O rok starší gentlemani

Dělají nám velikou radost!

A my jim snad taky.

...

A důvod k mejdanu nechť má s námi i Veronika B. - která svým komentářem číslo 54 -

právě vyhrála organizér podle vlastní volby.

Blahopřeju jí.

Hi five

Dnes na chlup přesně je Kubovi pět a já mu abych nezapomněla sepsala dvě pětice hlášek, kterými nás každý den častuje. Dostal se do věku, kdy mlčení považuje za plýtvání času a škoda otázky, která padne vedle. Nešetři nás, nešetří mě.

1. Když se mu onehdá na autorském čtení oceněného Robina Krále udělalo zle a já jej z přelidněného prostoru dětské knihovny vystrkala ven na vzduch, díval se na mě úkosem, proč nemá na ulici bundu. Řekla jsem mu, že musíme pryč, protože tam byl vydýchaný vzduch - a to jsem si naběhla! Začalo nám tak dlouhé pásmo: co dýcháme, jak dýcháme, proč dýcháme a jak se teda může vzduch vydýchat ... Už i s Mikim plně oblečení sedíc v tramvaji, Kubušák pokračoval dál ve svém vzdušném tázání, až k mému uchu periferně dolétla otázka, jak se dostane kyslík do skafandru, na což jsem si, zatímco jsem už jedním okem četla mail v telefonu, dovolila na půl pusy odpovědět Nevím, a to jsem dělat neměla! Kuba nezaváhal a hned na mě smečoval: "Mami, ale holky jsou chytré, že jo?!"

2. Když jsem tuhle ke konci dne/týdne padala na ústa a přišlo mi, že těch (dvou) dětí máme doma nějak hodně, zničená jsem ohlásila před hochy: "A teď mě nechte, jdu si uvařit kávu a odpočívat." A bum ho prásk, další smeč, ve vteřině letí zpátky - "Ty mami, a co ty tak děláš v noci?", vyšlo z Kubovy pusy.

3. Kubka teď hodně mluví, hodně hodnotí a taky hodně prožívá. Jedno odpoledne v týdnu jej ze školky vyzvedává taťka a jdou spolu plavat, rozuměj Kuba plave, muž nad hrnkem nápoje hodnotí svět se spřátelenými tatínky v přilehlé kavárně. Navečer pak oba dokvačí domů, a je-li potřeba, David se ještě vrací do víru pracovního dění, zatímco Kuba vyplavaný vymydlený už zaleze do postele. A teď nedávno po návratu domů zabořil hlavu do polštáře se slzami na tváři - s tím, že mu stýská po tatínkovi. A s pohledem upřených do mých vykulených očí hned dodal, že po mně se mu zase stýskalo, když jsem lyžovala. A když jsem mu osušila obě líce, říkal že jednou se i stalo, že mu David zapomněl zamávat z okna ve školce a on (Kubka) pak sám plakal v umývárně. Prostě splín, jarní smutek a všecko to muselo ven. 

4. Ale má nás ráda, uff. A má rád i své kamarády. Ideálně ve dvou polohách - buď se cpe k nim domů nebo je tahá na návštěvu k nám. A když k těm vizitacím konečně dojde, mívají ale nezřídka divoké průběhy. Hlášky typu: "Já si chci hrát u Vašíka, ale aby tu Vašík nebyl." a nebo "A tebe, Štěpánku, tebe už nepozvu!" nejsou výjimkou. V oslovení je ještě něha, ale ve zbytku žluč. Jenže má smůlu! Se svými kámoši prostě vyjít musí, na svět je totiž přivedly moje kamarádky, a s těmi já si mám furt co říct, Odmyslím-li ale drobné hádky, navštěvování se Kuba vážně zbožňuje a bydlí-li někdo nově na okraji Prahy, takže my za ním jedeme autobusem, metrem a zase autobusem, to vůbec neva, naopak - metro je pro něj nejvíc! Stejně jako přívoz na opačný břeh Vltavy.

