pátek 20. října 2017

Jak se dvě řidičky popraly a já byla u toho


Je páteční ráno. Vysílač Cukrák už se topí v baboletním slunci, zatímco u nás v údolí se ještě drží mlha. Týnka právě usnula a David si hospodaří okolo domu a zahrady.

Já sedám do auta, mám na sobě pruhované tričko ještě z gymplu, kašmírový svetr a žádnou podprsenku. Je mi skvěle, jedu si zaplavat - sama. Startuju auto i rádio, ze kterého mi svěže rytmicky začne Jožo Raž sdělovat, jak v noci sa mu milovalo, že sa se mnou sníval. Zařadím dvojku a pomaličku po nezpevněné cestě jedu podél trati směr Praha. To ale nestihne zaznít ani druhá sloka Bosorky, když v tom se to stane.

Nemůžu jet dál a nevím, co dělat. Sakra! Vždyť já neumím tyhle dopravní situace číst: na silnici přede mnou stojí dvě nejedoucí auta. Dvě auta naproti sobě. To, ve stejném směru jako bych chtěla dál jet i já, je Škoda Superb v odstínu cappuccina, to v protisměru autoškola. Nevidím, jestli se srazila. Někoho srazila. Někdo dostal infarkt. Nevidím nic. Obě vozila blízko k sobě stojí v zúženém úseku cesty s jednosměrným provozem - v místě, kde se v létě při deštích utrhla cesta. A já vůbec netuším, co se pár metrů přede mnou děje. Nevidím totiž, jestli v superbu vůbec sedí nějaký řidič, zatímco posádka autoškoly čítá na místě spolujezdce ženu, která má otevřené dveře vozidla a ven vystrčenou jednu ze svých noh.

Jsem bezradná, běží mi (můj osobní) čas, a tak i já lezu ven z auta a jdu se podívat blíže, co se tedy stalo. Pozdravím dobrý den obě dámy. Ta v luxusní škodovce vypadá jako blahé paměti Helena Štáchová - pečlivě pěstěná šedesátnice, v pohodlném víkendovém oblečení; jemný make-up, rtěnka a dlouhé vlasy splývající do čerstvých vln. Křičet na mě hlasitě ale začne ta druhá. Učitelka autoškoly jako by zas vypadla z oka bývalé dětské filmové hvězdě Michaele Kudláčkové. Velmi vyžilá a velmi štíhlá čtyřicítka, blond rozpuštěné vlasy, velké kruhy pod očima i v uších, džíny s dírou na koleni (díru vidím) a tipla bych si na ní i tetování leckde. "Tady paní nepozná červenou šipku", řve na mě ironicky dopravní pedagožka, ale rukou ukazuje na řidičku krémového auta. "Ale vždyť sama dobře víte, jak tady v zatáčce jde špatně vidět", říká naopak mně(!) medovým hlasem obviněná. Jejich auta se nesrazila. Stojí proti sobě asi metr a půl daleko. Stojí a hledí na sebe a ani jedna nevypadá, že by s tím hodlala cokoli dělat. Já vím, já vám rozumím - je správné si v životě stát za svým, být autentický, uvěřitelný, nedat se, bojovat, jít přes překážky, čelit bezpráví, být tvrdohlavý, bojovat za pravdu, jít volit. Ale ne teď! Protočím oči k modré obloze, a přesto že i podle dopravních předpisů je tady v právu autoškola, rozhodnu se pro Helenu. Hlavně proto že Michaela vypadá, že by nás klidně obě dvě vzala do kravaty a zbušila - v bahně i bez něj. (I když  začátečnici by stačilo popojet dozadu jen pár čísel,) smířlivě vyzvu Štáchovou, jestli by to nevycouvala zpátky ona, protože cituji: "Tady paní to asi nedá" a mávnu směr k řidičce žákyňce sedící v autoškolním autě, která je sinale bílá a potí se jako by měla pašovat drogy na letišti v Bangkoku. Prosím Helenu o couvání, i když to znamená, že nemalý kousek pojedu na zpátečku i já, z čehož teda nemám zrovna radost, ale sebe už se dávno spíš toužebně vidím ve vlahých vodách podolského bazénu.

