čtvrtek 14. února 2019

Ponožky Nauta


Slavím výročí. Asi před tisíci lety jsem na konci zimy 2011 odešla z práce na mateřskou. Opustila jsem svůj tichý a spořádaný gymnaziální svět a vydala se úplně jinou (rychlo)dráhu.

Kruh intenzivních plíneček a dudlíčků se mi teď pomalu uzavírá a i já jako učitelka v záloze jsem od svých dětí dostala několik dobrých lekcí. Ti tři naši pidi lidi mě třeba výborně vyškolili v tolik populárním hygge. Všimli jste si toho taky - že děti prostě nespěchají?! Oni to neumí. Oni to nedokážou. Oni to nechtějí! Můžete je o čase informovat předem. Můžete je varovat. Můžete na ječet, křičet, na kolenou klečet. Můžete klidně i brečet s nimi, ale oni nepohnout. Oni mají svůj svět|zen, ve kterém je hlavně potřeba pořádně užít si všecky slasti, všechno si prohlédnout, se vším si pohrát, všecko si s sebou sbalit. Naše děti nic nevydivočí; ranní školní zvonek, ani odjezd vlaku. Naše děti jsou výrazně antistresové. A právě ta nekompromisní, plná dětská radost z každého okamžiku budiž mi denní inspirací.

A že mi to asi nestačí jen ve třech kusech, kývla jsem na nabídku a šla v rámci profesního bloku "přednášet" do Mikiho školky o povolání švadleny - všem tamějším dvaceti dětem. Vzala jsem si pod paži svůj bílý stroj, výrazné látky a tradiční Týnku a vyrazila s (mylnou) představou, že jim ukážu, jak se šije pytlíček na hračky nebo dva a půjdu zas domů. Jenže všecky děti bez ohledu na věk či pohlaví moje retro hlučná mašina tak chytla, že jsem nakonec s Týnečkou na klíně šila těch malých bavlněných sáčků přesně dvacet. To nešlo jinak, první paní učitelka střídala baby látky dle výběru předškolního zákazníka, já drchala na stroji rychle rychle jeden kus za druhým a poslední z nás dospělých navlékala šňůrky a galanterní brzdičky. A když už se můj Janome ani na chvilku nezastavil, ptala jsem se dětí já, aby řeč nestála, cože si do pytlíčků budou dávat. Nejčastěji na mě přes své malé|chybějící|rostoucí|veliké přední zuby frkaly, že peníze(!). Snad jen Toníček od Vrzuzy to měl jinak. Zuza mi pak večer psala, že se sáčkem na krku šel i spát a dovnitř do něj si dal skleněnou zkumavku, kterou jim každému daroval otec-chemik, jenž s dětmi v mateřské školce mluvil hodinu přede mnou.

No, zdá se, že utáhnout na dlouhé niti se poslední dobou snažím kdekoho. I Kubova spolužáka, co u nás byl teď na víkend. Když kluci začali být sami sobě si otravní, pustili jsme se do šití obalů na mobil. Ty se nám tam nakonec tedy nevešly, protože hoši si telefony sami změřili, míry s jistou vůlí přenesli na vybraná plátna, která si s orosenými čely sami nastříhali kovovými krejčovskými nůžkami. Vzniklé obdélníky si sami podžehlili ronofixem a kromě zipu, který jsem jim pomohla všít, si malou kapsičku celou i sami sešili. Finální rozměry nakonec úplně neseděly, ale peněženka (zase?) byla na světě. Navíc ta Vojtova byla fikaně neviditelná. Kamarádovi se podařilo v mých metrážových zásobách totiž najít úplně stejný dezén jako měl košili na sobě, takže si ten optický klam asi umíte představit. A špendlíček na hlavičku oba uhodili, když mi pak nakonec přinesli darovat jejich společný pánský komiks aneb návod, jak si ušít futrál.

