Rosa Mitnik: Nová média v umění

O konci malířství se už mluvilo nejednou - při vynálezu fotografie, s rozvoje filmu nebo internetu. Jo jo, s nástupem masových médií ztratilo tradiční umění svůj vliv na širší publikum. Nicméně umělci myšlenky touží vyjadřovat stále, a tak začali používat nové výrazové možnosti. Přesto malba ani socha jako výtvarné médium nevymizely, ale pod vlivem současné společnosti a umění novým médií prochází výraznou proměnou. Dnes tedy o video-artu, videoinstalacích, a digitálním a internetovém umění.

Video-art: kamera a video zaujala umělce především schopností okamžitého záznamu a přenosu obrazu, který lze ihned přehrát a jednoduše sestříhat. Masové rozšíření televize navíc umožnilo umělcům rozšířit jejich působnost mimo galerijní kontext a proniknout svými díly i do lidských domů. Ze svého gauče se můžete koukat třeba na Reminiscenci od umělecké dvojice The Vasulkas (1974, záznam vznikl na moravském statku, kde Woody Vasulka ještě jako Bohuslav Vašulka strávil své dětství) nebo na experiment s elektronicky vytvářeným trojrozměrným obrazem Sunstone (1979), jehož autorem je Ed Emshwiller.

Videoinstalace - jakési televizní dekoláže - dávají divákovi možnost prožít a stát se její součástí. Wolf Vostel vás nechá dívat se na bílé plátno, kterým prosvítá rušený obraz celkem pěti televizí (TV Dekoláž č. 1, 1956 - 1963) a vlastně vám tak představuje moderní podobu tradiční "malby" na plátně, místo štětce a barvy ovšem umělec použil televizní obrazovku. Větší počet obrazovek (přesně sto) a bez plátna použil Nam June Paik ve své instalaci Elektronická dálnice: Bill Clinton mi ukradl nápad (1995). Obrazovky jsou sestaveny do podoby mapy USA a odehrává se v nich život celé planety - od atomového výbuchu po přírodní záběry. Realita je zde ukazována jako přístupná pouze prostřednictvím obrazovky.

Pomocí digitální fotografie manipuluje s obrazem Keith Cottingham třeba ve svých Fiktivních portrétech (1992). Soubor fotografií zachycuje mladé chlapce na tmavém pozadí, podle slov autora "portréty mládí". Na první pohled se zdá, že jde o běžné fotografie, ve skutečnosti je autor vytvořil jako koláž různých(!) těl.

Internetové umění pak kouzelně pracuje s interaktivitou - divák má totiž možnost zasáhnout do samotného procesu utváření díla. Americká umělkyně a kritička umění Lynn Hershman-Leeson pro nás vytvořila svou Lornu (1979 - 1984), zoufale osamělou dívku žijící v bytě bez kontaktu s vnějším světem. Jediné informace o vnějším světě ji zajišťuje televize. Návštěvníci galerie mohli dívku přivést do kontaktu s různými předměty v jejím bytě a postupně příběh dovést k určitému konci. Nabízely se tři možné závěry - sebevražda hlavní hrdinky, útěk z bytu nebo rozbití televize - vražda média. O něco lehčí námět i formu si vybral Marc Napier - jeho Stojící Pam (2009) představuje současnou mediální hvězdu, složenou z různých fotografií zveřejněných na internetových stránkách. Pěkná aluze na Warhola, co?!

Chcete-li, klikněte i na odkazy a hrajte si!