pátek 31. července 2015

Dcery osm a jedenáct let


Takové kočky Alice doma má.
A právě s nimi a s novou kabelkou teď o prázdninách cestují světem.





Známá to taška s vrchním překlápění.
Prakticky tmavá v zátěžové části a v lehce omyvatelných místech pastelově veselá.

A k ním - řekla bych - velmi mazlivý organizér.




A protože v létě dostává make-up a obličej pořádně zabrat:
od slz radosti, chlorované vody, lepivé zmrzliny, od štípnutí komára nebo od špatně otevřeného šampusu
kosmetická taška
na zrcátko, mycí gel a řasenku je pak krásná nutnost!
čtvrtek 30. července 2015

Kvůli tomu chlapovi jsem přestala šít


Kvůli Patriku Hartlovi.

Smál se v pořadu Jana Krause totiž tak srdečně, tak nahlas, a tak na kyslíkový dluh, že přehlušil i šicí stroj a já všeho nechala a šla se na něj dívat.

Jeho lehké čtivo jsem si pak s sebou přibalila na dovolenku. Lehoučký paperback s lechtivým příběhem uvnitř. Adekvátně náročný tak, když hlídáte dítě v bazénku a jíte k tomu chipsy. Aspoň z počátku jsem měla ten pocit. Čerstvě dospělí vysokoškoláci si svépomocí staví řadovky na dobré adrese v Praze 6 a k tomu se miluji. V rodině. I mimo. S opačným pohlavím. I s tím ne opačným. Chroupala jsem brambůrky, mastnou rukou rychle otáčela stránky a měla pocit, že čtu Viewegha bez ambicí. Nebo český Sex ve městě, navíc odehrávající se rozvitém socialismu - kde vlastně nebylo moc co jiného na práci.

Autor podle mě manicky nabouchal historky svých knižních hrdinů na papír, až už to po sobě nikdy nečetl. Někdy mě to snad až mrzelo. Nebylo mi ani tak potřeba více erotických detailů, ale plastičtějšího vylíčení situace. Chyběli mi tam pocity, hlavně mužů. A k postavě Honzy, bývalého fotbalisty a dnes trenéra, jsem si nenašla cestu skoro po celou dobu knížky. Ten, když měl něco vymyslet nebo vyřešit, tak vždycky řekl "Nevím".

Jak ale účastnící vyprávění stárli, jejich děti rostly a dějiny se u nás měnily, svou míru hloubky, kterou mám rada, jsem tam našla. Přicházející i odcházející lásky, střídání v posteli a nahé eskapády pod taktovkou alkoholu jsem už u Táni, Zbyňka, Marty a spol. brala jako normu. Chleba se ale v životě láme jindy: úmrtí rodičů, rozvody dětí nebo fatální nemoci a postoj k nim - to jsou situace, které ukazují, co v kom je. A to mě bavilo.

Navíc pan Hartl je velmistr v divadelní zkratce. Ve vytváření komických scén. V jejich šponování. Svižně. Vtipně. Začít. Roztočit to. A skončit. Navíc v téhle knize zpravidla ve spodním prádlem u kotníků. Ale nemusíte se u těchto scének jen smát, můžete se spolu se mnou i ochytřit. Třeba o tom, že není radno vášnivě vzplanout v kanceláři ředitele obchodního domu Kotva. V celoproskleném úřadu vás totiž budou sledovat nejen cestující čekající dole na tramvaj. Bacha na to! Nebo o tom, jak je gymnasticky-prostorově náročné podniknout pomilování na (sebe čistší!) toaletě v exotické restauraci nebo na zasněžené dobřichovické zastávce autobusu.

A taky se mi líbilo, že se spisovatel příliš netrápil s potřebnými reáliemi. Chtěl-li do děje někoho slavného z České televize, byl to miláček Saša Hemala. A když bylo nutno použít dobré architektonické studio, byl to geniální Lábus.

Knížka ale není jen o sexu, závěrečné strany všechny příběhy propojí, posunou v čase a skončí. A dost možná vám k tomu i potečou dojaté slzy. Někdo umře. A někdo zůstane sám. A někdo zase nezůstane. Bude mít děti. A jiný je nikdy mít nebude. A možná vám po finále budou i postavy chybět. Navzdory jejich pubošské vulgaritě, zbytečné promiskuitě a občasné pasivitě. Vždyť oni byli tak vtipní a vlastně laskaví.

Jediné, o čem bych se s Patrikem při případném osobním setkání chtěla do krve pohádat, je role stárnoucí ženy. V rodině. A ve společnosti. Náš děj už s nimi většinou od určitého věku moc nepočítal a do postele je skoro netahal. Leda tak dobře doma navařit. Ale i tak vám knihu k vodě doporučuju. A ani netrvám na tom, že k ní nutně musíte mít organizér ode mě.

Stejně jako má Lucie.
Za to krém a brýle vám přikazuju.

