středa 31. října 2018

Poslední tango v Maříži


Čtyry dny nám V České Kanadě propršelo. Už i ten hydrometeo radar v telefonu raději hlásil, že neprší, i když mžilo pořád. A tak jsme si zajeli do až šokujícím způsobem velikého a vskutku stylového muzea předválečných veteránů v Nové Bystřici nebo pod dohledem Václava Havla oslavili dvacátý osmý říjen v keramické dílně v Maříži, odkud jsme si domů odvezli nový skoro servis. Veselý až až.

Mlha, že by se dala krájet a maďarský kotlíkový guláš, že by sis přidal. Tak to bylo.

Ale nádherný včerejšek svým počasím všechno zahladil.

Horká dílna v Maříži - s právě otevřenou pecí.






Kolik hrnků na kafe máš, tolikrát jsi člověkem!

A aero-šou za chalupou s vlastnoručně vyrobenými letadly.

Bio/manžel.







A božský podzimně prázdninový vrchol.




S spolu něžně akční cestou pohádkovým lesem u Slavonic.



pátek 26. října 2018

Už jste mě viděli?!



"To ale nejsi ty.", řekla trefně moje sestra, když u nás jako první viděla kratinké video o mně a mojí kabelkové kariéře.

Nemůžu se sama na sebe koukat, ale pokud vám nevadí nadužívání ukazovacích zájmen a balastního slova jako, klidně se podívejte. Já si tak aspoň připomněla úplně zapomenutý moment z našeho zářijového mediálního dne, kdy si kameraman přál, abych kašírovala šití na stroji, ale jak Miki, tak Týnka trvali na tom, že budou šít se mnou a ani jednoho se mi nepodařilo od stroje odpárat.

A určitě si prohlédněte videa i všech dalších osmi finalistek soutěže časopisu Maminka. Všem závidím a obdivuji jejich civilnost a smysluplnou obsažnost sdělení. Podnikatelkám přeji jejich rozsáhlé nemovitosti a velké provozy a na Hrdinky se při finálové společné snídani osobně opravdu těším. Všechny jsou to dojemné ženy krásných tváří, pozitivní osobnosti plné odhodlání, naděje a zdravého rozumu!

A protože pravidla soutěže to dovolují, poprosila bych vás, jestli byste se taky stali porotcem a u mého profilu na stránkách maminkaroku.maminka.cz napsali svůj komentář. Vaše hlášky se sečtou a budou představovat hlas jednoho z porotců. A kdybyste již mírně podrážděně váhali nad tím, proč mi máte opět věnovat svůj čas a naťukat tam třeba, jak fajně se vám nosí moje kabelky, tak vězte, že jsem se jako jediná z finalistek nechala fotit ve vlastním, nikoli sponzorském, oblečení, aniž bych bohužel bývala byla tušila, že právě head of communication oděvního sponzora bude sedět v porotě. A ta mi myslím hlas (ne)dá!

Děkuji Vám za to. Děkuji Vám za všecko.






To je moje 1:41.

Tak která z nás to bude?
čtvrtek 25. října 2018

Nemohla jsem ji tam nechat


Zastavila jsem na blikačky. A hulvátsky i kousek na přechodu. Ale prostě jsem nemohla jinak. Nemohla jsem tuto látku nekoupit. A nemohla jsem z ní neušít kabelku. I když autor/ka dezénu nádherný plošný retro motiv originálně asi designovala jinak - na výšku.

Objela jsem ten blok domů několikrát, zaparkovat opravdu nebylo jinak kde. A to jsem tu největší zbraň proti pokutě i odtažení odepnula z pásů a vzala Týnku s sebou. Ale my dvě už jsme sehrané a rychlé. V nákupech zvláště! O metráži ani nemluvě.

Týnečka vždy odpoutá pozornost veškerého personálu slušným pozdravením hláskem kreslené postavičky a parodickým napodobováním mě samé, z výšky(?) necelého metru, zatímco já mířím ke štočkům najisto. U výběru látek naživo nikdy neváhám. Když ji miluješ, není co řešit. A tady jsem ze srdce zahořela pro nepravidelnost obrazce, pro mitnikovské barvy i pro svěže opakující se dynamičnost. Jediné, co teď neumím rozhodnout, jestli sama více toužím po její jasně cihlové a nepřehlédnutelně podzimní verzi. Nebo je mi k džínám milejší modré z nebe.

