sobota 23. prosince 2017

1+1+1= 2018


Není zdaleka tak těžké pečovat o tři děti,
není zdaleka tak náročné vychovávat tři děti,

tak jako tři děti slušně vyfotit na novoroční péef.

...

Přeji vám jiskru v oku po celý rok 2018.
Děkuji moc za vaše krásná přání a vzkazy na všech mých kanálech. 
A velké díky za to, že pro vás můžu psát: je to pro mě vzrušující a uklidňující zároveň. Díky, že tu jste!






pátek 22. prosince 2017

A aby nás všechny z těch Vánoc nekleplo



Pojďte si taky na chvilku pohrát!

Dostala jsem včera výbornou knížku od kamarádky - "Celý film v pěti vteřinách". Hádejte. Prohlédněte si stránku v knize, kde je filmový děj zjednodušený do pár piktogramů a tipněte si světový biják. Myslím, že už úvodní Snídaně u Tiffanyho hned nalákala každého.


1. film (něco pro děti)

2. film (tenhle od Woody A. miluju!)

3. film (klasika!!!)

4. film (s Brusem W.)

5. film (Ať žije M.F.!)

6. film (Už bez nápovědy.)

7. film (Česká vánoční klasika ...)

8. film (Moje mládí.)

9. film (Váha napoví.)

10. film (Zelení už vědí.)

11. film

12. film

13. film (Tenhle si snad musím hned dneska večer pustit!)

14. film

15. film

16. film (S nejvýbornějším Billem M.)
...
A ukažte a vysvětlete to i vašim dětem - uvidíte, jak je to nadchne!
Ponoří se do výtvarné zkratky a bude od nich na chvíli svatý klid - a co víc si dva dny před Ježíškem přát!
čtvrtek 21. prosince 2017

Jako když fouká na odhalený zub


Když jsem si teď v prosinci balila do krabic zboží na Festival Mini, zjistila jsem, že mám v sobě z těch kartonových přepravek pěkné trauma. Z našeho letošního stěhování zkraje roku. S novorozenou Týnečkou zavinutou mezi vším tím harampádím. Co všecko vzít, co všecko vyhodit, co se ne/vejde? Přesun - změna - jinak - nově - lépe - hůře - sami - spolu.

Na den přesně před rokem, taky 21. prosince - jsem s nohama do praku už velice těžce těhotná lehce konverzovala se svým porodníkem na pravidelné kontrole v Podolí. "A o co jste si vlastně napsala Ježíškovi?", ptal se mě bývalý atlet toho času celý v bílém. "Hlavně abych byla na Vánoce doma!", měla jsem tehdy přesně jasno ve svých snech. Loni jsem si akorát moc přála vše oslavit s chlapečky u našeho stromku, a pak už ať se děje, co děje.

A stejně tak jsem přistupovala k novému roku. Nevěděli jsem, kdy se naše rekonstrukce domu dokončí, kdy se budeme skutečně stěhovat, kdy Kubka bude moct nastoupit do tamější školky, kdy kdy kdy ... Žili jsme den ze dne. Od kojení ke kojení. A když to kýžené přestěhování na venkov konečně přišlo, zjistila jsem druhý den ráno v kuchyni - že prostě nejsem sexy francouzská herečka ze starého černobílého filmu oděná pouze do pánské košile, která ať vstane, kde vstane, udělá si prostě svoje kafe, zapálí si a život může jít pěkně dál. Já byla vykolejená, zmatená, otrávená sama ze sebe. Hledala jsem správné místo pro rychlovarnou konvici (správný hrnek na čaj a jiný správný na kávu nebo své nové místo u stolu), hledala jsem se. První dny a měsíce na nové adrese jsem měla pocit, jako když vám fouká studený vzduch na bolavý odhalený zub. A tak jsem hledala, čeho se chytit, kde se zas ukotvit, najít pevný bod. Najít svůj klid.