5. Ostatně při naši poslední návštěvě oněch míst se nám nepodařilo se honem telefonicky spojit s domácími, a tak jsme na své kamarády čekali venku na hřišti. Byla ještě vcelku zima, a tak jsem - zatímco Mikeš v tu chvíli chrápavě spal v kočárku - Kubkovi navrhla, ať se jdeme zahřát do místního konzumu a koupíme si tam něco dobrého. To Kuba kvitoval s tím, že "A pak si to půjdeme sníst do kavárny!" Čímž mě dost zaskočil, osobně si nevzpomínám, kdy naposledy jsem nesla svým dětem do restauračního zařízení naše vlastní jídlo, spíš naopak: kde jeden jablečný štrúdl jsem vydávala za jejich ovocnou svačinku, a tak jsem se trochu zastyděla/pobavila. Ale zdaleka ne tak jako domorodá kamarádka M., ta se vtipu o možné existenci nějaké kavárničky v Chuchli(!!!) smála ještě celé odpoledne.

6. Ale pražský Kuba to myslel dobře, stejně jako já, když jsem ho chtěla podpořit ve chvíli, kdy se mu těžce nedařilo s lepidlem dokončit 3D model historického auta. Tvrdý papír k sobě zaboha nedoléhal, zatímco syn měl prsty k sobě Herkulesem slepené snad navždy. Pomoc on si nepřál, a tak jsem ho aspoň chtěla vytáhnout z jeho frustračního naštvání a řekla jsem mu, ať se na to pro tuto chvíli vykašle. No, to jsem si dala. Jak byl Kuba pod parou a rozčílený, spustil na mě nahlas, proč teď tady mluvím o nemocech. O nachlazeních. O kašlech. Jak škrábání krku souvisí s pomačkanou kapotou jeho kartonové Škody 1000??? Že on se tolik snaží svůj modelek mít pěkný a hotový a já mu radím, ať si na něj plivne. "Ne, mami, to se ti opravdu nepovedlo, jsem zdravý a chrchlat si na embéčko fakt nechci!"

7. Jeho velmi oblíbeným tématem k hovoru je taky výběr budoucího povolání. Snad od loňského léta však všetečným strýčkům a náhodným tetičkám na ulici či v tramvaji tvrdil, že chce být konstruktér letadel. Tuto volbu asi přítomní tázající příliš nečekali, a tak se často doptávali: Co? Což si Kubka vysvětloval jako, že ho přeslechli, a tak Kubušák vždy začal hlasitě a polopaticky hláskovat kon-struk-tér-le-ta-del. Načež se dočkal zpravidla zaražené omluvy a maličko v šoku popřání tak tedy hodně štěstí. Aktuálně se ale jeho preference mění (a navíc my mu do toho kecáme): u číšníka v kavárně jsme ho upozornili na práci na nohou, u popeláře na práci od božího rána. Pilota si rozmluvil záhy sám sobě s tím, že on je přece popleta a to by v řízení letového provozu nešlo, a tak se teď o dvě čelní příčky perou učitel v mateřské školce (protože si celý den hraje) a dopravní policista (protože se může plantat na místě nehody, což jsme my - když se nám před domem teď srazili dvě tramvaje - nemohli!).

8. Zkrátka akce - to je něco, po čem Kubka touží. Až se člověku nechce. Propršená neděle. Od rána leje. Doma je potřeba přišroubovat poličky a zazimovat zimníky, den se vleče, šero, silné kafe a všechno je to vlastně fajn. To jen Kuba se od prvního rozlepení oka ptá, zda nepůjdeme na letecké závody? Tak jak lítá Prášek mezi kuželi. Zíráme na něj zaskočeně s mužem dvojmo, ale on nás nenechá se ani nadechnout a navrhuje alternativu, tak ať dneska aspoň jedeme za tetou do Brna. A že na zpáteční cestě se stavíme do škodováckého muzea v Mladé Boleslavi. David mu na kyslíkový dluh vysvětluje, že to by byl ale (šílený!!!) výlet na celý den, který si nejdřív musíme domluvit. A tak si Kuba u snídaně nešťastně položí hlavu tváří na stranu na stůl a zlomeným hlasem nás poprosí: "A nepůjdeme teda aspoň na nějakou výstavu?" Chudáček deprivovaný ...

9. Teď už jen stručně - mezi dva pro mě nejkrásnější Kubovy slovní novotvary patří jeho oblíbené pánské ulevování si do mašle a vození se v zimě na sněhu na pumě.

