pátek 16. listopadu 2018

Ničím nerušený televizní zážitek



Vstoupím do budovy České televize a rázem jsem úplně malinká. 

Dlouhé naddimenzované chodby, citelná retro atmosféra socialistických let, tak trochu nemocnice, tak trochu ministerstvo. U stěny podpisů už mě ale odchytne dramaturgyně pořadu Sama doma, která, dřív než jí vůbec stihnu nabízenou ruku stisknout, mi hned sdělí, že jim vypadl hlavní host, a tak budu celý pořad na chatu s diváky já. Prý jestli tady můžu zůstat až do dvou hodin. Můžu, protože u nás doma je dnes s dětmi sama doma David. Dostávám klíč od své privátní šatny, tam si na ramínka oblíknu své koktejlky donesené na ramínku, a pak už se jdu hezky usadit do maskérny, kde mi tamější drobná dáma, která by z fleku mohla ve filmu hrát Aťku Janouškovou, vykreslí na obličej velmi výrazné oči a velmi výrazná ústa. Ale sama sebe se při pohledu do zrcadla snažím neleknout. Jsem poučená od své kamarádky, která je v Sama doma jako doma a ta mi včera přes telefon dala plno užitečných šikovných rad, třeba že se nemám zděsit výrazného líčení, protože "to kamera sežere".

Kamarádka Petra mi i zcela trefně předem popsala paní Stáňu Lekešovou. Mně ale hned po vstupu do vysílacího studia RK 14 jde nejdřív ruku podat Lucie Křížková, super štíhlá Miss, která je fanynkou naší knížky To je moje a mně zcela zaskočené hned na vysvětlenou dodává, že jméno Mitnik se nezapomíná. Jsem tak potěšená, že na místě snad udělám i pukrle, ale to už mě vedou dál, za Stáničkou, právě která se mnou televizní rozhovor povede. Už před týdnem jsem od produkce pořadu dostala A4 otázek o Finsku, které jsem si na tři A4 sama doma vypracovala. Paní Stáňa nad tím ale jen lehce mávne rukou a raději se mě rovnou začne profesionálně ptát. Kdy jsem žila ve Finsku, co jsem tam studovala, co jsem dělala v Laponsku a jací jsou Finové. Sedím tam u transparentního stolečku z plastu, útlounká Stáňa s precizním make-upem i vlasy naproti mně a pečlivě poslouchá a zaujatě přikyvuje. Řešíme finštinu jako jazyk, finské víkendové chalupaření, finské lesní školky, Marimekko i mumínky. Ve studiu, které si představte jen i něco větší než běžný obývák spojený s kuchyní, je teď asi dvacet dalších lidí, kameramani, zvukaři, technici a jiní hosté. Všichni jsou ale v tu chvíli velice tiší a poslouchají nás, včetně režiséra, kterého Stáňa něžně oslovuje Charlie, a který si sedá k nám na schod televizní dekorace a přizvukuje. Stánička je nadšená mým profinským nadšením a po ukončení přípravy mi vřele doporučuje najít si finského manžela(!). Když už máme vše spolu dohodnuté, pouštím se off record do témat, o kterých se ve vysílání bavit nechci, ale která mě taky fascinují; jako přístup současných Finů k Rusům. To už se k nám připojují snad úplně všichni přítomní a nahlas tam společně řešíme neřešitelné: historické křivdy versus vlastní pošlapané sebevědomí.

Do živého vysílání zbývá ještě třicet minut, asi na třech místech u stropu visí veliké obrazovky, na kterých vidíme buď sami sebe nebo co zrovna Česká televize vysílá a za mnou přichází kameraman, který mě prosím, jestli bych se mohla při úvodním představování při vyřčení mého jména usmát do kamery číslo 1. Mohla. Poté mi technik vyrve k notebooku neestetický kabel a odnese jej a paní zvukařka mi pod šaty protáhne mikrofón, který mi štípavě přilepí leukoplastí pod klíční kost. Na poslední chvílí do studia vbíhá mladý docent Měšťák, Stánička si několikrát nahlas zopakuje slovo diastáze - diastáze - diastáze, asistentka režie všem hlásí tři minuty do vysílání, přibíhá Aťka se zrcátkem a rtěnkou, aby si moderátorky naposledy perfektně upravily ústa a jedeme.