Vánoce pevný bod jsou. Přijdou vždy, teď jsou tu! Neměnná konstanta. Jehličnan - dárečky - blízcí. Když jsme v sobotu domů dovlekli velikou jedličku, Kubka se hned zajímal o její zdobení. Ehm ... neměla jsem v plánu pouštět se do honosného zlato-červeného odekorování stromku od špičky až po jeho kmen právě s chlapečky, věděla jsem, že budu (iracionálně!) šílet z jejich ledabylé snahy pověsit třeba všechny zelené baňky na jednu větvičku. Myslela jsem, že oni dva to pojmou jako svůj pánský happening, jako zábavičku - bez bázně a hany a vytříbeného vkusu. Ale nešlo je odmítnout. A jak to nakonec dopadlo? Kubušák a Miki nerozbili vůbec nic; byli naprosto vážně oddaní vlastnímu důležitému úkolu, skleněné ozdoby z mé ruky přejímali obřadně, na střídačku ochali snad nad každým novým druhem cingrlátka, které jsem vybalila z krabice a inspirativně punkově pak zdobili strom. A potom mě dostali: Kuba si do poslední dřevěné nožičky pamatoval každou titěrnou rudou dřevěnou figurky, kterou minulý rok věšel na strom. Pamatoval si, kdo do zaháčil na jehličnan sáňky, kdo školu, kdo zvoneček, kdo lyžaře, kdo medvěda, kdo panenku. Zaštípalo mě v nose a už se mi valily slzy po tváři. Přes skleněné očí jsem koukala na tu nádheru: jak už jsme tady doma,  přestěhovali jsme si děti, přestěhovali jsme si i tradice - bydlíme jinde, náš život jde dál, ale ten důležitý okamžik skutečné přítomnosti tu je. Tady jsme doma. Uff.

Vánoce jsou jako lupa. Všechno strašně zvětší. Když s námi někdo nechce být nebo už prostě nemůže, protože nám navždy odešel, bolí to o svátcích milionkrát víc - a je úplně jedno, jestli nám chybí od ledna nebo dvacet let. Vánoce naštěstí ale umí i pomoct. Vánoce druží. Vánoce léčí.

Přeji vám a přeji si, ať prožijete krásné Vánoce. Ať se pro vás vaši blízcí sedřou z kůže, přesně tak jako jste to pro ně udělali vy. Ať je kolem vás jen štědrost a láska. Ať máte na světě někoho, kdo je s vámi ochoten se dekadentně střískat vaječným koňakem, bez ohledu na sugar rush a pekelný ranní bolehlav. Ať máte na světě někoho, kdo vám - chcete-li - daruje kašmírový svetr. A ať máte na světě někoho, kdo s vámi půjde ve vánoční oblevě po kolena v bahně do lesa nasypat zvířatům. Přeji vám, ať se máte.
úterý 19. prosince 2017

Hajdom hajdom tečka com


Posloucháme doma s dětmi nové Nejkrásnější koledy od Kűhnova dětského sboru. Ale tajně! Muž je nemůže snést - zpěvy vánoční před Vánocemi jej stresují, má ještě příliš mnoho práce v práci. A tak my dudláme, jen když tatíček není doma.

Už máme stromeček. Má dva a půl metrů vysoký, větší neměli. Ale uličního pana prodavače jsme svou volbou největšího krále pěkně naštvali - znáte to: otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidé ...

A my teď taky chodíme: na večírky s kamarády, předvánoční setkávání se, i dvakrát denně. A i Týnka chodí s námi - protože, děcka, ona už chodí! Tak se nám to krátí před Ježíškem.


Alfa samec v hale.
...
A protože si chlapečci přáli i malý stromek k sobě do pokojíčku, mají ho mít.

Papírový, tvořivý, drobný a rozkošný.

Vyhlídli jsme si jej v Hračkotéce ve Školské ulici a pěkně podle návodu vsadili do zelené misky.


Fuška pro malé prsty/jemně motorická radost - to když musíte větvičku po větvičce od sebe oddělit a připravit, aby vybujela.

Stromeček
si přibalenými komponenty můžete ještě různě počančat, a pak už stačí jej jen zalít vloženou tekutinou a počkat si ... pět šest hodin.

Což jde výborně, pokud zatím venku vypukne sněhové peklo - ráj!

Takhle při pohled z kuchyňského okna, proč ne?!

Zasněžené město i Brdy.

A kouzelný výsledek před spaním - magický vánoční strom, který obrostl!
...
pátek 15. prosince 2017

Vítězkou knížky Steh-by-steh se stává


... komentář č. 97 - slunce, příroda, hudba, tvoření, čtení, umění... je toho tolik :) Díky za krásný článek. T.sejkorova@seznam.cz

Milá T., moc vám blahopřeji, váš první letošní Ježíšek je tady!

...

