Karin Lednická: Šikmý kostel

Když jsem před dvěma týdny jela do havířovské nemocnice přesvědčit své utržené koleno, aby už se konečně postavilo na nohy, vzali nás naši podívat se i na ten(!) šikmý kostel.

Knížkou teď žiju, druhým dílem, tím spíš, že moje babička - kterou už znáte - pochází

právě z té(!) Stonavy v knížce.

Obě knihy, výlet i rozhovor s autorkou na DVTV vřele doporučuji.

To jsou naše Velikonoce 2021; rodina aspoň na dálku.

A ještě pěší výlet od kostele k dolu Gabriela, kde moje babička s dědou pracovali až do roku 1991, až do jeho zavření - čtenáři vědí.

Prázdniny u babičky

Návštěva rezavých Dolních Vítkovic je náš prázdninový evergreen. Jen ten Havířov mě tentokrát nějak doběhl. V Elánu i na koupališti mi všichni z regionu přišli ještě rázovitější, než jak zpívá Jarek. To je ta úsměvnější pasáž, za to u kávy jsem najednou měla chuť bezděčně se babičky zeptat na dědu - který už není. A na trzích v davu se začít otáčet po mé druhé babičce, protože ta tam vždycky patřila. A chybí mi tolik, že toho města je teď bez ní pro mě jen půlka. Tak aspoň nahlas doufám a nahlas věřím, že na veliké rodinné slávě, která nás na podzim čeká, se přehoupne houpačka společných diskuzí a váhání na mou stranu a pozvání v gala se nakonec dostane úplně všem. Ať žije rodina!!

PS: Posíláte taky pohlednice online s vlastními fotkami? Já jim letos úplně propadla, 

zatímco babička si zas myslím, že její pošťačka si ty (naše) pohledy nevyžádaně prohlíží. Nevíte, kdo má pravdu?

Echino budiž pochváleno

Čtyřicet pět procent bavlny, padesát pět lnu.

A taky krásně vysoká gramáž, pěkně pevná látka a kolekce japonských vzorů poznatelná na první dobrou.

...

Už jsem z echina šila zamlada. A teď s ním zčerstva znovu vítám jaro 2019!

Ikonické dámské kabelečky jsou nyní šedivé nebo temně modré. A pro ty nejněžnější z nás i růžové.

Právě teď
jsou pro vás v limitované kolekci u mě v e-shopu.

Spolu s kosmetickými taštičkami stejných dezénů - něžní ptáci, hlasití ptáci a nespoutané divoké květy.

A velikánskou košili,
co si s ní foťák nevěděl rady, ta je bezejmenná značka, kterou jsem za pusu objevila opět v havířovském second-hand na Hlavní.

A moje zlaté střevíčky 
jsou lokální, eko, fair trade a naprosto pohodlná francouzská Veja.

Veronika

Rozloučili jsme s mojí babičkou.

Odešla chvíli po svých devadesátých třetích narozeninách. Maminka tří dětí. Babička šesti vnoučat - vlastních i osvojených. Prababička šesti pravnoučat. Drobná žena s dlouhým životním příběhem. Narodila se kousek od lázeňských Piešťan a namísto tradiční těžké práce na poli se v době Slovenského štátu statečně rozhodla jako sotva plnoletá odjet nočními vlaky až na konec světa - do severočeského Varnsdorfu, kde titěrně pracovala v továrně na punčocháče. Po návratu domů pak vystřídala nevonící zaměstnání v gumárnách za výrobu čokoládových pralinek a jiných dobrot - jak říkala maškrt. Dědu si vzala, protože prý měl krásné kučeravé vlasy, ale stejně jako jeho bujná kštice bylo divoké i jejich manželství. 

Se dvěma malými dětmi se oba nakonec nastálo odstěhovali na Ostravsko, kde její manžel získal náročnou, ale oceňovanou a dobře placenou práci důlního záchranáře. Pohledný chlap jako hora si však uměl užívat těžce vydělaných peněz, a to až do dna - každé sklenky! Fáral, pomáhal; zachraňoval i při velkém neštěstí na Dukle v roce 1961. Černobílé zažloutlé fotky s ohnutými rohy z té doby ukazují mladého silného chlapa vždy v centru pozornosti celé společnosti a jeho malou pěstěně načesanou ženu, třeba v nádherných brokátových  šatech. Tolik pohledná babička s velikýma tmavýma očima chodila pečlivě upravená a v botách na korkovém klínku bahnitými ulicemi teprv vznikajícího Havířova, kde ještě chyběly chodníky.

