pátek 18. ledna 2019

Jak dlouho vydrží moje kabelky


Minulý pátek mi Ilča napsala na blog, že na její tvídovce začínají praskat a párat se ucha. A na prosincovém festivalu Mini jste se zas nejčastěji ptali s obavou, zda tvídové kabelky neplstnatí.

Co na to nejlépe říct?! Mám tady pro vás tělo jako důkaz!

Miluju tuhle tmavou tašku a mám pocit, že její rozměry mi sluší, nosím ji snad každý den.

Je mi mou nejlepší chodící reklamou.
Mamka tří dětí - ve školce, na basketu, na plavání, na výtvarce, v papírnictví.

S velikou kabelou plnou svačin a cviček.
S bagáži, na které předvádím krásy a kvality(!) letitého vlněného tvídu.

A hlavně 
poutám nevídanou pozornost zlatým polka puntíkem na krémové podšívce uvnitř. Tak aspoň každému můžu nejpravdivěji demonstrovat, že mé kabelky se skutečně dají prát.

Protože do té mé už se skutečně vylily litry čaje i šampónů.


A takto vypadají moje koženková ucha. 

Která mně stále dobře slouží a bez vzhledových chyb.

To naopak prkenné džínové dno si na rozích časem pěkně vzalo patinu.

A nakonec ještě (skoro) čistý slibovaný interiér.
...

Jen teď se koukám, jestli jste si taky všimli, že před lety jsem si tu košelu zapnula o knoflíček méně ... 

úterý 15. ledna 2019

Urban jungle na vsi


Loni na jaře se u nás doma fotilo - pro bohužel nakonec nerealizovaný projekt. Děti od té doby už dávno vyrostly, některé naše pokojové květiny až dvojnásob a jiné popravdě chcíply. Ale zapomenout na to nebo jen tak ty obrázky zahodit, to by mi bylo líto práce mojí Andrey Beranové, které při focení všechny naše pokojovky stylovala.

A taky si říkám, že šťavnatou zelenou energii v lednu jako když najdeš!

Aktualizováno o názvy roslin.

1. Poličkové foto - vrchní police Aloe vera, spodní police netuším, prosím, pište do komentáře, kdo více.
2. Hala - Ficus benjamina.

3. Máta a tymián.

4. Ficus elastica, potos a opět netuším - myslím, že Štěstí asi není ofiko název.

5. Ficus elastica tineke.

6. Břečťan.

7. Kapradina.

8. Ficus benjamina a tlustice.


9. Tlustice, břečťan a kaktus, jehož jméno zas neznám. Ale prodal mi jej pán, který tvrdil, že pohlcuje vše špatné ...

A my - přátelé ze zeleného údolí.
pátek 11. ledna 2019

Poslední tvídovka na světě


Která je zároveň první taškou od sluncem, uvnitř které podšívka z naší béžové látky!

A ač by to do ní nikdo na první pohled nehádal, je to kabelka na kočárek. S fikaným rostistickým uchycením na jeho madlo.


A nemiňte ani lepší lednové ceny tvídových kabelek v e-shopu.

A protože donegalský tvíd už mi s definitivní platností došel, role skončila, je došito, 
tak i s mým minimalistickým bestesellerem je právě teď definitivní šlus.





Best hair day 2019.
čtvrtek 10. ledna 2019

Dítě všude s sebou


Poslední dobou se Týnka rozhodla, že bude exemplárně zlatá. Začalo tím, když jsem měla krátké dopolední povídání na SkibiCafé, tahle malá bloncka prostě seděla dvě hodiny sama za stolem, chvílemi mě poslouchala, chvílemi si něco zobla, chvílemi se přišla pomazlit. A tak když následně nastala volná zábava a přítomní účastníci korzovali nákupním prostorem, mnohem více než mé mrazivé laponské dobrodružství tamější dámy ze (sociálních) médií zajímalo, jak jsem si vychovala "takovou hodnou holčičku".

A Týnka z toho dost těží. Tam dostane růžový prstýnek, tam papírový domeček. A já se zaskočeným úsměvem děkuji za vše, akorát nad jejím dotazovaným chování jen prázdně zvedám ramena. Nevím. Prostě jsem od narození brala postupně všechny své děti všude s sebou. Ony první rok mé pracovní schůzky nejčastěji prospaly, druhý rok projedly a speciálně dcera teď ve svém třetím roce potřebuje především pocit důležitosti. Chce mít kabát jako maminka, chce mít kozačky i parfém za uchem jako mamka. A pak kamkoli nakráčí středem - jako mamka.

Tak kdybyste chtěli taky, milovat i pracovat, něco bych pro vás měla.