A vám všem ostatním bych chtěla naprosto překvapená poděkovat: ani kouskem hlavy mě nenapadlo, jak nosnou otázku jsem pro vás vymyslela. A vy jste do ní šly naplno! Zaskočeně a příjemně jsem si tak od úterka do dneška četla, kousek po kousku, větu po větě, co vy jste do komentářů psaly a víc a víc se oddávala adventně medidativní náladě. Navzdory všem svým zatím neodškrtnutým úkolům a nenakoupeným nákupům, převezly jste mě. A bylo to úžasné! Číst si o svěžesti z přírody, o energii z rodiny a ještě větší energii na chvíli bez ní, o všech vašich babičkách a jejich/vašich tradicích, o zenu pramenícím z pomalých ručních prací, o zenITU žen po třicítce nebo o pravdě nalezené v (domácím) baru. Fajn že pár z vás zmínilo i (vlastní) muže! A obrovské díky těm z vás, které do své vnitřní pohody zahrnuly i můj blog, z toho jsem velmi poctěně paf.

...

A ještě za mě nejinspirativnější přípis, který přidala Lea:
 "Superzen je sedět s kafem pětadvacátého prosince ráno v šeru a tichu před vánočním stromkem, na kterém mám zapálených pár svíček, a koukám na to včerejší večerní štěstí... "

Namasté.
čtvrtek 14. prosince 2017

Poštovné zdarma



Už tradičně konzervativní šedivý tvíd Donegal jsem zase namíchala s životadárnou zelenou, nebesky modrou a vášnivě rudou koženkou. Známé variace jsou dnes na rozloučenou slavnostně vyšperkovány výpravnou podšívkou. To musíte minimálně vidět!

A ještě připíšu - pro ty, co u mě budou nakupovat prvně, že u každé objednávky nad 2000 korun máte vždy ode mě poštovné zdarma.

Přeju, ať vás váš výběr baví.

Zelená síla země.

Doplněná o klidný a nerušivý béžový spirálový zip.
...
Kabelka tvídová Donegal (zelená)

Modrá holčičárna s puntíkem uvnitř.

Vyrovnaný pár.

Kabelka tvídová Donegal (modrá)

A něžná veselost laděná s červenou.


Kabelka tvídová Donegal (červená)
středa 13. prosince 2017

Jednou Pražák, vždycky Pražák


Takhle to už dál nešlo - musela jsem s tím něco udělat!

Ač jsem původně nabídku Festivalu Mini na svou účast laskavě odmítla, k prvnímu listopadu jsem své rozhodnutí změnila - a pak už to jelo ráz na ráz. Vzala jsem si čistou á čtyřku, sepsala všecky své nápady a přání, a šla do toho. Jenže mi chyběl čas! Už jsem si prostě nemohla dovolit ze strachu nechat auto stát na okraji centra a dál se s Týnkou v kočárku dopoledne pohybovat po městě raději jen tramvajemi; to strašně trvá, chyběly mi minuty, chyběly mi hodiny. A tak jsem do toho prostě řízla a začala jsem řídit i po Praze.

První cesta mě čekala na Letnou, klepala jsem strachy před všemi tunely, ale klepala jsem se asi příliš, takže při mé premiérové snaze najet ze Strakonické do tubusu se mi to nezdařilo. Navigace v telefonu mi hlásila, že mám jet rovně, já jela rovně, jenže pak se najednou kouknu doleva, tam autobus, tunel taky vlevo, a já už se tam vecpat nestihla. A tak jsem zahučela do kolony na smíchovském nábřeží. Do tunelního systému jsem se proto vnutila až z Arbesova náměstí, a když jsem vykoukla zase na povrch zemský na Milady Horákové, byla jsem nejšťastnější. Přímo na Letné se mi neskutečně podařilo honem najít fleka a zaparkovat i podélně (i krásně). Třásly se mi ruce, třásla jsem se celá - to jak jsem honem bez bundy v mrazivém počasí vyskočila z auta ven. Týnečka zrovna spala, a tak jsem ji tam nechala - ve vyčůrané naději, že ač na modré zóně, osobní vozidlo i s děckem vevnitř si nikdo odtáhnout nelajsne. Celá nesoustředěná jsem pak nakupovala v látkách, vyřizovala, konverzovala, za pár minut pak skočila zpátky do vozu, zaparkovala ještě u galanterky a ve finále popojela dál k papírnictví. Do oběda jsme pak obě kočky byly zase zpátky doma, uff. Nebýt řidič, hned bych si dala na oslavu panáka.