Paní, co vypadá jako Helena, ihned ochotně přikývne, protože ve své naštvanosti (špatně) pochopí, že jsem jako neschopnou myslela právě učitelku autoškoly a opakuje znovu po mně "No jo, ona to nedá, ona to nedá ..." Což je v tu chvíli ale úplně jedno, jak jsem to myslela, hlavně abychom se odsud hnuly, dámy! A já si jdu zpátky sednou do svého auta, a zatímco házím oko do zpětného zrcátka, vidím i před sebou, jak obě znepřátelené řidičky právě opouštějí svá vozidla a jdou k sobě/do sebe. V tu chvíli je mi ale ze srdce jedno, jestli si tady madam dají na budku, já se soustředím, já couvám, já se jím vzdaluju, a věřím v dobrý konec.

V mezičase, než se i paní Helena (ne)dotčeně vrátí do svého koncernového vozidla, jde okolo mě a tedy i okolo hřbitova, u kterého teď na chvíli parkuji, šouravým krokem s holí letitá paní oblečená v bundě nijaké barvy. "A proč ta baba v superbu nevycouvá?", ptá se mě věkovitá babička přes sklo mého zavřeného okna. Ale vycouvá. Superb nakonec zastavuje kousek přede mnou, autoškola tak může vítězoslavně krokem projet okolo nás a auto-moto učitelka se jedovatě usmívá na všecky strany. Zbytek dopoledne už se mi odehrál na dobré vlně: po cestě jsem si poslechla ještě pár průměrných popových hitů, profičela inverzí okolo Berounky a šikovně šikmo zaparkovala před Plaveckým stadionem v Podolí, kde jsem si dala svůj obvyklý kilometr a půl polohového závodu, aby zas další týden mé tělo i duše byly cajk. A to přeju všem.
čtvrtek 19. října 2017

365 tučňáků


Bylo nám ctí potkat se s ilustrátorkou této rozkošné knihy na festivalu Tabook v Táboře. A vězte, že Joelle Jolivet je pravou Francouzskou!

Zatímco vedla tůčňáčí výtvarnou dílnu pro děti, stejně jako když K+M+T knížku podepisovala a dlouze mi v téže chvílí přes mladinkou tlumočnici v červené kolově sukni vysvětlovala francouzský původ slova malého černobílého nelétavého ptáka, byla dokonalá! Slavná kreslířka působila noblesně a trochu tiše. Byla hrdě šedovlasá a důstojná v každém svém pohybu. Oblečená v černé. Krásná. A rozhodná, maličko přezíravá a laskavě sebejistá.

A jaká je její pingviní kniha? Čtením pro celou rodinu. Čekají vás v ní kontrastní ilustrace a plošný retro tisk, jasný srandovný příběh, gradující zápletka, dočasný chaos, matematické kvízy pro malé školáky, tajné slovní vtípky pro dospělé a ilegálně ekologický konec, který každého chytne za srdce. Ať se vám líbí!


A přesně tak to začíná - jedné rodině každé ráno pošťák doručí jednoho tučňáka, a tak to trvá celý rok ... 



A tučňáků přibývá.








...

Současnou pohádku s globálním apelem - 365 tučňáků - doporučuje deset z deseti ... tučňáků!
Vydalo nakladatelství Baobab.
pondělí 16. října 2017

Plakáty na zeď To je moje


Máme pro vás plakátky z kolekce To je moje.
Jsou tři a vycházejí z naší knížky. Chrastítko - jablko - počítadlo.

Cítíte tu poetiku? Vidíte, jak se na vás usmálo retro? Pověste si je na zeď nebo v rámu o stěnu jen jednoduše opřete, a ponořte se tak u sebe doma do snového světa výtvarnice Jany Nachlingerové. Do světa plného vůně žehleného prádla, měkké náruče rodičů a milované lásky všude okolo.

Vraťte se do dětství. Pověste si esenci dětství na hřebík.

A taky mám pro vás připravené slíbené sety s washi páskou či v balíčku s knížkou a kufříkem. Za lepší cenu!

Plakát Chrastítko. Pro mě voní Lovelou.

Plakát Jablko. Ten je k nakousnutí.
...
Ale nikdo přece neříká, že tyto typografické perličky musí nutně viset jen u dětí. Třeba my jej máme v kuchyni.


A poslední z trojice je plakát Počítadlo.

Který bude hravě minimalistickým detailem třeba nad pracovním stolem.

Ale mě by hodně bavilo, kdyby visel i v bance nebo ve školním kabinetu matematiky.

Vystavte si plakáty všechny tři spolu! Nebo z nich solitérně udělejte samostatné skvosty interiéru. Cokoli vás napadne.

Vymýšlejte. Kombinujte. Laškujte. A milujte!
pátek 13. října 2017

Podzimní tvídová psaníčka Donegal


Střihla jsem zase do tvídu a tentokrát z Donegalu ušila menší kousek - psaníčko do společnosti.