Ušité z naší nové látky.
A s velikou mašlí nahoře, díky které jde látkový pořadač šikovně zabalit na cesty s sebou.

Výborné na přebalovací podložku. Na plínky. Na malou hračičku či knížku.


Nebo co všecko baby-důležitého taháte vy s sebou?



Nebesky modrá varianta.


Nebo pro vás raději jasně červená?


Či dáte přednost pikantní hořčici?



Což?!
středa 9. ledna 2019

Druhý dotisk knížky To je moje


O prázdninách mi skoro došly cedulky na kabelky, jenže já v létě všecko odkládala a posouvala na potom, až půjdou chlapečci zase zpátky do ústavů, že pak to všechno vybouchám.

Když jsem ale v září oslovila mého letitého dodavatele etiket s představou, že do tří týdnů mám obratem doma kupičku mini vytkávaných atlasových štítků, které mi vystačí zase nejméně na rok, zpravil mě majitel firmy (a tu jsem za poslední čtyři roky, co šiju kabelky, spokojeně doporučila opravdu mnohým), že všechno je jinak. Nejprve mě vyvedl z mylné představy, kterak on sám štítky ani nevyrábí, ale že jeho nový dodavatel má vyšší minimální odběr, vyšší cenu za kus, výroba se protáhne, protože pán číslo jedna právě odjíždí na dovolenou, a že až mu ten jeden štítek povezu na navzorkování, rozhodně nemám parkovat u něj ve dvoře, že tam je zvyklý stavět své auto jeho syn. No, tak nic - s pánem jsme se na nové objednávce už nedohodli. A po drobném osobním panickém záchvatu jsem oslovila slovutnou firmu ETKA, která vám klidně vyrobí i jen patnáct set kousků, za slušnou cenu, a když jim do telefonního sluchátka zakoktáte, že jste v presu, máte epesní cedulčičky hotové a doma do čtrnácti dnů. Doporučuji!

To, že nám kiksla objednávka naší nové béžové látky To je moje, to už jsem vám psala. Maily bez odpovědi, mlžení, odkládání, nové termíny po termínu a nové vágní sliby, to všecko nakonec skončilo ukončením loňské spolupráce, které jsem si tak vážila a která mě profesně opravdu hodně obohatila. Přišel tedy můj druhý záchvat, ale nakonec se mi podařilo najít si vlastní továrnu k výrobě Janina autorského plátna. A jestli mě něco těšilo a vylechtalo mé ego dosytosti, tak to byly všechny ty neúspěšné telefonáty, kdy se mi sice nevedlo získat správný textilní kontakt, ale od řady výborných a slavných prodejců metráže v Česku jsem opakovaně slyšela: "Hele ale jako Mirko, kontakt nemáme, vlastní zkušenost nemáme, ale TU VAŠI látku bychom u nás prodávat chtěli."

Nakonec jsem si fabriku našla, s JouJou jsme si prošly náročnými technickými peripetiemi s velikým snažením neudělat nikde chybu a výroba se rozjela. A já si to pro sebe uzavřela, že jsem prostě jen měla blbé září. Vyřešené resty a čistý stůl byl pro mě v tu chvíli tím správným okamžikem objednat bleskurychle druhý dotisk naší pamětní knížky. Skladem mi zůstávalo už nebezpečně málo kousků, přihlášku na festival Mini jsme s Janou JouJou už zaplatily a vy všichni jste pomalu začínali rychle roztáčet veliká kola předvánočního prodeje na e-shopu. Byl pátek pátého října, nejtučnější sezóna on-line nákupů právě začínala a já v hluchém sluchátku zjistila, že pražská tiskárna, kde jsme knížku už dvakrát tiskly, zkrachovala.

Na třetí omdlévání nebyl čas. Honem jsme z dětské knihovny našich chlapečků vytahala pár pěkných knížek, zjistila, kde byly vytištěny a poslala do oněch tiskáren naši poptávku. Z pěti mailů mi přišla odpověď jen na jeden a nabízená cena byla dvakrát tak velká, než za jakou jsme tiskly loni. Cože?! Nevěděla jsem, jestli se nemám rovnou oběsit na cihlové nebo tyrkysové gumičce, kterou dáváme k naši knížce. Půlkou těla jsem se propadala do deprese, že je s naší knihou amen a moje druhá půlka zkoušela telefonovat tam, odkud mi ani neodepsali. Někdo sliboval, že kalkulaci tedy pošle, někdo nabízel až povánoční termín expedice, někde mi to nezvedl nikdy nikdo. A tady to už zkrátím. Druhý dotisk je dnes na světě. Nakonec jsem našla seriózní tiskárnu ve své severomoravské domovině a na faktuře bylo dokonce napsáno jméno Drahoš. Netuším, v jakém (či zda) příbuzenském poměru jsou v Těšíně s prezidentským kandidátem Jiřím, ale my s Janičkou Nachlingerovou jsme měly radost, že jsme ve správném družstvu.