A když "už jsem uměla Letnou", jeli jsme tam sami spolu s chlapečky i v neděli odpoledne na výtvarku do Veletržního paláce, za totální tmy, mlhy a deště. I tak jsem našla místo k parkování, akorát jsem na cestě zpátky zablokovala křižovatku u Vnitra, jela jsem totiž v špatném pruhu, pak jsem chtěla odbočit, ale oni měli červenou, já zelenou, jenže já doprava nechtěla, a tak za mnou všichni troubili: jak jeleni. Promiňte. Ale musela jsem se to naučit, musela si tím projít. Jinak bych nikdy neměla odvahu skočit do auta, když mi na kávičce a pokecu v Hračkotéce ve Školské cinkne na telefon zpráva, že zkušební vzorek našeho plechového hrníčku je připravený ke schválení a že se na něj máme přijet urychleně podívat, jinak termín výroby do 1. 12 rozhodně nestíháme. Veřejnou dopravou bych myslím z centra na Ruzyň jela doteď. Autem jsme to s Týnou daly za dvacet čtyři minut. Cesta výborná, sentimentálně kolem kolejí Hvězda, v tu chvíli rozněžnělá nad svým dívčím mládím na Petřinách jsem ještě vůbec netušila, jaké peklo mě na Praze 6 potká. Ne, poprvé, ale když už jsem na konci měsíce jela vyzvednout hotovou zásilku hrnků. 

Věděla jsem, že budu v rukou tahat velké krabice, snažila jsem proto nechat si auto co nejblíž vchodu. Parkovala jsem jednoduše šikmo a všechna auta tam stála opravdu blízko sebe. Když jsem se tak tak vysoukala z předních dveří, řekli mi v kanclu, že to teda stojím blbě, že bedny budeme nakládat dole v podzemních garážích, že si tam mám honem zacouvat. Honem si necouvej do podzemních garáží - byla jsem zpocená, se zimnicí k tomu, vyděšená a ani tam nebyl malinký prostor na vtip či mitnikovskou glosu. Chybělo místo pro sebeironii a chybělo mi sakra místo i pro jen vyparkování. Couvala jsem tam, najížděla si, točila volantem naplno úplně do všech stran, ale v jednu chvíli jsem si prostě chtěla opřít líčko o volant a rozplakat se, že už se odsud nikdy nedostanu, že jsem v téhle průmyslové zóně nedaleko letiště zapikaná navždy. Ale pak jsme ani Týnoušek ani já ani nedýchaly, a já to po milimetrech vycouvala z firemního parkoviště pryč. Potom pozadu najela i do nízkých garáží, vyskládala si kufr po strop jablky a hrnky a odfičela s opojným pocitem úspěchu na duši po Okruhu zpátky k nám domů.

"Dneska bys´ byl na mě pyšný," hlásila jsem jeden večer muži doma. Zaparkovala jsem totiž poprvé ve svém životě auto v garážích obchodního centra. Poté co jsem se předrcala Magistrálou, o které jsem vždy byla přesvědčena, že tahle čtyřproudá cesta je skutečně situací, která mě přesahuje a tu nikdy nikdy nikdy nedám. Dala jsem. A dokonce jsem si i k parkovací mašině v Palladiu najela tak blízko, že jsem ani z otevřeného okýnka nemusela trapně šplhat na půl těla k parkovací krabičce s čudlíkem. Nervozita ale ve mně byla tak intenzivní, že jsem si číslo na zemi se svým parkovacím místem raději vyfotila na mobil, abych jej nezapomněla a už to honem metala naproti do Kotvy vymyslet a vyměřit, jak udělat kojící a klidovou zónu na Festivalu Mini. Byla jsem spokojená a šťastná a nakopnutá, že se mi daří - že jsem tu Prahu dobyla. Jenže.

Pak se mi to stalo. Bylo nádherné chladné, ale slunečné pondělní ráno. Honem jsem musela ještě na benzínku, kde to šlo rychle, a tak jsem stihla před Týnčinou lekcí plavání ještě skočit na poštu, kde taky nebyl ani člověk. S vánočními balíky v autě jsme pak obě skočily rovnou do bazénu. Nebylo ještě ani deset hodin, týden sotva začal a mně se tak daří. Nesu vymáchanou, voňavou a po nos zabalenou Týnku v náručí po plavání zpátky k autu a tam už na mě čeká chlap. V šedivé bundě, ve středním věku. "Přemýšlíte vy vůbec?," spustí na mě rovnou. "Jste zaparkovala tak, že já nemůžu vjet do garáže," hlásí mi příkře. "To se vám omlouvám," říkám mu zpříma a honem poutám dceru do autosedačky, abych už byla pryč. Situace mi není příjemná, ale blokovat vjezd do garáže na vesnici mi nepřijde jako konec světa. Navíc co má teď chlapík co jezdit domů, ať si jde pěkně do práce, když je pondělní dopo - vtipkuje si v duchu se rovnostářsko-komické já. Jenže asi jsem měla vypadat více zkroušeně a důrazněji se kát. Pán totiž přikročí ještě blíž ke mně, stojí mi za zády, v mé osobní zóně - zatímco já děcku cpu do bezpečnostní popruhu i pravou ruku. "Používáte vy vůbec mozek?," snaží se mě genderovým ostnem vyprovokovat soudruh motorista. Neodpovídám mu, už tady nechci být, toužím sedět doma s horkým kafem. Chápu, že ho jsem právě naštvala, ale o svůj zrovna nabytý vnitřní zen se tak snadno připravit nedám. A pak tomu pán nasadí korunu. Zatímco si svižně usedám na místo řidiče a už skoro startuju, oběhne i on mé auto a ještě na mě honem zakřičí dovnitř, že příště na mě zavolá městkou policii (tu státní my ani nemáme), aby mě odtáhla. Mám z výhrůžek vzteklého chlapíka rázem tak nepříjemný pocit, že se ani nestihnu ušklíbnout nad přiblblostí celé té scénky. Naše městečko totiž nemá nejen státní policii, ale nevlastní ani odtahové vozy.

