středa 29. ledna 2020

Zkušený návod, jak ne|zvládnout tříletou prohlídku


Když jsem vybírala první doktorku pro naše první dítě, dělala jsem to velice pečlivě a nakonec jsem za ní byla ochotna i nešikovně dojíždět tramvají, a pak autobusem na okraj Prahy. Aby pak ona tři dny po narození Kubky bohužel nešťastně spadla z kola a zlomila si ruku tak, že se svou pediatrickou ordinaci rozhodla prodat a odejít do důchodu - samozřejmě bez konzultace se mnou(!). A protože jedno naše dítě za druhým asi moc dobře vědělo, že komplikovanost dopravní dostupnosti jejich lékařské péče je veliká, zatímco řidičská dušička jejich maminky malá, nebyli Kubka s Mikim radši skoro vůbec nemocní - a my tam jezdili akorát na x-leté prohlídky.

A tak zatímco malí džentlemani ke mně byli ohleduplní, zdá se, že já k nim vůbec. Jinak bych přece na pětiletou kontrolu nikdy Kubu nepřivedla v gala, aby si ten malý klouček musel pak exemplárně před paní doktorkou rozepínat knoflíček po knoflíčku dobrou půlhodinu. Jestli udržíte myšlenku, tak vy tuhle chybu nikdy nedělejte a vezměte je tam jen v triku přes hlavu - i když ono je to s mateřskou pamětí těžké! Jsem si taky vůbec nezapamatovala, že by Kubuš ve třech letech u pediatričky něco počítal. To naše nová lékařka na vsi před lety uvítala Mikiho matematicky přesně! Postavila před něj v řadě kostky lega a vyzvala jen k akci. Jeden, dva, sedum osum, deset. "Ne, Mikeši, znovu a správné!", oslovila jej sestřička. Jedna, dva, tři, sedum. "Stop.", ozvalo se zase a ani třetí Mikuláškův pokus neseděl do aritmetické řady, akorát se ukázalo, že šťastným číslem nešťastného počtáře je 7. A protože jsem se v tu chvíli lekla, že odsud nebudeme moct odejít, dokud to Miki nedá, což se svou pravděpodobnosti rovnalo výhře v loterii Šťastných deset, honem jsem doktorce nabídla, co kdyby Miki raději vyjmenoval planety sluneční soustavy. Jeho starší bratr se v tu chvíli v ordinaci už totiž nebetyčně nudil a společná nejmladší novorozená sestra začínala mít hlad galaktických rozměrů. " ... Uran, Neptun, Pluto.", dokončil Miki obratem bezchybný výčet, obě dámy v bílém uznale pokývaly hlavou, a pak už jsme všichni mohli přejít dál - k jeho tělesným mírám a váhám, které u něj od narození dosahovaly vždy astronomických čísel.

O Týnčině tříleté prohlídce z minulého týdne nemám, co bych řekla. Umí barvy, čísla, umí nás čtyry doma postavit do latě, ale v dětské ordinaci jen mlčela. Ani na půl pusy neřekla, co vidí na jedno oko. Předvedla akorát, jak se za mě umí pěkně schovávat. Ještě že její stará matka není včerejší! Když totiž sestřička začala Týnce měřit tlak, zmínila se zdravotnice o rukávku na plavání a v tu chvíli jsem do toho zkusila skočit po hlavě a rozkecat svou dceru o plaveckých pomůckách, protože v bazénu je Týna jak kapr ve vodě. A ono fakt - najednou T. mluvila o páscích a destičkách, medvídcích a žížalách - až se zapomněla úplně stydět, až na žádné vodní hračce nezůstala niť suchá. Teprve pak doktorka suše uvěřila, že Týnka vůbec mluví a my mohly domů.

