pátek 13. září 2019

Tři roky e-shopu


V září dva šestnáct jsem udělala krok stranou od slušného ryta šití kabelek na přání a zkusila skočit do neznámých vod internetového prodeje. Pocit, kdy stojím tenkrát nad prknem, v ruce krejčovské nůžky a chystám se střihnout do hodně barevné látky si budu pamatovat už navždy. Celým tělem mi projela čirá panika: "A co když si tu kabelku nikdo nekoupí?" Se šitím na přání jsem totiž byla pěkně v závětří, vy jste si zaplatili zálohu, já ušila. (Skoro) žádné riziko podnikání a tempo práce odpovídající poptávce.

Otevřít si e-shop pro mě znamenalo postavit se k vám hezky čelem a čekat, jestli mě budete chtít. A on-line obchod s kabelkami mi za tři roky skutečně v mnohém ukázal, jak jsem se ve svých představách mýlila. A pořád se učím. Jaké vzory kabelek se vám nejvíc líbí a jaké se dobře fotí. Jak velké mají být skladové zásoby malých kosmetických taštiček. Můžu si vůbec dovolit pomalu obrátkové zboží. Jak si opečovávat své stále se vracející zákaznice? Nebo jak to že jste všichni ochotni chodit si do poboček Zásilkovny.

Image e-shopu zůstávala po celá ta léta stejná; stejné banery, stejné moje barvy, stejná panenka s taškou. Teprve až dneska do něj vlítly čtyři staro|nové kočky. Přijely k nám na zahradu, daly si kafe a bábovku, a pak zjistily, že jedná z nich čeká dítě.

Holky, děkuji vám, že jste se staly mými tvářemi!
...

A vy, čtenáři, některé z nich už znáte, některé zas z časopisu a jiné pro vás budou shooting star. A že hvězdy jsou to všechny! Poprosila jsem je, poslala jim scénář a datum, nakázala šatník i vlasový styling. A ony všechny do jedné řekly Ano. Ano samozřejmé, potěšené, skromné, čímž mě dojaly. Neptaly se proč. Netvrdily, že nemají čas, i když ho nemají. Nekladly si podmínky, neporoučely si vůbec nic. A když se pak blížil den D, začaly mě šokovat svou péčí o sebe i nákupem nových šatů.

Ve scénáři měly napsány své role - kdo bude Salma Hayek a kdo LP, proč ale nakonec musely přijet v úplně jiný den, kdo na poslední chvíli pohlídal všechny čtyři děti jedné z modelek, proč se během focení nevratně poškodil náš stůl z antiku, a jestli jsem se během toho nekonečně se opakujícího deště chtěla tehdy oběsit na cross body uchu od kabelky, o tom vám napíšu zas příště.

Foto: Jan Přibylský.
...
Ať mě v těch fotkách poznáte. Mou práci. Ať víte, co šiju, co piju, s kým žiju. Ať víte, co nosím.

A ať i vás stále baví nosit kabelky Rosy Mitnik.






čtvrtek 12. září 2019

Menorca


Nenašli jsme, co jsme hledali. Dlouhé, syrové pláže bez lidí - jako loni na Sardinií. Španělsko nás však objalo tak hřejivou a bezprostřední náručí, že jsme hodili za hlavu všecka očekávání a zcela podle menorského zvyku jsme nakonec hodili přes hlavu i své plavky.

Bydleli jsme na jihu, dvacet minut od hlavního města Mao a malinký ostrov projezdili křížem krážem. Na Menorce zpravidla z parkoviště ujdete ještě dost(!) metrů, než se zchladíte v moři, nám se ale dost potvrzovala nepřímá úměra - čím horší cesta, tím krásnější pláž. Rozkošná cala Mitjana je dostupná jen půlhodinovou procházkou borovicovým hájem a k obří Platja de Cavallerii s rudým pískem zas dokráčíte celí brunátní ve tváři po mnoha dřevěných schodech. Na samotný konec našeho dvoutýdenního ráje ve Středomoří jsme si chtěli nechat calu Macarellu, leč ve chvíli našeho poledního příjezdu už tamější parkoviště mělo plno, a tak místo tohoto skvostu smějícího se snad ze všech turistických pohlednic jsme si jako náhradníka vybrali Platja en Bosc; plážičku, která by svou přírodní uzavřeností ze stran a tyrkysovou hladinou moře taky z fleku mohla být poštovní hvězdou!

Září na Menorce přineslo vítr a vlny, ale zas odválo hosty. A tak se nakonec místem, kde jsme se slunili celkem třikrát a tedy nejvíc, stala velmi velkorysá, zlatá pláž Son Bou. Když jsme na ni se slunečníkem, dekou, nafukovacím krokodýlem a studeným melounem dokvačili prvně, nemohla jsem tam vyfotit jediný snímek. Luxusní místo bylo narváno k prasknutí. Čisté čiré moře a široširé výhledy nás sem však přitáhly i podruhé, kdy plážová hustota sympaticky řídla a do foto záběru už nám nelezli cizí. Stejnou pláži jsme se pak odměnili i na velké finále v den před odletem domů. Tehdy ranní zatažená obloha asi všecky přemluvila, aby zůstali doma, a tak tentokrát už jsme si tam - nevěřícně zaskočeni - váleli šunky sami.

Komorní město Mao i turistická Ciutadella nás dojaly. Úzké uličky, strakaté praporky natažené mezi nimi a v každé jedné hospodě nejmilejší profící. Vstřícní, autentičtí, žoviální, pohostinní, akční. A měli rádi naše děcka! Číšníci španělských podniků nás svou péči "nutili" se k nim stále vracet a ochutnávat jejich uvařené mušle, tresku na šalotce či espresso Martini a pochutnávat si tak (na životě).
...

K úplné spokojenosti na dovolené by můj muž ještě chtěl, abych odložila foťák. To nedokážu, ale dala jsem pryč ze sebe úplně všecko ostatní a po letech při plavání zase zažila onu volnost, neomezenost pohybu a kůže. Když nic nebrání vašim zádům pořádně zabrat v dlouhé tempo, když vás nic netáhne na hýždích. Jen voda a vy. Svoboda těl. Muchas gratias!



Cala Mitjana.






Velký vítr a malinké medúzy na naší domovské pláži Punta Prima.




Naše oblíbená pláž Son Bou.







Přístav v Mao.




Pláž De Santo Tomas.




Rudá pláž De Cavalleria.










Platja en Bosc.





Tak nakonec fakt prázdno na menorských plážích a zážitků v nás plno.