A vy zas musíte uznat, že takto je to moc pohodlné zavazadlo.

Létu a všemu krásnému s ním spojenému zdar!
úterý 28. července 2015

Za stovku na hodinu









A pak kamínkový workshop.







Spolu s naší malou mořskou vílou.
pondělí 27. července 2015

Jak píšu blog


Nedávno mi kamarádka na velmi rušné pražské křižovatce polohlasem, koktavě až provinile sdělovala, že mě její švagrová nemá ráda, ale že to musím pochopit, protože mně se daří, na co sáhnu. Nemůže můj blog ani vidět. A mě teprv ne.

Můj blog! Koncept, který jsem si vymyslela. Veřejnou výkladní skříň, která mi dělá radost. Nevím, jak vy, ale já se u svých stránek prostě bavím. Relaxuju. Odpočívám. Osvěžuju si hlavu.

Starám se o rodinu a muž nás doma denně stíhá až s pusou špinavou od večeře. S láskou a svatou trpělivostí opečovávám všecky své chlapce, ale taky toužím se vypnout. Někomu svědčí vyhonit se při běhání, jiný rád nakupuje, další se přejí. Já své vnitřní přetlaky prosím upouštím psaním. Naše děti s břichem plným oběda ve spánku slintají a já ve stejnou chvíli sedám ke stolu. S kafem a mléčnou pěnou větší než mé ego do toho začínám bušit.

Píšu, co jsme zažili. Jaké to bylo. Kdo co řekl. Jak nám bylo dobře. Popisuju atmosféru. Popisuju, co cítím. Kdo byl s námi. A čemu jsme se smáli.

Neumím psát o svých gynekologických a kožních problémech. Aktuálních rozepřích v širší rodině. Mé roční spolupráci s alkoholikem. Profesních podrazech. Vulgárním sousedovi. Že má má teta raka. Ani o nepodepsaných komentářích, co opakovaně doporučují mému muži, aby si teď pro změnu našel hezkou slečnu. Z toho je mi zle, jen to tu teď vypisuju. Ano, to všecko se děje, ale u mě to nefunguje.

Já se potřebuju u svého on-line literaturování smát. I sobě. V textu vtipkovat. Malinko fabulovat. Gradovat děj. A s lehkostí ho uzavřít. A tak ťukám do klapek, písmenka na monitoru přibývají, upravené fotky se načítají, příspěvek rodí - píšu si legrace a je mi líp a líp. Usmívám do notebooku jak měsíček, nabírám novou silu, jsem čerstvě veselá a vesele čerstvá. Pak to zavřu a jdu zase jezdit okolo domu na kole, utírat jim obličeje od jahod a číst Krtka nebo tak něco. Tisíc krát a zase znova. Za pár dní koncept budoucího článku opět otevřu a zhrozím se. Mé slohy se mi na druhé čtení zdají trapné, zdlouhavé, krkolomné. Zbytečné. Obrázky jsou neostré a osoby na nich uměle stylizované. Celé to nemá pointu. Dynamiku. Ani originalitu. Je to děs. Tak to čtu potřetí a počtvrté a popáté, mažu věty. I odstavce. Zestručňuji. Opisuji jinak. Vysvětluji jinak. Píšu jinak. Uloženo, zavřeno a za pár dní na to zírám zas. Teď už snad spokojená. Potom se několikrát zálibně podívám, jak bude článek vypadat v náhledu - to dělám hodně ráda! Ještě rychle najít chyby, protože vy neodpustíte nic: ani hrubku, křivý zip, blbý ubrus, ani náš okopaný roh v předsíni, a pak to teda pustím do éteru a je konec.
pátek 24. července 2015

Kamil Lhoták: Sic itur ad astra


Když jsem na facebookových stránkách Musea Kampa uviděla fotky z instalace nové výstavy, hned jsem dostala velkou chuť ji vidět.

Pro autentický výsledek práce písmomalířky. A hlavně pro olejomalby Kamila Lhotáka. Ty jsou náladové. S nádechem dobrodružství. A touhy. Vůni dálek/výšek. A s vůni léta. Klukovské. Soutěživé. Bláznivé. S létajícími balóny. I létající lidmi. Z Vinohrad i Libně. Obrázky v barevných odstínech retra par excellence! 

Doplněné ještě o básně, zkazky a osobní vzpomínky malířových přátel.
Spolu s (na mě) velmi působivými velkoformátovými černobílými fotkami z umělcova života.         
            










Z katalogu k výstavě.
            
A protože v muzeu se nesmí fotit,
ukradli jsme si v Sovových mlýnech aspoň jeden tajný snímek z technického výtahu.


A pak na oběd a limonádu jsme přeběhli přehřátou Hellichovou ulicí ...

... do kavárny Dobrá trafika, na Újezdu 37.

V jejich tichém stinném dvorku se dá dělat všecko: skvěle debužírování nebo plánovat a povídat si nebo snít.
Nebo kreslit.

Prostě život podle Lhotáka.