Vanilka, hřebíček, skořice, rum

Letos poslední, končím.

Před půlnocí si teď toužím číst, být upatlaná maximálně od pleťové masky a do špajzu chci naopak pro dobroty chodit.

Podzim

Dýchat a dívat se.
Dívat se a dýchat.

Víkend v Orličkách.

Pro Jeníčka

První pes šitý na stroji.

Přední, zadní, uši, ocas. Tlama růčo, jako vždy.

Z hromady vypáraných hnědých nití by byla dobrá paruka.

Dárek do postýlky.

Kožené srdíčko jsem viděla na jednom vydesignovaném psíku v tramvaji. Tohle je ušité z plsti, nejsem Baťa, že?!

Ponožka i balicí papír jsou z MaS.

Dámy prominou.

Moustache

Vlastní jsem nechala u kosmetičky.

A tenhle mi včera přišel poštou, pravý britský - z Londonu.

Mě ten podzim nedostane!

(Nejen) potěšit oko si můžete tady nebo tu.

Co na sebe

Krom stroje mám dočasně zapůjčenou i publikaci Učíme se šít. Ač je z konce šedesátých let, na mě z ní dýchla atmosféra Bruselu 58, Laterny magiky a její stylové konferenciérky Valentiny Thielové. Malá ukázka - exkluzivně jen pro vás! 
Tak nevím jak vy, ale já dnes vyrážím v sukni.

Přeji stylovou středu!

U focení asistovala má oblíbená soška Halina, je autobiografická!

33,- Kčs

Kousek ze slovníčku - našít, odšít, předšít ... vypárat.

Trošku té ideologie, bez ní by to nešlo,
ale jinak místy VELMI pravdivé, třeba to o souladu oblečení s jeho účelem aneb outdoor forever, že?!?

Takové trochu netradiční MUST-HAVE ...

Tahle fotka je úplně blbě zaostřena, ale zase ... 

A zase ty puntíky!

Ta nožka ...

A krom krásných obrázků jsou tam i takovéto ... divočiny.

Děly se věci

Máme tu další úterý. Takže - stran Kubovy džungle: o víkendu jsme pokoj vymalovali, pro zájemce v odstínu primalex polar (velká show na stěnách teprve přijde!). Muž v sobotu zařídil, aby bílá bílá byla, já za svitu měsíce vše vyšudlila a v neděli jsme společně po pat-a-matovsku přenášeli nemálo nábytku na různá místa v našem bytě s jediným cílem, aby v Kubově novém pokoji nezůstalo nic než jeho postýlka. A povedlo se. Vzájemně jsme se pochválili a na chvíli společně padli na zem a ruku v ruce si vysíleně prohlíželi nové voňavé zdi a zírali na dokonalý strop. V tom kolem nás Kuba začal běhat jako pastevecký pes kol svého stáda, smáli jsme se a mě to všecko dojalo. Pokoj, manžel, děcko. Emočně rozdrásaná jsem ho o chvíli později poprvé uložila mimo naši ložnici a šla se koukat na Soukromý vesmír. Začátek dokument jsem probrečela. Cizí rodina, cizí syn, cizí deníky. Cizí porod, cizí první zub a já si stejně oči i nos utírám do rukávu. Nějak se to ve mně všecko mele. Když Kubínka poprvé hlídala chůva, tak jsem stresem, strachem, sebe-pochybností málem blila do koše na zastávce. Teď jsem synátorovu lože posunula jen o pár metrů, tuším že na západ, dál od nás a jaké z toho mám osobní drama. Když časosběrné dílo Heleny T. v televizi skončilo, moudře jsme s mužem zkonstatovali, že víme přesně, co, kdy a jak měli Janovy rodiče v jeho výchově udělat jinak, vyčistili si zuby a šli spát. Já pak ještě potichu hleděla na prázdné místo v ložnici (kde bych zase mohla/měla okamžitě začít dělat sedy lehy), v ruce automaticky mobil a kojeneckou lahvičku s čajem ... můj syn roste!

A teď konečně k pokoji: 

na zdi plstěná písmenka navlečená na neviditelné (bílé) niti, přilepená s-lepičkou (uzly na konci si udělejte pořádné, jinak vám to třikrát spadne - jako mně);

než dorazí skutečné textilie jsou na oknech origimi jeřábi z barevných papírů

a v posteli nový slon. Střih jsem našla na netu, přenesla na papír a střihla vám starou známou látku. Ušila, vycpala PES-kuličkami, opusinkovala a dala Kubovi. Hračka, polštář, míč. A protože nikdo nechce být sám, náš modrozelený chobotnatec už má i ... někoho do páru. Ale to zas až příště.

Levý roh, stav v sobotu v noci.

Tamtéž, v úterý ráno

Plsť kupuju 1 nebo 2 mm tlustou, obšívám dvojitou bavlnkou.

Složeno z balícího papíru z Papelote.

Pan Říkejte mi slon.

Kubovo nadšení pro focení, můj blog, má hendmejdy a mě vůbec.

Nudaaaaaaaaaaaaaaaaaa.

Nakonec s nechal ukecat.

