úterý 25. července 2017

Příroda u nás/příroda v nás


Byla jsem naivní blbka, když jsem si myslela, že naše nová adresa je tolik oblíbená hlavně pro svou bezprostřední blízkost Praze. Že právě proto tam s námi bydlí třeba nejkudrnatější česká režisérka s tiziánovými vlasy nebo nejprofláknutější český právník s úsudkem ostřížím jak sokol nebo svého času i mafiánský milovník žraločího mazlíčka ve vlastním akváriu. Ale ne ne ne.

Naše město: to je především úžasná příroda. Ráno co ráno od jara zírám z okna kuchyně na listnaté kopce od naproti, co s teplejším počasím bobtnají jak hlava brokolice. Sleduji jabloně v zahradě, které nejdřív hojně bělostně kvetly a teď jim každým dnem klesají znavené větve k zemi pod řádnou tíhou pomalu se červenajících jablek. Čuchali jsme s dětmi už ke sněženkám, bledulím, narcisům i tulipánům. Divoké lilie s domácí mašlí jsme na konci roku rozdali všem učitelkám světa, a i když už je skoro půlka prázdnin, náš starý a klasický záhon růží si furt s klidem kvete dál. Má na to věk (skoro sto). I k divoké trávě, která nám nejdřív při suchém květnu a červnu nehezky žlutě usychala, spolu se stejně vyprahlou studní vedle, zatímco po posledních a opakovaných lijácích roste šíleně jak z pohádky. Z mechu a kapradí. 

Tolik k rostlinstvu, to je fajn a nic mi v životě nepřineslo větší instagramovu slávu než právě mé umě naaranžované pugety z květin naškubaných před plotem i za ním. Sláva/tráva. Ale zvířata u nás - to už je jiná kapitola. Ta nestíhám fotit, dřív než strachy omdlívám. I když začalo to rozkošně. S prvním jarem nám zahradou snožmo začal skákat párek kosů. Větší lásku jste neviděli! K ním se v květnu přidal - malovaný od Josefa Lady - léčivý strakapoud. Ten vám byl tak malebně krásný, že jsme si o něm vyprávěly i na soukromém večírku s kamarádkou z vedlejší chalupy. By si možná jeden myslel, že spolu u vína řešíme, co nového v Avonu a přitom my dvě holky dlouze a obdivně básnily o ptácích. A přesně v tu stejnou noc nám někdo na mejdanu funěl za uchem. Plně a krátce. Pan ježek! Šoural se nám ke sklepu, zatímco já si za stejně hlasitého pištění zakrývala obě oči.

"Tady nejsi na Václaváku", slyšel jsem tehdy a pak podobně i od jiné sousedky, která nás s dětmi zachránila před děsivým hadem. To vám tak jednou dopoledne spěcháme na výtvarku do Prahy. Mikeš už napřed poskakuje k brance. Já mám v levé ruce Týnku v autosedačce, v pravé ruce klíče od domu, na levém rameni kabelu s plínkami a svačinami a pitíčky pro všechny a klíče od auta tuším svírám v zubech. Meškáme, a tak s největším úsilím klopýtám honem honem taky za Mikim, když v tom si všimnu, že jeho pravá nožka v barefootové botce stojí přesně uprostřed plaze, který je tímto přepůlením patřičně naštván a mrská se oběma svými konci jak blázen. Jsem v šoku, valím oči, ale ve vteřině se rozhoduju, že ani za nic nesmím na zem položit právě Týnečku. V hlavě mi dojde, že nemám ani tušení, kam bych po přestěhování se rychle jela na dětskou pohotovost. Natož abych já vůbec uměla řídit rychle. Udělám proto malilinkou Sofiinu volbu, a kdyby někoho, tak had musí uštknout Mikuláška, ten je (nej)silnější. Vzápětí mě napadne, že by nemusel uštknout nikoho, jen nevím, jak promluvit na synka, když sama mám plnou pusu. Zároveň si v těch pěti piko vteřinách celého uvažování ještě stihnu usmyslet, že na něj rozhodně teď nesmím přenést svou hysterii a paniku, aby nezazmatkoval. A ve stejnou chvíli jde za naší retro brankou jiná (a úplně) klidná dáma v pohodlných modrých montérkách, která si všimne mého šílenství, slepýše honem chytne do holé ruky a mrskne s ním směrem ke kolejím. "Už neboj, jel vlakem do Berouna", mrkne utěšujícím způsobem na Mikiho. A dost možná, že ta věta patřila mnohem víc mě.

