pátek 29. dubna 2016

Jak jsme Mikeše vzali do Hrusic


 Byl to Kubův narozeninový výlet.

Pořádaný pobočkou naší knihovny. V komorním počtu. Snad pro tu strašnou zimu. Snad že nám za Prahou i sněžilo.


Všecko ostatní už ale bylo jak z pohádky. Památník pana Lady. Jeho letní byt. Osobní příběhy. Kreslená vyprávění.








A pak už honem na místní horkou polívku a vlakem zase zpátky do tepla domova!



Pohrát si s kocourem aneb Jak jsme si Mikeše z Hrušic přivezli.
...
A cenu Chytré kmotry lišky u mě dostává ten, kdo v Kubově premiéře poznal tu fantasticky barevnou a finsky hřejivou mikinu Mainio.
čtvrtek 28. dubna 2016

Hi five


Dnes na chlup přesně je Kubovi pět a já mu abych nezapomněla sepsala dvě pětice hlášek, kterými nás každý den častuje. Dostal se do věku, kdy mlčení považuje za plýtvání času a škoda otázky, která padne vedle. Nešetři nás, nešetří mě.

1. Když se mu onehdá na autorském čtení oceněného Robina Krále udělalo zle a já jej z přelidněného prostoru dětské knihovny vystrkala ven na vzduch, díval se na mě úkosem, proč nemá na ulici bundu. Řekla jsem mu, že musíme pryč, protože tam byl vydýchaný vzduch - a to jsem si naběhla! Začalo nám tak dlouhé pásmo: co dýcháme, jak dýcháme, proč dýcháme a jak se teda může vzduch vydýchat ... Už i s Mikim plně oblečení sedíc v tramvaji, Kubušák pokračoval dál ve svém vzdušném tázání, až k mému uchu periferně dolétla otázka, jak se dostane kyslík do skafandru, na což jsem si, zatímco jsem už jedním okem četla mail v telefonu, dovolila na půl pusy odpovědět Nevím, a to jsem dělat neměla! Kuba nezaváhal a hned na mě smečoval: "Mami, ale holky jsou chytré, že jo?!"

2. Když jsem tuhle ke konci dne/týdne padala na ústa a přišlo mi, že těch (dvou) dětí máme doma nějak hodně, zničená jsem ohlásila před hochy: "A teď mě nechte, jdu si uvařit kávu a odpočívat." A bum ho prásk, další smeč, ve vteřině letí zpátky - "Ty mami, a co ty tak děláš v noci?", vyšlo z Kubovy pusy.

3. Kubka teď hodně mluví, hodně hodnotí a taky hodně prožívá. Jedno odpoledne v týdnu jej ze školky vyzvedává taťka a jdou spolu plavat, rozuměj Kuba plave, muž nad hrnkem nápoje hodnotí svět se spřátelenými tatínky v přilehlé kavárně. Navečer pak oba dokvačí domů, a je-li potřeba, David se ještě vrací do víru pracovního dění, zatímco Kuba vyplavaný vymydlený už zaleze do postele. A teď nedávno po návratu domů zabořil hlavu do polštáře se slzami na tváři - s tím, že mu stýská po tatínkovi. A s pohledem upřených do mých vykulených očí hned dodal, že po mně se mu zase stýskalo, když jsem lyžovala. A když jsem mu osušila obě líce, říkal že jednou se i stalo, že mu David zapomněl zamávat z okna ve školce a on (Kubka) pak sám plakal v umývárně. Prostě splín, jarní smutek a všecko to muselo ven. 

4. Ale má nás ráda, uff. A má rád i své kamarády. Ideálně ve dvou polohách - buď se cpe k nim domů nebo je tahá na návštěvu k nám. A když k těm vizitacím konečně dojde, mívají ale nezřídka divoké průběhy. Hlášky typu: "Já si chci hrát u Vašíka, ale aby tu Vašík nebyl." a nebo "A tebe, Štěpánku, tebe už nepozvu!" nejsou výjimkou. V oslovení je ještě něha, ale ve zbytku žluč. Jenže má smůlu! Se svými kámoši prostě vyjít musí, na svět je totiž přivedly moje kamarádky, a s těmi já si mám furt co říct, Odmyslím-li ale drobné hádky, navštěvování se Kuba vážně zbožňuje a bydlí-li někdo nově na okraji Prahy, takže my za ním jedeme autobusem, metrem a zase autobusem, to vůbec neva, naopak - metro je pro něj nejvíc! Stejně jako přívoz na opačný břeh Vltavy.