Stáňa i Lucie začínají mluvit na kameru a já je skoro neslyším. Ve studiu je úplné ticho, všichni jsou naprosto soustředěni, jen ve chvílích, kdy televizní divák doma na obrazovce vidí předělovou znělku, začnou všichni na sebe řvát jak z hollywoodských produkcí - Honem! Doktor! Stáňa brýle! Lucka sednout! Výborně! Jedeme! Devadesáti minutový cvrkot sedí do puntíku. Hosté se střídají, moderátorky přebíhají zprava doleva studia a asistentka za kamerami pravidelně zvedá nápisy "2 minuty" a "Konec". Rozhovory odsýpají a studiem už voní pečený losos hyperaktivní Dariny S.

Když zrovna nemluvím na kameru, ťukám pečlivě do počítače své odpovědi o finských reáliích i finských náturách. Akorát zde bych se chtěla veřejně omluvit veřejnoprávní divačce, která se mě ptala na nejoblíbenější finský hudební nástroj, že jsem ji nic neodepsala. Protože nabušit tam "Tak to bych taky ráda věděla.", to jsem si netroufla. Sotva jsem si párkrát přehodila nohu přes nohu, ucucla  nervózně vody ze skleničky a byl konec celého vysílání. Kamery ztichly, světla zhasla a všichni jsme si zatleskali. Moderátorky dostaly po třech růžích, produkce donesla čisté talíře a my už jsme si mohli jít stoupnout do řady na - během přenosu čerstvě uvařené - jídlo.

Nikdy jsem nejedla nic lepšího, tím spíš že už jsem od včerejška nejedla vůbec, jak zděšená z mé mediální premiéry byla moje vlastní střeva. Rybí paj i snídaňové sušenky byly boží, Stánička občerstvující se už v křesílky zcela zrelaxovaná, stejně jako spokojený štáb. Jeden z kameramanů mi ještě stihl přijít říct, že jeho dcera taky žije Finsku a já už mezi posloucháním a mlaskáním honem podepisuji svou první v životě Smlouvu o vytvoření díla - publicistické vystoupení, rozhovor nebo beseda a poskytnutí licence, abych právě získaný honorář obratem skoro celý protočila za dárky pro naše děti v českotelevizním gift-shopu.

Než stihnu dořídit domů, cinkají mi v telefonu vaše zprávy a maily, jaká jsem byla. Nu, dá-li mi život ještě někdy šanci, ráda bych příště ubrala ze své komisnosti a zapracovala na bezprostředních reakcích a vtipu sobě vlastním. Ten ale rozhodně nejde upřít Davidovi, kterého jsem našla spokojeného s hráběmi v ruce na zahradě, už od plotu na mě volajícího: "Tak ty bys´ chtěla žít ve Finsku?! Si jeď!" No, kéž by zase někdy!
čtvrtek 15. listopadu 2018

Tlustější období


Mám teď e-shop nacpaný kabelkami k prasknutí. Lákavě srovnané mi tam vedle sebe visí strohé čistě geometrické vzory v černé nebo červené, nové minimalistické petrolejové šipky v kombinaci s hnědou koženkou, něžný tvídový bestseller Donegal a doskladnila jsem i vyprodaná malá šedivá psaníčka do společnosti.


A kdybyste nevěděli, kam s očima dřív, můj osobní tip pro vás jsou dva ostře dynamické kousky - růžová květinová kabelka v největší rozpuku Puget nebo žakárová záležitost s pouze jedinou, zato nejelegantnější tyrkysovou volavkou

...

I když ke mně by myslím asi nejvíc stejně šla tahle dnešní strakatá kabelčice s balónky.
Nemluvě 
o její něžné verzi s modrou koženkou.

Ať vás to baví!





Ať už jdete zrovna nahoru nebo dolů.
úterý 13. listopadu 2018

Festival Mini - už v prosinci


Jdeme opět!

Přes rok se s Janou skoro nevidíme, možná jednou dvakrát. Aspoň že si kvůli práci telefonujeme. Zejména naše video hovory jsou třeskuté; dvě Janiny holčičky plus tři děti u nás, ti všichni si spolu chtějí aspoň trošku zamávat a na sebe zahalekat, těch pět to spolu umí roztočit pořádnou divočinu, rejem a radostí. Tak a teď aspoň víte, proč všechny naše produkty jsou tak důsledně nerozbitné!

