čtvrtek 31. prosince 2015

Tyvole, zlaté psaní


Šila jsem tu kabelku sto hodin. Minimálně!

Před očima jsem měla jasno - chtěla jsem co nejjednodušší, co nejčistší věc. Šitou nejlépe celou z rubu, a pak ji nějak čarozvláštně přetočit, se zipem včetně, a držet v ruce pěkný kousek.


A nakonec jej mám!

S přesným okrajem. Neviditelným zipem. A jemně kónickým tvarem.






A teď už jen jediné: ať se nám, dámy a pánové, daří i napřesrok.
Užijte si dnešní večer!
úterý 22. prosince 2015

Šťastnou jízdu


Přátelé, mí milí, už dnes vám přeju radostné Vánoce.
A v dalším roce žití bez nehod a jiných karambolů. Ať vás nikdo a nic na vaší dobré cestě nezastaví.

A děcka, mějte se rádi! Jako já mám ráda vás.
pondělí 21. prosince 2015

Mé setkání s Květou Pacovskou


Na autorsky komentovanou prohlídku své výstavy vplula útlounká Květa Pacovská jako poslední.

A pak začala. Mluvila velmi civilně. A velmi tiše. Ostatní ani nedýchali. Byla krásná. Ošperkovaná, Ovráskovaná. A vtipná. Velebila tvar čtverec. Černou (dokonalou) barvu. Vzrušující křížení. A čísla. Prvočísla!

Představila nám koncept své výstavy. Zmínila díla, na která už nevybil prostor. Mluvila o svém profesním životě. O její výtvarné výuce za našimi hranicemi. Byla komická. Mnoho věci relativizovala. A pár z nich se i vysmála.

A já si nakonec z druhého patra Městské knihovny odnesla mezní zážitek.

Její knížku, kterou jsem si s Kubou vybrali v prodeji na pokladně už v listopadu,

která je otevírací

a zavírací

a prořezávaná


a děravá




a hravá

a hravější

mi totiž paní Květa na závěr podepsala.
...
Věnování přes celou stranu pojala jako obraz. Svou tolik štíhlou rukou vykreslila každé písmeno.
(Až jsem jí pak narychlo hlásila, že našemu Mikulášovi spíš říkáme zkráceně Mikeš.)
Při finální autogramiádě pozdě večer byla paní Pacovská k neuvěření.
Chválila nám jména dětí, ptala se na naše studium, na vnoučata, každému třásla rukou.
A navíc všem grátis věnovala přání, zase se svou uměleckou signaturou.
...
To mé jsem ale obratem dala kamarádce, která zatím sedíc na zemi stihla před svátky obtelefonovat všecky své příbuzné a známé,
zatímco já v řadě s knihou pod paží na malířku lačně čekala dobrou hodinu.
Jenže tohle stání stálo za to!
pátek 18. prosince 2015

Letos poslední


... naše výtvarka.










A my děkujeme.
Všem lektorkám, že i když nikdy nestíháme přijít včas, pokaždé se nám individuálně věnují.
Všem našim kamarádům, kteří se našimi kamarády stáli právě tam.
Za jejich sdílené svačiny, půjčené kapesníky a vyměněná auta.
Národní galerii za to, že mi dovolila mít u nich výdejní místo pro své kabelky.
Paní, co mi půjčila telefon, když mi ten můj spadl do hajzlu.
A všem, co zabránili, aby Mikeš spadl ze židle, prostřihl si ruku nebo se napil barvy.
...
A taky newyorské galerii Artsy, která si mě našla pro spolupráci.
čtvrtek 17. prosince 2015

A co vy, krmíte?


Sýkorky!


Koňadry jsou na organizéru, který je pro Terezu.

Ale ptačí pěvkyně na látku vymyslela a autorsky vytvořila Markéta Jinochová ,
která ode mě už taky jednu kabelku do kabelky má, a to s puntíky. Tak proto ten vzorek k tomu.

Protože doba je zlá.

A ona trocha toho fórku se vždycky hodí.
středa 16. prosince 2015

Jak jsem (ne)jela do Říma


Byli jsme s mužem domluveni jasně.

Až přestanu kojit, vyrazíme si my dva - někam spolu. Abychom spolu mluvili. Abychom přitom i dokončovali věty. Abychom si řekli to, na co nám doma běžně mezi všemi těmi dřevěnými kolejemi, barevnými koženkami a plnou/prázdnou ledničkou nezbývá čas. Abychom byli spolu. Jen spolu a celý víkend. Zcela bez problémů jsme se dohodli i na cílové destinaci: tedy že poletíme do italské metropole. David tam už byl, já nikdy, navíc mu role poučujícího jde nad rámec skvěle, těšila jsem se proto obrovsky. A viděla jsem to v barvách: jak si budu lítat v bílé blůzce po antických schodech, v plochých botkách přehazovat nožku přes nožku a usrkávat přitom u stolku na ulici malinkaté ristretto, zatímco vůkol mě bude na pastelových vespách životem vesele ujíždět do bronzova opálená římská zlatá mládež.

Když už se blížil možný termín našeho odletu a mně se Mikeška konečně podařilo překecat, že ťukat si po večeři hrnkem se sunarem je vlastně taky fajn, muž se začal kroutit. Začal měnit data volných sobot a nedělí. Kysele zlehčoval mé filmové představy vycházející z romantické trháku padesátých let a snažil se mi nabulíkovat, že Řím dnes: to jsou migrující Rumuni a Eritrejci na nádražích, špinavé děti žebrající na ještě špinavějších ulicích a otravné fronty zmatených turistů čekající před každou nádhernou památkou zašlé slávy. Navíc pragmaticky namítal, že budeme daleko a celé to šokantně uzavřel jednoduchou otázkou, zda bych raději nechtěla jet do penzionu na Moravě.