O urputném krtkovi z naší zahrady už se tolik rozepisovat nebudu. Jen vám ledově klidná řeknu, že když (ne)šťastnou náhodou zemřel u sousedů na schodech, neuronila jsem pro něj ni slzu. Moc co psát není ani k počínajícímu vosímu hnízdu, které si blanokřídlý hmyz začal stavět u nás v krabici venkovních jističů. Snad jen že David se jej nejdřív tak lekl, že od něj uskočil dál než kobylka luční. A těch máme taky plné stromy. A ještě máme doma jednu krotkou veverku, která si u nás pod lískami den co den vykračuje s klidem želvy. Ne, krunýřovce v zahradě fakt nemáme, to už bych kecala. I když totéž si o mě vážně všichni myslí, když každé návštěvě, co ji smýkám okolo Berounky, ukazuji přesně to místo - to místo, kde jsme s Kubou a Mikim a s Mikim a Hanele jednou viděli lišku. A teď už dobrou noc, děti.

...

A než všichni usnete jako vážně, koukněte ještě na novou Týnčinu knížku.

Kterou dostala od Hračkotéky a tématicky jsme rozhodně stále in natura.

Koupací knížečka snadno rozpoznatelné a slavné značky WeeGallery je původně klasicky černobílá,
ale když se namočí ...

stane se zázrak



... a ona se hned pěkně vybarvuje. DO BAREV!

Rybka a vážka.

A kachna s káčátky.


A žába.

A labuť a zas ten ježek.
A protože vy všecky mamky tady jste holky moc šikovné, určitě je vám jasné, že voda ze studny, respektive z bazénu není jediná tekutina, která by případně mohla u miminka zajistit kouzelnou barevnou přeměnu čtiva.

Prostě přírodně v přírodě a přirozená krása. To jsme teď my.
pondělí 24. července 2017

Kavárna Neratov: S mlékem, nebo bez


Aneb jak jsme otevřeli kavárnu tam, kde to nikdo nečekal.

Půjčila jsem si na tu knížku od muže. A udělala jsem dobře!

Poslední den rodinné dovolené mě vzal David na kafe, do Neratova. Já to tam miluju. Malilinká kavárna se dvěma baristy, pár sezení uvnitř a do pěti stolku venku na zahradě. Hluboko v Orlických horách. Kdo potřebuje, má tam i kostel. Někomu stačí kontemplovat jen při pohledu na vrchy všude okolo. Ráj na zemi. Trochu zjevení. Vlastně zázrak.

Když jsem si ale kromě toniku v kávě - velkého letního hitu, který jsem snad až pubertálně natěšeně tolik toužila ochutnat – koupila i knížku, která stála vystavená na chladící vitríně s mini zákusky, zjistila jsem, že všecko je trochu jinak. Jeden ze zakladatelů a majitelů kavárny Kamil Provazník v knize velmi otevřeně a napřímo popisuje svou životní cestu, která jej zavedla až mezi zrnka kvalitní kávy na Žamberecku. Z jaké je rodiny, kdy si poprvé jako dospívající postavil rodičům hlavu, jak sám okouzleně vyjel na zkušenou do Německa, kde byl zklamaně na stáži na vysoké, a jak pak začal po škole pracovat. Knížka je příběhem velké a odhodlané snahy jít si za štěstím, a však s naprosto realisticky kritickým náhledem našeho světa. Je to autobiografie. Je to vtipné. Je to ale i svým způsobem motivační brožurka - pro každého, kdo by chtěl začít podnikat. Pracovat sám na sebe.