Moje nejstarší vzpomínky na ní jsou z osmdesátých let, kdy jsem u nich doma trávila s mou starší sestřenici letní prázdniny. Babičce nikdy nechyběla energie ani drajv, i když společnou domácností s dědou se spíš nesl strach z něj. Vzteklý důchodce bolestně trpící psychosomatickou lupenkou nám všem uměl zle hrozit svou oteklou pěstí. Když ale děda v šest večer odešel na noční brigádu, začal nám s naší zlatou babičkou zlatý čas. Všechny tři jsme se zabalily do chlupaté larisy a zavrtaly se v křeslech v obyváku. Babička nám k večernímu televiznímu kinu nanosila její/nejlepší ořechový štrúdl na světě a teplé kakao. Když pak děda dopoledne spával po službě vrátného, "tiško" jsme spolu za poslechu tranzistorového rádia na poličce nad ledničkou v kuchyni všechny holky krájely na dřevěném válu pomoučené domácí nudle do polívky nebo pekly povidlové buchty. Nebo jsme společně vyrážely naproti Budoucnosti na trh pro pěknou zeleniny a ovoce na zavařování a pamatuju si, že babička tehdy místo kabelky nosila bílý plastový lisovaný košík.

Moje babička byla nejhodnější. Upletla mi nepočítaně svetrů a strakatých vest a celý gympl i na vysoké škole mi tajně za dědovými zády při každé návštěvě strčila stovku do kapsy a pytlík mandarinek k tomu. Když se narodil Kubka, zapomněla se a ve svých osmdesáti šesti letech odhodila obě švédské hole a lehla si k tomu blonďatému nemluvněti pasoucí právě koníčky na zem. Jsou z toho kouzelně dojemné fotky, jen pak moje snaha zvednout ztuhlou stařenku zas kolmo vzhůru už tak něžná nebyla. Ovdověla babička, povídavá a společenská, špatně nesla prázdný byt a samotu. Když svou andulku z přátelství (poprvé a naposled) ochotně nakrmila ze lžičky společným kafem, mohlo to být k úsměvu. Naopak k sprostému vzteku nás všechny v rodině dovádělo, když se opakovaně stávala bezmocnou obětí podomních prodejců a jiných šmejdů.

Babička si vždycky ráda povídala. Ptávala se mě, jestli se David taky pere, když se napije a pokaždé s velkou úlevou přijímala mojí zápornou odpověď. Nechávala si popisovat dnešní Prahu, ve které za války jednou přestupovala na Hlavním nádraží. Jak šel čas a z jejich životních vzpomínek zůstávaly jen ostrůvky paměti, opakovaně mi vyprávěla o své dívčí touze krásně se oblékat, veliké chuti opustit dřinu rodinného hospodářství a mít se dobře někde jinde. Svými křehkými prsty mi mnohokrát předváděla, jak se náročně tkaly ty silonky. Líčila mi, jak jednou jedinkrát byla v Jugoslávii u moře nebo jejich mnohé léčebné pobyty v československých lázních, kam bývalí horníci mohli zaslouženě jezdit.

Když se narodil Miki, myslela si babička už skoro pořád, že je to holčička. Někdy si nás všechny pletla, ale při dobrých dnech mi správně říkala: Mirečka (a oslovovala mě - jako celý život - zásadně slovensky prvním pádem). I Týnku loni ještě stihla vidět.

Moje babička už není. Věřím, že je jí lépe. Zdědila jsem po ní cenné kuchyňské mísy a Atlas liečivých rastlin. A možná i trochu umu v ručních pracích. Naše babička nám smutně zemřela v den kulatých narozenin mé sestry. Ale tak to asi mělo být. Protože právě má sestra byla na jejím pohřbu čerstvou maminkou nejmladšího člena naší rodiny, kterého si na smutečnímu karu pak všichni šťastně ponosili. Mějte se rádi.

Žádný šizunk

V těžké chvilce je nejlépe být s rodinou. Obložená dětmi seděla jsem na květovaném gauči u mé babičky a jedla ty nejtlustší obložené chleby namazané výpekem. Na sobotní odpolední návštěvě. 

Všichni jsou malinko v gala - chlapečci v košilích a má sestra v jediných šatech, do kterých se ještě vejde. Dědovo křeslo u zdi zůstává prázdné, ale domácí bůček upečený v černé brutvaně, soletky na stole a těžké červené víno servírované v křišťálu na štopce jsou tady věčné.

Hlavně jak se máme. Vysvědčení, školka, nočník. Fasáda, zahrada. Co říkala Ula. Jak se má Vlaďka. "Děcka, jezte - vy vůbec nejíte! Berte si. Přidej si. Davide, ty mi vždycky uděláš radost!!!"

A nakonec mi babička do svých letitých rozstříhaných cích s kytičkami zabalila domů s sebou zlatě olemovaný talíř a mísu na ovoce ze skla. Ona už je prý neužije. A mě to baví, pro mě je to čest. Retro. Noblesa. Dětství. Československo. Pokračování. Domácnost. Dělnická rodina. Servis. Úplný servis. K obědu vždycky polévka. Všecko pořádně. Veliká skromnost. A žádný šizunk.

...