A co vy?

S cross body nastavitelným uchem na karabinkách jako samozřejmostí.

A s precizním prošitím.



Nafocených pro vás teď v říjnu právě tam, kde je ještě trochu slunce.
středa 24. října 2018

Dámský přechod


Sedím ve svém proužkovaném pyžamu nad hrnkem černého čaje a není mi dobře.

Nemám na včerejší noc úplně nejpřesnější vzpomínky, stejně jako si vůbec nemůžu vybavit jméno toho trendy tance, kdy jdou boky proti rukám a naopak, přesně tak, jak se teď tančí úplně všude, znělky StarDance nevyjímaje. A nějak tak jsme my s holkami tančily včera až do rána.

Jeden vlakový spoj, přestup, druhá lokálka a už vystupujeme na Ostravici. S hromadnou jízdenkou pro třináct cestujících jsme se sem po železnici dopravily, abychom při příležitosti narozenin naší kamarádky všechny společně vyšly na Lysou horu. Kateřině je čtyřicet a Lysá hora měří 1323 m n.m. V baťůžcích s sebou si nahoru neseme nějaké ty tekutiny, něco k zakousnutí cestou a kartáček na zuby. Na vrcholu totiž máme domluvený nocleh, proto vůbec nechápeme despektní pohledy, které na nás vrhají horalé s kuželkovými lýtky, kteří už mají svůj sobotní výšlap za sebou, zatímco my ve dvě po obědě teprve začínáme stoupat vzhůru. Jsme veselé, a kdo by si nás chtěl nevšimnout, musí rozhodně zahlédnout alespoň třináct strakatých papírových čapek na gumku, které máme všechny na hlavách, tedy spíš přes kapuce bund, protože začíná pomalu pršet. 

Míříme hore k chalupě U Zbuja a rodiče všech kolemjdoucích dětí jim musejí opakovaně vysvětlovat: "Že tady paní asi něco slaví ...", říkají obratem potomkům. Zatímco já čtyři krát zprudka vystrčím obě své ruce se zeširoka roztaženými prsty před chlapečkův nos, abych zvídavému hošíkovi názorně vysvětlila, kolik nám je let. Tolik, tolik, tolik, tolik. Div se malému turistovi neprotočí panenky, jak se číslem překvapen. O poznání méně gentlemansky decentně se směrem k věku oslavenkyně vyjádří jistý pomladší cyklista, který už u vedlejšího stolu U Zbuja srká svůj zasloužený grog. Nás nejde přehlédnout, nás nejde přeslechnout, nás nejde nemilovat. Až když bajker zjistí, že slavíme čtyřicítku, nasucho polkne:

"Aha, vy jste starší paní."
"Ne, my jsme starší panny," utře ho ve vteřině Alena a víc se my s tím holobrádkem nebavíme. My nemáme čas, slavíme, paříme a taky nás čeká ta hora nahoře.

Některé z naší partičky vykonávají tak slovutné a autoritativní povolání, že i původně nakrklý tamější číšník, když se to nenáhodou(!) dozví, se s námi nakonec na odchodu objímá a loučí a starostlivě nás popostrkuje, ať už přece jen jdeme, jsou čtyři hodiny pryč, v šest bude tma a nás čeká ještě skoro pět skoro kolmých kilometrů. Vracíme mu tác s prázdnými panáky, někdo mu nechá pěkné dýško, někdo svůj telefon a jdeme. Ač rozhodně nescházíme z červené turistické značky, nemůžu vám zaručit, že jsme šly tou nejkratší možnou cestou. Nožky se nám trošku pletou, plus ty přestávky, abychom nezmrzly. A k tomu ještě reciproční pauzičky na toaletu. Jedná se o akci zcela a výhradně dámskou, bez jediného muže, a tak aspoň nemusíme ztrácet čas ani výškové metry zabíháním pro tyto účely hluboko do lesa.

