Čekal nás náš poslední finský den a ve vzduchu viselo lačné očekávání, jestli se nám povede v noci spatřit Polární zář.
Nálada v autobuse cestou za finální laponskou zážitkovou destinací v podobě
Národního parku Oulanka už byla hodně uvolněná a vysmátá, až tak že jsme si
s českou novinářkou Zuzanou, které se naší Reima cesty účastnila spolu se svou dcerou, dovolily vzájemně si vyprávět a vtipkovat o tom, co se nám kdy a kde strašného na cestách stalo, kde jsme skončili v nemocnici a tak. Ze mě prostě už padalo všecko to napětí, dárky pro všechny mé milované mumínky doma už jsem měla nakoupené, teď už mě jen čekal nádherný den, kdy jsem si poprvé v životě nazula sněžnice a šla, kam až mě nohy zanesly.
Cestou k mýtickému mlýnu jsem už zkušeně pofotila pár mistrných blogerek na jejich telefony, aby jejich/moje šikovné fotky dostaly pár chvil na to tisíce lajků na celém světě, a pak už si jen užívala. Ostrý pohled na divokou řeku, uzoučkou lávku jen pro jednoho přes ní i sladké žužu, které mi na klacku nad ohněm ze samé lásky opekl Kuba.
Finsko je nádherná země. Bohatá, spokojená a sebevědomá. Nepatřím tam, ale cítím se tam vždycky dobře. Celou dobu mého skandinávského pobytu jsem si v hlavě dělala seznam, co nesmím o Finech zase zapomenout - co je pro ně tak typické. Třeba to jejich důrazné a drnčivé R v každém slově. Že finské slečny a ženy jsou v obličeji stále tak pěstěné a upravené, i když jdou na půldenní trek polodivokou přírodou. A že finští džentlmeni všichni do jednoho pro mě v sobě mají archetyp dřevorubce, i kdyby vážili jen čtyřicet kilo.
Něco Finska jsem si odvezla i domů. V Marimekko designovém ráji jsem sáhla po kávovém hrnku z jejich nové jarní kolekce, ze kterého se chystám pít vždy jen filtrovanou kávu - tak jako to v Suomi děláme my všichni. Šálek a další decor mi tam dáma za pultem zabalila naprosto nádherně a vkusně a tu papírovou tašku, ve které jsem si to vše z obchodu odnesla, si doma beztak vystavím v knihovně. Přesně tak, jak jsem to viděla
na stránkách stylového časopisu Asun, který jsem si koupila v tamějším supermarketu. Nerozumím v něm jedinému slovu, ale stevard v letadle mi na zpáteční cestě do Prahy přeložil aspoň jeho název -
I am living. Ostatně na palubě společnosti Finnair jsem se taky dopustila malé dyzajnové krádeže, když jsem při každém našem letu předstírala, že si z jejich Marimekko papírových ubrousků dělám záložku do knihy. Přestupovali jsme celkem čtyřikrát, a tak mám teď tady doma v kuchyni z toho skoro prostírkový servis.
Ale zpátky od marnivosti k mrazu. Ten na nás čekal v deset večer, kdy jsme se všichni dobrodruzi a dobrodruzčata sešli k výstupu přes již uzavřenou sjezdovku až na její vrchol, s jediným cílem - uvidět Polární zář. Nevěřila jsem tomu: přišlo mi to jako chytat motýly nebo jít hledat duhu, ale povedlo se. Měli jsme s Kubkou na sobě oblečené snad vše, Kubín dokonce dvě termo mikiny a stejně nám nakonec byla nesnesitelná zima. Bylo mínus dvacet pět. Mně po dvou hodinách venku opravdu bolela každá fotka, holá pravá ruka mě pálila a druhý den ráno na ní omrzlé rudé fleky už byly jasné. Ale to všecko stálo za to. Na dobrých fotografiích je zář dobře viditelná; naživo je mnohem křehčí, efemérní. Vidíte ji, ale nevíte, kde přesně začíná, kde končí. Na černé obloze se vám jeví pohyblivá a pomíjivá k tomu. Umí se stočit, vlnit nebo zmizet úplně. Prostě takový zelený zázrak.
Bude mi chybět. Zář, Finland i moje volnost. Ten adrenalin a každodenní mimořádnost. Reimo, děkuju.
Foto: Harri Tarvainen.