Čtení je rozděleno do tří částí – Velká idea/Velké uvědomění/Velká sebereflexe. V úvodní části bychom se všichni mohli myslím podepsat pod každým slovem. (Skoro) všichni už jsme si zažili zaměstnanecký poměr, vystřízlivění ze studentského snu, jak svou profesí změníme svět, otravný stereotyp dospělého pracujícího člověka, pletichy na pracovišti a i léta vyhořelé šéfy. Ale jen někdo jde dál. Najde si svůj sen. A kráčí za ním. Nejí, nespí, šetří, utrácí, cestuje, vzdělává se, zase si šetří, dá výpověď, čelí okolí, nejí, nespí, investuje, nespí, a pak začne podnikat. I když na mě je Kamil místy až příliš korektní a správňácký, prvních padesát stránek jsem spolu s ním úplně žila, úplně dýchala. A prošla všecky nutné kroky k přípravě i (nutné) kotrmelce a zádrhele a neplánované finanční výdaje těsně přesně před na knap plánovaným otevřením voňavého podniku. (Skoro jako rekonstruovat dům.)

I ve druhé třetině knížky jsem byla písmenko od písmenka s ním. A navíc i ohromně hrdá na to, že já sama jsem do kavárny přišla utratit své prachy, když Kamila s Tomášem právě čekal začátek první drsné zimní sezóny, kterou kavárna málem nepřežila. Jak ji ostatně proklamovaly všechny zlé jazyky z blízkého i vzdáleného okolí. Jsem ráda, že si nás tam v říjnu dva patnáct přišlo posedět skoro deset holek, až pro nás nebylo místa. A jak jsme všechny furt na střídačku těhotné a kojící a zase těhotné, tak jsme tam tehdy vyžraly vše sladké – za to dám ruku do šlehačky! A taky že jsem do neratovské kavárny tahala i další léto celou svou rodinu, včetně tchána, který vůbec nechápal, co si počít v lokále, kde nečepují desítku. Tak si dal aspoň zmrzlinu. A že jsem tam byla zase i loni na podzim. A teďka v létě opět. A že jsem vždycky(!!!) potkala i někoho z vás – mých čtenářů, který mě buď oslovil rovnou, až jsem byla z toho celá nervózně brunátná nebo mi napsal ex-post fajný mail.

To, že jsem se tam vracela furt dokola, je myslím výborným oceněním pečlivé (a) vydřené práce obou mladých mužů v chic baristických zástěrách. Ti dva z ničeho na konci světa udělali prestižní kavárenský podnik. Značková káva, drobné zákusečky, designové čaje. Ale hlavně – s obsluhou, která by se pro vás přetrhla. Která tam vždy byla osobně. S úsměvem a těžce v pohodě. Teprve, až si sami přečtete jejich knížku, zjistíte, jaká robota za tím byla. Komu se kdy udělalo z front zákazníků blbě, až skončil se zeleným obličejem v blízkém potoku. A kdy zas nejen fronty ale i zákazníci vůbec v kavárničce sakra chyběli, až jejím vlastníkům nevycházely peníze ani na vlastní nájem, takže se museli stěhovat.

A proč má tahle knížka i onu třetí část? Když kavárna šlape furt dál? Lidé, čtěte. Já to obrečela. Ne, nikdo neumřel, ale i tak. Sebereflexivní pasáže a další budoucnost tohoto kávového podnikatelského záměru se mě při čtení obrovsky dotýkala. A myslím, že každého, kdo podniká. Každého, kdo má vysokou školu, ale nově se živí rukama. Každého, kdo miluje i nenávidí přání a chutě svých zákazníků. Každého, kdo umí počítat. Každého, kdo není blbý.

