Kdo je u nás větší zvíře

Rozmohl se nám teď doma takový nešvar. Kuba si začal svévolně vyhlašovat ředitelské volno - tedy den, kdy nejde do školky. A popravdě, jde na to šikovně. Nejdřív se zeširoka začne vyptávat, co máme my s Mikim zrovna v plánu, a pak nám mnou zmiňované banální dopolední činnosti jednu po druhé obrovsky chválí, uznale pokyvuje hlavou, zatímco se mu do tváře vlévá hraný(!) smutek a až vzlykavá lítost nad tím, že on sám se vaření, praní, žehlení ...  bohužel nemůže zúčastnit. No ano, člověk by mu dal pětikorunu a samozřejmě, že si ho nechal doma.

A pak nastávají chvíle - než je polívka na stole - kdy je třeba tahat esa z rukávu: myslím vytahovat nové hry schované vzadu v šuplíku za cíchami.

Karetní hra BATANIMO z Hračkotéky je zlomem pro naši rodinu.

Je tou první v životě, jejíž pravidla pobral i Mikešek.

Třicet šest kartiček se otočí rubem nahoru a rozdělí spravedlivě stejným dílem mezi dva (až čtyry) hráče.

Ach ano, hladký herní průběh se nám občas (a mnohokrát) sekl.

Ale pointa dětského karbanu je v tom, kdo tasí větší zvíře, bere. Třeba slepice versus beruška.

Bojuje se na škále velikosti jedna až šest.

A dojde-li k rovnosti tělesných objemů, Kuba zařve své oblíbené "Bitva" a pokračuje se ve vzájemném porovnávání kartiček dál.

Vítěz třetího tahu pak získává celou partu.

Hra je to pro nás šikovná a rychlá a taky - štěstěna se snadno a svižně přelévá ze strany na stranu.

Rukama vám projdou různé kusy. Domácí miláčci, obyvatelé ZOO, hmyz i lesní zvířena.

Jak říkám, štěstí je vrtkavé a jednou si dole, jednou nahoře.

A nebyly by to děti,

kdyby si ke hře nepřidávaly i svá vlastní pravidla.

Jejich autorem byl šéf Kubka, zatímco Mikeš se stal objektem jeho koučinku.

I když inspirace piktogramy ofiko řádu u něj byla zjevná.

Jenže co Mikešák, ten je šťastný z živočichů, které pozná a kvičí a heká a hyká a chrochtá jako oni.

I když malá chandra na něj padá,

když někdy neví, jak kdo mluví. Vlk, myš, koala nebo housenka.

Ještě že smutek u nás mívá jepičí život!