10. A ještě co má rád - protože mu to sepisuji rok co rok: salto do bazénu, pyžamo se zvířaty, sprchový gel se Spidermanem, jako sportovní moderátor komentovat fotbalový zápas, čokoládu, kreslit start raketoplánu, listovat katalogem Lega, tvořit si nekonečný seznam narozeninovo-vánočních přání, nakupovat s košíkem na kolečkách, snít o vlastním kufru na kolečkách, válet se u televize, vyrábět s kartonových krabic cokoli, fotit, lézt přes plot, lepit, jezdit na kole, jezdit na kole po ne-cestě, kreslit křídou po chodníku, mít výjimečně lekci plavání s Mikešem, honit Mikeše po bytě, šimrat Mikeše za krkem, vynášet jej ze všech sil v náručí z pokoje, když mu Miki něco bourá a spát s nim (konečně!!!) v jednom pokoji. Právě tak ti dva už spolu spali opakovaně na horách, a po návratu se Kubka dožadoval téhož. Medvěda jako nočního partnera odmítal se slovy "Ale já chci někoho velkého a živého!" A tak ho má, bráchu vedle u lůžka. Bráchu na furt!

Deset věcí, které muži miluji

Tedy pokud jsou jim čtyři.

A jsou náš Kuba.

Který dnes slaví narozeniny!

A já mu celá veselá a šťastná zase píšu další seznam jeho aktuálních radostí.

1. Kuba nově objevil kouzlo dlouhého ranního spánku. Přestal vstávat v pět hodin, z peřin se vyhrabává po sedmé a někdy se pak ještě rád pohodlně doválí na gauči v obýváku. To asi ta pravidelná školka. Teď si libuje v pomalém vstávání, kostkovaných pyžamových kalhotách a líných víkendových ránech. První snídaně s mamkou, druhá snídaně s tatínkem a skotačivý program přes den. Pouhá dvoudennost pracovního volna je pak jedna z věcí, kterou mu neumíme dobře vysvětlit. Už se nás na to opakovaně ptal: Proč tak málo?

2. Bez ohledu na den v týdnu ale rád vaří. Dětská jídelní židle přisunutá u kuchyňské linky je u nás skoro pořád. Mně pomáhá kuchtit vždycky, muže o víkendu svýma pomocnýma ručkama trochu stresuje, ale jedno jídlo už dává (skoro!) sám. Vanilkový pudink. Pět dílů mléka, tři lžíce cukru, tak sedm piškotů připravit do každé misky. Míchá a počítá. Obojí s velkým uspokojením. Akorát nám doma pomalu přestává jedno balení jemného prášků stačit. Někdo z nás si teplou žlutou dobrotou tiší rozhozený žaludek, někdo tak vzpomíná na vlastní skvělé dětství a někdo doktora Oetkera prostě jen miluje!

3. I chutě se Kubovi změnily. Po éře naprostého odmítání ovoce a zeleniny opětovně zařadil do svého menu dva druhy. Mrkev a jahody. Nevím, kde to vyčetl, ale rád nám sděluje, že obojí je zdravé, že jsou v tom vitamíny. Obecně nás teď doma dost poučuje a říká nám, co je v životě správné. Když ho onehdá muž v koupelně výchovně plasknul přes zadek, se stoickým klidem se na něj Kubka obrátil s otázkou, copak neví, že kamarádi se nebijou. Muž zjihl. To, že ho náš pubertální syn označil za svého kamaráda, jej dojalo a myslím, že ještě teď má z toho vlhké oko.

4. Ono ostatně koupání je u nás kapitola sama pro sebe. Řádit na sto deset procent ve vaně, teď už ve dvojko s Mikeškem, Kuba miluje. Stejně jako plavání v dětském klubu, i když je otázkou, jak dlouho tam bude ještě pokračovat. Naše olympijská trenérka je totiž velmi systematická a tvrdá a Kubka je zas hračička. Zatímco ona vysvětluje kraulové nohy, Kubuš si loví na dně bazénu. Ono správné kopání mu vůbec dělalo problémy, povedla jsem mu totiž jedna dosti kuriózní věc. Až k neuvěření dokáže urputně lomit nohy v kolenou, šplíchat vodu po strop, ale aniž by se při tom pohnul o píď z místa. Divoce kope, ale vůbec při tom neplave. Když ale maličko chce, umí nohy dobře propnout a docílit správného kmitání i pohybu vpřed. Už se mu to párkrát i stalo. Tak dvakrát, řekla bych. Za to naopak vyniká ve skoku šipkou. Prostě čím hloub se může potopit, tím je on šťastnější.

