnáším.
 
S Anyou jsme natočily hodiny videí, nafotily tisíce snímků. Vypily mnoho káv a snědly mnoho sladkostí. A když jedné z nás bylo úzko, šly jsme na kafe i v pracovní době. Ani nemusíte hádat - jasně že nás tam v kavárně potkali šéfové.
 
S Anyou jsem loni v zimě omylem vjela s rakví na autě do podzemních garáží a šokovaně couvala zpátky do křižovatky. S Anyou jsme fotily kabelky v mrazech ráno na Náplavce i náramky v plavkách v pěně ve vaně. A na konci jsme si vždycky spokojeně plácly s Anyinymi slovy: „Jsme profiky!“ Tenhle její výrok budu milovat navždy.
 
Když mi Anya řekla, že končí, brečela jsem poprvé. A pak ještě několikrát, ale už jsem si zakázala myslet na to, že se možná nikdy neuvidíme. Připily jsme si na mír a věřím, že ji u ní doma jednou navštívím.

...

 

Anyo, děkuji za všechno, za Tvou profesionalitu, kreativitu a o patnáct let rychlejší mozek, než mám já.

Děkuji za Tvou pomoc a podporu. Děkuji za všechna Tvá objetí.

S l a v a  U k r a i n i .