Stejná Jana doveze z Budějovic stůl a já už si teď doma čechrám nové papírové rekvizity a staré vintage židle, které v pátém patře Obchodního domu Kotva vyvalíme na úplně stejném místě jako loni. Jana JouJou Nachlingerová je mimořádná ilustrátorka a známá něžná výtvarnice, Mitnik pak její snad schopná produkční. A naše letité duo vám i tentokrát nabídne - pro změnu naživo - pamětní knížku To je moje, kartonové kufříky na vzpomínky, nové plechové hrnky, ještě novější látku (kterou zatím vůbec nikdo neviděl) a dokonce i tapetu!


A těšíme se na vás!

Už nyní pro vás stohujeme papírové tašky s logem i umělecké vizitky a objednaly jsme si v premiéře i platební terminál. A jsem teda zvědavá, jaké to letos všecko bude. Kdo přijde. Jak dlouhá bude fronta. A koho z vás potkám. Jsem natěšená na adrenalin z příprav a fyzické fušky, která zcela nenápadně stojí za přípravou našeho prodejního stánku. Mám na pátek i na sobotu vymyšlené svoje nové šaty, ve kterých se před vás odvážně postavím, otevřu pusu a začnu. Proč jsem napsala dětskou knížku a jak ji Janča svými ilustracemi přivedla na svět. K čemu všemu se hodí náš moravský papírový čemonad. Nebo jak opravdu šikovně funguje můj léty ozkoušený baby-organizér do mateřské kabely.

Ale hlavně - moc si přeju, abyste hlavní roli zase hráli vy! A naživo si hned živelně zkoušeli, jestli se vám pěkně vejde váš krásný nos do plecháčku To je moje, až z něj budete upíjet své ranní kafe na ex. Nebo až si budete láskyplně do náruče brát naši hadrovou panenku - baculku Rosu a se zvonivým smíchem nám hlásit: "Jeee, děcka, ona i cinká!"

Vezmeme k vám sebou autorské polštáře i dětská povlečení. Přáníčka, plakáty i zrcátka. A na festovním štendru vedle mých ramen budou důstojně viset i mé rosistické kabelky a tašky na kočárek. 

Jsem upřímně ráda, že letos nejedu na festival se strachem jako loni. Už si věřím, že vy mě tam nenecháte stát v koutě. Ale na druhou stranu si opravdu vážím každé své prodané kabelky, každé jedné prodané knížky. Vím dobře, že si můžete vybrat tolik jiných věcí; vím to, a proto si skutečně vážím vašich objednávek, vašich nákupů. A děkuji vám za ně.

Přijďte!

Festival Mini.
Pátek 7. a sobota 8. prosince.
Obchodní dům Kotva - náměstí Republiky 8, Praha 1.

Oba dny od 10 do 18 hodin.

...

Přijďte, bude tam tolik krásy.
Nebo na co nejvíc těšíte vy?



pondělí 12. listopadu 2018

Někdo husu, někdo labutě


Náš svatý Martin u Berounky. Původně jsme teda plánovali jet na výstavu, ale krásno venku nás přehlasovalo.





Family skatepark a bikrosová dráha v Mokropsech.








pátek 9. listopadu 2018

Ten den, kdy jsem nebyla sama doma


Protože jsem byla v Sama doma. Včera.


Neuvěřitelnou nabídku k živé televizní šou jsem dostala poté, co jsem o své letošní finské cestě za Polární kruh vyprávěla na posledním říjnovém Skibi Café zaujatým novinářům a blogerkám.

Ti z vás, kdo mě na blogu znáte hodně dlouho, si jistě vzpomenete, že jsem jako malá bláznivě toužila stát se právě hlasatelkou Československé televize - takže mé premiérové setkání se Stáňou Lekešovou je vlastně můj splněný sen!

A komu by se naše důstojné estrádní duo líbilo moc, těšte se na nás dvě brzy i v Českém rozhlase.
Paní Lekešová si mě pak laskavě pozvala i do svého rádiového pořadu.

PS: A pozornému divákovi jistě neunikne ani kabelka, která ve včerejším přímém přenosu prostě zazní musela.


čtvrtek 8. listopadu 2018

Vzpomínkový listopad


Práce pro časopis. Kousek z focení a moje nostalgicko-sběratelská slova. Schválně, poznáte, kde tohle otisknou?!

Rodinné poklady.


Dětství v kufru.

Nebo se světem v zádech.


...