Všechny děti světa toho samy umí opravdu hodně! Neumí tedy prohrávat a i empatií se musí učit. S některými si boty prošoupete cestou na logopedii a jiné holčičky jménem Týnka zas ve dvou letech umí až nevhodně moc příslovcí. Jako co byste jí řekli na to, když ji dáte večer spát a jí se to nezdá, a tak z postýlky řve na mého muže přes celý dům: "On je snad dole, nebo co?!" A nevynesli byste ji v zubech, když vám u oběda vztekle přes půl stolu odsune talíř plný polívky se slovy: "Ale já jsem ti přece říkala, že to nebudu jíst!"

Kdysi jsem studenty učila o stoleté i druhé světové válce, dneska se učím sama, jak nespěchat, když doma taky nikdo nekvaltuje. Učím se, jak si ve svých pokynech neprotiřečit. Jak nelhat. Jak nekecat. Jak se nelitovat. Jak uvařit pořádně hustou rajskou. A jak načesat dva culíky z řídkých vlasů.

...

A jestli vám byl v minulých letech můj blog v něčem inspirací, všimněte si i našich ponožek Nauta.
Nauta Socks svůj originální projekt dotáhly k dokonalosti.

Nepřehlédnutelně vzorované fusekle se vyrábějí v Česku
a jsou propletené s vlastním příběhem. Každé balení jednoho páru vašich ponožek totiž obsahuje tajný kód,
(Vypráví Aňa Geislerová, Jiří Macháček nebo Pavel Liška.)

A jak u nás má každé dítě (systematicky) ponožky jiné kolekce, má každý i svůj jiný dobrodružný příběh.

Něco malinko vám prozradím třeba z pohádky ke Kubovým punčochám, kterou napsala Klára Cvachovcová.
O hvězdici, která četla noviny.

Procítěný příběh hvězdice - frajera Tonyho ve svém humorném začátku skoro až připomíná opravdu povedenou lekci z mediální výchovy. Podmořský ostnokožec se vydá na svůj pravidelný ranní nákup tisku, kdy si vybírá z Oceánské pravdy, Hlubinného zpravodaje nebo Podvodního výplachu. Ale k mání je i obrázkový časopis H20, pro ty, co se jim nechce moc číst.
Zápletka se ale záhy začne roztáčet jinde, Tonymu po snídani není vůbec dobře a nafukuje se a nafukuje, až se skoro nedokáže udržet pod hladinou. Potřebuje proto okamžitou pomoc svých dvou nových přátel s provazem, ale hlavně potřebuje řešení problému na hraně přežití. A dál už vám to neřeknu. Jen naznačím, že půjde o dojemně kamarádský příběh s výrazným ekologickým aspektem, s reálnými prvky našeho světa 21. století. O napínavý příběh ochotné pomoci druhému i pomoci naší planetě, při kterém chvílemi nebudete našponovaně ani dýchat, ale slibuji, že se při něm všichni doma opravdu hodně nasmějete. Malí i velcí!
...

A nakonec ještě dost podstatná poznámka pro nás všechny skladatelky voňavého prádla,
ponožky Nauta jsou na patě očíslovány svou velikostí, čímž se opravdu rychle hledá jejich levá i majitel.






středa 13. února 2019

Milada Rezková: Babočky


Koupila jsem těch březnových výtisků Marianne Bydlení "s námi" pět. Více jich u nás na vsi ani neměli, ale já toužila z trafiky odejít s plnou náručí - abych časopisy mohla rozeslat tetě do Ostravy, mojí babičce ... Tu už mám jen jednu, ale ta druhá by bývala oslavila svůj svátek právě minulý čtvrtek, když M.B. vyšlo. A tak jsem si prostě nějak smutně šťastná řekla, že je to znamení, že ona ho tam nahoře určitě taky viděla. Však vy už jste tady ode mě četli, jaká Veronika bývala dáma; jí by se ten náš na chvilenku vyleštěný a vyuklízený starý domek ve fajnovém magazínu myslím moc líbil.