Zrovna jsem ohnutá nad kuchyňskou deskou něco krájela k večeři, a tak navíc s ostrým nožem v pravé ruce jsem se hystericko-pobaveně nahlas rozchechtala, že to bych teda sakra nechtěla.

Střih. Parkujeme v Luhačovicích.

Cestou tam jsme vyložili děti u nejhodnějších lidí, kteří si na jejich hlídání vzali i dovolenou z práce. Kluci se strašně těšili, protože jejich brněnská teta jim snese (a koupí) modré nebe. A já zas byla zvědavá, jak se ve zlínské lázeňské perle plácne přes kapsu David. Byla jsem ráda, že jsme ve čtvrtek v noci konečně tam, na místě. Že jsme hochy na poslední chvíli odevzdali zdravé. Ale stejně jsem měla v plánu trochu remcat, s odkazem na ono Věčné město. Ale šlo mi to tak těžko. Už ubytováním mi manžel vyrazil dech. Funkcionalistická vila, kde uvnitř bylo vše jen bílé. Bílé a čisté. Vizuálně čisté. Nic nás nerušilo. Ani v naši ložnici, ani ve stejně velké koupelně. Maličko frňat by se dalo, když jsme první večer hledali místo k večeři. Bylo půl deváté a z jednoho hotelu nás tlačili ven s tím, že u nich se vaří jen do devíti. A tak my na ně nehnutě(!) hleděli, v čem je teda problém a oni na nás ještě víc naštvaně zírali, proč už ale vážně nejdeme pryč. A tak jsme šli. O dveře dál nám jako jejich nehotelovým hostům chtěli nabídnout jen čtyř-chodové menu, a to zas ne: já si chci za své vyšité prachy pěkně vybírat. V Rackovi byla uzavřená taneční společnost a v nóbl wellness domě za městem po mně v telefonu chtěli vědět, zda mám rezervaci dvacet čtyři hodin dopředu. Ani smát jsem se tomu nemohla, jak jsem byla zaražená - na podobné snobárničky si snad ani v Praze nepotrpíme.

Nakonec jsme skončili ve francouzské restauraci, s živým klavíristou a krom něj, nás a číšníků v rukavičkách tam už nikdo jiný nebyl. Bylo velmi zhasnuto, velmi plápolaly svíčky a obsluha mluvila tak tiše, že jsme ji skoro nerozuměli. David mě však vybízel, ať si to užívám. Že s italsky mluvícím personálem by byla (vždy!) domluva taky dost těžká.

Do dalších detailů našeho manželského relaxačního soužití už nebudu zabíhat. Řeknu jen, že jsme hodně spali, hodně chodili do městské plovárny plovat, měli hodně masáží a hodně zábalů. Mě kosmetička na lůžku omladila minimálně na tři a třicet a Davida vedle zatížila jiná dáma v bílém přibližně stejným počtem hřejivých kamenů. Byli jsme taky v galerii ve Zlíně a na sushi. A v noci potom jsme vyjedli minibar. A snídali lívance. A po snídani chodili zase spát. Ale nebylo všecko jen krásné. Taky jsme se strachovali - co třeba všechno může jít v hotelu slyšet z koupelnové vany, jestli už nejsme náhodou příliš dospělí na to, abychom pili šampaňské z porcelánových hrnků nebo jestli nejsme naopak stále příliš bordelářští na to, že nám nevadí oříšky rozsypané v posteli.

I navypravovali jsme si toho navzájem dost, až nás panty bolely. A tělo taky - svaly, kosti, i ta stydká. V neděli v poledne už jsme zase byli v Brnisku spolu s celou rodinou, tetičkou i babičkou. Děti nám při obědvání opět skákaly po hlavách a já přes velký prostřený stůl za veškerého toho cinkání a mlaskání a hluku jen tiše hleděla na lásku svého života. Na chlapa s brýlemi, kterého budu chtít furt, i bez Sixtínské kaple, pravého risotta a italských kozaček.
středa 9. prosince 2015

O smutné továrně


Po knížce jsem v regálu v Kuráži sáhla kvůli sobě. 
Protože měla látkový a trojrozměrný přebal. A protože je o látkách.

Teprve až doma na gauči jsem zjistila,

že se v ní na skutečném příběhu severočeské továrny vypráví (dětem?) české dějiny dvacátého století.

Převalovala jsem se pod lampičkou z boku na bok blahem. Kuba je teď ve věku, kdy ho na světě zajímá všecko a všichni,
takže dramatický(!) příběh o textilní fabrice ho myslím nadchne.

Světlé chvilky. Dvacátá léta.

Recese.

Temné doby.


I doby temna.


I doby do ruda.

A šťastný konec. 

Kéž by!

S našimi dětmi se životem hodně procházíme u nás v Bráníku nebo Nuslích, kde je opuštěných průmyslových budov plno.
Jen ví-li člověk o nich něco (málo), teprve pak se jich nebojí.
A co teprve když se dočte, co vše (krásného) by se s nimi dalo dnes udělat.

Je to dětská knížka. Je to učebnice. Je to velká obrazová krása. Koláž par excellence.
Je to čtení pro snílky!


Od autorů snů.
Napsal ji šumný Radovan Lipus. Ilustrovala divadelní Veronika Podzimková.
Do koláži poskládal král multitalentů David Vávra. A vše to graficky zabalila hradecká Zuzana Lednická.
...
Lidé, čtěte nebo se koukejte!