Milujeme je všichni. Naše vzpomínky. Vzpomínky na dětství, na voňavé sobotní kakao a teplou bábovku k tomu. Vzpomínky na školní penál, patrový, rozervaný a šmoulový na obalu. Vzpomínky z cest, první štreky světem s krosnou na zádech nebo všechna ta malá kafe v zapomenutých bistrech od Aljašky po Aš.

Něco nám zůstane přesně v hlavě, jiné zachytí ostré fotky a něco prostě zmizí. Jestli si ale rádi schováváte své cestovatelské suvenýry, drobné vintage kousky po odešlých příbuzných nebo znovu objevené vlastní retro hračky, sami moc dobře víte, že tyto trojrozměrné vzpomínky jsou něčím jiné. Mají svou specifickou strukturu, třeba háčkovaný jehelníček po babičce. A taky zvláštně voní, jako ta stará ručně šitá peněženka ještě z dob máminy průmyslovky. 
Je to zážitek – dotýkat se jich, potěžkat si je v dlani, přičichnout si.

Odborníci na lidskou paměť a stárnutí organismu zjistili, že lidé vyššího věku s Alzheimerovou nemocí velmi dobře reagují na vůně a haptický kontakt vyžehleného ložního prádla. Čisté bílé peřiny v nich údajně vyvolávají živou pozitivní vzpomínku na vlastní radostné dětství, kdy jako čerstvá miminka v zavinovačkách a plátěných košilkách leželi v bezpečné náruči svých rodičů.

A tak si ji vytvořte i vy: dobrou energií hutně nabitou krabičku svých vzpomínek. Třeba v úplně jednoduchém kartonovém kufru. A uložte si pěkně do něj zdobné zlaté náušnice od své kmotry, zašlý útržek papíru s dávným milostným vzkazem nebo klíče od prvního společného podnájmu. 
Žijte přítomnosti, ale minulé zbytečně neztraťte. Ztratili byste kus sebe.

R.M., blogerka
pondělí 5. listopadu 2018

Lemasson, Ehrhard: La Noisette


Něžněji už to nejde.

La Noisette - Lískový oříšek je tak poetická pop-up knížka, že okamžitě zatoužíte, aby teď hned nasněžilo a vy jste mohli všecka zvířata z knížky sami zachránit.

Knížka o náhlé sněhové pokrývce, nedostatku dobrot na zub pro naše zaskočené hrdiny (myška, sýkorka, vrány a kočka), o hierarchii zvířecí říše a koloběhu roku v zahradě svůj krátký příběh sice vypráví ve francouzštině, ale všech sedm replik z pohádky dostanete ke knížce přiložených i v českém překladu.

Co vám ale popsat nedokážu, je finální pohyb v závěru knížky, kdy dubnové sluneční paprsky vytáhnou zpod sněhu dva malé lístky lísky. Z bílo bílé dvojstrany papíru se v tu chvíli vaším táhlým pohybem pomalu vyklube zelenkavý list. O tom nejde vyprávět, to musíte vidět.

A knížka sama má pevné kartonové desky, takže ji s klidem vkládám už do ani ne dvouletých ruček.

...
Co ve mně ale adrenalin naopak zvyšuje, jsou další podzimní novinky v nabídce Hraček odjinud.

Obě mistrovské knížky od nejslavnější Květy Pacovské.
Lesoskřítkový pop-up.
Nebo šikovná stínová divadla v knížce do dlaně (Červená Karkulka nebo Modrovous).

Ježíšku, přeju si všecko.







Tak konec dobrý a dobrou!
středa 31. října 2018

Poslední tango v Maříži


Čtyry dny nám V České Kanadě propršelo. Už i ten hydrometeo radar v telefonu raději hlásil, že neprší, i když mžilo pořád. A tak jsme si zajeli do až šokujícím způsobem velikého a vskutku stylového muzea předválečných veteránů v Nové Bystřici nebo pod dohledem Václava Havla oslavili dvacátý osmý říjen v keramické dílně v Maříži, odkud jsme si domů odvezli nový skoro servis. Veselý až až.

Mlha, že by se dala krájet a maďarský kotlíkový guláš, že by sis přidal. Tak to bylo.

Ale nádherný včerejšek svým počasím všechno zahladil.

Horká dílna v Maříži - s právě otevřenou pecí.






Kolik hrnků na kafe máš, tolikrát jsi člověkem!

A aero-šou za chalupou s vlastnoručně vyrobenými letadly.

Bio/manžel.







A božský podzimně prázdninový vrchol.




S spolu něžně akční cestou pohádkovým lesem u Slavonic.