A beztak i nový a neotřelý nápad knížky Babočky. Výborná Milada Rezková si pohrála se slovní hříčkou jména nejznámějšího motýla, a s plnou energie pak rozjela příběh o těch nejbáječnějších letních prázdninách, studené vodě na koupání, studené zmrzlině, o dámských letních snech o letních romancích, o bláznivém cirkusu plném vystupujících myší, kde vstupným je plátek sýra - děti a vojsko za polovic. Příběh, ve kterém ale existují síly, které pečují právě o to, aby v červenci a sronu bylo všechno náramné a bezva. Síly, které tajně nití k sobě přišívají dvě třešně, aby se holky v létě mohly prsit náušnicemi. Síly, které umí zahřát vodu v řece. Síly, které si navlékají speciální pilníkové trenky, aby v nich pak sedly na kámen a zadkem vrtěly tak dlouho, dokud nevyvrtí dokonalý placák, kterým hodíme na hladině žabku jedna báseň.

Přijde vám to zvláštní? Nebo už tušíte? A co by na to řekly vaše děti? Přeci si nemyslíte, že všichni dědové, kteří nám odešli, v nebi jen klidně luští křížovky a babičky jim k tomu pletou šály?! Jen nad tím zauvažujte! Tajné heslo je Babočky a dědocky.

Velkoformátovou něžně nadějnou pohádku
 plnou nádherných šíleností, detektivních ztrát v ZOO a zmínky o nutriích u šicího stroje(!) ilustroval
vždy energicko-dynamický kreslíř Lukáš Urbánek

(a taky že za ni dostal ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku).

...






úterý 12. února 2019

Květa Pacovská: Pozvání na čaj


Tohle přinesl Ježíšek mně! Fakt. Protože ví, že všem dětem okolo vždycky stejně dávám, co bych si sama přála. Protože on mě zná. Protože mě má rád. A to vám ani nebudu psát, že to byla Andrea.

My dvě tedy u toho obdarovávání čaj nesrkaly a navíc, jak já neumím vůbec francouzsky, tak moje radost z téhle knížky byla naprosto a nefalšovaně primitivně přímá. Archetypálně rudá. Jasně placatá. Hodně strakatá. Knížka je trochu pop-up, trochu lesklá, veliká a trochu tvrdá. A proto je její nekonečné ohlížení opravdu mimořádně fajnové. Je zábavné poprvé, podruhé, posté. Kéž by i mě paní mistryně Pacovská jednou pozvala na sušenky!

Když už ke stolu natahala nosorožce, klauna, tanečnici i ptačího šaška ...

A i když knížka L´invitataion je u Hračkyodjinud již zcela vyprodaná, vy si honem

Chcete-li darovat|zažít velký knihařský zen plný autorské poetiky.
Chcete-li nasát nekončící energii z barev. Chcete-li si zažít vděčnou chvilku obrazového štěstí.

...
Ale hlavně

si nenechte ujít možnost osobního setkání s K.P. a výtvarnicemi z POP-PAP studia,
které pořádá Grafika roku a POP-PAP

příští pátek, to je 22. února od tří do pěti hodin
v Obecním domě
(účast na setkání je zdarma k platné vstupence).

Přijďte se podívat na její autorskou knihu Ptáci/Oiseaaux, která má v České republice premiéru.
Více o výstavě se dočtete tady.

Že byste si šli s novou knížkou rovnou pro autogram?!








pondělí 11. února 2019

Valentýnský týden


Máme teď doma takovou radostnou dobu. Týnkečka bude slavit svátek, my druhé výročí domku a k tomu se všude okolo vznáší valentýnská láska. A tak jsem si vymyslela takový malý dramaturgický plán, že se vám teď tady každý den vypíšu z toho, co mě mitnikovsky hezky těší.

Třeba Týnčina holčičí zástěrka, kterou jí ušila moje maminka. A ta dokonale ladící chňapka k ní?! Tu jsem prostě musela ušít, rozuměj do té jsem všila všechen svůj vztek i adrenalin, když mě před Vánocemi dvě malé firmy vypekly a zradou v hodině H mi stornovaly objednávku v pátek dvacátého prvního prosince. Nakonec jsem svůj mateřsky urputný nákup stejné švédské kuchyňky nabušila na německý Amazon, který mi ji skutečně doručil (za patřičný eurový příplatek) rovnou v den oslavy Týnčiných narozenin. Aspoň že tak. Valentýna k ní proto dostala i malinkou gastro rukavici - hádám, že jedinou na světě. Nebo se pletu? Šili jste taky?

