To je moje holčička

Měla bych to lidem přestat říkat - že jsou jí dva. Příští měsíc totiž Týnka oslaví třetí narozeniny a už teď je to všecko jiné.

Týnka začala občas chodit do školky, a i když je doma bez ní pomalé ticho, zase nám díky tomu do domácnosti přibyly další dvě holčičky. Terezka a Lili a s nimi my teď žijeme. Ne snad že by k nám chodily na kakao a kus řeči, to spíš že se o nich pořád bavíme|musíme bavit. Co řekly, co udělaly, co mají, co viděly, co si přejí od Ježíška. A protože naše T. už si dost výpravně sama hraje, na domnělou Terku a Lilču - v rámci hry volá i huláká, vaří s nimi v kuchyňce i venčí na švihadle plyšového psa. Nepamatuji se, že by si kdy chlapečci tak detailně fiktivně hráli s kámoši.

Ona je Týnka celá jiná. Ona jediná z nich umí ve sprše po plavání - když jí pomáhám z plavek - chytit mě mokrou rukou okolo ramen tak, aby mi nenamočila tričko. A obejme mě, i když se teď spolu den co den díváme na StarDance kolem dokola a celé čtyři minuty mi párově dýchá do ucha. A na rozdíl od zbytku naší rodiny by ji u sobotních tanců v přímém přenosu nikdy nenapadlo se mě zeptat, jestli brečím. A proč. A proč zase. Ona ví.

Ví, kolik vajíček se klepe do bábovky. Ví, kde máme máslovačku. A myslím, že by na rozdíl od Kubky nikdy nepřijela z koloniálu se šlehačkou do buchty - ve spreji! Ovšem ne všechny její znalosti se vždy hodí. Ona totiž taky ví(!), co se nosí a co k čemu ne|hodí. A to byste jí roztrhli. Tři vrstvy pudrového tylu si obléká i přes pyžamo, do školky i k táboráku. Všechno by nejradši s květinkami v barvách duhy a od sestřiny svatby si tolik oblíbila své plyšové bolérko, že v tom travesti kožíšku i celá zpocená spí. A vymluví vám díru do hlavy, když něco na sebe nechce, nemluvě když je někde na šatstvu malá trhlinka nebo nedejbože nečistota. To je úplný konec a restart celého outfitu. Protože to převlečené se přece zase musí hodit ke zbytku! Ale to už se tady do těch hader zamotávám příliš.

V čem má ale Týnečka naopak jasno, jsou její vzpomínky. Nevím, zda jí vydrží na celý život, ale ona si ještě teď pamatuje a vypráví nám o tom bez širšího kontextu, jak jsem ji kojila - před spaním u ní nahoře v pokoji. Nebo podle úplně malých ústřižků z látek si sama pro sebe dojatě vzpomíná na kabelky a taštičky, které jsme kdy darovaly babičce, mojí, její kamarádce. Při hře z ní někdy lezou i věty, které mě děsí, ale snad je to v pořádku, když ve svém fantazijním světě motá dohromady moje výchovně káravé hlášky, bojové hry chlapečků, zemité texty moravských lidovek, plytké reklamy vyslechnuté z autorádia i hluboká milostná vyznání svých rodičů - pronesena u sporáku.

Je kouzelná. K brzkým narozkám si přeje autosedačku pro panenku a my ji ten červený nesmysl samozřejmě dopřejeme. Protože kdoví, komu ji vlastně kupuji. Jí? Nebo malé Mirce? Protože od té chvíle, co máme holčičku, někdy cítím, jako by se malý kousek mojí zbloudilé duše oddělil a našel tu svou spřízněnou. V ní. Ale o tom moc nemluvím, to by mi stejně nikdo nevěřil.

...

V čem mě ale myslím pochopíte, je radost, jakou Týnce vykouzlily podzimní Bobux kožačky
s třpytivým povrchem a zlatou gumkou na kotníku.

Máme je tradičně z LittleSHOES a až je vynosí, ty snad půjdou i do vitríny!

...

"Týnko, to si obouváš kozí nohy."
"Neobouvám, mami - dívej!"

Dokojeno dvacet

Myslím, že největší holčičkové peklo jsou prstýnky. Týnce se snad ani jednou zatím nepodařilo s plastovým šperkem navlečeným doma na prst dojít dál než do garáže - kde se pod růžovým žužu-bižu navždy slehla zem. Nicméně kromě toho že se naše Týna snaží být ve všem jako já, touží být navíc i dokonalá matka. Snad proto se rozhodla, že své armádě panenek pořídí všecko na světě. Nebo jak jinak si vysvětlit, že poté co teď přestala panenky kojit, začala jim vařit příkrmy (ještě že má ten sporák!) a podrážděně se mě doptala, proč nemáme v kuchyni žádnou mimikovskou láhev na mlíko. A když jsme zakoupili lahvičku, táže se po mini-nočníku!