5. Ostatně při naši poslední návštěvě oněch míst se nám nepodařilo se honem telefonicky spojit s domácími, a tak jsme na své kamarády čekali venku na hřišti. Byla ještě vcelku zima, a tak jsem - zatímco Mikeš v tu chvíli chrápavě spal v kočárku - Kubkovi navrhla, ať se jdeme zahřát do místního konzumu a koupíme si tam něco dobrého. To Kuba kvitoval s tím, že "A pak si to půjdeme sníst do kavárny!" Čímž mě dost zaskočil, osobně si nevzpomínám, kdy naposledy jsem nesla svým dětem do restauračního zařízení naše vlastní jídlo, spíš naopak: kde jeden jablečný štrúdl jsem vydávala za jejich ovocnou svačinku, a tak jsem se trochu zastyděla/pobavila. Ale zdaleka ne tak jako domorodá kamarádka M., ta se vtipu o možné existenci nějaké kavárničky v Chuchli(!!!) smála ještě celé odpoledne.

6. Ale pražský Kuba to myslel dobře, stejně jako já, když jsem ho chtěla podpořit ve chvíli, kdy se mu těžce nedařilo s lepidlem dokončit 3D model historického auta. Tvrdý papír k sobě zaboha nedoléhal, zatímco syn měl prsty k sobě Herkulesem slepené snad navždy. Pomoc on si nepřál, a tak jsem ho aspoň chtěla vytáhnout z jeho frustračního naštvání a řekla jsem mu, ať se na to pro tuto chvíli vykašle. No, to jsem si dala. Jak byl Kuba pod parou a rozčílený, spustil na mě nahlas, proč teď tady mluvím o nemocech. O nachlazeních. O kašlech. Jak škrábání krku souvisí s pomačkanou kapotou jeho kartonové Škody 1000??? Že on se tolik snaží svůj modelek mít pěkný a hotový a já mu radím, ať si na něj plivne. "Ne, mami, to se ti opravdu nepovedlo, jsem zdravý a chrchlat si na embéčko fakt nechci!"

7. Jeho velmi oblíbeným tématem k hovoru je taky výběr budoucího povolání. Snad od loňského léta však všetečným strýčkům a náhodným tetičkám na ulici či v tramvaji tvrdil, že chce být konstruktér letadel. Tuto volbu asi přítomní tázající příliš nečekali, a tak se často doptávali: Co? Což si Kubka vysvětloval jako, že ho přeslechli, a tak Kubušák vždy začal hlasitě a polopaticky hláskovat kon-struk-tér-le-ta-del. Načež se dočkal zpravidla zaražené omluvy a maličko v šoku popřání tak tedy hodně štěstí. Aktuálně se ale jeho preference mění (a navíc my mu do toho kecáme): u číšníka v kavárně jsme ho upozornili na práci na nohou, u popeláře na práci od božího rána. Pilota si rozmluvil záhy sám sobě s tím, že on je přece popleta a to by v řízení letového provozu nešlo, a tak se teď o dvě čelní příčky perou učitel v mateřské školce (protože si celý den hraje) a dopravní policista (protože se může plantat na místě nehody, což jsme my - když se nám před domem teď srazili dvě tramvaje - nemohli!).

8. Zkrátka akce - to je něco, po čem Kubka touží. Až se člověku nechce. Propršená neděle. Od rána leje. Doma je potřeba přišroubovat poličky a zazimovat zimníky, den se vleče, šero, silné kafe a všechno je to vlastně fajn. To jen Kuba se od prvního rozlepení oka ptá, zda nepůjdeme na letecké závody? Tak jak lítá Prášek mezi kuželi. Zíráme na něj zaskočeně s mužem dvojmo, ale on nás nenechá se ani nadechnout a navrhuje alternativu, tak ať dneska aspoň jedeme za tetou do Brna. A že na zpáteční cestě se stavíme do škodováckého muzea v Mladé Boleslavi. David mu na kyslíkový dluh vysvětluje, že to by byl ale (šílený!!!) výlet na celý den, který si nejdřív musíme domluvit. A tak si Kuba u snídaně nešťastně položí hlavu tváří na stranu na stůl a zlomeným hlasem nás poprosí: "A nepůjdeme teda aspoň na nějakou výstavu?" Chudáček deprivovaný ...

