S fotografem Janem Přibylským jsme se prvního dubna domluvili, že spolu budeme fotit začátkem června. Znali jsme se ze soutěže Maminka roku a Honza se ke mně i k mým kabelkám vždycky choval moc hezky.
Na smluvený termín však hezky nebylo vůbec, a tak jsem obvolala modelky a kabelkový mejdan jsme zkusili posunout o týden. Večer předtím i v onen čtvrtek pak bylo od rána krásné počasí. Což jsem tedy nevěděla od pohledu ven, nýbrž všechny tyto informace jsem vykoukala z telefonu, který mi se svými meteorologickými aplikacemi pomalu začínal přirůstat k ruce. Honza k nám měl dorazit okolo druhé a to už jsem měla napečeno, na stole s ubrusem nažehleno a vedle toho ve váze voněly i pivoňky. Když Honza přijel, znovu jsem mu vylíčila svou představu fotek a ukázala podobné|dokonalé snímky na pinterestu. A zatímco H. jednou rukou chutnal štrúdl a druhou hladil tašky a já mu vysvětlovala, proč některé z nich jsou vyztužené ronofixem a jiné vatelínem, když v tom se to stalo. Začalo pršet. Předpovědi hlásily letní bouřky a nespletly se.
Honem jsem letěla sklidit ven ze stolu a doufala, že to byl jen aprílový žertík v červnu. Když jsem podlahu besídky, kde jsme venku měli fotit, vytírala mopem asi po čtvrté, začínala jsem mít malinko vlhké oko a ani holky modelky na mě nenechaly niť suchou. Přes messenger mi začaly pískat zprávy s fotkami s černou oblohou z Prahy a Andreiny stížnosti, že přes ty kroupy, co jí buší do kapoty, neslyší hudbu uvnitř v autě na cestě k nám. Klára, která si již dopředu rezervovala u nás doma sprchu, aby byla na foceníčko svěží, prý už zmokla a nyní dá přednost fénu. A paní na hlídání od Katariny se - asi z náhlých změn tlaku - udělalo nevolno, a tak ji pohotová Kačka doma honem posadila k otevřenému oknu. Otevřená tlakem vody ve stejnou chvíli byla i víka kanálů u nás na vsi, které nestíhaly fungovat. Letní bouřka se do toho totiž najednou obula sakra pořádně, a kdybych tehdy měla jen minutku, tak se snad rozbrečím - mou vysněnou představu nových Mitnik fotek vzala voda. Jenže čas nebyl, skočila jsem totiž do auta a jela na nádraží pro Petru, protože v tom lijáku nešlo důstojně udělat ani krok.
V šest hodin večer, kdy jsme měli začít fotit, kdy u nás na zahradě začíná běžně zapadat oranžové slunko a kouzlí něžné měkké světlo, pršelo furt a zkušený fotograf suše konstatoval: "Tečeme." Jo, měli jsme zpoždění. A zatímco si vyfiknuté a překrásné kočky v kuchyni pochutnávaly na Davidových chlebíčcích, já lítala jak hadr na holi opět s mopem venku. Zpocená, mokrá, zoufalá. Takhle jsem to nechtěla. To je v pytli. A ani ta tma, že jsme doma museli začít svítit, neměla být.
Když pak déšť náhodou ustál, posadili jsme modelky na mokré židle na suché ručníky a šlo se na to. Holky si hrají na holčičí mejdan, Honza fotí a já to kontroluji na notebooku, který je schovaný pod deštníkem. Stop. Měníme jedny boty, další krasava si upraví kozí nohy a jedeme znovu. Z pocukrované bábovky se mimo záběr ofouká pryč cukr a fotíme. Tichý Honza je šoumen a rázem zpoza foťáku řve na celé kolo: "Óoo, ona čeká dítě, co to asi bude, no, podívej se tady, černobílé děcko, samá šmouhá a flek, no, ten je krásný jak tatínek." A holky se chechtají. Měníme kabelky, ubíráme dekorací z přeplněného stolu a jedeme dál. Dokonalý snímek i s ultrazvukem je za hodinku hotov a holky se jdou proběhnout. Rozuměj fotíme, jak si společně vykračují - akci, kterou Honza civilně nazval Pochod. Kočky se do sebe zavěsí, úsměv od ucha k uchu a ucho kabelky na rameno - fotíme! Holky si zprudka vykračují, Honza s fotoaparátem před nimi honem couvá a já to všecko se smíchem točím na telefon. Podle fotografa dámy málo vykopávají nožky, a tak si dáme ještě jedno kolo. Druhé, udýchané třetí, desáté. A pak se to stane a na naší zahradě vážně vyjde slunce, které se holkám nádherně opře do zad.
Všechny čtyři krásky mi byly oporou celou dobu a dotáhly to až do výborného finále, kdy se převlékly do mých šatů a nafotily vzadu u garáže ještě polodetaily s rosistickými kabelkami. A když padla poslední klapka mého vlastního scénáře, padla tma. Tou dobou už všichni oblečeni ve svém poposedávají okolo večeře, aby si stihli doříct novinky o svých společných známých, o bývalých spolužačkách, o bývalých kolezích z práce; o showbusinessu. A když už holky musí domů, zůstává jen Honza. Aby mi řekl, že se mi diví, že jsem to nevzdala. Ale to už od něj poslouchám jen na půl ucha. V tu chvíli totiž klikám jeho fotkami v notebooku a dojatě se koukám, jak se to všecko povedlo; jak to fakt pěkně nafotil. Energicky, barevně, teple. S noblesou a mateřskou(!) láskou. S vtipem. S detailem. A s ženskou krásou. Co říkáte?
 |
| Domácký catering u nás v kuchyni. |
 |
| A původní stůl, který se bez vikslajvantu úplně zvlnil. My totiž fotili se lnem! |
 |
| Skutečné rekvizity. |
 |
| Jak správně držet kabelku. |
 |
| A jak správně fotit kampaň. |
 |
| Jsou tak krásné! |
 |
| A jdeme na pochod! |
 |
| Chvilenka nudy. |
 |
| A Mitnik jako věčný runner. |
 |
| Vidíte ho? Vidíte to slunko? Je to tam. |
 |
A ještě - za nafocení pozadí celého focení i mého věčného pozadí děkuji moc
našemu Filipovi (14) z ulice.
Vůbec nechápu, jaké štěstí to na mě v životě sedlo - mít tak nádherné kamarádky i talentovaného souseda zároveň. |