5. K překvapení - zejména cizích lidí - také s velkou radostí a ještě větším očekáváním navštěvuje výstavy. Nebo přesněji: hledá tam úkoly, jak on říká: stanoviště. Přirozeně očekává interaktivitu, nabízí vlastní podíl. Chce se koukat, komentuje, co vidí, hlásí, co se mu líbí, dešifruje abstrakce, ukazuje prstem, co zná, co už někde viděl. Chce si tam hrát. Jít do galerie je pro něj lákavě zábavný program. No, snad jednou nebude nikde za blázna ...

6. Protože lidi se mu občas hlasitě smějí. Třeba když na divadelním představení v knihkupectví Baobab s neskrývaným dětským nadšením prstem ukazoval na všecky knížky, které on má doma. Kýčovitější scénku byste ani do reklamy nevymysleli. Ale já jsem za to ráda. Že knížka jako dárek je pro něj radost. Nejradši má encyklopedii o hasičích, detektivní den na nádraží, Malého prince a maxipsa Fíka. Knížku Ferdinande! se zas sám snaží předčítat Mikešovi, i když ho trápí bratrovo krátké soustředění a nepočkání si na konec napínavé zápletky.

7. Knížkou ho neurazíte, ale chcete-li ho potěšit, kupte mu auto. Sebemenší. Ale auto. Ve svých vzdušných zámcích by si tedy klidně přál i telefon, aby mohl sám volat babičce, tablet jako má děda nebo počítač. Ostatně s vypůjčenou myší a do písmena el rozloženým leporelem opřeným o krabičku si rád hraje na notebook. Říká, že si prohlíží fotky nebo že ještě pošle jeden e-mail. (Od koho to asi slyšel?!?) Pořád si rád taky hraje na obchod, kdy naše malé dřevěné atrapy jsou fajn, ale přenosit si celou špajzku do pokojíčku je lepší. Konzervy, těstoviny, rýže, mléko. Jako spolu stále cestujeme vlakem. Metrem. A od školkovského karnevalu nově i létáme. Kapitánskou čepici jsem mu pořídila v maličko strašidelném krámku na nejšpinavějším Smíchově za pár peněz a paní učitelka pak na maškarním prohlásila, že Leonardo Di Caprio se může jít zahrabat. Výborná hračka z travesti obchodu!
8. To všechno Kubínka těší, co ho ale nebaví, jsou naše nedostatečné odpovědi. V některých oblastech jako rodič těžce selhávám. A jsou to zejména billboardy. Moje vysvětlovaní jejich obsahů Kubovi nestačí. Neumím třeba uspokojivě popsat, proč na reklamě na půjčovnu zimního zboží letí želva s lyžemi vzduchem. Proč není na zasněženém kopci? Proč želva? A proč nemá obuté lyžáky? Ani obří plakát na radio stanici s půllitrem piva deformovaným do tvaru domečku nedávám. A to tam ti lidé, co bydlí uvnitř, mami, pořád plavou? (Mou častou) slovní ironii Kuba už chápe výborně, obrazovou nadsázku musíme zjevně ještě potrénovat.
9. A znovu ke školce, zjevně tam, od spolužáků, si Kubuš osvojil úděsný genderový šovinismus. Řadu věcí teď nově ostře rozlišuje na klučící a holčičí, adoruje tmavě modrou barvu a vysmívá se všemu do růžova. Do dvou navzájem neproniknutelných skupin dělí třeba pohádky, hračky, party nebo účesy. Vnitřně velmi spokojená jsem ale s fungováním tajné kapsičky, kterou jsem mu všila do kapsáře, který má v šatně. Kubka si tam neustále schovává poklady, zejména ty, které najde přes den venku. Pár dní nazpátek mi tak věnoval malinkatý kamínek, snad tři milimetry velký. "Je pro tebe, mami", řekl a já ho důstojně převzala s obřadností hodné zelenkavé krabičky od Tiffanyho. "Tlačil mě v botě", dokončil větu syn.