Kolem šesté se skutečně hustá mlha začne míchat s opravdovou tmou. Zatímco některé z nás nasazují na čela čelovky, aniž by ztratily na tempu, já se začínám divit. Zatímco do pohorek šlapu furt stejně, grupa se mi vzdaluje. Zadýchaná a zpocená se s nimi snažím udržet krok, ale čtyři hodiny včerejšího spánku mi zrovna moc oporou nejsou. Naštěstí ve výpravě dochází ke konfliktu a vzájemným půtkám, díky kterým se já snažím získat. Kdo nesl domácí zázvorovici, i ten, kdo nesl její druhou láhev, má už teďka ze zjevného důvodu lehčí batoh. Třetí flašku v krosně má Milena a ta ji za žádnou cenu už nechce vydat do placu. "Holky, nedám! Jdeme. Je to ještě daleko!", sebejistě pronáší Mili. Popojdeme dál a ženy opět začínají škemrat, prosit, vyhrožovat, ječet. I vrhat se na Milenu. Ta neuhne, jen obdivuhodnou taktikou zkušeného vysokohorského vůdce týmu slibuje, že poslední špiritus nám nalije až pět set metrů před cílem. Zase se o něco poposuneme výš, i já se vleču, svým tuhým krokem. A stejně hrozné se mi v tu chvíli zdají hlášky rychlých turistů sestupujících už dolů do beskydského údolí, kteří nám na naše rozjařené překřikující se dotazy, jak je to ještě daleko, pořád odpovídají šílené údaje jako třeba dvě hodiny.

Můj krok tam nebyl lehký, hlava naopak těžká a tělo nejtěžší. Přesto jsem celou svou Mitnik i s její opicí - ač jako výrazně poslední, aby taky ne, když páteční parket jsem taky poslední opouštěla - dovlekla na místo, kde Mili nakonec všem slíbeně dala loknout pálenky - přesně půl kilometru pod vysílačem. Čekala na nás v zatáčce jako svatá. Já si nedala a nevzala jsem si ani nabídnutou oříškovou čokošku. V tento okamžik jsem měla pocit, že i její polknutí by mi vzalo strašně moc síly, kterou teď potřebuji, abych tady neusnula (navždy).

Na vrchol jsme došly všechny, i když některé z nás mají doteď modřiny na vnitřních stranách paží, jak jim nahoru někdo musel trošku pomoct. Všechny jsme i na vrcholové fotce, kde pro samou tmu nejde nikdo vidět, nikdo ani ikonický vysílač. Ve vysokohorském bufetu jsem si ale daly velkou teplou večeři, na chvíli jedno oko hodily na hvězdně tančící Pavlu Tomicovou a spol., a pak už jsme odpočatě zase pařily dál. Co jsme ale spolu dělaly, říkaly si, vysvětlovaly nebo ukazovaly názorně na googlu, vám napsat nemůžu. Co se stalo na Lysé, zůstane na Lysé. Jen se vám přiznám, že už dlouho jsem se nevyspala tak dorůžova jako na společném dvanáctilůžáku - s holkami.

V neděli ráno jsme honem nevěřícně fotily z oken i naživo přes noc napadaný první sníh, posnídaly vajíčka a nakoupily pohledy svým opuštěným rodinám. Zpáteční sestup nám kluzko trval jen neuvěřitelnou hodinu a půl, a to jsme se ještě stihly vyfotit s opravdickým mlokem. Ale tahle fotka, stejně jako všech snad pět set dalších zůstane už navždy ukryto hluboko v našich třinácti mobilech. I na tom jsme se všechny shodly jako jeden muž! A pak už přišlo jen nejsmutnější loučení se, jak jsme po jedné vystupovaly z vlaků na cestě domů. Místek/Lískovec/Olomouc/Pardubice/Praha. Postupně nás ubývalo jak deset malých černoušků a zůstával jen ten teskný dětský pocit, když jste se sami vrátili domů z letního tábora a nikdo vás nechápe.

Kdybyste se chtěli zeptat, co od nás Káča ke svým nedožitým čtyřicátinám (bude je mít až na konci měsíce) dostala, tak vězte, že růžové říční perly v bílém zlatě na uši. A kdybyste chtěli vědět, jestli se takhle svobodně, bez mužů a bez dětí; otevřeně, upřímně a statečně chystáme ještě někdy někam, tak rovnou odpovídám, že jo - napřesrok nás čeká dámský přechod Jeseníků.
pátek 19. října 2018

Jak jsme fotili pro časopis Maminka


Zazvonil zvonek a já jdu úzkým chodníkem k brance otevřít.