Červený kočárek na jaro už má rozjednaný s tatínkem, což není problém ani pro jednu stranu. Ona umí být rozkošná a David je mášlíčko. Kolébku z osmdesátých let zdědila po mně. Dudlíček, která sama zcela odmítala kdy vzít vůbec do úst, si našla ve svém vlastním kufříku na vzpomínky a krom toho, že jej páčí do úst panenkám, nosí ho sama komicky v puse, aniž by onen dudlavý grif vůbec uměla. Zato má v paži nikdy nekončící pásmo česko-slovenských lidovek, v jehož závěru nás všechny doma nahlas nutí absolutně mlčet, protože jí právě uspaná miminka spí.

A ještě bych na vrub její roztomilé síly chtěla poznamenat, že dokáže unést a  kamkoli nanosit neskutečné množství dek, přikrývek a polštářů a umí být v té hoře deček a záhlavcům nesmírně šťastná.

Týnko, díky Ti - s Tebou k nám domů přišla taková něžná ženskost a mateřská samozřejmost, že zírám, jen co mi oči stačí.

...

"Mami, proč má ta panenka župan?!" "Týnečko, to je mončičák!"

To je moje: dcera

Týnce budou za pár dní dva roky. Dva roky s holčičkou, kdy všechno bylo jinak. Možná ještě jako čerstvé nemluvně se chovala standardizovaně, ale jak rychle začala chodit a mluvit, vyrostla mi po mém boku partnerka - tak stejná jako/jiná než já. Někdy když ji muchlám v peřinách, se až lekám, jak se mi ve tváři podobná a váhám, jestli je košér sežrat samou láskou samu sebe. Po většinu času si ale každou vteřinu uvědomuji, že vedle mě stojí a zespodu na mě ostře kouká sebevědomý člověk. Mám pocit, že mi rozumí snad od svého prvního nadechnutí se na světě snad každé slovo. Taky proto ji nejde nic nakecat, jí nejde nedejbože něco lhát. Ona to na mně hned pozná, podívá se na mě přísně a rovně a hned je mezi námi jasno.

Ona se chce od samého rána stejně jako já v koupelně navoněn v podpaží, ona je šťastná za každé jedny nové šaty, ji nikdy není zatěžko došoupat si ke kuchyňské lince svou pastelovou židli a vařit společně. I všechno letošní cukroví pekla se mnou, ale ne jako chlapečci, ji to po dvou vyválených plátech těsta nepřestane bavit, ona je držák: od první zvážené mouky až po poslední zaklapnutí plechového víčka na vánoční krabici.

Předstírá, že píše, předstírá, že čte, předstírá, že telefonuje. Z domu by nikdy (nikdy nikdy!) neodešla bez kabelky, i kdyby ta taška měla být igelitová. A v roce a půl si na mě poprvé vyřvala nalakování si červeného nehtu. Když fotím, fotí taky. Když píšu texty, drbe mi při tom záda. Příšerně mi za celý rok počmárala pracovní diář a tajně si na hraní půjčuje mé klíče od auta, které pak svévolně ztrácí po domě a mě tím opakovaně přivádí k šílenství. A taky si myslím, že to jednou bude ona, kdo oba naše chlapečky přivede k pravdě, jak je to s tím Ježíškem.

Přestala jíst jogurt, ale mléka pije na litry. Strašně ráda tancuje, ale my okolo ní tančit nemusíme. Obléká se zásadně s.a.m.a. Svléká se zásadně sama. Obouvá se sama. Splachuje zásadně sama a běda tomu, kdo by se ji to odvážil zkřížit. A taky má tendenci sama rozhodovat o tom, kdy (ne)bude spát.

A moc hezky mluví, až mi tím vyráží dech. Sedm let, co je Kubka na světě, s přestávkami (když jsme se stěhovali nebo jsem chodila na FAMU) jezdím v úterý na kurzy dějin umění do Národní galerie. Kubu ani Mikiho ale v životě nikdy nenapadlo se mě zeptat, kam že to jdu. To až ona byla minulý týden první. To ona zná jména všech našich příbuzných a kamarádů. Akorát na otázku, kde bydlíme, suše odpovídá, že v garáži.

Je to panenka, kterou v životě nikdy nešlo posadit v koutě - hned by šla zase za mnou. Je urputná, je snaživá, umí si vztekle nahlas zařvat: Sakra! a je to mé první děťátko, mezi které a mě občas musím dát dveře, jinak bych ji snad roztrhla na dvě!!

Je čančavá a mazlivá. Dobře pozná moje vnitřní slzy a hned umí pohladit po tváři. A umí mě i učesat. Dá mi všeho kousnout, hlavně teda toho, co nejí, ona by se rozdala. A já pro ní. Všechny nás zněžnila. Přinesla k nám domů Hello Kitty, růžovou, sponky, třpytky, tyl, lidovky, šišlání; falešné slzy i opravdickou roztomilost. Naše milovaná Valentýna.