Tedy přesněji - deset typů mužů. Cestujíc s kočárkem pražskou veřejnou dopravou zhusta, navíc již s druhým synem v korbičce, jsem přesvědčena, že učebnice by nově měly ke kategoriím extrovert, introvert, cholerik, piknik apod. zařadit i níže zmíněné.
Typ první - muška. Mušky jsou pánové, kteří se při pomoci s kočárkem do tramvaje podlomí v kolenou! Zjevně neodhadnou váhu dětského vozítka správně a paže jim klesnou hluboko dolů. Ale nebojte, kočár úplně z rukou nepustí nikdy a vy se navíc vždy můžete vnitřně zasmát, protože oni zároveň se slabým výkonem zásadně nasazují prudce silně sebejistý výraz v tváři, že to zvládnou, zatímco děs v očích z jejich mužského selhání jim zůstává.
Typ druhý - kladivář. Ti jsou druhem přesně opačným. Zjevně mají ještě v paměti těžkou váhu festovních kočárků vyráběných před rokem osmdesát devět, a tak vuzek porvou s razancí největší. Správná otázka v takových situacích by pak neměla znít: "Dobrý den, pomůžete mi prosím s kočárkem?", ale "Zdravím, můžete s mým synem i se mnou mrštit dovnitř/ven?". Jimi vyvinutá kinetická energie totiž způsobí, že já pak za silácky přenášeným kočárkem úplně vlaju.
Typ třetí - zralý. Když se před nástupem na refýži/výstupem v soupravě rozhlížím, koho z mužů oslovit, zpravidla opomíjím muže vyšších věků. Někteří z nich se ale opomenout rozhodně nedají a k pomoci se vyloženě hrnout. A já se pak zejména u velmi subtilních šlachovitých stoletých staříků děsím představy, že to nezvládnou, kočárek je zavalí a navrch je finálně/fatálně zalehne náš sedmikilový Mikeš. Ale pozor, jejich nabídku pomoci neodmítnu nikdy! Na to už jsem velká holka, abych věděla, jak moc bych je tím mohla ranit.
Typ čtvrtý - tlusťoch. Jestli je nějaký somatotyp muže, který matce s kočárkem pomoct odmítá, tak jsou to pánové s nadváhou. Děsí se pohybu. Děsí se ohybu. A zpravidla se vymlouvají na svůj věk.
Typ pátý - pohádkář. Tlusťoši by si mohli ve výmluvách podat ruce s tzv. pohádkáři. To jsou muži, kteří vám sice taky nepomůžou, ale za to vám zdarma a dlouze budou líčit, proč tak činí. Vím(!!!), že bych měla být k lidem ohleduplnější a tolerantnější, ale že jsem sama po operaci páteře, jejich řeči o plotýnkách, krční páteři, namožených loktech nebo bolavých kolenech mě ničí. Dyť já po nich nechci, aby mě (68 kg) do konce života nosili na rukou, prosím jen o několika vteřinovou pomoc. Nemluvě o tom, že není čas jejich chorobopisy poslouchat, protože tramvaják už zvoní a zavírá dveře.
Typ šestý - dítě. Jak učím na gymnáziu, jsem zvyklá každému sebemenšímu mladíkovi s čerstvě rašícím knírkem pod nosem vykat a přistupovat k němu s úctou největší. Co jsem ale tedy rozhodně jednou neodhadla a opakovat už vážně nebudu, je skutečnost, že raně pubertální děti jsou schopné silných myšlenek, ale ne silných sportovních výkonů. Jednoho slušně vychovaného mladíčka to stálo málem život. Děti do čtrnácti let na pomoc s kočárem radím nebrat! Oni to fakt neunesou. Diskutovat s nimi o eutanazii či situaci v Sýrii - ano!, lámat jim útlé paže pod tíhou
Concordu - slibuji, že nikdy více!
Typ sedmý - posluchač. Další, na koho bacha, jsou vášniví posluchači hudby. Ti, co si muziku do hlavy pouští přes sluchátka z mobilu. Jeden z nich si totiž po dobu mé pomoci jednu pecku z ucha vyndal a ta se mu pak - aniž bychom si toho kdokoli všiml - zamotala do kola kočárku. Když se pak po zanechání kočárku na chodníku rychle narovnal a plánoval se vrátit zpět do tramvaje, sluchátko si urval. Já mu ho ve vteřině ještě hbitě podala škvírou v zavírajících se dveřích, ale slovo Děkuji tam od něj myslím (oprávněně) nezaznělo. Sorry.
Typ osmý - chudák. Tak by se dal nazvat konkrétní mladý muž v tramvaji číslo tři, který zatímco mi pomáhal nastoupit s kočárkem na Karlově náměstí, přišel o svou peněženku a mobil ze zadní kapsy kalhot. Už okradený mi pak říkal, že to cítil, jak mu někdo sahá na prdel, ale v dilematu chránit si své věci rukama/pustit okamžitě na zem nesený kočár si obdivuhodně vybral zachování života našeho syna. Děkuju moc. A taky sorry.
Typ devátý - soudruh. Na toho se snažím opravdu dávat pozor, abych nenarazila. Když jej totiž požádáte o kočárkovou součinnost, začne vás okamžitě vést a poučovat. Kdy a kam si máte stoupnout a proč, kam se postaví on, co máte dělat, co nemáte dělat, co držet, kde držet a že on vám dá znamení. Někdy přidá nevyžádanou lekci z fyziky těles, jindy vtipné historky ze života svých dětí, vnuků, pravnuků a nakonec se vás ještě se zvednutým obočím zeptá, jestli vlastně nejste na dítě nějaká moc mladá. Aspoň že tak.
Typ desátý - aktuální otec. Toho není třeba s pomocí oslovovat, stačí jen střetnuté pohledy očí a oběma je nám to jasné. Kočárek zpravidla bafne celý on sám. Ví, že je lehký. Ví, protože sám má teď doma ženu s malými dětmi. Vy nemusíte pak dělat vůbec nic. A můžete třeba hodit jen lehký pohled na jeho hezký zadek v předklonu. Abyste si vzápětí uvědomila, že jste vlastně vdaná paní se závazky. A nebo možná právě proto!