10. A pak je tady Kubova druhá půlka - Mikuláš! Když jsem jednou - bolestivě naštvaná - navrhla nejmenovaného člena naší rodiny, opici jednu, umístit do ZOO, poté co zase zkoušel pevnost naší kůže svými čerstvými zuby, otočil se na mě Kubínek s výrazem velkého pohoršení nad mou osobou a se slovy: "Maminko, dyť je to náš Miki!" Kuba by Mikeše nedal. Mezi dětmi se jim rád chlubí, doma jej s chutí poučuje, dobrácky varuje před pády, případně mu rovnou věští, že to s ním (snad jen v dané situaci) dopadne špatně. Bráchové se spolu dělí o svačiny. Kuba mu neúnavně obouvá stále zutou pravou botku a je-li potřeba, vytáhne Mikimu dětské nůžky z pusy. A už si velmi přeje, aby spolu oba spali v jejich pokoji. Tak jo.

Všecko nejlepší!

Kuba má dnes narozeniny

 ... a my máme přání jediný ...

Pár dní před jeho trojkovou oslavou jsme mu, my rodičové, pěkně otočili život hore nohami a podle Jungovy teorie sourozeneckých vztahů z něj navždy udělali konzervativce, neboť každá (další) změna teď už vždy bude jen k horšímu! Kubovi se narodil brácha. Přesto všecko se však Kubulda na nás zle netváří. Mikuláše bere jako fajn legrandu na doma, když mu vyjde chvilka, běží jej láskyplně hladit - samozřejmě na hlavě je to nejvíc, a když jde na Mikeška splín, z plných plic a bezprostřední blízkosti na něj Kuba volá: "Miki, neplačej!"

Prostě Big Brother.

A jakých je deset věcí, které tě, náš milý Kubínku, těší nejvíc letos?

1. Jakmile vysvitne ráno první paprsek slunce, vyskakuješ z postele (klidně i před šestou) a do všech stran zvěstuješ - Je krásný den, je krásný den! Nevím, kdes to pochytil, ale křičíš to navzdory počasí, nemocem i geopolitické situace a my se s taťkou tomu nemůžeme přestat smát.

2. Ke snídani by sis nejradši dal jen čoko-kuličky, jogurt tě zbytečně zdržuje od důležitých životních pokusů - jako třeba když jsi se tuhle prohlížel v zrcadle, jak vypadáš, když sis dal dvě hnědě cereální gulky každou do jedné nosní dírky. Opravdu slušivé!

3. Dopoledne klidně věnuješ umění: plastelína, voskovky, fixy, vodovky. Máš asi padesát omalovánek vlaků a aut. Šablony hasičských vozů. Razítka strojů. (Nejlépe úplně) všechno mi to, mami, vyskládej na kuchyňský stůl, já už si z toho něco SÁM vyberu!

4. K obědu je možno ti servírovat prakticky cokoli. Čím hustší polévka, tím lépe. Druhou porci, prosím, nakrájet a hlavně, abychom ti dali kromě vidličky i nůž. Protože co by to bylo za pořádky, kdybys měl něco jinak než - tvůj největší vzor, hrdina a duchovní vůdce - táta!

5. Siestový spánek není vůbec třeba, aspoň nás o tom nezřídka přesvědčuješ. Nicméně/naštěstí se stále ještě necháš ukecat na pohádky, a pak to spolehlivě po obědě na dvě hoďky zabalíš.

6. Odpolední zábava je pak k tvé největší radostí záležitostí venkovní. Na motorce. Na kole. Na kole, kdy na kole fičí i táta. To jsi pak v sedmém nebi. Závody. Kolize. Překážky. A zase závody. K narozeninám si od prababičky dostal cyklo-rukavice a zvonek na kolo, v/s obojím si první noc i spal!

7. Večeřovou otázku nejlépe řešíš teplou formou. Zatím (mé) jediné štěstí, že netrváš na odlišných chodech v poledne a navečer a klidně zbaštíš to samé dvakrát. Bez výtek a reklamací, rozhodně lepší než chleba se sýrem.