A ještě něco přesladkého pro vás mám. Něžné perníčky. Ty jako dárek ke svým dvěma letům dostala T. od své prababičky a u nás doma se jich teď všichni nemůžeme nabažit. Tři hnědé dřevěné šablony ve tvaru perníkových postav a hvězdy a k tomu nespočet (65) malých, pastelově barevných ozdob, kterými můžete své cukrovíčko autorsky vyšperkovat. Je to vážně zenová radost. Co baví i naše kluky. Uklidňuje návštěvy. A umělecké duše pudí soutěžit v těch nejbizarnějších aranžmá. Nebojte se drobných kousků ani pro malé děti, když budete panáčky čančat společně. Kašlete na gender! A zdobte si své tradiční medové pečivo klidně i po Vánocích.

...

My si set objednali ze známého e-shopu smysluplných hraček Mamiee,
kde jej sice mají zrovna vyprodaný,  ale na konci února by už zase měl zavonět skladem.

Dírečky, zdobení a jdeme na to! Špetkový úchop v akci.


Každý máme to vlastní spokojené estetično nastaveno jinak. A svobodně.

Ale ani následování přiložených vzorů se meze nekladou.




Snad jen ta krabička mě vyloženě nebaví!
...
Nevím, proč Djeco
tuto nádherně jednoduchou jemně motorickou a fantazijně tvůrčí sadu zabalilo do tak ukecaně výpravné krabice.
Všechna čest, že je ta škatule - jako u nich vždy - z pořádně tvrdého a léta odolného kartonu, ale jen dno samotné krabičky,
které vidíte na fotce výše,
je mnohem poetičtější, stylovější a více francouzské retro.

Tak ať se dílo podaří!
pátek 8. února 2019

Organizéry za lepší cenu


Zlevnila jsem organizéry do kabelky. Všechny. O třicet procent.
Takže teď stojí jen 500 korun a moje nabídka pro vás platí do příštího pátku 15. února.


A když jsem si šla prohrábnout svou kabelku, s čím bych vám je nově nafotila, uviděla jsem tam knížku, a tak mě napadlo, že vás dneska ukážu pět knih, které jsem četla v poslední době. Pět knih, které mě přiměly nespat. Pět knih, díky kterým si ani nevšimnete, že vám někdo skáče po hlavě. Pět knih, které vás donutí ukrást si každičkou volnou vteřinku pro sebe, jen abyste si mohli číst.

Hana od Aleny Mornštajnové pro mě patří ke knihám, kde si už navždy budu pamatovat každý záběr, každou scénu, každou postavu. Při čtení se mi chtělo plakat, při čtení mě bolelo celé tělo - a teď nemám na mysli jen finální koncentrační scény. Bolela mě duše, jak to vyprávění tragického životního příběhu jedné moravské židovské rodiny bylo krásné.

Rudišův Český ráj jsem dočetla teď o víkendu a byla jsem spokojená. I když nejsem ani vášnivý saunař, ani muž. Číst si (velmi reálné) dialogy partičky gentlemanů zavřených v horké páře či ledovém bazénku mě bavilo především z pohledu ženy a pro pohled na ženy. Smála jsem se, vdovce jsem litovala, bikerovi stranila.

Pražské jaro od Simona Mawera mi v zimě přinesl Ježíšek a to mnou pohnulo. Šedesátkové reálie. I ty britské. I ty československé. Hodně mládí. Hodně sexu. Hodně svobody. A taky hodně nadějí a iluzí. A k tomu všemu ještě politika, diplomati, Sověti, agenti i ti dvojití. Hned, co jsem tu knížku dočetla, jsem měla šílenou chuť se do ní pustit znovu, i přes tolik otevřený konec, jaký snad v jiném románu ani nepamatuji.

Teorii podivnosti čtu zrovna teď. Sáhla jsem po ní po rozhovoru s Pavlou Horákovou v páteční příloze Lidovek a do stránky sto jsem na výsost spokojená. Hlavní hrdinka v mém věku. Sarkastická intelektuálka. Se zvláštním citem pro zvláštní věci. Navíc se děj odehrává v hnusných ulicích mé milované Prahy, která mi furt tak chybí. Ach!