"Akorát víš, co se mi, Mirečko, zdá divné?! Že mým synům je přes šedesát. 

Je furt vidím jako třicetileté kluky, ale dyť oni jsou už staří. Vlastní děcka, tak to je mi zvláštní ..."

A je to doma, děkuju.

Lázně na severu

Odjeli jsme na týden k babičce. Do lázní. Zašla jsem si tam ke kosmetičce, která z mé hlavy zase vykouzlila milou holku. Mám nové nohy zespodu a jako nová, vymasírovaná záda. Jistě, člověk se musí občas i malinko zapřít, třeba když mu maminka před polednem volá z práce: "Abych si to maso přihřála!" Protože ne asi, bude mi třicet pět, mám dvě děti, ale asi budu flákotu od neděle obědvat studenou.

Co je Kuba na světě, jezdíme tak často, ale domov nám tam vždycky chybí: naše hračky, naše ložnice, tatínek. Tentokrát jsme navíc vyráželi na moravský sever bez domluvených setkání a výletů s našimi kamarády, protože - a nechce se mi tomu furt věřit - kamarádi tam nejsou. Jejich maminky už zase chodí do rachoty a ke svým babičkám tak vnuci už jen tak mírnix týrnix přijet nemůžou. Navíc bývalá blogerská ostravská hvězda Lenka vzala čáru opačným směrem, na Prahu. A ani Soňa zrovna nekrystalizovala ve své galerii.

A tak jsme měli najednou my tři hodně času. Četli jsme si o dinosaurech, Kubka se naučil utírat nádobí - namuchlat veškerou utěrku do sklenice nebo do ní balit příbory jako miminečka do zavinovačky. Mikešek poprvé lízl chodník first bikem a všichni jsme mnohokrát ochutnali jeden dva tři kopečky mezi Labužníkem a Centrumem. V parku jsem si povídala s babičkou, co už si mě nepamatuje, i s mojí druhou babičkou, která se dojatě rozjímala pod kvetoucími korunami stromu, ale zároveň druhým okem stihla ostře vidět a mně ostře okomentovat, který čerstvý vdovec se teď na Hlavní třídě už narychlo tahá zase s jinou, dámou ve věku.

A taky jsem dala jedno podvečerní nealko pivo na hospodské terase s výhledem na Lysou horu se svou spolužačkou, která šéfuje lékárně ve městě a drby a klepy, které mi nevycinkali příbuzní, pro mě doplnila ona. Po sedmi dnech v Moravskoslezském kraji jsem tak věděla už všecko: kdo je nejmladší primář na gynekologii v Česku, kdo z naši gymplácké třídy čeká třetí dítě a kdo spadl na rande a zvrtl si nohu.

Jako švestky padali i oba chlapečkové z nové postele našich. Ti si ji nechali předčasně(!) na stará kolena vyrobit pohodlně vysokou, i když s tloušťkou matrací to už možná krapátek přepískli. Když si do jejich lůžka ulehnete, právě dočtenou knížku pak na koberec musíte hodit, ležíte totiž v takové výšce, že na zem rukou už nedosáhnete. A zatímco Kubka se při svém nočním letu a přistání ani nevzbudil, Mikešek stejný držkopád za tmy oplakal, zejména proto že se nedokázal vyškrábat zase zpátky do duchen za námi nahoru.

Lítali (jsme) hore dole. Já jsem si tradičně oběhala i tamější second handy a odnesla si domů v sáčku jedno lehké letní sáčko, zajeli jsme do industriálního vítkovického skanzenu na Dětský svět a Kubušák mi udělil jednu lekci.

Moji rodiče bydlí ve třetí patře s výtahem, což je pro nás pavlačové děsná atrakce. Ostatně cirkusové už je samotné nastupování do zdviže. Kočárek, kolo, odrážedlo, jedno děcko, druhé děcko a divoká matka; to vše se musí do plechové klece vměstnat. Po přivolání liftu dovnitř nejdřív vlítá Mikeš za písklavého ječení Kubínka a ten, zatímco drží těžké samozavírací dveře dorážející ho opakovaně do zad, hystericky varuje svého mladšího bratra, aby nic nemačkal. Aby nic nemačkal!!! Což je samozřejmě pro Mikendu přímý pokyn, aby nás všecky najednou odvezl od sedmého patra po suterén. Kubkovi jsem proto honem chtěla vysvětlit, že Miki je šikovný a stačí mu říct, že se má chytit výtahového madla a čekat na nás. A že i on Kubík je šikovný a zvládne do kabiny nacouvat s kolem. "A víš co, mami, ty jsi taky šikovná!", odvětil mi na znamení snaživého pochopení Jakub. A tak zatímco jsme klesali dolů do přízemí, pomyslně spadly ze stolu i všechny mé Respektovat-a-být-respektován teorie, koncept Nevýchovy, státnice z pedagogiky i selský rozum. Až to cinklo.