Když se mi při koupi paperbacku zásadně vždy vysmátý (autor) Kamil nabídl, že mi do knížky dá i věnování a já si je oba pěkné kluky při tom ještě honem fotila na telefon, brala jsem to jako mladickou srandičku takhle při pátku v éře pošahané sociálními sítěmi. Teď doma ale pro mě mají slova: „Rose, ať se daří a proplouvá životem bez obav. Kamil a Tomáš“ až mezní význam.


Pánové, díky moc, že jste do toho šli.
 Díky za inspiraci. Díky za vaši upřímnost.  Akorát mě štve, že měl můj manžel zase pravdu.
...

pátek 21. července 2017

Ergobag: svátost zvaná první aktovka


Začalo to komentářem od vás pod mým článkem.

Tak jsem dostala tip na značku školních batohů Ergobag, které se vyrábějí zcela recyklovaně z použitých PET lahví. To je pro mě velká hodnota, se kterou bych ráda Kubku jednou vyslala do světa. A do první třídy zvláště. Žiješ na této planetě a v řadě věcí se můžeš přesně rozhodovat, jak chceš žít! Tak proč si nenést na zádech ruksak, který vznikl z padesáti jedna flašek, které by jinak skončily na smetišti jako otravný/nekonečný odpad?!

To Kuba však na výběr brašny do školy nahlížel ze zcela jiné (a nemenší) perspektivy. Ze všeho nejvíc toužil mít aktovku v obrazovém vizuálu Star wars a na mě drobné zpochybňování, zda vůbec něco takového na světě existuje, nedbal a s klidem mě osobně a akčně vyzýval k ušití podobné tašky.

A pointu už vidíte. Německá firma Ergobag letos uvedla na trh krásnou limitovanou edici Galaxy. V decentní barevnosti, za to s hvězdnou(!!!) drahou. Když jsem se rozhodla, že se zajedu do Prahy na Žižkov na námi oběma vybraný a schválený kousek naživo podívat, to jsem ještě vůbec netušila, o jak mimořádný batoh tady jde. Ergonomický koncept této školní tašky je fantastický.

Unikátní taška má totiž možnost nastavení výšky ramenního popruhu.
A to až do výšky sto padesáti centimetrů, batoh tak vždy ve správné pozici roste spolu se školákem.

Stačí jen odklopit záda.

A stejně jako u vysokohorského batohu
povytáhnout celou brašnu přesně podle výšky, kterou už malý prvňáček má.

Plocha zad je polstrována.

Stejně jako ucha.

A hrudní
a pánevní pás taky. Ten u aktovek běžně nebývá. Přitom právě on zajišťuje přenos váhy na pánev, a tak se až z padesáti procent odlehčí ramenům a krční páteři.

A který my musíme ještě na našeho štíhlíka přesně naštělovat.

Aby se zabránilo disbalanci a jednostrannému přetěžování, není místo pro láhev s pitím ani na jedné ze stran aktovky.

Ale přesně uprostřed. Uvnitř celo-omyvatelné kapsy na svačinu.

Samotný batoh je pak záměrně jednokomorový.

S malou bezpečnostní kapsou na peněženku. Nebo jak Kubušák mlsně poznamenal: "na tablet".

A s očkem na klíče.

Ale abych se vrátila ke geniálnímu celistvému vnitřnímu členění,
které se utahuje kompresní šňůrkou, a tak se celý obsah batohu tiskne dítěti na záda, čímž nezpůsobuje svou tíhou páku na zádech malého člověka - tak jako se to bohužel děje batohů u vícekomorových.

A i zapínání samotného batohu FIDLOCK
má firma patentováno a jedná se o velmi snadný magnetický mechanismus, který lze otevřít i v rukavicích a prý i jen jednou rukou.
(To my budeme muset ještě potrénovat ...)

