Ve vybrané společnosti!
V časopise Maminka.
Přesně tenhle magazín jsem si koupila poprvé před šesti lety na podzim. Poprvé těhotná, již ve čtvrtém(!) měsíci, skočila jsem hned natěšeně po barevném měsíčníku pro všecky mamky. Z trafiky jsem si odnesla extra tlusté číslo spolu se slevovými kupóny, jak mi doporučila kamarádka Ilona, která už v tu chvíli nosila u prsu novorozeného Jiříka. A taky přesně podle Ilči jsem uplatnila snížení ceny na těhotenské cvičení v centru Prahy. Snažila jsem si to udělat tak pěkné, ale stejně mi to nevyšlo.
Domluvila jsem se na pravidelné docházce a gymnastickou abonentku pro ženy v jiném stavu jsem si vyřídila společně s mou výbornou kámoškou z havířovského gymplu, která mě v premiérově graviditě stíhala přesně o měsíc. Chodily jsme navečer, až Martina skončila v práci, a pak jsme vždy vyrazily spolu na večeři. Já si na tělocvik pořídila své první (a poslední!!!) snad slušivé námořnicky modré tepláky v Marks and Spencer a šla jsem do toho. Přesto že celý život jsem byla osvobozená z tělocviku. Přestože mně víc než žíněnky a bradla voní kafe a kniha.
Z počátku to neprobíhalo zle. Cvičily jsme u zrcadel, u baletní tyče, na rehabilitačních balónech. V místnosti pod střechou, s výhledem na celou noční osvětlenou Prahu. Protahovaly jsme se, posilovaly jsme, pánevní dno nevyjímaje. Jenže pak to přišlo. Asi v půlce kurzu. Marťa tenkrát nějak nemohla, a já tam byla sama. Přesto však lekce byla zrovna hodně kapacitně naplněná, a tak když jsme ulehly na zem na karimatku, v poloze na bok, nevím, na co přesně se má kolegyňka těhule za mými zády soustředila, ale její noha od kolene dolů to rozhodně nebyla. Ležely jsme jak říkám na boku a nataženou vrchní nohou jsme měly pohybovat dopředu a vzad. A ona cvičenka za mnou se do toho opravdu opřela. Pořádně, rychle a hodně, hodně až tak že se trajektorie její nohy výrazně dotkla mého zadku. A tady já končím! Mě nikdo do hýždí kopat nebude. Promiňte všecky porodní asistentky, duly i profi cvičitelky, věřte nebo ne ale mé tělo se na porod prostě rozhodně lépe připraví o lokál vedle, v Mammacoffee. Odcházím, sbohem, čau. Permanentku za dobrý peníz už jsem nikdy ani nedochodila.
A co vy myslíte - chodila cvičit třeba těhotná Koketa? Kterou si listopadové číslo Maminky krásně vybralo do rubriky Stylová máma. Tereza, které to na křídových stránkách časopisu fantasticky sluší. Tereza, kterou mám tak ráda pro její nespoutaně živelný temperament, gesta, vtipnou sebeironii a jadrnost. Však počkejte, až si jednou popustí uzdu i na svém blogu!
 |
| Veselé obrázky od Veselých na straně 284 a 285. |
 |
| Kočky všecky. Malá i velká. |
 |
| A jak to má asi s tělocvikem esoterická footblogerka Markéta? Na kterou, pokaždé když ji potkám, se opravdu snažím trapně nehledět, protože ona je vážně překrásná. Bez ohledu na aritmeticky stoupající počet dětí, které má vždy s sebou. |
 |
| A právě vedle Kitchenette zařadili do kolonky Real story i mě. |
 |
| Vyvalená zrovna v sardinském písku přečetla jsem si v září v mailu redakční prosbu o něco málo textu o mém třetím těhotenství. Pravdivě, sebekriticky a (snad) s pointou - máte to tam! Strana 57. |
Redaktorka Erika mi za odeslaný dokument poděkovala, potíž se ale ukázala zcela jinde. Odeslala jsem do Maminky skoro dvacet svých fotek, ale žádná z nich se jim nelíbila. Odmítli (do předvánočního čísla) mé plážové fotky s chlapečky. Nechtěli ani ikonické snímky s kabelkou před naším zrcadlem v předsíni. Chtěli rodinu, chtěli vidět pupek, samozřejmě v tiskové kvalitě. Do uzávěrky čtyř set stránkového maxi čísla zbývaly hodiny, když mi opět napsali, že zaslané obrázky nejsou ono. Bylo úterý večer a ve středu v poledne bylo potřeba mít dokonalou fotku hotovou. Nakonec se ukázalo, že ne všecky šikovné fotografky jsou zrovna s svým dítětem na jipce nebo finišují jiný projekt. Slovo dalo slovo a já druhý den zrána stála připravená na Náměstí Míru.
V tramvaji s Mikeškem na klíně cestou tam mě napadlo, že jsem si s sebou mohla vzít zrcátko - pro kontrolu vzhledu/zjevu. Přesně podle pokynů paní fotografky jsem na místo dorazila už s make-upem, který jsem si doladila aspoň přes selfie snímání v telefonu. A byli jsme tam se synem pro počáteční překotný spěch už o deset minut dřív. Jenže on byl takový ten první fest podzimní den, kdy teplota v Praze klesla proklatě nízko, a tak zatímco od fotografky mi po domluveném čase přišla omluvná sms, že bude mít zpoždění - že na ní visí dítě, mě v tu chvíli už visela u nosu nudle. A to i přestože jsme se s Mikim nezastavili a lítali spolu furt okolo kostela, kolem laviček a zase zpátky. Fotografka nikde, a tak jsme honem zapadli do bistra na tramvajové zastávce a v bundách a čepici si vychutnali plátek bábovky. Mikenka byl šťastný, nic tak sladkého v životě nejedl a ani dojíst nestihl, po další textově zprávě jsme už zase metali zpátky na značky.
Já i při teplotě nižší než deset stupňů shodila v parku svou parku, nahodila džísku a začala se tvářit. Nevím to přesně, ale fotek vzniklo asi k padesáti, než jsme s Evou vybraly tu do časopisu správnou. Původně jsem na ni chtěla jen tak přeběhnout ulici, z profilu, s výrazným pupkem. Tak se totiž aktuálně cítím asi nejvíc: že někam běžím, s kily navíc na břichu.
 |
| A tady výsledek. Já se na schválené a otištěné fotce nepoznávám. (Tím spíš, když mi po obědě přišly domů náhledy a má huba se mi otevřela přes celý monitor.) ... Zasněná paní s nadváhou. Ale proč ne! ... Chtěný barevný kousek v maximálním rozlišení jsme měly. Já se rychle zpátky hodila do svetru a šla z křoví vylovit Mikendu, který se zatím na skývu bábovky snažil ulovit všechny vinohradské holuby, a ty, co nechytil, chtěl zalehnout. Byl celých těch dvacet minut zlatý a já pak šťastná. Ma-min-ka. |
 |
| Listopad 2016. |
.JPG)