8. Večerku si pak představuješ následovně: začátek po osmé, konec neomezeně. Vlastně kdokoli ti může jít číst či vyprávět pohádku, a pak si k tobě přilehnout. Na nočním stolku ti rozhodně nesmí kromě rozsvíceného pana Králíka chybět láhev s pitím a v někdy si vykomunikuješ ještě misku s piškoty, pro případ náhlého hladu, z čehož já - stomatolog/amatér - šílím. Léta(!) si usínal bez nás, ale teď říkáš, že nechceš být sám a taháš nás tam s sebou. No, a protože to teď máme doma různě rozhozené, my jdeme!!! Nehledě na to, že v osm večer v naší rodině vážně nikdo neodmítne měkké pozvání do horizontální podoby.

9. A ještě - bez ladu a skladu - pár věcí, co miluješ: svého plyšového medvěda a psa, co ti ušila babička; auto Bleska McQueena a Buráka; hru na vlak, kdy sedíme na gauči, máme vedle sebe obrovskou cestovní kabelu a předstíráme, že jedeme RegioJetem do Havířova; hru na obchod s pokladnou - raději prodáváš, ale jako zákazník si vychutnáváš platbu kartou (po kom asi?); hru na kavárnu, kdy do šálků a pohárků naléváme dřevěné korálky; taky máš rád koupání všeho druhu - na velikost škopku nehledíš: čili vanou počínaje a bazénem konče (dokonce už sám splýváš na zádech, tedy já tě teď dlouho na plavání neviděla, ale tvůj nejpyšnější tatínek to říkal); dále miluješ želé bonbóny, párky, kečup, ležení pod peřinou přes den, knížku o Oskarovi a Pohádky o autech a tvé pyžamo s letadly; taky když mi pomáháš v kuchyni - třeba v loupání vajíček na tvrdo jsi už úplný machr. A pak ještě poznávání značek aut zaparkovaných na ulici nebo (nekonečné) zpívání písně Prázdný expres. 

10. A jak se pár dní nazpátek ukázalo, do tvé TOP TEN se vejdu i já. Chyběla jsem ti během pobytu v porodnici. Chybím ti, když kojím Mikiho. Chybím ti, když ho nosím. Ale věz, že já to vím a případné citové ztráty saturuju intenzivním mazlením a mazlením a mazlením se nás dvou, které zásadně končí tvými výkřiky: Mami, dost, dost, DOST!

A ještě - jedna z Kubových nedávných nirván: překážková dráha pro mini-kola.
...
Soustředění - do kopce - překlopit - z kopce.

A pak asi tak tisíc krát znova.

...

AŤ ŽIJEŠ!!!

Dneska jsou mu ...

Kubko, tak pusu a všecko nej!

Před rokem jsem tady psala, co by mu tehdy bylo bývalo dělalo největší radost. Napíšu to i teď - deset věcí, které ho těší. A udělám z toho tradici. Při každých narozeninách, deset bodů jeho čirého štěstí. Na památku.

Takže tedy stav k 28. dubnu 2013, Kubínek diktuje:

1. Vstavando grando rozhodně brzo, nedbám zatemňovacích rolet, posunutého času ani unavených stárnoucích rodičů. MAMA, TATA, TATA, MAMA křičím z postýlky, nahlas a opakovaně. Nejlépe v šest nula nula zulu, výjimečně v šest deset.

2. Snídaně, obědy, večeře sám, sám, sám: Ne-sa-hej-te mi na tu lžičku, rodičové!

3. Má strava se však neomezuje jen na pravidelné porce u stolu, špajskový šuplík prosím vůbec nezavírat či lépe po bytě mi v plastových miskách rozmístit tu burizony, tu musli, tu piškoty. Za nejvíc bodů si pak cením pojídání na vínovém koberci v obýváků - když drobit, tak na kontrastním podkladu s vysokým chlupem, že ano?!?

4. Cizí mimi-vrstevníky domů moc netahat, zbytečně mi sahají na mé hračky, na mé věci, na mou maminku. Obecně s dalšími lidskými mláďaty mám trochu potíž, ona totíž mají zásadně ty předměty, po kterých toužím. Dobře, přiznávám, někdy mi mamka obratem vyjedná jejich zapůjčení, ale pak to zas musím vracet. Někdy ale negociace nedopadne úspěšně. A někdy - považte - mi i jiné děti vyrvou z ruky mou věc. Na chlapce, co mě tuhle praštil kvůli autu na Letné po hlavě se snažím raději zapomenout úplně.

