Jean Francois Lyotard řekl, že postmoderní umění je stav mysli nebo, ještě lépe, stav ducha. Jsem zvědavá, co na postmoderní umění řeknete vy! Když začneme u architektury, zmiňme vzor pro kancelářské budovy Seagram Building (Rohe) nebo pařížské Centre Pompidou a u designu knihovnu alá dětská stavebnice, jejíž autorem je E. Sottsass. Němečtí výtvarní umělci - neoexpresionisté - se perou s dědictvím nacismu a navrací se k figuře (S. Polke - Paganini, G. Baselitz - maluje obrazy vzhůru nohama, protože existuje jen dobrá nebo špatná malba a G. Richter zvětšuje fotografie usmívajících se dozorců z koncentračních táborů). Problémů k řešení je řada i jinde - třeba krize identity u etnických menšin (vtipný Deník vikrotiánského Dandyho od Y. Shonibare), u homosexuálů (nesmírně elegantní fotografie R. Mapplethorpeho) nebo u ženy (subtilní L. Bourgeois pracuje s mramorem a vychází z osobních vzpomínek, T. Amin je až překvapivě otevřená - Každý, s kým jsem spala; Postel). V závěru zmíním dvě britské osobností a jejich díla (nebo sebeprezentace?) - D. Hirst (co přečůral všechny galeristy světa) - Pro lásku boží a M. Catellan - Devátá hodina.
Hledáte estetickou hodnotu díla? Chápu ... :o)
|
Pokračování pop-artu
|
|
Guerrila Girls (1989) aneb Bez ženského těla by se zhroutily dějiny umění |
|
Sherrie Levine - Fontána po Duchampovi - se ptá po síle mužského pohledu na věc |
Nakonec si půjčím citát od Claese Oldenburga:
"Je potřeba, aby malířství, které dlouho podřimovalo v pozlacených mauzoleích a ve skleněných rakvích, vyšlo si trochu projít ven, vyráchat se na koupališti, vykouřit cigaretu a vypít si sklenici piva."
Dnešní kapitola z dějin umění je na chvíli poslední, následujme nyní ono zmíněné umění. Ať žijí prázdniny, vodní plochy a chladivé nápoje!
Žádné komentáře:
Okomentovat