9. Teď už jen stručně - mezi dva pro mě nejkrásnější Kubovy slovní novotvary patří jeho oblíbené pánské ulevování si do mašle a vození se v zimě na sněhu na pumě.

10. A ještě co má rád - protože mu to sepisuji rok co rok: salto do bazénu, pyžamo se zvířaty, sprchový gel se Spidermanem, jako sportovní moderátor komentovat fotbalový zápas, čokoládu, kreslit start raketoplánu, listovat katalogem Lega, tvořit si nekonečný seznam narozeninovo-vánočních přání, nakupovat s košíkem na kolečkách, snít o vlastním kufru na kolečkách, válet se u televize, vyrábět s kartonových krabic cokoli, fotit, lézt přes plot, lepit, jezdit na kole, jezdit na kole po ne-cestě, kreslit křídou po chodníku, mít výjimečně lekci plavání s Mikešem, honit Mikeše po bytě, šimrat Mikeše za krkem, vynášet jej ze všech sil v náručí z pokoje, když mu Miki něco bourá a spát s nim (konečně!!!) v jednom pokoji. Právě tak ti dva už spolu spali opakovaně na horách, a po návratu se Kubka dožadoval téhož. Medvěda jako nočního partnera odmítal se slovy "Ale já chci někoho velkého a živého!" A tak ho má, bráchu vedle u lůžka. Bráchu na furt!
středa 27. dubna 2016

Pokojstory


Udělala jsem blbost jak mraky.

Napadlo mě ve vteřině, kdy truhláři smontovali Kubovu postel na míru s druhým spodním spaním a odešli. Nejen že mi nedošlo, že aby se dala výsuvná matrace na kolečkách používat denně, nesmí stát vedle postele žádný noční stolek, psací stůl či nic, ale hlavně - musí být kam(!) ji vysouvat. A to v dětském pokojíčku na zemi aby prázdné místo jeden pohledal!

Nebyla by lepší patrová postel? Nebo přestěhovat kluky do ložnice a nás naopak k nim? Posunout příčku na úkor obývacího pokoje? Nebo je oba dát do internátní školky???

Čas/život mi ale nakonec ukázal, že nešlo o tak tragické mé rozhodnutí. A než vám ale popíšu naše bydlení nebydlení, musíte vědět jednu věc. Tak jako já jsem ve skutečnosti větší, než vypadám na svých kabelkově zrcadlových fotkách, jejich dětský pokoj je naopak opravdu malý. Je ještě menší než se vám od pohledu zdá! Mluvíme tady o sedmi metrech čtverečních. Pokoj míval metrů devět, ale na jeho pravou stranu jsem nechali vestavět skříň. Naštěstí má však vesměs čtvercové rozměry, dvě okna, celoroční pěknou světlost a dobrou auru. Opravdu.

A jak se tam tedy naši dva XXL-broučci vejdou?
...
Žitá skutečnost předvedla, že o pořádek v pokoji se bát nemusím, každý den tam mnohokrát vznikne různě funkční čoro moro,
takže bez denního i večerního úklidu by se u nás nedalo přežít ani dvacet čtyry hodin.

Opravdu změnit bylo potřeba pouze jednu věc. Zrušit masivní noční stolek vedle Kubovy postele, který bránil každodenní manipulaci s šupletem. Místo něj jsem klukům nechala zase na míru vyrobit vysokou bílou polici na hračky, které je zavěšena na vnější padesátkové zdi.
Tím že levituje nad zemí, se nám krásně zvětšil prostor i pro kobercové hraní.
A králičí lampičce jsme našli nový domov v - taky zavěšené - dřevotřískovém budce.

A pak si jen říct, kam co patří. Hry se u nás rychle mění. Z vlakového uzlu je rázem hromadná nehoda na dálnici.
Ze smíšeného zboží kavárna s dětským koutkem.

Abychom se v tom navzájem našli, stačí zvládat samoúklid.
My sortýrujeme různě. Něco do recyklovaných přepravek (hračky k nákupu). Něco do háčkovaných košů (dopravní značky).
Něco do dřevěných krabic (en plus jedno auto).

Osobně dávám přednost a protekčně k nám domů protlačuji tiché skladování!
Když se uklízí do pletených košíků nebo plátěných pytlíků, nic netříská, nic nebouchá, je klid. A toho není nikdy dost.

