sobota 30. ledna 2016

Lehce a hravě


Týden. Autobusem od školky. A každý den v pět zase zpátky doma.
Lyžoval. Po obědě nespal. Vydržel.




A poslední den jsme se jeli za ním, abychom ho viděli.

(Aby Miki ochutnal bombardíno s kávou.)



Byl nadšený.

Instruktorovi říkal inspektor.

A každou srandičku podnikal tak snadno.


Akorát to druhé místo oplakal.


Začala nám sezóna.
pátek 29. ledna 2016

Taška na notebook aneb moje ikona Zoe


Propadli jsme s mužem seriálu Dům z karet.

Hned u prvního dílu se však ukázalo, že já jsem za poslední roky tak multi aktivně rozjetá, že mám-li volnou chvíli, potřebuju si u sledování televize ještě aspoň číst. Když jsem se však ale záhy obrátila na Davida s doplňujícím dotazem k politickému ději odehrávajícímu se na blikající obrazovce, obořil se na mě až hrubě. Ale copak já můžu za to, že dvě podstatné postavy jsou stejní středně mladí plešatí muži?!

A tak jsme se, navíc posedlí dalším seriálovým průběhem, rozhodli, že se dál budeme koukat v originálním zněním na ilegální kopie. Musela-li jsem proto odložit Hájičkovu knihu, o to víc se dívám: zaměřila jsem se nejen na dynamické dění z prostředí bílých mužů v bílých košilích v Bílém domě, ale i na skvělé a šarmantní herce. Tedy hlavně na drobnou novinářku Zoe. Úplně žeru její módu. Teď nemyslím tu scénu, kdy ji kongresman opřel o zeď a ona na sobě má jen mikinu. Líbí se mi hlavně, jak si ulicemi Washingtonem nosí vykasané rukávy bund a dlouhá trička pod nimi. Tmavé úzké nohavice. Neformální vzhled. Pohodlný. Ač nevýrazný, poutavý! Dotažený do poslední nitky. Do posledního puntíku.

Možná i tahle taška na notebook by se dravé investigativní krásce hodila.
Ale tu ji nedám, ta je pro Katku!


Třicet pět na dvacet pět. Dno uzoučké jen pět centimetrů. A celá taška je doměkka navíc vyztužená vatelínem.


S láskyplnou podšívkou vevnitř,
protože necháváte-li si šít něco na míru, musíte pak dostat něco extra. Co nikdo jiný nemá.
...
Krátká ucha. Dlouhé ucho. Nosit, jak jste zvyklá.



Jako bloncka.
A dole malinko jako Rózka. Že jsme si trošku podobné?
I když já se pravda nenarodila v bohaté americké rodině, která vlastní několik fotbalových klubů,
ale co - zas jsem se dobře vdala.


I když - tohle lehké tričínko by mi kouzelná Kate půjčovat mohla.
Já bych ji taky klidně své (státnicové) sako nabídla, kdyby chtěla!
úterý 26. ledna 2016

Hračky odjinud


Na neforemné bundy, kazové zimní boty a šizenou čokoládu zapomeňte!
To byla možná tak příhraniční burza devadesátých let. Polský design dneska vypadá úplně jinak.

Třeba u hraček, koukejte - dostali jsme jejich kartonovou skládanku.
Vyrobenou ze zcela recyklovaného papíru. Ve vyšisovaných tónech barev. A stylově sedmdesátky jak vyšité!
Naše natěšení a úvodní nadšení však záhy po rozbalení krabice vzalo za své.

Trojrozměrné postavičky se totiž vůbec nedařilo složit.
Kreslený návod nám byl nejasný, dílky neseděly do výřezů, postavičky napadaly na nohu a klátily se do stran
a krky se jim nevešly narvat do těl, prostě všecko špatně.
...
V obýváku tak vypukl netvůrčí chaos,

začala nenálada,

až tekly sople i slzy.

Ale jen co jsme se všichni vyvztekali a zanadávali, kde soudruzi z Polska udělali chybu, hned poté jsme zamakali.

Tatínek zamakal.

To zas bylo radostí

a cirkus začal nanovo.


Nejdřív se na zadní straně obalu z rejstříku povolání vybíral panduláček našeho srdce,

a pak stejný vyhledal na placatém archu.


Potom už stačilo jen dodržet opravdu snadný výrobní postup, bez lepidla či nůžek: Kubka figurku vytlačoval

a jednoduše ohýbal její nohy vejpůl.

Já měla v kompetenci 3D složení hrudníku panenky.

David sázel mé tělo k nohám.

A vrcholem všeho bylo finální zastrčení osobité hlavy.

Prostě každý dělal, co uměl.


Snažili jsme se všichni.

Co to šlo.

Dokonce i Mikešek se časem rekrutoval na šikovného vysekávače z papírových forem.

A protože tenhle karton není žádný věchýtek, mohl jej Miki potom se mnou i skládat. I svýma medvědíma rukama.

No, a pak konečně přišla na řadu vytoužená hra. V oblíbené verzi našich pražských kluků: na město.

Zajištěna byla hromadná doprava i rychlá lékařská pomoc.



Ale nemyslete si, věnovat se urbanistickému řešení není žádný sranda.

To je vážná věc.

Protože jeden nikdy neví, co se může stát.

A jestli stále ještě váháte, zda je tato jedinečná postavičková kratochvíle z Varšavy právě pro vás,
tak vězte, že profesí je v sadě celkem šestnáct a než jsme je všecky dali stavebně dokupy, 

naučil se je rozkládat a zase skládat i sám malý Mikeš.

I když pravda: třeba s hlavou naopak.
Ale řekněte, děcka, komu z nás občas nejde hlava kolem!