Jedna uvěřila, druhá nevěřila - svým uším. To když moje kolegyně z práce byla malá a lékařka jí - snad při předškolní kontrole - vyzvala, aby něco zazpívala. Ve stejnou chvíli však doktorce zazvonil telefon, a tak honem Janě řekla, ať si to zatím vymyslí a dál už se věnovala jenom hovoru na drátu. O to více pak byla paní doktor překvapená dívčinou tvorbou, která si song skutečně sama vymyslela. Hudbu i slova. Tak to totiž doslovně Janča pochopila a zapěla vlastní tvorbu. Což je myslím naprosto skvělé, stejně jako skutečnost, že takto od mládí talentovaní a pohotoví lidé dneska učí na gymplu češtinu.

A vůbec - ony by si nejen lékařky měly dát pozor na pusu, by se pak tak nedivily, jako když se mojí webmasterky Kláry, testujíc před lety její školní zralost, ptali, z čeho se dělá chlebíček a její odpověď zněla, že z veky. Dostala za to nula bodů, ale jestli tenkrát chtěli slyšet něco o mouce či obilí, měli se ptát jinak. A co vy? Taky se umíte před autoritami i světem předvést? Nebo už dobře víte, že jsou místa, kde se fakt v životě chleba neláme?! Buďte zdraví.
pátek 24. ledna 2020

Vaše osobní slunce


Doporučuji nosit všude s sebou.
A to nejen ve dnech, kdy toho skutečného slunka nahoře nad námi je tak nějak málo.

Omyvatelné etuje - omyvatelné zevnitř, omyvatelné zvenku. Puntíkované zevnitř i puntíkované zvenku jsou 




čtvrtek 23. ledna 2020

Film Naprostí cizinci


Připadám si vždycky jako v Simpsonových - když si s Davidem řekneme, že se večer budeme na něco dívat. Zahnat děti do peřin; zahnat je podruhé, potřetí. Naskládat myčku, umýt i sebe, počkej - ještě si donesu hrubé ponožky. Bílé? Růžové? Ne, fusekle, to už se muž ptá na výběr vína. Jeden z nás si ještě přečte zprávy v telefonu, druhý odepíše na mail. "Prosím Tě, pojď už, už je deset!", řveme na sebe láskyplně, zatímco oba po vzoru žlutých Marge a Homera S. vbíháme na náš zelený gauč a usedáme do svých důlků.

Po prvních dvou záběrech Naprostých cizinců zjišťujeme, že si italský film budeme číst se slovenskými titulky. No a čo! A ještě než se výborné konverzační drama na obrazovce pořádně rozjede, stihneme se s D. na vteřinu bláhově zasnít, že až budou naše děcka velká, takže asi tak za sto dvacet let, mohli bychom spolu chodit na večerní kurzy italštiny. Čistý sešit, ostrá tužka, úplní začátečníci. Tedy ne úplná tabula rasa, protože jeden z nás má čtyry semestry latiny, připomenu na půl pusy do vinné sklenky, ale dál už stíháme společně jen mlčet.

Naprosté cizince (2016) jsem dostala jako filmový tip doporučený od svého bývalého studenta a je to opravdu lahodný zážitek, na který bych šla nejradši znovu do kina! Letitá parta přátel - manželé, partneři, singl se sejdou na společnou večeři, podává se telecí, jako dezert tiramisu a k tomu všemu mně dobře známé kamarádské popichování, vzájemné mužské poměřování (všeho) a slovní škádlení se napříč genderu. A teď vám úvodní zápletkou prozradím vše. Tamější přítomní totiž do jednoho vyloží své telefony na stůl a bez hlubších úvah se všichni společně shodnou, že každý příchozí hovor odteď přijmou nahlas a stejně tak přečtou každou sms. Zní vám to jako blbost? Jako vtip? Nezávazná srandička? Jenže ono se to rozjede.

(Ne)vážnou scénku s novými umělými prsy miluju, veřejný rozhovor otce s dcerou mě bolel, o prozrazeném milostném trojúhelníku ani nemluvě.