A pak Margit. Ta je Davidova! Tu jsem mu dala a my teď s ní doma žijeme. Jíme podle ní. A dost často si ji bereme do huby. Krom názoru na polotovary, domácí sladké pečení, zato dětské školní svačiny bez cukru, mě osobně velmi potěšil její přístup k nutné potřebě prokrastinace. Ten považuji za nosný!

Ať se vám líbí. Ať máte čas!




čtvrtek 7. února 2019

Náš dům v Marianne Bydlení


Chodila jsem si jej tenkrát půjčovat do havířovské knihovny Luna. Dát sedmdesát pět korun za časopis Moderní byt pro mě jako pro studentku Ostravské univerzity bylo, vzpomínám si, nemožné. Hltala jsem v něm hotové interiéry, byty i domy, ohlížela lesklé stránky; hladově listovala tlustým magazínem. Po čase mě ale strohé vyprázdněné bydlení s výrazným německým nádechem přestávalo bavit.

Když jsem pak studovala v Praze, zamilovala jsem se jinde. A snad kromě prvního čísla, které nevyšlo sólo, jsem si koupila všechna Marianne Bydlení na světě. Jejich žité proměny Před a Po jsem uměla zpaměti. Časopis jsem si pořizovala za odměnu a jednou za měsíc jsem ho dala vždy celý najednou, od úvodníku Pavlíny Blahotové až závěrečnou pozvánku k výletu po Česku. Prohlížela jsem si a snila, vystřihávala a lepila na zeď, něco malého objednávala z e-shopů a jako výraz mé skutečné dospělosti jsem si nástupem do prvního zaměstnání zaplatila celé roční předplatné(!).

Když jsem se stěhovali z Vinohrad do Vršovic a z Vršovic zas do Podolí, postupně jsem stará nasyslená čísla povyhazovala, aniž bych tušila, že právě v dětském vršovickém bazénu se jednou budou společně koupat se slavnou Andreu Beranovou. Nepoznala jsem ji! Ale okamžitě jsem zatoužila, aby se ta třicetikilová kráska v oldschool koupací čepici a luxusních jednodílných plavkách, co svému synovi nese gaťky i oběd v těch nejkrásnějších cestovních taštičkách, se mnou kamarádila. A když mě pak ABíčko poprvé pozvala k sobě domů, měla jsem až závratný pocit, že jsem skutečně vstoupila do Andrejčiny říše časopisových divů.

Ale časy se mění a dnes mi můj muž zakazuje Andree konzultačně volat pokaždé, když nám chci domů pořídit něco nového. "Vyber to nejdražší šedé!," radí mi David vtipně parodujíc designérčin skutečně vytříbený vkus. Jenže tak to není. Já jsem zdoběna a právě díky Andree není náš dům cirkusem. To díky ní se nám v něm tak hezky žije.

A když k nám loni v létě přišel fotograf časopisu Maminka, nemohl pochopit, že náš dům zatím nikdo profi nefotil a jeho vášnivé okouzlení naším stoletým domkem u trati nakonec nabralo takovou hloubku, že spolu se svou ženou dnes mají stejnou retro marockou koupelnu jako my. Poklony a spokojené pokyvování hlavou jsem slyšela i od tříčlenného týmu Marianne Bydlení, který k nám nakonec skutečně přijel minulý listopad. Strašně jsem se na to životní focení těšila a stálo to za to.

Až do té chvíle jsem totiž vůbec netušila, že nafotit dům trvá celý den. A netušila jsem ani, že se stejný dream team u nás objeví ještě jednou, teď v lednu - aby si přijel pro jednu jedinou|chybějící fotku naší šedivé kuchyně ánfas! Prostě profesionálové, které chcete mít doma furt.

...

Tak čtěte! Dozvíte se i, v čem jsme s Andreou neshodly.


úterý 5. února 2019

Proti pondělní/úterní trudomyslnosti


Včera jsem místo žehlení vyběhla dopoledne ven a zkusila trochu zapracovat na focení s prostředním ostřícím bodem.
A když vysvitlo slunko, běžela jsem zas.




Vypadá jako poetický bavlník - ten zasněžený ibišek.


...


Solární žárovky, tentokrát velmi doslova.