Týnka hraje v reklamě

Tady u mě prosím - v reklamě na mazlící čtverec Rosy Mitnik. 

Plácly jsme si. Za nocleh a stravu.

A kdo byste se chtěl taky pomazlit/pochrastit/poležet si, v e-shopu se na vás právě teď smějí i další dětské kousky - v modrých, petrolejových nebo pudrově růžových odstínech.

Stačí si vybrat barvu. A pak už jen doma variovat, jak jej svému miminku nabídnete.

Jestli mu jej zavěsíte na hrazdičku, ať si prohlíží onu přitažlivě kontrastní černobílou ilustraci.

Dotýká se a mačká jej, protože uvnitř čtverce je všitá šustivá vrstva a ta láká k opakované akci.

Nebo je možné se taky na první pohled zamilovat do kropenaté druhé strany.

Však ono to chvilku zabere, než si jeden prohlédne všech šestnáct všitých bavlněných oušek.

A abych nezapomněla, uvnitř čtverce je i rolnička!

Touto fotkou se ale nenechte zmást, čtverec má 20 na 20 centimetrů, tedy vyloženě deka to není(!).

Že jo.

A protože udržet čtyřměsíční modelku v poloze na zádech šlo vážně jenom na pár snímků, podívejme se na to teď shora.

A po maličkém odpočinku (uvnitř jsou dvě vrstvy načechraného vatelínu)

můžeme zkusit píďalku pořádně namotivovat na vzdálený atraktivní kousek.

Snaž se, makej.

A máš.

Prostě jako v životě, znáte to.
...
Mazlící čtverce v pěti barvách podle vaší chuti jsou nyní v nabídce na rosamitnik.cz/eshop.
A pozor, jeden je i zlatý.

Wee Gallery

Zítra to bude měsíc, co jsme převzali náš dům.
Za posledních třicet dní jsme čelili asi 12476486 problémům, možná i 12476487 ať nekecám.

Komín, který se nám ani v jednom z pater vůbec nehodil do projektu, zbourat nešel. Podlahy jsou křivé a zvláštně flikované. Pro nové štuky v hale se teď staví vnitřní lešení. Mé vysněné světlo v koupelně nelze zapojit. A dřez v kuchyni nebude lícovat.

Termíny se posouvají, ale já to děťátko pod srdcem vážně nebude moct nosit věčně. Někdy mě aktuální nedobré zprávy zastihnout snad ve stavu nízkého cukru v krvi, a tak je mi pak ze všeho úzko a ouvej. Chybí mi dech. A místo trable, že do pokojíčku kluků se nevejdou dveře, bych si sto krát radši měla chuť přípravně čančat růžové peřinky, než řešit tuhle stavařinu. Co mě ale baví a dost uklidňuje je, že při každém kontrolním dni naši rekonstrukce tam na místě pracuje víc a víc lidí. A taky naopak - někdy se mi tam podaří se zavřít do některé z místností (co má zdi) úplně sama, a to si pak na pár vteřin stihnu snít.

Třeba v naší budoucí ložnici. Právě teď si s mužem užíváme malinký luxus, že se nemůžeme rozhodnout, který ze dvou pokojů bude právě naše ložnice. Já preferuji místnost A, s nádherným výhledem do Brd, kde se ale David bojí ranního hluku vlaku. Mně to nevzbudí, já po těch letech reaguju v noci pouze na vlastní děti, jinak spím spím spím. Tak mě mateřství pomlelo. Davča z železničních obav raději hlasuje pro místnost B, kde zase u stropu nejsou fabiony, takže se tam panu truhláři bude výrazně lépe pasovat vestavěná skříň. A výsledek? Zatím to vypadá, že si do áčka necháme dát je postel a postýlku a budeme si užívat nejčistějšího bílého prázdného interiéru, za který by se nemusel stydět ani Pinterest. Hadry a krámy budou jinde.