Dost jsem se|nás v tom filmu viděla. Nejsme ani mladí, ani staří. A jsme aspoň upřímní? Aspoň k sobě?! 
Kolik na sobě nosíme slupek? Kolik rolí hrajeme? Kolik přehráváme? A kolik toho tajíme?
...
A co bych na té milé konverzační komedii hraničící se vztahovým dramatem chtěla vidět zas? 
Třeba ten velkorysý městský interiér plný měkkého světla, rozkošný designový miš maš na stole plném plných talířů, misek a pohárů i šik šaty vždy stylem inspirativních Italek.
A taky výborný alternativní konec téhle "hry na pravdu".

Divertitevi!


Užijte si to.
pátek 17. ledna 2020

Prošev, prosím


Šití z proševu od mě vždycky vyžaduje soustředění na sto deset procent, tím spíš z proševu šusťákového - klouže a vlní se, jak se mu zachce. Ale ať. Vždyť já si stejně látky pro své tašky a taštičky nejvíc vybírám podle dezénu a barvy. A hlavně - když se mi něco líbí, nemůžu jinak!

V lednové premiéře bych ráda nový svěží vítr do svých e-shopových polic nafoukala poetickou Hvězdnou oblohou na temněmodrém podkladu a dvěma hodně retro odstíny z šedesátých let. Ale nepřehlédněte ani omyvatelné kosmetické kabelky s vizuální chutí kávy nebo velmi romanticky rozkvetlé větve mandloně.

Marta, která si svou etují ode mě koupila jako letos úplně první, na instagram napsala, že si ji bude brát do posilovny a sauny. Tak ať se letos také chystáte shazovat přebytečná kila či zbytečné závazky, nabírat svalovou hmotu či nové výzvy, ať se už přes rok budete potit i mimo parní lázeň,

přeji si, ať jsou vám k tomu Mitnik kabelečky pevnou a krásnou oporou!!


Stylové ladění do klidného retra.

Energie tepla.

Modrá a červená - to jsem celá já (a) Mitnik.



Mile pastelová podšívka.




...

I omyvatelné kousky z povstvené bavlny - Kávové retro.

A příslib blížícího se jara na konec.
středa 15. ledna 2020

Chang, P.: Tajemný kufr pana Benjamina


Příběh pana B. si můžete číst v mnoha vrstvách. Buď jako detektivní story váženého občana, který musí náhle a nedobrovolně opustit svou zemi a daleko lépe by se hodilo, aby při tajném překračování hranic cestoval bez svého obřího a tudíž nepřehlédnutelného kufru. Nebo tento skutečný příběh svým dětem můžete zapustit do kontextu válečných dějin Evropy, abychom na ně nezapomněly. A tuším, že mnohým z vás to taky nedá a pustí se doma i do rozhovoru o současných motivech a osudech uprchlíků našeho světa.

U nás byli Miki s Týnkou napnutí dramatem, zatímco Kubka nejdřív nutně potřeboval vědět, co v tom mýtické kufru teda je!! Když si však kromě všech vážných i komických spekulací v knížce přečetl i větu: "Ne, ne, moje teorie je, že sepsal nějakou teorii jako odpověď na moji teorii.", byl konečně (filosoficky) spokojen.
...

Předškoláky osloví především velký formát, nádherné celostránkové ilustrace a napětím našponovaný děj. 
A pro začínající čtenáře 
by knížka s šikovně krátkými texty mohla být výborným dárkem k prvnímu vysvědčení.
Mě si nejvíc získala pravdivými reáliemi, něžným humorem v těžkých chvílích a hlavně svým 
filantropickým přesahem. Miluju své děti znepokojovat - s láskou!

Napsala a ilustrovala Pei-Yu Chang, která vystudovala německý jazyk a literaturu v Tchaj-peji a ilustraci 
v Műnsteru; Tajemný kufr je její první dětskou knížkou. 

Vydal Albatros.

Už jen ta předsádka fascinuje!

Pan B.

Tak šly dějiny.


Nejen ilustrace, ale i typografie je mimořádná a poutavá.