Střih na slona, příště bych asi udělala chobot větší.

Klín a ouško.

Náš Jackson

Ne Majkl.

Pollock!

To soustředění ...

Otevřená výtvarná dílna.

Protože jaká matka, taková ... Kuba.

Splnil se mi sen.

Bohorovná ...

Nemůžu tomu uvěřit! Šila má e-bohyně Markéta, šila má e-bohyně Jana, šila jsem i já - kosmetickou taštičku. Zatímco má maminka mě vede světem strojového šití, já ji paralelně odtajňují pro ni nečekaná zákoutí internetu.

Náš postup byl zhruba následující:

1. Ukázala jsem ji, co šijí blogové holky.

2. Mrkla na fotky, návod v holandštině a za chvílí měla ušitou tašku.

3. Já bohorovně prohlásila: "To chci taky!"

4. Nastala nekonečná fáze šití a párání, mimochodem přišila jsem asi čtrnáct zipů a třináct z nich jsem vypárala (kdyby to někoho zajímalo ...)

5. Ale - věřte nebo ne, necesér jsem zdárně dokončila (o samotě jsem si ho pak dlouze, pyšně a opakovaně prohlížela).

6. Poslední třetí jsme společně spíchly pro babičku - když jsem stříhala látku, vyprávěla mi, jak se bude u nás stavět moře. No a co, i když už nemáte domácí a zahraniční přehled na jedničku, neznamená to přece, že nemůže mít v kabelce šik etuje, ne?!?

Návod tady, trochu jsme to pozměnily, protože jsme neměly doma tak dlouhý zip.
Ale ta šablona je geniální!

Vnější látku jsme zpevnily úžasnou nažehlovací výztuží, podle mě třetí nejlepší vynález po penicilinu a dudlíku.

Tři neceséry pro tři generace dámiček v naší rodině.

True blue

Mně by se šikly ke košili - náramně.

Ale je to dárek. Miluji modrou na blondýnách (a na blonďácích zvláště!).

Stanislav Kolíbal: Jiný svět

Vystoupím z tramvaje na Pražském hradě a nevěřím vlastním očím - jdu se podívat na Kolíbala a málem kočárkem přejedu nohu Janu Koblasovi. Jeho vtipnou výstavu jsem na stejném místě navštívila letos v červnu, neskutečné! Nesl si puget, se svou ženou po boku, prý byli dnes u Klause, říkala paní pokladní. Stejná paní, co obdivovala Kubovu sebevědomou chůzi a která mi ho vzápětí doporučila přikurtovat do kočáru velmi pevně, ano ano - setkání sedmnáctiměsiční motorové myši se sádrovými plastikami by nemuselo dopadnout vůbec dobře. Jenže, náš Kubínek si už umí říct, že chce běhat po vlastních a přeslechla-li bych náhodou některou z jeho slabik, umí své nebohé ručičky natahovat vzhůru tak expresivně, že by jej ve vozítku nenechal sedět ani Herodes. Dnes bych vás ráda pozvala na výstavu Stanislava Kolíbala, ale asi jsem to tentokrát přehnala. Syna s sebou tahám vždy a všude takřka od jeho narození, ale jeho současná hyper-mobilita se zdá (doufejme že dočasně) výrazně nekompatibilní s mou vášní pro výtvarné umění. Napíšu vám tedy, co jsem viděla, ale pardon - vše mám takové trošku mázlé ... pohybovala jsem se výstavním prostorem totiž poněkud rychleji.

Ač v tradičně obrovském prostoru, Kolíbal si v Jízdárně sám sobě si udělal jemně intimní výstavu. Jeho práce jsou nebarevné, čisté, velké a takové tiché. Kruhy, koule, pravé úhly. Sádra, dřevo, kámen. Figur je zde pomálu, zato tvarových zkratek dosti. Kdo nerad vše polopatě vyřčené, ale raději si hledá, kouká, domýšlí, bude nadšen. Objekty se jmenují prostě - Reliéf, Bílý reliéf, Opřená tyč, Ohnutá postava, názvy samy moc nenapoví. Zato chytré knížky praví, že tématem metaforické tvorby rodáka z Orlové jsou elementární přírodní procesy a struktury, reflexe vyššího řádu, princip času, jeho trvání a zániku či křehkost a labilita. Já bych tomu věřila.

Vy se, prosím, račte přesvědčit sami (do 6. ledna).

A vyberete-li si některou z komentovaných prohlídek se samotným umělcem, možná se potkáme!

PS: Na katalog k výstavě si z prasátka vytřepte 790, plakáty, pohledy ani placky nevedou, ach jo.

Čekáme, než nám dorazí doprovod - před Jízdárnou.

Nazváno Reliéf, já vidím úžasnou knihovnu.

Moje nejmilejší ... jmenuje se Jak snadné je něco zlomit.

Na židli chybí paní kustodka, omdlévá opodál z našeho syna  ...

I já ráda všechno, co je bílé.

Bejby s předkusem? Omyl! Pár vteřin klidu - Kuba se cpe piškoty ...

A naprosto trendy Lucie - dva druhy puntíků na ponožkách = hit letošního podzimu!!!