To nedám, napadne mě okamžitě, když uvidím dva velmi pohledné muže za naším plotem, jeden mladší než druhý. Vím, že neumím pózovat a že špatně hraju. Nicméně než se stihnu vnitřně zhroutit, tak už uvnitř naší haly stojí v ponožkách celá partička z redakce a paní šéfredaktorka, která to má vše pevně v rukou, mi bez plýtvání časem začne vysvětlovat, jak to teď bude. "Vy jste nalíčená, tak můžeme hned začít", kouká na mě drobná žena zdola. "No, to teda není!", vystřelí hned s reakcí jemná maskérka, stojící po jejím boku. "Není?" "Není!" "Fakt nejsem." "Ale má hezké oči," uzavře náš úvodní slovní ping-pong šikovný fotograf. Z holčičího hašteření na oko ze mě padá první nervozita. A i další chvíle mi pěkně antistresově hrajou do noty, to když celý čtyřčlenný štáb včetně kameramana provádím naším domem, podívám něco o jeho historii, o původních prvorepublikových prvcích i násilných socialistických přestavbách. Mít posluchače mě baví. Navíc ultra mrazivé zářijové ráno v tu chvíli pomalu odchází, a jak se dopolední slunko začne pořádně opírat do okenních tabulí, v domě je všem najednou příjemně teplo a fajn. I Kubovi, který nešel do školy a je zahrabaný v legových kostkách. I Mikimu, kterého přes všechen ten dánský plast ani nejde vidět.

Fotografovi napresuju kafe, a pak už jen zavřu oči a naslepo a na vyžádání vyprávím dál o přečalouněném křesle po mé pratetě nebo lněných závěsech v patře. Profesionální vizážistka zrovna voňavě pracuje na mé tváři, Týnka mi snad sedí někde pod nohami a ostatní z týmu koukají z gauče na podzimně se zbarvující listnaté kopce Brd a poslouchají. Je to pohoda a ticho před bouří.

Fotograf si pak s jistotou vybírá místo, kde mě s dětmi v kuchyni vyfotí a odsouhlasuje i můj tmavě modrý overal s magickými bílými jeřáby, který mám vypůjčený z Nily. Běžím ještě honem do patra vybrat všem dětem jednobarevné oblečení a už sedím na židli a děti jsou okolo mě. Ladíme mou polohu těla, paní šéfredaktorka vzadu za fotografem mi honem zrcadlově předvádí, jak mám přes opěradlo židle ladně přehodit nohy a že děcka ať si posedají na podlahu pode mě. Tak to neklaplo. Nejen že mám zjevně úplně jiné (dlouhé) nohy, než tahle kočka z médií, které mi do předvedené pozice nešly zaboha vpáčit, navíc - mně jsou bohužel tyhle nedbale ležérní manýry těla cizí. Jsem vysoká dívka s operovanou páteří, a tak se všichni shodujeme, že bude přirozenější, když si my Mitnikovci sedneme spolu na zem. A teď už přichází skutečná dětská katastrofa: místo toho aby fotograf pár krát zmáčkl spoušť svého děla a stránka 210 a 211 v listopadovém čísle časopisu Maminka byla hotová, dvě z našich tří dětí prožívají amok. Týnka tvrdošíjně trvá na sezení na mém klíně a nikde jinde, jinak je pevně rozhodnutá vyřvat všem přítomným díru do hlavy. A Miki chce naprosto totéž, sedět na mně - v opačném případě hodlá okamžitě odejít si zase hrát a v jeho očích čteš, že to mu přece nemůže nikdo zakázat. Kubovi je všecko jedno, je rád za svou školní absenci a znuděně se opírá zády o ledničku.

"Roso, VY teď musíte být za každé situace perfektní a ty děti k vám už nějak doladíme," povzbudivě mě stimuluje zkušená šéfredaktorka.