A něco málo z otevřeného konce.
pondělí 13. ledna 2020

Tři krát květiny, prosím


Moje babička minulé pondělí oslavila své osmdesáté páté narozeniny. A protože už léta odmítá dary - knížky, šály, kosmetiku nám po čase vrací, vymyslela jsem, že ji zkusíme potěšit květinovým triptychem. Můj plán - nechat si navázat puget, Kubka, Miki a Týnka jej zvěční a já jejich obrázky nechám dát do jednoduchých dubových rámečků, které pak pra|babičce společně předáme na rodinném setkání na konci měsíce zase s úplně stejnou kytkou!

Ač původně jsem v hlavě nosila spíš představu hojné a divoké luční kytice, nakonec jsme se s květinářem u nás na vsi rozumně rozhodli pro dlouhé růže. Jsou velmi tradiční a statečně zvládnou i naší cestu do Havířova. Ale abych to svým dětem nedala tak lacino, alespoň jsem sáhla po duhových květech. V pátek jsme si puget nechali navázat, děcka se v sobotu do toho pustila a teď už si jen za dva týdny - až přijde čas narozeninové slávy - opatříme na stejném místě stejný svazek stejných růží.

...
A ještě - na začátku naší tajné květinové mise jsem váhala,
co s tou první pořádnou kyticí budu pak dělat, ale teď si ji doma úplně hýčkám. Všecko mě to dojímá,
děti, babka i velké chystané odpoledne. Těším se a modlím, ať všecky ukecám na tisíce společných fotek.
Matka se dvěma syny. Babičky se čtyřmi vnučkami. Prababička se šesti pravnoučaty a dvěma dalšími na cestě. Myslím, že to bude šou!!


Nejdřív tužka, potom temperky. I když Kubínek si neodpustil poznámku, že skicovat si lze i žlutou temperou - jak to dělají oni(!)
na výtvarce. 


Týnečka v procesu - s konturou vázy jsem ji musela pomoc, ale dál už jela odvážně sama.

A její hotový obrázek, který už čeká jen na rámeček.

Mikiho dílo.

A Kubkův opus.
sobota 11. ledna 2020

Citlivost, čas, clona


Společné fotky s Týnkou se mi vždycky vzácné. Tím spíš, když jsou spontánní. A ještě za něco jsem mému taťkovi vděčná. On si prostě umí(!) správně nastavit foťák, a když se o Vánocích dozvěděl, že půjdu k Šibíkovi do učení, ještě mi honem - už asi po sté v životě - na kousek papíru nakreslil magický trojúhelník expozičních parametrů, aby mě bývalý fotoreportér Reflexu prý nevyhodil hned od dveří. Se uvidí.


pátek 10. ledna 2020

Týnčiny třetí narozeniny


O Vánocích jsme si dopřáli výjimečného luxusu - tři dny jsme byli jenom spolu a jenom doma. Nosili jsme gatě do gumy a právě podle toho jsme si pochutnávali na všem dobrém; abychom to všecko ve finále zajedli Týnčiným dortem. Děkuji své zkušené kamarádce Martině, která mi poradila upéct malý snídaňový dortík z muffinového těsta. A děkuji Týnce, že nám z ní roste taková šikovná holčička, které už tedy necháme narůst ty dlouhé vlasy, když je tak chce!

A ještě bych moc chtěla za všecko poděkovat svému tělu, 
které teď dost šílí a asi zažívá abstinenční příznaky, protože poprvé za devět let není pravidelně po třech letech těhotné, což mi dává dost sežrat. Zažily jste to taky?


Krém z mascarpone a šlehačky, přesně to 27. prosince potřebuješ!




Sladké plody života.
Mimochodem v den výroční Týnčina narození jsem si - jako vždy - přes den oblékla přesně tu noční košili, ve které jsem T. přivedla na svět. Abych pak večer se slzou v oku dojatá nad fotoalbem zjistila, že to tehdy bylo ale úplně jiné pyžamo.
Ach, my matky bláznivé!