Na půl zadku si sedám na ohlodané okno - na místo, kde už za čas bude nový dubový parapet a já už to všecko vidím. Před očima mi běží dokonalé obrazy. Manželské lůžko, dětská postýlka z břízy a dvě lampičky na klipsu. Dlouhé polo průsvitné závěsy, jeden typograficky jednoduchý plakát na zdi a vedle miminka možná bude stát starý noční stolek z antiku. A jak je to všecko bezvadné a krásné, vidím i, jak si vedle sladce spícího novorozence na skříňce pro radost jen ledabyle rovnám jednoduché dřevěné hračky. Třeba lesní matrjošky Wee Gallery, která už má(!) naše holčička z Nily.

Tři kontrastně nebarevná lesní zvířata: medvěd.

Liška a sova.
...
A zatímco já teď ještě čekám, jestli v NilaKids znovu naskladní i zvířecí verzi měkké knížky s obyvateli džungle,

ušila jsem z látky ze americké stejné kolekce mazlivý čtverec pro syna našich kamarádů,
Barevně neutrální základ a k tomu postranní ouška na tahání v retro podzimních tónech.
...
S šustivou vrstvou a rolničkou uvnitř. Pro Tomáše.

I když i naše slečna by jej unosila, iniciálu bude mít stejnou.
...
A když jsme u toho tajnůstkářství a holčičáren,
prozradím vám ještě tajné heslo, které zní: Rosa Mitnik.
To stačí, když řeknete spolu se svou kamarádkou, se kterou nakoupíte v kamenné prodejně NilaKids do 19. listopadu, tedy do této soboty
a hned se vám z účtu odečte sleva 20%.
...
Adresa je Korunní 76 a zastávka tramvaje Vinohradská vodárna. Užijte si to!

Když se narodí miminko

... můžu vám organizér na dětské věci a suštivý hrací čtverec s roličkou uvnitř a dřevěným korálkem ladit přesně do barev naší/vaší pamětní knížky.

Proto jestli hledáte dárek vhodný k narození nového člověka, tak už nehledejte. Toto je přesně ono!

A kdo byste rád viděl více stránek z naší knížky, taky nějaké ty zákulisní informace nebo pozvánky na neopakovatelné knižní akce,
tak už nepátrejte a
sledujte nově její instagram - https://www.instagram.com/knizka_to_je_moje/.

Kolegyni z práce se narodila dcera Luisa

V mém případě se to stalo už skoro před čtyřmi lety a stejnou slávu mají teď mají i u Daniely na šichtě.

A tak milá Danka nechala své šéfce a její čerstvé malé krásce do vínku ušít baby soupravu.

Organizér do kabelky v minimalistickém šatu.

S oblíbenými tóny hořčice a petroleje.

S monochomatickým dlouhým ouškem na straně.

A velmi bezpečnou vnější zipovou kapsou na dětskou občanku.

Dovnitř se nakupí plínky na cestu a ubrousky.

Zatímco navenek jsme furt za dámy!

A aby si i Lulu přišla na své ...

... na hraní i spaní jsem ji do setu přibalila ještě šustivý hrací čtverec.

Vyšperkovaný o velký dřevěný korálek.

A dvě rolničky pevně zapošité uvnitř. Ať jim to spolu pěkně ladí!

Když já o vás nic nevím

Jenže. Někdy se dějí věci.

Sedím si s kamarádkami na pivu, na Petrském náměstí a u kovových stolků pod tehdy zelenými stromy si spolu s Prahou hrajeme na metropoli. Povídáme, řešíme a v tom se dozvím, že má bývalá šéfka z práce je těhotná. Hned cinkáme skleničkami, to je vždycky skvělá zpráva, tím spíš, že Pavla se stane mamkou poprvé se čtyřkou ve věku na začátku. Dopijeme, dořešíme svět a jdeme domů.