5. Baví mě vlaky, zvenku! Čtyřhodinová jízda k babičce vlakem byla zábavná jen při zastávkách v nádražích a těch je ve žlutácích šlachovitě málo. Za to hřiště u železničního mostu, to je ráj na zemi! Umím i počítat vagóny - tedy: ukazuju na ně prstem a říkám roztodivné slabiky a poslední slovní spojení vždycky zakřičím. Jako že radost z předlouhé vlakové soupravy fičící až do Norimberka.

6. Krom železniční dopravy preferují i automobilovou. Už umím zapnout blikry, výstražný trojúhelník, klakson, sklopit si stínítko, točit zamknutým volantem a otevřít si dveře zevnitř, takže vůbec nechápu, proč mě vlastně naši nenechají to auto opravdu řídit.

7. Mou nejoblíbenější knihou je O veselé mašince a katalog SIKU, mou neoblíbenější pohádkou na youtube je jak Káťa s Škubánek sestrojili kočičí auto. Našim se ta pohádka původně moc líbila, smáli se, ale nemají výdrž - při pětistém promítání odpadli a to prý kdysi jezdívali na filmové festivaly a dali i čtyři filmy denně. Navíc máma je trochu nešťastná, že jsem se nejvíc vzhlídl v tom ironickém nepřejícím kocourovi. 

8. Rád maluju, temperami především. Nejdřív mě k tomu maminka trochu znásilňovala, ale teď už tvořím sám a nadšeně. Tuhle jsem si fixami během odpoledního klidu vylepšil ten bílý repasovaný noční stolek z antiku, co znáte z mého pokojíčku. Nicméně máma smíchala cif s jejími slzami a abstraktní obraz je pryč,  vydrhla ho - nechápu. Stejně jako nerozumím tomu, proč když přinesu štětce s touhou tvořit v očích, když jsme všichni na odchodu obutí ve dveřích, máma obrací očí v sloup, taťka se jí směje a oba mě pak hladí a pusinkují.

9. V postýlce spím s medvědem z Ikey: hnědým, chlupatým, měkkým. Je to můj jedinečný mazlíček, takže mě onehdá DOST zmátlo, když jsem jich na zličínské pobočce viděl mraky. Vůbec mi vcelku uniká fenomén duplicity. Jak to že každý Passat v Praze není naše auto? Když už mi tohle někdo bude schopen vysvětlit?!?

10. A ještě mám rád červenou řepu a červenou čočku a červená auta a růžová auta a lízátka všech barev. A když jsem u babičky. A když k nám přijedete teta. A když se něco děje. A když se ostatní smějou. A když jdeme s našima všichni tři za ruce. Prostě když jsme všichni tři spolu.

Před 730 a 365 dny.

28.4.2011 21:27

Stejně jako loni - všude kvetly stromy, na obloze slunko a teplota vysoko nad dvacet. Krásné první narozeniny, Kubínku!

A dárek? Myslím, že náš Kuba jede plně na moderní vlně zážitkových dárků - tudíž největší radost bychom mu udělali, kdybychom ho nechali:

- jíst rukama a vůbec ho neotravovali s pitím

- vyložit myčku, včetně sklenic a nožů

- oblízat prázdné láhve od sirupů a jiných, co bývaly na zemi v kuchyni

- vytahat všechna šuplata a skříňky, zejména ty v koupelně

- nastavit program na pračce s tím, že teplotu by mohl během praní několikrát změnit

- celý den být v jedné plínce a neprudili ho s přebalování - na zádech přece leží jen mimina

- sedět u notebooku, kde by mohl po jedné vydloubat všechny klávesy a myš nesčetněkrát hodit na zem

- konečně dojíst tu Deli, co si onehdy našel a v jejímž obalu si vyhryzal dírku, kterou vysával čokoládu

- vodu do vany si napustit sám pomocí (ne)obratné manipulace s vodovodní baterií

- spát od večera do rána v naší posteli, s několika krátkými přestávkami na hraní

a všichni bychom společně vstávali v 5:35!

Ať žije Kuba!