Milé dámy, proto řiďte - všude a všecko. A nebuďte trubka jako já. Co se při další Týneččině aqua lekci nechala předchozím pocitem výčitek a urážlivých ataků od chlapíka rozhodit tak, že jsem si týden na to - přesně na stejném místě - při opakovaném a bohužel neklidném a zbrklém parkování celá vykolejená flash-backem nabourala auto. Konec dnešní kapitoly.
úterý 12. prosince 2017

Eva M. Adamcová: Steh-by-steh


Neumím vyšívat, ale chci to!

Už pro ten tichý klid, kdy mi pod nosem nebude kovově klapat šicí stroj. Už pro tu skutečně a originální práci vlastní rukou. Už pro to, že uvnitř sucharské mě je(!) trochu Frida Kahlo - nejen srostlým obočím, ale všemi těmi velkými květy a divokými barvami a toužebnou vášni a pravým životem.

Eva včera dala mému muži tuto zcela čerstvě novotou vonící knížku a vy ji dnes máte tady. Její kniha o moderní výšivce je nádherná. Poeticky začíná u Eviny babičky a přes free erasmácký studijní pobyt v Istanbulu to bere až k designovým ikonám současné Prahy. Listujme si spolu!

Asi sto stránková publikace upřímně a nehraně popisuje autorčinu cestu k výšivce a pomůže i vám vykouzlit za pomoci jehly a nitě svůj opravdu autorský kousek. Úžasný styling fotek vás navíc zcela vtáhne do zpomalené atmosféry a vy naprosto uvěříte, že to taky tak (pěkně) dokážete. Eviny popisy  a návody jsou jasné, přiznání se k vlastní omylnosti férové a občasná hra s češtinou čtenáře baví! Navíc černé krasopisné nadpisy jednotlivých kapitol jsou krásné jak obrázek. Sama ještě nevím, jestli jde i jen tak sólo doma začít si vyšívat, jestli návodné obrázky s texty v knížce vyšívacímu analfabetovi k úspěšnému startu stačí, ale už z prvního přečtení knížky jde cítit, že Evka přes veškerý svůj um a letitou zkušenost je stále empatická, pokorná a vstřícná k ostatním snažícím se tvořivcům. A to je velmi milé. A velmi povzbuzující!

Jdu na to!




TO JE ONA.

Návod krok-za-krokem je velmi návodný. Už od prvního nákupu pomůcek ...



... k prvnímu stehu.


A když je něco tajemství, tak je to tajemství a víc vám k přenosu motivu proto neukážu.


Ale tím to nekončí, Eva vám ukáže i kudy vede netradiční cesta tradiční výšivky dál!






A lákavý příslib na závěr.


A než se spolu i s Evou dneska rozloučíme, 
mám pro vás od ní ještě darovací soutěž o jeden výtisk její báječné knížky, který navíc 
zcela po vyšívacím způsobu rozkošně zabalila.

Napište mi do komentáře, kde vy po třicítce hledáte svůj zen, k tomu prosím připojte váš e-mail
a já tento pátek 15. prosince vylosuji jednoho vítěze.

...

A kdo byste to čekání nemohl vydržet a vaše srdce a ruce a všecko by toužilo po knížce hned teď,
můžete si ji objednat na eva@loverevamp.com za 395 korun.
Poslední objednávku pod vánoční stromek Eva přijímá 14.12.

Zájemkyně a zájemci z Prahy si mohou trendy brožuru koupit přímo v Zahradě na niti (Školská ulice 7).

Ať vám šije niť!