Tam na mě bliká v kabelkovém formuláři vzkaz. Přání kabelky na kočárek a dalších radostí k narození dítěte. Píše mi Jana, že její sestra právě čeká první dítě a přidává popis její profese v nevládní organizaci, co dynamického dělá ve chvílích volna a celý její (inspirativní) životapostoj. A já tam sedím a koukám na rozsvícenou obrazovku s otevřenou hubou. To je Pavlínina sestra! Kterou jsem nikdy neviděla. Kterou neznám.

A tak jen co začnu zase pravidelně dýchat, odepisuju. Navrhuju možný vzhled praktické soupravy pro malé miminko, jehož pohlaví je zatím tajemstvím a jako postskriptum přidávám jednu maličko bizarní baby historku, co mi Pavla kdysi vyprávěla na horách o svých neteřích a hned se tážu Jany, jestli ona je máma těchto dvou koček, co si jako malé tak pravdivě chtěly hrát na koťátka, že jim večeře v miskách musela být servírována nikoli na stole, ale pod ním.

Teď zas chvíli kolabuje Jana na opačné straně naší online dopisní konverzace, ta má ale sakra štěstí, celou tu vtipnou náhodu(?) totiž může ještě za tepla sdělit jejich třetí sestře, i když by samozřejmě nejradši ze všeho zvedla telefon a volala do Prahy Pavle, proč ji nikdy neřekla, že jsou spolu s Rosou kámošky jak hrom.

A když já pak sedám k šicímu stroji a dávám se do díla, klepou se mi ruce ještě o málo víc než běžně.

Šiju kabelku na kočárek a představuju si, jak s ní Pavla poprvé vyrazí ven.
Třeba půjde stejně jako já poprvé k dětskému lékaři a tam bude doktorce viset na rtech a každé její medicínské slovo pro ní bude absolutní pravdou.
Nejvíc ta část, kdy ji paní v bílém bude říkat, jak krásné dítě má.

Jak poprvé pojede s kabelou na kočárku jejich ulicí.
Se svátečním výrazem ve tváři a s pocitem hrdosti a pýchy se ji bude dmout hrudník.
Nebo dost možná že ji ta bunda nepůjde dopnout pro právě rozkojená prsa.

Nebo třeba jak poprvé úprkem poletí domů s jančícím kočárkem, zpocená všude
v domnění, že teď všichni v jejich čtvrti určitě vidí, že není dobrá matka, protože její dítě pláče(!!!).

Pavla pod stromečkem od své sestry našla i malou cestovní tašku na plínky,
ve které se ji ale mnohokrát stane, že uvnitř ní žádnou potřebnou plenu nenajde.
Prostě je zapomene doplnit, poté co došly.
Ale jak za čas zjistí, že svět je plný fajn matek,
které vám plínku na hřišti, na plavání nebo ve vlaku věnují, navíc s totálním pochopením ve stárnoucí tváři.

A taky se těším a v barvách úplně vidím, jak jejich křehká slečna či statečný mladík ještě ani neuvidí
a Pavla už jí/mu bude strkat před oko šustívý čtverec s rolničkou uvnitř.
Představuji si onu blaženou chvilku na hranici šestinedělí, kdy se dítě poprvé zakouká na cizí předmět.
Všimne si ho.
Prohlíží jej.
A je ticho. Samo. Ticho. Hledí. Hle, člověk.

Rozpustila jsem se v tom úplně.
Zatímco jsem večer co večer šila, myslela jsem na oba naše syna. Ale více na Kubu.
Jak s ním bylo pro mě všechno nové, všechno buď černé nebo bílé. Všechno jiné.
Zmizela má práce. A nastala nekonečná práce.

Ale ať už přes den, jednou, dvakrát, nebo nikdy.

Nebo teda aspoň v noci a to pak zas pořádně,
když to děcko usne, každý je zas na pár hodin volný a bezmezný.
A dělá si, co se mu chce. Třeba šije. Třeba deku sto na sedmdesát, se dvěma vatelíny uvnitř.
...
Ať se vám, Pavlo, dobře daří. Furt mám mráz na zádech a radost v očích i za tebe.