Do sedmi let jsem to slovo neznala.
U nás to vždycky byly rifle.
 |
| Tedy až do srpna 1989. Tehdy jsem poprvé navštívila Prahu a evropská metropole si mě úplně vzala! Vyrazila jsem jen s taťkou a hned ze startu jsem na Václavském náměstí byla překvapená, že tolik lidí tady zas není, jak mě všichni doma strašili. Ono asi když jeden stráví možná i půlku socialistického dětství ve frontách na něco, tak ho nějaký ten špalír pochodujících nahoru a jiných zas pochodujících dolů až tak neomráčí. Pěkně přepadlá jsem ale teda byla. Jindy. To když příslušník Veřejné bezpečnosti bez delších okolků otevřel tátovu zrcadlovku a vytáhnul mu - přes otcův jemný náznak protestů - z foťáku film. Trvalo to pár vteřin a orgán to evidentně nekonal poprvé. Dodnes vám můžu přesně ukázat to místo ve vestibulu stanice metra Muzeum. Jako opaření jsme tam chvíli stáli oba. Můj hipísácký tatínek jen pokrčil rameny a šli jsme pryč. Později na půl pusy poznamenal, že holt tedy žádné fotky ze srpnové protikomunistické demonstrace na Václaváku do Havířova nedovezeme. Stejně jsme měli přísný zákaz od moji mamky tam vůbec chodit! Jedno bezpráví a pak už samé další pozitivně šokující věci. Poprvé jsem v autobuse v Praze viděla slečnu s vyholeným podpažím. Měla krátké vlasy a mně přišla úžasně chic. Poprvé jsem v mléčném baru obdivovala/osáhávala legendární design třetinkové flašky od Coca-coly. Poprvé v životě jela metrem. A poprvé na vlastní oči nevěřícně sledovala onen opticko-automatický jev dveří otevírajících se samy na fotobuňku v ohromném to Paláci kultury na Vyšehradě. Když jsme pak v závěru naší letní týdenní dovči vyrazili na Karlův most koupit mamince suvenýr z cest, premiérově mi ušima prolétlo ono slovo začínající na dží- a končící na -ny. Extravagantní prodejkyně abstraktních broží mi chtěla poradit s výběrem šperku, a tak se na mou mamču vyptávala. Co nosí? Halenky? Košile? Svetry? Džíny? Ač jsem nevěděla, o co jde, vybrala jsem malý indigově modro-bílý čtverec, aby se mamce hodil právě k jejímu oblíbenému denimu. Tehdy nosila takové kalhoty, nosila takové sukně i šatovky. ... Můj skuteční mezní okamžik, který taky umím dodnes popsat vteřinu po vteřině, pak nastal vedle Mánesu. Na dětském hřišti. Na úžasném místě pro děti. Na zemi písek. Prolézačky dřevěné. Barevné. Z provazů. Vše funkční. Stěží byste vymysleli něco diametrálně odlišnějšího od betonových plácků s poničenými kovovými trubkami trčícími ze země. Odlišnějšího od tehdejší šedošedivé reality havířovských dvorků. A tak právě tam - blízko řeky, blízko galerie, s výhledem na Pražský hrad zalitý odpoledním slunce pár hodin před dlouhou vlakovou cestou zpátky domů - jsem se rozhodla. Že tam budu jednou žít. Že tady je to supr. Že tady to žije. Že tady já budu jednou žít. |
 |
| A tak se stalo. Dvanáct let poté. Konec historky. Čau. A někdy příště vám zase zcela nečekaně vylíčím, jak jsem se v červenci 2009 rozhodla pro život v New Yorku! |
.JPG)
