Vstoupím do budovy České televize a rázem jsem úplně malinká.
Dlouhé naddimenzované chodby, citelná retro atmosféra socialistických let, tak trochu nemocnice, tak trochu ministerstvo. U stěny podpisů už mě ale odchytne dramaturgyně pořadu Sama doma, která, dřív než jí vůbec stihnu nabízenou ruku stisknout, mi hned sdělí, že jim vypadl hlavní host, a tak budu celý pořad na chatu s diváky já. Prý jestli tady můžu zůstat až do dvou hodin. Můžu, protože u nás doma je dnes s dětmi sama doma David. Dostávám klíč od své privátní šatny, tam si na ramínka oblíknu své koktejlky donesené na ramínku, a pak už se jdu hezky usadit do maskérny, kde mi tamější drobná dáma, která by z fleku mohla ve filmu hrát Aťku Janouškovou, vykreslí na obličej velmi výrazné oči a velmi výrazná ústa. Ale sama sebe se při pohledu do zrcadla snažím neleknout. Jsem poučená od své kamarádky, která je v Sama doma jako doma a ta mi včera přes telefon dala plno užitečných šikovných rad, třeba že se nemám zděsit výrazného líčení, protože "to kamera sežere".
Kamarádka Petra mi i zcela trefně předem popsala paní Stáňu Lekešovou. Mně ale hned po vstupu do vysílacího studia RK 14 jde nejdřív ruku podat Lucie Křížková, super štíhlá Miss, která je fanynkou naší knížky To je moje a mně zcela zaskočené hned na vysvětlenou dodává, že jméno Mitnik se nezapomíná. Jsem tak potěšená, že na místě snad udělám i pukrle, ale to už mě vedou dál, za Stáničkou, právě která se mnou televizní rozhovor povede. Už před týdnem jsem od produkce pořadu dostala A4 otázek o Finsku, které jsem si na tři A4 sama doma vypracovala. Paní Stáňa nad tím ale jen lehce mávne rukou a raději se mě rovnou začne profesionálně ptát. Kdy jsem žila ve Finsku, co jsem tam studovala, co jsem dělala v Laponsku a jací jsou Finové. Sedím tam u transparentního stolečku z plastu, útlounká Stáňa s precizním make-upem i vlasy naproti mně a pečlivě poslouchá a zaujatě přikyvuje. Řešíme finštinu jako jazyk, finské víkendové chalupaření, finské lesní školky, Marimekko i mumínky. Ve studiu, které si představte jen i něco větší než běžný obývák spojený s kuchyní, je teď asi dvacet dalších lidí, kameramani, zvukaři, technici a jiní hosté. Všichni jsou ale v tu chvíli velice tiší a poslouchají nás, včetně režiséra, kterého Stáňa něžně oslovuje Charlie, a který si sedá k nám na schod televizní dekorace a přizvukuje. Stánička je nadšená mým profinským nadšením a po ukončení přípravy mi vřele doporučuje najít si finského manžela(!). Když už máme vše spolu dohodnuté, pouštím se off record do témat, o kterých se ve vysílání bavit nechci, ale která mě taky fascinují; jako přístup současných Finů k Rusům. To už se k nám připojují snad úplně všichni přítomní a nahlas tam společně řešíme neřešitelné: historické křivdy versus vlastní pošlapané sebevědomí.
Do živého vysílání zbývá ještě třicet minut, asi na třech místech u stropu visí veliké obrazovky, na kterých vidíme buď sami sebe nebo co zrovna Česká televize vysílá a za mnou přichází kameraman, který mě prosím, jestli bych se mohla při úvodním představování při vyřčení mého jména usmát do kamery číslo 1. Mohla. Poté mi technik vyrve k notebooku neestetický kabel a odnese jej a paní zvukařka mi pod šaty protáhne mikrofón, který mi štípavě přilepí leukoplastí pod klíční kost. Na poslední chvílí do studia vbíhá mladý docent Měšťák, Stánička si několikrát nahlas zopakuje slovo diastáze - diastáze - diastáze, asistentka režie všem hlásí tři minuty do vysílání, přibíhá Aťka se zrcátkem a rtěnkou, aby si moderátorky naposledy perfektně upravily ústa a jedeme.
Stáňa i Lucie začínají mluvit na kameru a já je skoro neslyším. Ve studiu je úplné ticho, všichni jsou naprosto soustředěni, jen ve chvílích, kdy televizní divák doma na obrazovce vidí předělovou znělku, začnou všichni na sebe řvát jak z hollywoodských produkcí - Honem! Doktor! Stáňa brýle! Lucka sednout! Výborně! Jedeme! Devadesáti minutový cvrkot sedí do puntíku. Hosté se střídají, moderátorky přebíhají zprava doleva studia a asistentka za kamerami pravidelně zvedá nápisy "2 minuty" a "Konec". Rozhovory odsýpají a studiem už voní pečený losos hyperaktivní Dariny S.
Když zrovna nemluvím na kameru, ťukám pečlivě do počítače své odpovědi o finských reáliích i finských náturách. Akorát zde bych se chtěla veřejně omluvit veřejnoprávní divačce, která se mě ptala na nejoblíbenější finský hudební nástroj, že jsem ji nic neodepsala. Protože nabušit tam "Tak to bych taky ráda věděla.", to jsem si netroufla. Sotva jsem si párkrát přehodila nohu přes nohu, ucucla nervózně vody ze skleničky a byl konec celého vysílání. Kamery ztichly, světla zhasla a všichni jsme si zatleskali. Moderátorky dostaly po třech růžích, produkce donesla čisté talíře a my už jsme si mohli jít stoupnout do řady na - během přenosu čerstvě uvařené - jídlo.
Nikdy jsem nejedla nic lepšího, tím spíš že už jsem od včerejška nejedla vůbec, jak zděšená z mé mediální premiéry byla moje vlastní střeva. Rybí paj i snídaňové sušenky byly boží, Stánička občerstvující se už v křesílky zcela zrelaxovaná, stejně jako spokojený štáb. Jeden z kameramanů mi ještě stihl přijít říct, že jeho dcera taky žije Finsku a já už mezi posloucháním a mlaskáním honem podepisuji svou první v životě Smlouvu o vytvoření díla - publicistické vystoupení, rozhovor nebo beseda a poskytnutí licence, abych právě získaný honorář obratem skoro celý protočila za dárky pro naše děti v českotelevizním gift-shopu.
Než stihnu dořídit domů, cinkají mi v telefonu vaše zprávy a maily, jaká jsem byla. Nu, dá-li mi život ještě někdy šanci, ráda bych příště ubrala ze své komisnosti a zapracovala na bezprostředních reakcích a vtipu sobě vlastním. Ten ale rozhodně nejde upřít Davidovi, kterého jsem našla spokojeného s hráběmi v ruce na zahradě, už od plotu na mě volajícího: "Tak ty bys´ chtěla žít ve Finsku?! Si jeď!" No, kéž by zase někdy!