Aktuální čtivo dáváme do otapetovaných papírových krabic od bot. (Knížka po mně.)

Na parapetu je hned vedle bakelitového telefonu - dětské dědictví zase po Davidovi.
(Domácí telefonní spojení si pořiďte, pokud nemáte! Opravdu doporučuju. Chcete-li, aby vás vaše děti šikanovali ještě víc.
Když nestačí, že na vás pokřikují z druhého pokoje. Když vám na pevnou volají, co chtějí, co je zrovna napadlo a tak.
To chceš!)

Ale zpátky k jádru pudla.

Nejexkluzivnější balení jsem jim pořídila na dřevěné kostky, co se mnou taky zažily mé fantastické/socialistické dětství.

Tichoučký papírový pytlík velikosti M od Uashmama jsem si vybrala v mé zenové Nile.

Podle potřeby se dá ohnutím zvětšovat, zmenšovat, a ač kdekoho šálí vzhledem papírového pytlíku,
jeho odolnost je festovní a navíc se o něj nikdo nepřerazí.

Což v našem životním prostoru, kde se vlaková trať ve chvíli otočí ve hru na letiště, hrozí permanentně.




Kluci i staré dřevěné kostky jsou bezkonkurenční.
Kobercovou cestu za okamžik přestaví ve startovací ranvej a řídící věž.

Kde Mikeš dostává na starost dopravu cestujících ke vzdušným strojům autobusy.


Prostě s tímhle pytlem nejste nikdy v pytli!


Tím ale naše hrdé vychytávky nekončí.
I v mírně jarně pozměněném klučičím pokojíku máme stále nad postelí přišroubované původně stohovovatelné papírové krabičky,
které tepelně i vzhledově izolují zeď pod oknem.

Nové působiště na opačné zdi pokoje
našla má autorská nástěnka na výkresy, kterou jsem chlapečkům vyrobila ze starého rámu od obrazu a pletiva na králíkárnu 
a kartónový domeček, který u nás slouží jako živá galerie.

A ještě jsme se šikovně popasovali se sranda prostorem, který zbýval mezi koncem postele a zdí.
Nad nijakých dvacet čísel jsem připevnila dva háčky a na ně zavěsila velké měkké pytle na ještě měkčí spací kamarády.


Ale to není všecko. Ještě toužím třeba po (staré) mobilní bedně na jejich dřevěné koleje a vlaky
a nechápu, proč česká IKEA z kolekce FLISAT zase neprodává právě onen vuzek na zelených kolečkách.
...
Za to poličky a věšák u nás rozhodně místo najdou: v chodbě před pokojem, kam už Kubka s Mikešem úspěšně expandují.
Dveřmi vidíte kousek z jejich zarámovaných obrázků na zdi, ale o téhle naši bytové nudli zase raději napíšu až příště.

Protože jestli jste můj dnešní článek přečetli pečlivě a celý, tak už je nejspíš noc. Dobrou!
úterý 26. dubna 2016

Messy dressy


Chystám se do Bratislavy. Na jejich Urban Market.
Tuhle jsme se totiž s Koketou a Adél H. Ugochodíbosovou na víně shodly, že slovenská tvůrčí scéna je odvážná, syrovější a jiná než naše - a tak to chci vidět na vlastní oko. Jedu jako divák pěkně po boku Andrey IceIcebabyové, které na přehlídce vystavovala už loni a zkušeně mi tak radí, co a jak. Hned ze začátku jsem se opotila po jejím sdělení, kterak se do Blavy musím opravdu hezky obléknout, že Slováci jsou velmi fešn. Hleděla jsem si do skříně, jedny nové hedvábné šaty mi tam pravda teď na ramínku visí, ale ty si šetřím na jinou letošní slávu. Co teď? Navíc i pronájem na tři dny máme v bytě ověnčeném designovou cenou. Nu, bude to výzva. Neudělat ostudu. Kvartýru. Ani sobě.


Co tohle psaní?

Velká dopisnice, třicet na dvacet.

Kdy zlatou koženku doplnily růžové jiřiny na autentické japonské látce.

A aby té sladkosti nebylo moc, dovnitř jsem dala kostku, co stojí nohami pevně na zemi.
To by šlo, s ním se prsit a koukat okolo, ale ono není pro mě!
Na akci se však kabelka podívá, budu ji tam totiž pašovat k osobnímu odběru jisté Ingrid.