Je to kabelku do ruky šikovných rozměrů: akorát na zrcátečko, rtěnku, telefon a kapesník. Linie opisuje schválně ty nejjednodušší možné - obdélníkový tvar a korunou nahoře je kovový zip zlaté(!) barvy.

A kdo vás na to víno, dámy, pozve, to už nechám na vás!






Pozor, kabelečky se liší nejen zipy, ale k chlubení je i uvnitř vždy krásná podšívka - neváhejte nahlédnout!
čtvrtek 12. října 2017

Co bude dnes dobrého?


Jsem velmi trpělivý a soustředěný a laskavý člověk, ale někdy mám pocit, že tu naší Týnečku ZA-HLU-ŠÍM!!!

A to zásadně a pouze jedná-li se o jídlo. Po dvou chlapečcích, kteří snědli mámu, tátu, povoz s koňmi ..., si naši rodinu ke svému životu vybrala i výsostná apetitní hraběna. Krmit Valentýnu miminkovskou stravou je prostě za trest. Co ta holka dokáže?! Šklebit se a jančit, jen co ji chcete posadit do její růžové židličky ke stolu. Vzpěčovat se. A ve chvíli, kdy se otočíte pro připravenou misku s jídlem ke kuchyňské lince, zas ve vteřině z dřevěného sedátka vylézt a štrádovat si to po čtyřech napříč stolem. Když ji pak usadíte zpátky, ukroutila by si hlavu o 361 stupňů, abyste se ji lžičkou nestrefili do pusy. A když se vám to při vší vaši šikovnosti nakonec přece jen povede, umí vám to děcko celé sousto zase ukázat znovu - vyplivnuté na rtech, na bradě, na čele, na vašem čele.

Ona může mango, pohankovou kaši, bílý selský jogurt. Nesnáší jakoukoli zeleninu a maso.

Dá se maličko ukecat, když ji ke krmení zpíváte Macháčkův filmový hit "Chci ti říct, že mám tě rád, že miluji tě jako blázen". Jednu dvě lžičky navíc do ní vpáčíte, máte-li ji na klíně - ne však že by ona seděla: stojí nebo nakračuje si po vašich stehnech neohroženě do pěti světových stran. Omyvatelným bryndákem u krku ji tak akorát urazíte, za to vy si pro její snídani/oběd/večeři pořiďte na sebe laskavě něco apriori flekatého, ideálně v odstínu vařené mrkve či dýně Hokaido.

Servírovat Kubovi a Mikimu vždycky znamenalo (a znamená) uvařit jim, naložit na strakatý dětský talířek s obrázkem na dně a do sedmi osmi minut tu mašinku/bagr/pelikána můžete vidět v barvách a navíc olízané, čili v lesku.

Dát najíst Týnce - to je cvičení vaší vůle. Nespěchejte. Pohodlně se usaďte a hodně se snažte. Pět krát denně. Hlavně nelpěte příliš na své předchozí odvedené práci spojené s přípravou zdravého bio jídla. Buďte milý. Nenechte se vytočit. Neklejte. A ani nakonec neházejte vší silou misku stále plnou čerstvého jídla do dřezu, ni do koše. Jedině tak dosáhnete zenu. Óm.

...

Prostě jak říkám, s naší Týnečkou je rozhodně větší sranda, když ji všecku tu krávu, slepičku, čuníka a spol. radši učíte a jak ona zvířena dělají a tak.
To ji baví.
Tady nevzpouzí a nepropíná do luku. To je šťastná!


Hladké kartonové obdélníky s kulatými rohy jsou z jedné strany černobílé a z druhé bíločerné.

A jsou KRÁSNÉ JAKO OBRÁZEK!


Sortýrovat se tahle farmářská zvířata dají podle různých klíčů.





Ale málo co Týnku tak rozesměje jako blbosti typu opřít kartičku třeba o láhev s pitím a dívat se na zvířátka chvilku kolmo.
No, že nesežrali byste ji láskou?!?


středa 11. října 2017

Workshop s JouJou


Z dnešní papírenské dílny pro děti - pod laskavým vedením naší nejmilovanější Jany Nachlingerové (čti DžouDžou).

A protože jsme si tam vzadu po skončení s JouJou ještě šeptaly za plentou, čekejte už příští týden další novinky z kolekce To je moje! A budou i cenové sympatické balíčky, mamky a babičky.