úterý 26. června 2012

Postmoderní umění

Jean Francois Lyotard řekl, že postmoderní umění je stav mysli nebo, ještě lépe, stav ducha. Jsem zvědavá, co na postmoderní umění řeknete vy! Když začneme u architektury, zmiňme vzor pro kancelářské budovy Seagram Building (Rohe) nebo pařížské Centre Pompidou a u designu knihovnu alá dětská stavebnice, jejíž autorem je E. Sottsass. Němečtí výtvarní umělci - neoexpresionisté - se perou s dědictvím nacismu a navrací se k figuře (S. Polke - Paganini, G. Baselitz - maluje obrazy vzhůru nohama, protože existuje jen dobrá nebo špatná malba a G. Richter zvětšuje fotografie usmívajících se dozorců z koncentračních táborů). Problémů k řešení je řada i jinde - třeba krize identity u etnických menšin (vtipný Deník vikrotiánského Dandyho od Y. Shonibare), u homosexuálů (nesmírně elegantní fotografie R. Mapplethorpeho) nebo u ženy (subtilní L. Bourgeois pracuje s mramorem a vychází z osobních vzpomínek, T. Amin je až překvapivě otevřená - Každý, s kým jsem spala; Postel). V závěru zmíním dvě britské osobností a jejich díla (nebo sebeprezentace?) - D. Hirst (co přečůral všechny galeristy světa) - Pro lásku boží a M. Catellan - Devátá hodina.


Hledáte estetickou hodnotu díla? Chápu ... :o) 


Pokračování pop-artu


Guerrila Girls (1989) aneb Bez ženského těla by se zhroutily dějiny umění

Sherrie Levine - Fontána po Duchampovi - se ptá po síle mužského pohledu na věc

Nakonec si půjčím citát od Claese Oldenburga:
"Je potřeba, aby malířství, které dlouho podřimovalo v pozlacených mauzoleích a ve skleněných rakvích, vyšlo si trochu projít ven, vyráchat se na koupališti, vykouřit cigaretu a vypít si sklenici piva."

Dnešní kapitola z dějin umění je na chvíli poslední, následujme nyní ono zmíněné umění. Ať žijí prázdniny, vodní plochy a chladivé nápoje!

Žádné komentáře:

Okomentovat