A mě už jen čekala poslední/už jednou požitá litanie, kdy tiskárna opět důrazně odmítala tisknout naši knihu na recyklovaný papír. A stejně jako minule v Praze, i tady jsem si opět vyslechla, že kvalita i vlastnosti recy papíru bývají pokaždé různé, a jak tento způsob tisku extrémně špiní tiskařské stroje, které se následně musí tak intenzivně vymývat, že veškerá ekologie jde popravdě do háje. A tak jsme se nakonec, myslím, že rozumně, dohodli, že si tentokrát připlatíme za FSC certifikát a náš pamětní deník bude do třetice všeho dobrého vytištěn na papír z obnovitelných zdrojů. Kdy základní idea nevládní neziskové organizace Forest Stewardship Council (FSC) je podporovat ekologicky šetrné, sociálně prospěšné a ekonomicky životaschopné obhospodařování lesů, a tím napomoci chránit ohrožené a devastované lesy. Všichni dobře víme, že lesy patří k nejvíce ohroženým ekosystémům naší planety, kdy problémem je intenzivní nelegální těžba ve světě i nešetrné praktiky u nás. A právě FSC certifikát vám zákazníkům zaručuje, že výrobek pochází z šetrně obhospodařovaného lesa. Já tomu věřím. A na nejhezčí video k tomu se můžete podívat tady.

A to je konec příběhu. Příběhu o jedné malé knížce, která si našla své jisté místo na knižním trhu a hlavně a především u vás doma.

Děkuji vám za to a knížce přeji, ať se jí daří i nadále.

Pište si do ní, vkládejte a vlepujte. Kreslete si a malujte. A nejlépe společně.

Když jsem knížku vymyslela, Kubka i Miki byli ještě malincí a teprve až později mi ti dva začali předvádět, jak oni vnímají své dny, své vzpomínky - své dětství. 
A jestli jsem se sama někdy dojímala nad vlastními zápisky do našeho retro deníčku, 
to když si bráchové zaznamenávali o sobě nebo psali paměti Týnečce, to už jsem dojetím plakala kolmo.

Milujte se a množte se!





pátek 4. ledna 2019

Po roce Vánoce


Ve středu dvanáctého prosince jsem měla všechno. Místo hodinek jsem v letenském antiku nakonec nečekaně Davidovi vybrala vtipný lustr do jeho pracovny a ve stejné(!) ulici i sobě dojemné zlaté náušnice z dědictví po babičce. Z knihkupectví níže jsem odešla s náruči plnou knih, kapsa prázdná, za to jsem měla dárky úplně pro všecky. A když jsme pak s Týnkou sedly do auta, ještě než jsme vjely do tunelů, začaly nám na přední sklo něžně padat sněhové vločky velké jak dlaň. Ještě že jsem pak doma vyzvedla ze školky Mikeška s první neštovicí na těle a svět byl rázem zase v harmonii; ráj na zemi se nekonal, uff!

Navíc Kubka měl ve škole o týden více prodloužené vánoční prázdniny, a tak jsme všichni spolu doma měli dost času napéct cukroví z dvojitých dávek, stočit litry koňaku, číst si biblické příběhy a furt dokola koukat na náš oblíbený muzikál Zpívej.

Před Štědrým dnem jsme cestou ze Staroměstského náměstí zjistili, že naši Týnku prakticky nelze odtrhnout od nasvícených výloh v Pařížské a že nejlepší trdlo na trzích je stejně pražská grilovaná šunka. A pak už nás čekali jen vybrané domácí dobroty, trocha rodinné hysterie, vzájemného vyhrožování a výchovného ječení v rámci těšení se a nakonec Ježíšek.

Sedmadvacátého ráno si Týnečka ke svým druhým narozeninám také nadělila růžové puntíky úplně všude, a tatam byly líné pyžamové dny, čtení si z vánočních kopečků knížek a zkušební focení nesmyslů novou zrcadlovkou. Týnka plakala a plakala a oslavy se odkládaly a odkládaly, div že dřív než všichni pozvaní hosté sám z ledničky neodešel raw narozeninový dort.

Ale dvacet čtyři silvestrovských hodin na horách všecko zahladilo. Něco odteklo s vychlazeným šampaňským, něco vypálily vřavé prskavky a do nového roku jsme všichni vkročili šťastně. My spolu s Davidem už po dvacáté ...












...

Snad jediná chvilka, kdy se na své narozeninky usmála.

A maličký mejdan s maličkým pacientem.

Tak buď hlavně zdravá, kočičko naše!