Konec prázdnin v Amsterdamu

Už ten stevard v letadle v Praze se, ač v celku bezdůvodně, děsně sympaticky a hodně smál.

V Amsterdamu se smějí všichni. A všichni jezdí na kole. A všude je tolik turistů, že lístky do domu Anne Frank si musíte koupit dva měsíce dopředu a vstupenky do Van Goghova muzea aspoň týden. Pro vstup do slavného kabaretu pro dospělé se však můžete rozhodnout ve vteřině na ulici a jít se podívat.

My stihli všechno, i se s mužem pohádat. To je to kouzlo času jen ve dvou - můžete se tomu druhému plně věnovat, jak chcete. A když jsme se dlouze usmířili, začali jsme se společně přemýšlet, jak bychom to v životě mohli udělat, abychom v Holandsku mohli žít. Tak se nám tam líbilo. Ta svoboda a otevřenost - kde nikdo nic neskrývá, na nic si nehraje. Celý svět v jednom městě. Skvělá angličtina, skvělé pivo, snad jen ty ikonické hranolky jsme museli hodit do koše, protože něco takového ve už čtyřiceti jíst nechcete.

No, vrátili jsme se domů. Ale moje duše tam zůstala. Dál šlape na kole a k tomu miluje život, ve všech jeho nejen duhových barvách. A usmívá se k tomu.

Dům Anne Frank

Jsem tady.

A přestože jsem celý seriál Světlo naděje proplakala, i o prohlídce se mi koulely po tvářích hrachy.

Je to silný, bolestný a výjimečný zážitek - projít si dům, i tajný přístavek, kde se Anne s rodinou skrývala dva roky. A vidět na vlastní oči její deník, to se až zastavuje dech ...

A byl dobrý nápad půjčit si na druhý den kolo a dojet na místo, kde Frankovi v Amsterdamu "normálně" žili mezi roky 1933 až 1942.

D ě k u j i.

D o p o r u č u j i.

...

A zítra přeji, ať se daří všem živým a zdravým dětem, co jdou do školy. Není to samozřejmost, že?!