Narozeniny oslavil minulou středu. A hned co na to byla Týnka připravená, přišel zážitkový dárek.
Zase jsme spolu začali pravidelně jezdit na výtvarku do Národní galerie. Jen on a já (a Týnečka funící mi ze spánku na hrudi). Z naší nové adresy nám cesta klika - klika trvá hodinu. Jedeme autem, vlakem, metrem, tramvají a zbytek dojdeme pěšky. Má to cenu?
On si to zaslouží! Jedno dopoledne v týdnu, kdy mu nikdo neskáče do řeči a ani já od něj nikam neodskakuju. Jsme jenom spolu, jde jen o ten čas. O společné spiklenectví, když spolu tajně vybíráme v galerijním knihkupectví narozeninový dárek pro Kubku, který Miki nesmí prozradit. O společné šílenství, když se přece jen rozhodneme stihnout dřívější zpáteční vlak a utíkáme i po jezdícím pásu a smějeme se u toho. Nebo o jeho (rozto)milé rady mě při řízení: "Maminko, modrá, jeď!"
Naše první výtvarka ve třech bez Kubínka byla více hudební než výtvarná, za to v dopoledním čase jsou expozice Veletržního paláce ještě prázdnější než obvykle, a tak jsem si zase dopřála svůj euforicky kontemplativní zážitek, kdy se procházíte s malým mužem za ruku a třeba v oddělení České moderní umění hledáte prostě na obrazech kočku, koně, domeček ... Projdete se tak jednou, dvakrát, dvacetkrát a většinu těch obrazů už dítě nikdy nezapomene. Kustodi na nás jako vždy pobaveně hleděli, ale nejvíc z toho stejně máme my dva spolu.
Po skončení otevřené výtvarné herny jsem si tentokrát kávu v Cafe Jedna nedala, a místo toho jsme jeli domů jedničkou! Za příplatek 11 korun, přesně tolik to stojí do naší první zastávky za Prahou. Dámička Týnka si tam dala v soukromí svůj oběd a Mikeš v prázném vagónu furt a furt a dál povídal, komentoval, ptal se, zpíval si, žertoval a smál se (vlastním vtipům).
Děcka jsou v pohodě a my příště jedeme zas.
 |
| Krásné narozeniny, Mikulášku! |
 |
| Ať ti ve tvém životě všecko ladí. |
...
 |
| Kronika Mitnikova klubu. Ano, přátelé Národní galerie, to jsme přesně my! |
