Ruce poprvé, podruhé, potřetí

Každý týden jeden večer prchám na lekce keramiky. Občas mě ale postihne nutkavá potřeba něco stvořit okamžitě, a pro tyto případy mám ve skříni několik hrud hlíny. Když se před dvěma lety brali kamarádi, jako svatební dar jsem jim vyrobila keramickou verzi jejich krásného oznámení. Ruce z hlíny jim vysely u kuchyňského stolu a údajně panu ženichovi dnes a denně sloužily jako didaktické pomůcka při otázkách návštěv "A kdy že jste to měli svatbu?" Ruce už nejsou, jeden jemný pohyb je proměnil na tisíc kousků, to se tak u keramiky někdy stane. Po slzavém telefonátu z jihu republiky jsem pod rouškou tmy a vzácného ticha zasedla doma do své improvizované dílny (= kuchyně) a vysochala kopii svého původního díla. Zvláštní to pocit hodinu hledět na svou vlastní ruku a vymodelovat druhou takovou. Mám to moc ráda, díky keramice získáte úplně nový pohled na řadu věci okolo vás. A konečný výsledek? Srdeční zástava! Neodhadla jsem o kolik může dítě v noci porůst. Ráno se tyhle pracky svižným Kubovým chvatem proměnily (opět) v tisíc kousků, sundal je z parapetu ...