A pak jsou tady Kletties, výměnné placky na suchý zip, které už nemají nic společného se zdravým nošením.
...
Ale opět se jedná o dobře promyšlení přístup.
Všichni, kdo máme doma předškolní nebo mladší školní dítě, kterému se konkrétní myšlení pomaličku mění v abstraktní,
jasně víme, jaká je jejich hluboká záliba v detailu.
V dekoru.
V drobnostech.
Která často úplně potlačí jejich vjem objektu jako celku. A proto jsou k Ergobag batohům nabízený i další sady nálepek,
které si může majitel ruksaku svévolně měnit a tím si svou tašku individuálně tvořit.
A vy jejich nákupem zas můžete své děcko můžete příležitostně rozmazlovat.


A dál už jen stručně: 20litrový batoh je k neuvěření lehký - váží pouze 1100 g.

A když jsme vám s Kubkou chtěli ukázat jeho další šikovně vtipnou vlastnost.



A to tedy: že je samostojný, ať jej položíte (hodíte - známe své pappenheimské) na zem z jakékoliv strany a úhlu,
vždy dopadne na své pevné dno.

No, a přitom nás napadlo vám ještě po opičím způsobu ukázat, jak vážně skoro nic neváží.

A tady už volný pád.

A spodní stabilní základna tašky.

A protože otázky z kategorie Jak se těšíš, chlapečku, do školy?
patří všem paním prodavačkám, doktorkám a sousedkám světa,
my s Kubínkem teď spolu nejvíc řešíme, co všecko se ve škole naučí. Kubka je nejlačnější na čtení.
A pak má další mnohapoložkový seznam, který uzavírá jeden bod.

Ko(s)mický. Možná až kosmologický.
"A myslíš, mami, že se ve škole dovím, i jak vlastně vypadá ten Ježíšek?"
...
Myslím, že jo, Kubi.
úterý 18. července 2017

Coffee and Riot


Za svou pedagogickou kariéru jsem stihla odučit pět let a jedno třídnictví. V mé třídě bylo pouze sedm pánů studentů a jeden z nich si právě otevřel kavárnu. No, není to krása?!

V úplném centru Prahy, v Opatovické ulici 17. Mezi znalci kávy, gourmety, a food blogery se o novém podniku mluví jako o třetí vlně punku a časopis Forbes jim zas čerstvě tleská za jejich vlastní neotřelé ne/alkoholické limonády. Běžte si to ověřit sami!

V kavárně na rohu najdete decentně minimalistický prostor s klenbou a za autorsky svařovaným kovovým barem přátelsky nadšenou mladinkou obsluhu. Je to místo na světě, ve kterém si můžete dlouze pít své intelektuální kafe s lehkou pěnou, snídat sladce, obědvat sendviče nebo si kelímek se svým nápojem honem odnést s sebou. A když se venku začne stmívat, může uvnitř i kousek před modrými dveřmi začít ten správný cirkus (riot), klidně i s podílem něčeho ostřejšího v krvi.

Ať už se do zóny mezi Národní třídou a Žofínem, ve které spolu sousedí třeba hračky a knížky Ookiddo, stylové látky ColorDesign nebo léta úspěšné české eko papírnictví Papelote vydáte ve dne či za noci, vždy se stanete součástí splněného snu mladého (zatím nedostudovaného) žurnalisty, aktivisty, požitkáře, pohodáře, čtenáře a dříče. Stoického týpka s laskavě ironickým smyslem pro humor, který měl stejný v patnácti jako dneska. A určitě řekněte, že mě znáte - žádnou slevu tedy nedostane, to naopak vy nechte pořádné dýško. Děkuju.





(Detail z toalet.)
A váháte-li, jestli má název i celá jejich kavárna jistý politický podtext,
to už nechám jen na vás.
...
Honza byl mým výborným studentem dějepisu, společenských věd i ekonomickoprávního semináře a u takových jeden nikdy neví.
pondělí 17. července 2017

Nedělní brunch


Náš první rodinný.

Dali jsme si lehký salát s bulgurem, hutný čokoládový dort a filtrované kafe. Přesně to nám bylo potřeba, když jsme večer předtím opékali buřty.






Takové léto chci furt!