Mluvím na své děti, podívám si s nimi, vysvětluju Mikešovi, o co tady jde, jak je to pro mě důležité a že rychlý výsledek prospěje nám všem. Mikuláš se tedy nechá ukecat a sedá si taky ke špajzu, akorát Týna se pořád staví na hlavu, a tak jí odcházím obléct aspoň punčocháče, protože všechny fotky, které si štáb obratem prohlíží na monitoru notebooku, kazí malá slečna svými pastelovými kalhotkami. Konečně jsme jakš takš usazení a začínáme nanovo! "Proboha, co to má na tváří? Ivo, honem, zapudruj jí to!", vydává pokyny zděšený fotograf směrem k mistryni art make-upu. To mluvili o mně. "Jako odkud jde to světlo?! Ona nevypadá dobře ..." To stále hodnotí mou tvář. Všichni dospělí se snaží, zatahují benátské rolety, nastavují odrazné desky. Oba malé chlapečky už to ale zase přestává bavit a Týnka odchází ze záběru zcela a jde si hrát s papírovým bločkem, který zrovna zahlédla pod stolem. Žádná z vzniklých fotek se paní šéfredaktorce nelíbí, to já ani nemám odvahu si jít do počítače vůbec podívat. Ze země ale vstanu - rychle a opatrně, protože mám na nohou obuty letní dřeváky a děsím se, že některému z bosých děcek šlápnu tragicky na nohu, když jdu chytit Týnu, aby se zas vrátila na značku. Z cementové podlahy v kuchyni se ale vymrštím příliš zprudka a nestabilně, až se mi vyhodí koleno, což podle zvuku v tu chvíli pochopili všichni. Tu bolest ale zná jen málokdo. Kdysi jsem totiž spadla na lyžích a od té doby to tak mám: když je toho na mě moc, "podlamují se mi kolena". Vazy mi kloub o pár vteřin později vrací zase zpátky na své místo a mně před očima proběhne pár hvězdiček, na víc není čas, tohle se musí dofotit. A abych už motivačně nemluvila na dětičky jen já (a nedeformovala si tak obličej a ústa na fotkách), paní šéfredaktorka pohotově vezme svůj telefon a začne z něj nahlas číst, o co vše tady vlastně všichni soutěžíme. Kuba se cítí dotčen, že o tom vůbec nevěděl, že myslel, že jde pouze o reklamní prostor v časopise pro Rosu Mitnik. Avšak lákadlo pražského hračkářství Hamleys se jim třem zdá příliš vzdálené, a tak jim já obratem slibuju návštěvu naší vesnické Bambule, ještě dnes odpoledne. Kubka chce hned přesně určit výši možné útraty. Miki to zas nepochopil a myslí, že půjdeme rovnou a Týnku opět chytne rapl a chce mi viset u krku.

Jsem zpocená, noha mě bolí jak čert a přemýšlím o tom, že všechny tři děti na místě zahluším. A ještě to budu mít profesionálně nafocené! Situace se zdá patová, dobrá fotka nikde, profíci čekají, děcka už nechtějí a já nevím, co dělat. Dáváme si tedy pauzu, já si pomazlím rozcapenou Týnečku, Mikeš si znuděně lehá a Kuba stále nahlas aritmeticky přesně vyčísluje částku, za kolik si dnes bude moct v hračkárně kasa cink vybírat. "To je ono!", zařve fotograf, jenže já jsem marná. Nenucená a svá přestávám být přesně ve chvíli, kdy vím, že mě někdo fotí. A i na sympatickém fotografovi jde vidět, že by se mnou raději dál slovně vtipkoval, než mě fotil ...

Materiálu nakonec bylo nafoceno dost, a tak paní šéfredaktorka zavelela děti rozpustit a přejít k profilové fotce mé samé. Než ostatní stačili mrknout, připravila jsem ještě hladem kolabujícímu Mikimu čerstvé těstoviny k obědu, a zatímco děti jedly, stihla jsem se převléct do proužkované oversize haleny a natočit na kameru osobní rozhovor o mé profesní kariéře. Šéfredaktorka i kameraman tady byli naštěstí spokojeni, ani jednou jsem se nepřeřekla, nespletla a mluvila jsem k věci. Otázky jsem dopředu neznala, ale znáte to: jak jste začínala, jak to všechno zvládáte, jaké máte podnikatelské cíle ... známá to písnička. V závěrečných retro šatech Casa Shirt jsem se cítila jako pravá žena v domácnosti. A taky trochu jako princezna. Když jsem v nich vylezla z koupelny, zdálo se mi, všichni na pikovteřinu zmlkli a to bylo krásné. Finále našeho mediálního dne už patřilo jen dětem v prvním patře, stavěli jsme si duplo a houpali se všichni v Hojdavaku - normálně jako vždycky, akorát nás u toho tentokrát někdo natáčel. Střih a konec.

S celým týmem jsem se však neviděla naposledy. Teď mě v soutěži o inzertní prostor pro mou značku čeká ještě listopadová snídaně s porotou a téže den, ale večer, slavnostní vyhlášení vítěze. Děkuji právě vám, že jste mě dostali až do finále, opravdu děkuju - ale znáte mě. Druhé ani třetí místo neberu, tak mi držte palec, ať si ty oblíbené česko-slovenské herečky v porotě oblíbí i mě!



Moje dvě krásné finálové kolegyně - něžně výrazná Kateřina.

A nepřehlédnutelně ženská Lucie.

Kupte si nás všecky!
...

A ještě něco maličko ze zákulisí - dream team u nás doma.
...
A taky všechny šatičky, co jsem na sobě měla - protože ono svižné video uvidíte už brzy.

Ptačí overal Benete (Armedangels) - výborně střižený, dělá krásnou siluetu a je to pohodlí samo.
Béžová nadčasová klasika - Casa Shirt (Kowtow) - tužší materiál a zahnuté rukávy přidávají na objemu, ale je to nádherná krejčovina.
A proužkované šatky - Trille (Two Danes) - s páskem naprosto dívčí, k nim už mi jen chybí nízké kozačky a hurá na mediální snídani!


čtvrtek 18. října 2018

Kdybych měla obchod


Myslím, že by to v něm vypadalo jako u nás doma. Realita mého snu o vlastní pracovně je ale v žitém každodenní trochu barevnější, trochu voňavější, trochu nebezpečnější.

Mám svůj pokoj hned za kuchyní, to abych to neměla daleko k plotně|ke stroji|k plotně. V mých dávno vybájených představách (namíchaných s pinterestem) jsem tam měla mít takový ten rozkošně tvůrčí chaos, několik najednou rozdělaných báječných projektů, sladce nedopité kafe, možná i popelník na okně a své dlouhé vlasy bláznivě stočené do vysokého vrkoče. No, kéž by!

Všecko je jinak - já jsem srovnaná a skladové zásoby mám nejiné. Jinak to neumím a jinak mi to ani nefunguje. Chvíli jsem si tam žila a pracovala v banánových krabicích, v pytlích a přepravkách na stěhování, ale co mám teď ode zdi ke zdi na zdi nové bambusové police, je mi líp. Tím spíš, že nahoru některé dětské ručky ani nedosáhnout a neroznášejí mi mazlivou panenku Rosu nebo campingový plecháček všude možně po domě.

Moje funglnové regály To je moje mě baví. Svými odstíny, texturami látek, vůni papíru. Něco se vyprodá, přijdou novinky. Bestsellery vedle speciálních kousků. Esprit JouJou v produkci Mitnik.

Unikátní látka To je moje podle předsádky pamětní knížky - pozor, už je jí jen pár!

Armáda panenek.

Nebo ten správný servis do života.


A kdyby to byl vážně můj kamenný krám a vy byste za mnou opravdu přišli - navíc právě dnes,
určitě bych vám představila moji říjnovou radost.

Ušitou z biobavlny.
Z variace na tradiční kanafas v retro cihlové, ze které jsem si vymyslela hned tři praktické baby-kousky,
které ale podle mě osloví každou dětskou duši bez ohledu na věk.

Do mateřského setu jsem ušila kosmetickou taštičku s koženkou - 20 na 14 cm.
Dětskou taštičku 20 na 14 cm
a
větší etuji na plínky (30 na 20 cm).
...

Na všechny ty maličkosti pro naše maličké, kterých je dohromady milion. Taštička Baby (s koženkou).

V přírodnější variantě zcela jen taštička z bavlny a vyztužená měkkým vatelínem - Taštička Baby.


A ve finále velkou tašku na plínky s sebou.

A pokud váháte, pro kterou se rozhodnou, neváhejte.

I celá sada společně vypadá navýsost šik!